Podcast na Zděné konstrukce a jejich navrhování

Kapitoly

Mýtus složitých výpočtů

Kdy lze zjednodušovat?

A co když hoří?

Odolnost proti ohni

Zjednodušený návrh na požár

Co je vazba zdiva?

Běhouny a vazáky

Různé typy zdiva

Co je to zdivo?

Zdicí prvky

Srdce zdiva: Malta

Návrhová vs. Předpisová malta

Síla mimo střed

Štíhlá jako laň

Kouzelný součinitel

Otvory a změna statiky

Ztužení versus Zesílení

Když zdi pláčou trhlinami

Posilovna pro pilíře

Skryté superschopnosti zdiva

Úvod do drážek

Vodorovná versus svislá

Víc než jen pevnost

Jak to drží pohromadě

Stěny napříč a kombinace

Proč se budovy hýbou

Kouzlo starých kleneb

Závěrečné shrnutí

Přepis

Anna: Většina studentů si myslí, že výpočty a statika ve stavebních konstrukcích jsou jen pro matematické génie plné složitých vzorců. Ale co kdybych vám řekla, že pro spoustu běžných zděných stěn existují oficiální, zjednodušené metody, které většinu té nejsložitější práce přeskočí?

Martin: Přesně tak, Anno. Je to takové malé, veřejné tajemství stavařiny. Posloucháte Studyfi Podcast.

Anna: Dobře, Martine, tak teď jsi mě zaujal. Jaké tajemství? Kdy můžeme použít tyhle „zkratky“?

Martin: Tak, tyhle zjednodušené metody jsou určené pro nevyztužené zděné konstrukce v běžných budovách. Mají samozřejmě svá omezení, ale pokrývají spoustu typických situací.

Anna: Například?

Martin: Třeba pro stěny namáhané svislým zatížením a větrem. Pokud má budova určitou výšku a rozpětí, nemusíš počítat složitý součinitel, ale použiješ jen jednoduchý posudek únosnosti.

Anna: To zní skvěle. A co další případy?

Martin: Podobně to platí pro stěny namáhané soustředěným břemenem, nebo třeba pro stěny podzemních podlaží, které drží tlak zeminy. Pokud splníš pár podmínek – třeba že tam nemáš dřevěné stropy a nepůsobí tam hydrostatický tlak – posuzuješ jen napětí v polovině výšky. Je to obrovské zjednodušení.

Anna: Dobře, to je statika za normálních okolností. Ale co v extrémních situacích? Co třeba při požáru?

Martin: Skvělá otázka! I tady máme různé úrovně přístupu. Nejdřív je ale důležité rozlišit dva pojmy. Požární bezpečnost a požární odolnost.

Anna: Jaký je v tom rozdíl?

Martin: Požární bezpečnost je celková schopnost stavby chránit životy a majetek. Požární odolnost je konkrétní vlastnost konstrukce – je to doba v minutách, po kterou si udrží svou funkci v ohni. Značí se písmenem a číslem, třeba R60 znamená, že konstrukce udrží svou únosnost po dobu 60 minut.

Anna: R jako… rezistence? Tedy odolnost?

Martin: Přesně! R je únosnost, E je celistvost – aby skrz ni neprošlehly plameny – a I je izolační schopnost, tedy aby z druhé strany příliš nestoupla teplota.

Anna: Rozumím. A jak se to navrhuje? Zase složitá matematika?

Martin: Může být, ale nemusí. Máme metody od tabulkových hodnot, přes zjednodušené výpočtové metody, až po velmi přesné počítačové modely.

Anna: Zase ty zjednodušené metody!

Martin: Přesně tak! Existuje třeba zjednodušená metoda, která je popsaná v normě. Spočívá v tom, že si určíš, jak se teplo šíří průřezem stěny…

Anna: OK…

Martin: …tím vymezíš, která část průřezu je už vlivem tepla „mimo hru“ a ztratila pevnost. A pak už jen spočítáš únosnost toho zbytkového, chladnějšího průřezu.

Anna: Takže je to jako by ta stěna byla na dietě, ale na hodně, hodně horké dietě.

Martin: To je vlastně docela dobrá analogie! Přesně tak. Zjistíš, co z ní zbylo, a jestli to „zbytkové jádro“ ještě unese zatížení.

