Podcast na Základy sociologie: Kultura, socializace a deviace

Kapitoly

Úvod do socializace

Primární socializace: Rodina a vrstevníci

Sekundární socializace: Škola a práce

Média, stát a skupiny „my vs. oni“

Co je deviace?

Pozitivní deviace

Proč se lidé odchylují?

Nálepkování deviantů

Měří se všem stejně?

Finanční krize a (ne)spravedlnost

Kulturní brýle

Soudit, či nesoudit?

Závěrečné shrnutí

Přepis

Kristýna: …takže v podstatě všechno, co dělám, od toho, jak jím příborem, až po to, čemu se směju v televizi, jsem se někde naučila?

Martin: Přesně tak! Nenarodili jsme se s návodem k použití. Jsme spíš jako houby, co od první vteřiny nasávají pravidla, zvyky a očekávání svého okolí.

Kristýna: Páni, to je vlastně docela síla, když si to tak člověk uvědomí. Vítejte u Studyfi Podcast, tady Kristýna.

Martin: A Martin. Dnes se podíváme na tenhle fascinující celoživotní proces, kterému sociologové říkají socializace.

Kristýna: Takže socializace neznamená jen to, že chodím ráda na večírky a povídám si s lidmi?

Martin: To je častý omyl. Být sociální je jedna věc, ale socializace je mnohem hlubší proces. Je to způsob, jakým se učíme stát se plnohodnotnými členy společnosti. Jak se učíme její kultuře.

Kristýna: A kde tenhle kurz „Jak být člověkem“ vlastně začíná?

Martin: Začíná hned po narození, v takzvaných primárních skupinách. Tou nejdůležitější je samozřejmě rodina.

Kristýna: Jasně, tam se učíme mluvit, chodit, používat lžíci…

Martin: Přesně. Ale nejen to. Učíme se základní hodnoty, normy, co je správné a co špatné. Rodina nám předává základy, na kterých pak staví všechno ostatní. Dokonce i jazyk, který doma slyšíme, ovlivňuje náš způsob myšlení.

Kristýna: Jak to myslíš?

Martin: Sociolog Basil Bernstein přišel s teorií, že existují různé jazykové kódy. Zjednodušeně řečeno, rodiny z vyšších vrstev často používají „rozvinutý kód“, který lépe připraví děti na abstraktní myšlení vyžadované ve škole.

Kristýna: Takže rodina nám dává nejen lásku, ale i startovní balíček pro budoucí úspěch. Co je další na řadě?

Martin: Hned po rodině nastupují vrstevnické skupiny. Parta, kamarádi ze školy… Tam se učíme fungovat mimo bezpečí rodinného hnízda.

Kristýna: A učíme se, jaké džíny jsou zrovna „in“ a jaká hudba se poslouchá.

Martin: Přesně tak! Učíme se pravidla interakce s vrstevníky, vyvíjíme si vlastní identitu, nezávislou na rodičích. Je to klíčové období pro osamostatnění.

Kristýna: Dobře, takže máme rodinu a kamarády. Ale život se neodehrává jen tam. Co další instituce, třeba škola?

Martin: Škola je skvělý příklad takzvané sekundární socializace. Tam už nejde jen o citová pouta, ale o formálnější vztahy. A neučíme se tam jen matematiku a dějepis.

Kristýna: Co tedy ještě?

Martin: Sociologové mluví o takzvaném „skrytém kurikulu“. Škola nás učí dochvilnosti, disciplíně, respektu k autoritám, soutěživosti… Prostě všem těm věcem, které společnost očekává od budoucích dospělých občanů a zaměstnanců.

Kristýna: Takže když zvoní na hodinu, neučíme se jen spěchat do třídy, ale vlastně trénujeme na budoucí pracovní morálku. A co samotné pracoviště?

Martin: To je další velká socializační aréna. Každé pracoviště má svou vlastní kulturu. Musíš se naučit dress code, specifický žargon, hierarchii, komu tykat a komu vykat…

Kristýna: Takže když si vezmu do banky havajskou košili, asi porušuju nepsané normy, že?

Martin: Přesně. A taky riskuješ, že ti nikdo neschválí půjčku. Osvojuješ si prostě pravidla hry daného prostředí.

Kristýna: A co takový velký hráč jako masová média? Ta nás ovlivňují neustále.

Martin: Obrovsky. Média mají ohromný vliv na naše normy a hodnoty. Představují nám, co je považováno za krásné, úspěšné nebo žádoucí. Stačí se podívat na reklamy a genderové stereotypy v nich.

Kristýna: Muž jako expert na technologie, žena jako strážkyně čisté domácnosti… To známe.

Martin: Ano. A pak je tu vláda nebo stát. Ten nastavuje formální pravidla a věkové normy. Kdy můžeš volit, řídit auto, kdy jdeš do důchodu. Tím definuje naše sociální role v různých fázích života.

Kristýna: To dává smysl. A když mluvíme o skupinách, sociologové je prý dělí na „in-groups“ a „out-groups“?

Martin: Přesně tak. William Sumner zavedl tohle dělení. „In-group“ je ta „naše“ skupina – rodina, přátelé, národ. Cítíme k ní sounáležitost. „Out-group“ jsou „oni“, ti druzí, vůči kterým se vymezujeme.

Kristýna: A to je základ pro stereotypy a předsudky?