Anna: Dobře, takže u požáru si hlídáme to zdravé jádro zdi. Ale pojďme od katastrof k něčemu... řekněme konstruktivnějšímu. Co vlastně drží cihly pohromadě? Hodně se mluví o „vazbě zdiva“. Co to přesně je?

Martin: Skvělá otázka! Vazba je jednoduše řečeno systém. Je to předem dané uspořádání cihel, které zaručí, že se celá zeď bude chovat jako jeden pevný celek.

Anna: A jaký je v tom ten hlavní trik?

Martin: Ten klíčový princip je úplně jednoduchý. Svislé spáry mezi cihlami v jedné vrstvě se nesmí potkat se spárami ve vrstvě hned pod ní nebo nad ní.

Anna: Takže žádné svislé čáry, které by probíhaly přes několik řad cihel?

Martin: Přesně tak. Musí být vzájemně posunuté, ideálně o půlku cihly. Tím se zátěž krásně roznese do celé plochy zdi a ne jen v jednom úzkém pruhu. Je to základ stability.

Anna: V poznámkách vidím pojmy jako běhoun a vazák. To zní trochu jako postavy z nějaké staré pověsti.

Martin: To máš pravdu, ale je to mnohem jednodušší. Běhoun je cihla položená tou delší stranou podél zdi. A vazák je cihla položená napříč, takže vidíš její čelo.

Anna: Aha! A střídáním běhounů a vazáků se právě vytváří ta vazba, to provázání?

Martin: Bingo! Třeba když stavíš roh, tak v jedné vrstvě cihly z jedné zdi „zajíždějí“ jako vazáky do té druhé, a ve vrstvě nad tím je to naopak. Je to jako tkaní, ale s cihlami.

Anna: A je každé zdivo stejné? Nebo se liší třeba podle toho... jestli je v něm nějaká další výztuž?

Martin: Přesně. To základní je nevyztužené zdivo, prostě jen cihly a malta. Pak máme vyztužené zdivo, kde jsou v maltových spárách nebo v dutinách uložené ocelové pruty či sítě.

Anna: K čemu to je dobré?

Martin: Zvyšuje to pevnost a hlavně houževnatost. Pomáhá to zabránit vzniku a šíření trhlin. Existuje i předpjaté nebo sevřené zdivo, ale to už jsou speciální případy, třeba pro rekonstrukce.

Anna: Rozumím. Takže máme celou škálu možností, od obyčejné zdi až po takovou „vyztuženou“ verzi pro náročnější podmínky.

Martin: Přesně tak. A abychom pochopili ty možnosti, musíme se podívat, z čeho se taková zeď vlastně skládá. Co je to „zdivo“?

Anna: No, přece cihly na sobě, ne?

Martin: V podstatě ano. Technicky je zdivo sestava zdicích prvků – tedy cihel nebo tvárnic – uložených podle určitých pravidel a spojených maltou.

Anna: Takže dva základní stavební kameny: zdicí prvek a malta.

Martin: Přesně. A právě kombinací těch dvou vzniká neuvěřitelně různorodý materiál s vlastnostmi od obyčejné příčky až po nosnou zeď mrakodrapu.

Anna: Fajn, začněme tedy tím zdicím prvkem. Co všechno to může být?

Martin: Je toho spousta. Nejznámější je samozřejmě pálená keramika, tedy klasické cihly. Ale máme i vápenopískové tvárnice, betonové, pórobetonové, nebo dokonce tvárnice z umělého kamene.

Anna: Aha, takže výběr materiálu asi dost ovlivní výsledné vlastnosti zdi.

Martin: Naprosto. A aby to nebylo tak jednoduché, tyhle prvky se ještě dělí do čtyř skupin. Rozlišuje se to podle velikosti a orientace otvorů v nich, tloušťky vnitřních žebírek a podobně.

Anna: Čtyři skupiny? Proč je to důležité?

Martin: Protože to přímo ovlivňuje pevnost a izolační vlastnosti. Statik musí vědět, s jakou skupinou prvků počítá, aby zeď navrhl správně.

Anna: Dobře, zdicí prvky máme. Teď k tomu „lepidlu“ – k maltě. Co to vlastně je?

Martin: Malta je směs pojiva, plniva, vody a různých přísad a příměsí. Je to takový tmel, který drží všechno pohromadě, spojuje prvky a vyplňuje spáry.

Anna: Pojivo, plnivo, voda... Zní to jako recept na pečení.

Martin: Trochu jo. Pojivo je typicky cement nebo vápno. Plnivo je kamenivo, tedy písek. A voda to všechno aktivuje. Přísady pak vylepšují vlastnosti, třeba zpracovatelnost nebo mrazuvzdornost.

Anna: A existuje jen jeden druh malty, nebo je to taky složitější?

Martin: Samozřejmě je to složitější. Dělíme je podle použití. Máme obyčejnou maltu pro spáry tlusté třeba jeden až jeden a půl centimetru.

Anna: To je ta klasika, co si představím.

Martin: Ano. Pak je ale malta pro tenké spáry, tam je tloušťka jen 1 až 3 milimetry. A existuje i lehká malta, která má lepší tepelněizolační vlastnosti.

Anna: Takže si můžu vybrat maltu přesně na míru. Jak se to v praxi dělá?

Martin: V zásadě máme dva přístupy. Buď použiješ takzvanou „návrhovou maltu“. To je hotová, namíchaná směs od výrobce, kde jsou její vlastnosti garantované a přesně definované.

Anna: To zní bezpečně. A ta druhá možnost?

Martin: To je „předpisová malta“. Tam je přesně stanovený poměr složek – třeba jeden díl cementu, dva vápna a devět písku. Vlastnosti se pak odhadují právě podle toho receptu.

Anna: A co když si to doma míchám jen tak od oka?

Martin: Tak to je kategorie „jakákoliv malta“, kterou ale normy pro seriózní stavby neznají. Eurokód počítá jen s tou návrhovou nebo předpisovou, kde máme vlastnosti pod kontrolou.

Anna: Rozumím. Takže správný výběr cihly a k tomu odpovídající malty je naprosto klíčový pro to, aby zeď fungovala, jak má.

Martin: Přesně tak. A tady se dostáváme k něčemu, co zní složitě, ale je to zásadní – excentricita.

Anna: Excentricita? To zní skoro jako diagnóza, ne stavební termín.

Martin: Skoro. Je to vlastně posun síly od středu zdi. Představ si, že strop netlačí přesně doprostřed, ale trochu vedle.

Anna: A to se stává často?

Martin: Vždycky. Máme tu počáteční nepřesnosti, pak vliv větru, který zeď mírně prohne, a taky způsob uložení stropu. Všechno se to sčítá.

Anna: Takže zeď je pod neustálým tlakem z různých směrů. Jak poznáme, že to vydrží?

Martin: Důležitá je její „štíhlost“. To je poměr mezi takzvanou vzpěrnou výškou a tloušťkou.

Anna: Vzpěrná výška? To není jen výška místnosti?

Martin: Ne úplně. Záleží, jak je zeď upevněná. Když je pevně vetknutá do stropu i podlahy, je mnohem stabilnější a její vzpěrná výška je menší. Jako když pevně chytíš pravítko na obou koncích.

Anna: Chápu. Takže čím je zeď lépe upevněná, tím může být „štíhlejší“?

Martin: Přesně. A obecně platí, že její štíhlost by neměla překročit hodnotu 27. Jinak hrozí, že by se mohla vybočit.

Anna: Dobře, takže máme excentricitu a štíhlost. Jak se to promítne do finální únosnosti?

Martin: Všechno se to schová do jednoho redukčního součinitele. Tím pak jednoduše vynásobíme plochu zdi a pevnost materiálu.

Anna: Takže čím větší excentricita a štíhlost, tím menší je ten součinitel a zeď unese méně?

Martin: Trefa. Je to logické – čím víc síla tlačí mimo střed, tím menší část zdi reálně pracuje. Je to takový bezpečnostní mechanismus.

Anna: To dává smysl. Takže zeď máme navrženou... ale co když do ní potřebujeme udělat otvor, třeba pro okno? To musí všechno změnit, že?

Martin: Přesně tak. Otvor pro okno nebo dveře je pro zeď obrovská změna. V podstatě jí vezmeš kus těla a ona s tím musí dál fungovat. Síly, které dřív procházely celou zdí, se najednou musí tomu otvoru vyhnout.

Anna: Takže se musí nějak přerozdělit? Chápu to správně?

Martin: Přesně. Nad otvorem vzniká takzvaný překlad, který přenese zatížení z horní části zdi do stran, do pilířů vedle otvoru. A právě tady se dostáváme k jádru věci – k zesilování a ztužování konstrukcí.

Anna: Zesilování a ztužování? Já myslela, že je to to samé.

Martin: To si myslí hodně lidí, ale je v tom zásadní rozdíl. A ten rozdíl je klíčový, když chceme starší budovu zachránit nebo jí dát nový život.

Anna: Dobře, tak jaký je v tom rozdíl? Jsem zvědavá.

Martin: Tak poslouchej. Ztužení je, když jenom zpevníš stávající stav. V podstatě zabráníš tomu, aby se konstrukce dál nedeformovala nebo nebourala. Nezvyšuješ její únosnost, jen ji stabilizuješ.

Anna: Jako když si zlomíš ruku a dají ti sádru. Ruka není silnější, jen se nemůže hýbat, aby se zahojila.

Martin: Perfektní přirovnání! Přesně tak. Kdežto zesílení, to je, jako bys po sundání sádry začala posilovat. Cíleně zvyšuješ únosnost té konstrukce. Chceš, aby unesla víc než předtím.

Anna: Aha! Takže ztužení je taková údržba a zesílení je upgrade. Proč bychom to vlastně museli dělat? Nestačí prostě postavit zeď dobře hned napoprvé?

Martin: Kéž by to bylo tak jednoduché. Důvodů je spousta. Může jít o změnu užívání, třeba z půdy uděláš obytné podkroví a najednou tam je mnohem větší zatížení. Nebo se jednoduše projeví zub času.

Anna: Myslíš stárnutí materiálu a tak?

Martin: Přesně. Ale nejen to. Příčiny poruch můžou být statické, třeba když poklesne podloží pod domem. Dynamické, jako otřesy z dopravy. Nebo třeba fyzikálně-chemické, když do zdiva zatéká voda a v zimě mrzne.

Anna: To zní jako docela detektivka. Zjistit, proč se na zdi objevila trhlina.

Martin: Je to detektivka. A první krok je pozorování. Než začneš něco opravovat, musíš vědět, jestli je trhlina stále aktivní, jestli se zvětšuje.

Anna: A jak se to dělá? To u toho někdo sedí s pravítkem?

Martin: To skoro. Dřív se přes trhlinu dělaly takové sádrové terčíky. Když sádra praskla, věděli jsme, že se zeď hýbe. Dnes používáme přesnější metody, ale princip je stejný: pozorovat, měřit a až pak jednat.

Anna: Dobře, takže zjistíme, že se trhlina hýbe. Co dál? Zalepíme ji lepidlem?

Martin: Skoro. Používá se něco, čemu říkáme stehování trhlin. Představ si to jako šití na zdi. Do vyfrézovaných drážek se vloží speciální ocelová nebo kompozitní výztuž, třeba Helifix, a zafixuje se maltou. Tím tu trhlinu v podstatě "sešiješ" k sobě.

Anna: Sešít zeď, to se mi líbí. A co když nestačí jen něco sešít? Co když je celý pilíř slabý a potřebuje zesílit?

Martin: Výborná otázka. Tam už jdeme na těžší kalibr. Jedna z nejčastějších metod je obetonování. Kolem stávajícího pilíře se udělá bednění, vloží se nová ocelová výztuž a celé se to zalije betonem.

Anna: Takže ten starý pilíř dostane takový betonový kabát. Najednou je tlustší a silnější.

Martin: Přesně. Je to jako by ten pilíř začal chodit do posilovny. A výsledek je mnohem vyšší únosnost. Další možností je třeba ovinutí. Pilíř se ovine speciálními textiliemi nebo ocelovými pásy, které ho stáhnou jako korzet.

Anna: To zní docela high-tech. To musí tu zeď pořádně zpevnit.

Martin: Ohromně. Předepnuté kompozitní lamely nebo tkaniny dokážou zázraky. Ale klíčové je vždycky nejdřív odstranit příčinu poruchy. Zesilování je jen druhý krok.

Anna: Mluvili jsme o tlaku shora, ale co síly, které působí na zeď z boku? Třeba vítr nebo tlak zeminy.

Martin: To je skvělý postřeh. Tam mluvíme o smykové únosnosti. Představ si, že se snažíš posunout vrchní řadu cihel oproti spodní. Síla, která tomu brání, je právě pevnost ve smyku.

Anna: A ta je čím větší, tím lepší, předpokládám.

Martin: Jistě. A teď to zajímavé. Pevnost ve smyku není jen o kvalitě malty. Zvyšuje se i tím, jak moc je zeď zatížená shora. Ten svislý tlak vlastně cihly "přitlačí" k sobě a zvýší tření mezi nimi. Funguje to jako bonusová síla.

Anna: Takže čím víc je zeď zatížená, tím líp odolává bočním silám? To je trochu proti intuici!

Martin: Přesně! A to není všechno. Zdivo má ještě jednu skrytou superschopnost: klenbový účinek. I rovná zeď, když je správně podepřená po stranách, se při zatížení z boku snaží chovat jako velmi plochý oblouk nebo klenba.

Anna: Počkej, jako klenba v kostele? Jak to může rovná zeď udělat?

Martin: Vytvoří se v ní vnitřní tlaková zóna, která přenese sílu do podpor. Díky tomu unese mnohem víc, než bychom čekali jen podle pevnosti cihel a malty. Je to fascinující ukázka toho, jak chytře materiály dokážou spolupracovat.

Anna: Páni. Takže zdi nejsou jen pasivní hromady cihel. Jsou to docela aktivní a složité systémy.

Martin: Naprosto. A rozumět těmto principům nám umožňuje nejen stavět nové, ale hlavně zachraňovat a vylepšovat ty staré budovy. A to je, myslím, skvělá zpráva. Příště bychom se mohli podívat na to, co se děje pod zemí – na základy.

Anna: To zní skvěle, Martine. Než se ale pustíme pod zem, přišel nám dotaz od posluchače. Týká se něčeho, co se děje přímo ve zdech. Konkrétně sekání drážek pro elektřinu nebo trubky. Zdá se to jako maličkost, ale je to tak jednoduché?

Martin: Skvělý dotaz! A odpověď je... vůbec ne. Je to jeden z nejčastějších zásahů, který může napáchat obrovské škody, když se neudělá správně. Každá drážka je v podstatě řízeným oslabením zdi.

Anna: Oslabením? To zní trochu dramaticky.

Martin: Ale je to tak. Představ si, že zeď je páteř domu. A drážka je malá operace. Musíš přesně vědět, kde říznout, abys nepoškodil něco životně důležitého. Nesmíš třeba nikdy proříznout překlad nad oknem nebo jiný nosný prvek.

Anna: Dobře, a co směr? Je nějaký rozdíl? Ptám se konkrétně, co je horší – svislá drážka, nebo vodorovná?

Martin: Jednoznačně vodorovná. Ta je pro statiku zdi mnohem, mnohem horší. Zkusím ti dát příklad. Představ si, že pevně stojíš. Svislá drážka je, jako by do tebe někdo lehce strčil ze strany. Trochu tě to rozhodí, ale ustojíš to.

Anna: A ta vodorovná?

Martin: Ta je, jako by ti někdo podkopl nohy. Ta tě oslabí mnohem víc, protože nejen zmenší plochu zdi, ale hlavně posune její těžiště. To vytvoří mnohem větší namáhání.

Anna: Tomu rozumím. Takže se vodorovným drážkám radši úplně vyhnout?

Martin: Pokud to jde, ano. Když už musí být, existují pro ně přísná pravidla. Smí být jen v místech s malým namáháním – typicky kousek pod stropem nebo nad podlahou. A jejich celková hloubka a šířka jsou striktně omezené.

Anna: Takže nejde jen o to, aby zeď nespadla, ale aby... fungovala správně?

Martin: Přesně tak. Tím se dostáváme k něčemu, čemu říkáme „mezní stav použitelnosti“. Neřešíme jen riziko zřícení, ale i to, jestli je konstrukce komfortně použitelná.

Anna: Co to znamená v praxi?

Martin: Že se zeď nesmí třeba moc prohýbat nebo v ní nesmí vznikat velké trhliny. I kdyby nespadla, praskající omítka a prohnutá stěna nejsou zrovna ideální pro bydlení. U vyztuženého zdiva jsou tyhle požadavky ještě přísnější.

Anna: Takže i obyčejná drážka je vlastně docela věda. Děkuji za objasnění!

Martin: Přesně. A když teď víme, jak neublížit zdem uvnitř, příště se můžeme konečně podívat na to, na čem to celé stojí. Na ty slíbené základy.

Anna: Tak Martine, když už víme, jak neublížit zdem a na čem to celé stojí, pojďme o patro výš. Co je vlastně ten nejdůležitější princip, který drží celou budovu pohromadě?

Martin: Skvělá otázka. V podstatě si musíš představit, že každá budova je jako tým. Má svislé hráče – stěny a sloupy – a vodorovné hráče, což jsou stropy. A cílem je, aby si co nejlépe přihrávali zátěž až dolů do základů.

Anna: A jak se rozhoduje, kdo bude hrát v jakém týmu? Teda... jaký systém se pro dům zvolí?

Martin: Přesně tak. Záleží na účelu stavby. Hlavní jsou tři systémy. První je podélný, kde nosné stěny jdou po délce budovy. To je super pro administrativní budovy nebo školy, kde potřebuješ velké, variabilní prostory.

Anna: Dobře, to dává smysl. A co když naopak nepotřebuju velké prostory, ale spíš hodně stejných menších místností? Třeba hotel nebo bytovka?

Martin: Perfektní příklad! Tam se použije příčný systém. Nosné stěny jsou napříč, jako krajíce chleba. Vytváří to menší, pravidelné úseky, ideální pro byty nebo pokoje. Obvodové zdi pak ani nemusí být nosné.

Anna: Takže fasáda je jen takový kabát, co chrání před deštěm?

Martin: Přesně tak. A pak je tu třetí, kombinovaný systém. To je taková all-star sestava pro nejvyšší budovy, třeba mrakodrapy. Tam jsou nosné stěny v obou směrech, aby to ustálo vítr a všechno ostatní. Je to prostě masivní a super tuhé.

Anna: Počkat, takže obrovské budovy se musí chránit, aby se nerozpadly samy od sebe? Jak to?

Martin: Každý materiál se teplem roztahuje a chladem smršťuje. U velké budovy to můžou být i centimetry. A aby tenhle pohyb nezpůsobil praskliny, používáme takzvané dilatační spáry.

Anna: To je ta mezera, co je občas vidět mezi dvěma částmi velké budovy?

Martin: Přesně. Je to vlastně řízená prasklina. Necháme budově prostor, aby si mohla trochu „dýchat“ a hýbat se, aniž by se poškodila. Rozdělíme ji na menší, samostatné celky, které si navzájem neublíží.

Anna: To je fascinující. A co vodorovné konstrukce? Mluvili jsme o stropech, ale mě vždycky uchvacovaly staré klenby v kostelích. Jak to, že taková hromada kamení nespadne lidem na hlavu?

Martin: Protože klenba je geniální vynález! Její kouzlo je v tvaru. Zatímco rovný trám se prohýbá, správně postavená klenba přenáší svislou zátěž do stran, do opěrných zdí a sloupů.

Anna: A je v tom nějaký trik?

Martin: Ten hlavní trik je rozdíl mezi pravou a nepravou klenbou. Nepravá klenba jen jako klenba vypadá. Jsou to vlastně vodorovně kladené kameny, které se postupně přibližují. To moc neudrží. Ale pravá klenba má klínovité kameny a spáry kolmo k té křivce. Ideální tvar je parabola, ta rozvádí tlaky úplně dokonale.

Anna: Takže abychom to shrnuli. Nosné systémy vybíráme podle účelu budovy – jestli chceme velké sály, nebo malé pokojíčky. Obrovské stavby musíme rozdělit dilatačními spárami, aby se nerozpadly kvůli změnám teplot. A staré dobré klenby drží díky svému tvaru, který geniálně rozvádí síly do stran.

Martin: Lépe bych to neřekl. Od základů přes stěny až po střechu je to všechno jedna velká, promyšlená skládačka. A je úžasné, kolik toho naši předci věděli i bez počítačů.

Anna: Martine, mockrát ti děkuji za celou tuhle sérii. Bylo to neuvěřitelně poučné a myslím, že se teď na budovy kolem sebe budeme všichni dívat úplně jinak.

Martin: Já děkuji za pozvání. A pamatujte, i ta nejvyšší budova stojí na dobrých základech – ať už těch betonových, nebo těch znalostních.

Anna: Krásně řečeno. Vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dalšího dílu Studyfi Podcastu a těšíme se zase příště. Mějte se hezky!