Martin: Bohužel ano. Dělení na „my“ a „oni“ je podstatou rasismu, sexismu a dalších forem diskriminace. Je to silný sociální mechanismus.

Kristýna: A ještě existují referenční skupiny, je to tak?

Martin: Ano, to jsou skupiny, se kterými se porovnáváme. Může to být parta ve škole, jejíž styl chceme napodobit, nebo naopak skupina, vůči které se chceme negativně vymezit a být úplně jiní.

Kristýna: Takže abychom to shrnuli. Celý život se učíme být součástí společnosti a formuje nás rodina, kamarádi, škola, práce, média… Všichni tihle zprostředkovatelé.

Martin: Přesně tak. Je to nekonečný proces plný pravidel, očekávání a interakcí, který z nás dělá to, kým jsme. Ale co se stane, když někdo tato pravidla začne porušovat? O tom si povíme příště.

Kristýna: Přesně! Minule jsi nakousl otázku, co se stane, když někdo začne porušovat pravidla. Takže… co se stane?

Martin: Pak tu máme deviaci. To je vlastně jakékoliv porušení společenských norem. A nemusí jít hned o zločin.

Kristýna: Takže to může být třeba i barva vlasů? Nebo tetování?

Martin: Přesně tak. Deviace je plynulé kontinuum. Na jednom konci je mírná odchylka, jako třeba móda, a na druhém konci je zločin.

Kristýna: A co je dneska normální, dřív být nemuselo, že?

Martin: Jasně! Vezmi si ženy a kalhoty. Dneska naprostá samozřejmost, dřív skandál. Nebo nesezdaná soužití. Společnost se mění a s ní i to, co považujeme za deviantní.

Kristýna: Počkat, ale nemůže být porušení pravidel někdy i dobrá věc?

Martin: Skvělá otázka! Ano, a tomu říkáme pozitivní deviace. To je, když někdo poruší normu, ale vede to k pozitivní společenské změně.

Kristýna: Jako třeba…?

Martin: Třeba bojovnice za volební právo žen. Nebo Rosa Parks, která si v autobuse odmítla sednout na místo pro černochy. Porušily tehdejší pravidla, ale dnes je vnímáme jako hrdinky.

Kristýna: Takže deviant nemusí být vždycky záporák.

Martin: Přesně tak. Někdy je to naopak vizionář.

Kristýna: Fajn, ale proč k té „klasické“ deviaci vůbec dochází? Proč lidi kradou nebo podvádějí?

Martin: Existuje několik teorií. Jedna z nejznámějších je teorie napětí od Roberta Mertona. Říká, že ve společnosti máme všichni podobné cíle…

Kristýna: Třeba být bohatý a úspěšný?

Martin: Přesně. Ale ne každý má legální prostředky, jak toho dosáhnout. A v tomhle napětí mezi cíli a prostředky vzniká deviace.

Kristýna: Aha! Takže chci nejnovější telefon, ale nemám na něj. Můžu buď šetřit, což je konformní, nebo ho ukrást, což je…

Martin: …inovace, přesně tak. Přijal jsi cíl, ale zvolil jsi nelegální prostředek. Jsou i další reakce, třeba úplná rezignace a únik, jako u bezdomovectví.

Kristýna: A co když samotné jednání není tak důležité jako to, jak ho ostatní označí?

Martin: To je základ takzvané „labeling theory“, neboli etiketizační teorie. Ta říká, že deviantní není ani tak čin samotný, ale spíš ta nálepka, kterou mu společnost dá.

Kristýna: Můžeš uvést příklad?

Martin: Jasně. Když rozbije okno parta kluků z bohaté čtvrti, je to „klukovina“. Když to samé udělá parta z chudinské čtvrti, hned se mluví o „vandalismu“ a „delikvenci“.

Kristýna: Páni. Takže hodně záleží na tom, kdo má tu moc dávat nálepky. Bohatí chudým, dospělí dětem…

Martin: Přesně tak. A právě tou nálepkou můžeme někoho do role devianta doslova natlačit. Ale o tom, jak společnost na deviaci reaguje a jak se ji snaží kontrolovat, si povíme zase příště.

Kristýna: Minule jsme skončili u toho, jak společnost reaguje na deviaci. To mě přivádí k otázce… měří se všem stejným metrem? Trestáme všechny spravedlivě?

Martin: To je skvělá otázka. Sociolog Charles Wright Mills by řekl, že rozhodně ne. Přišel s teorií mocenských elit.

Kristýna: Mocenské elity… to zní trochu jako konspirace.

Martin: Trochu, ale dává to smysl. Mills tvrdí, že zákony jsou navrženy právě těmito elitami. A to tak, aby chránily jejich zájmy a udržovaly status quo.

Kristýna: Takže když to přeženu, ukrást rohlík je větší zločin než zpronevěřit miliony, pokud to uděláš v drahém obleku?

Martin: V podstatě ano. Přemýšlej o tom… jak společnost vnímá zločiny „bílých límečků“ jako finanční podvody a korupci… a jak vnímá pouliční krádeže nebo prodej drog.

Kristýna: A máš nějaký konkrétní příklad z nedávné doby?

Martin: Ten nejlepší je finanční krize z roku 2008. Způsobila obrovské škody po celém světě. A teď hádej, kolik bankéřů za ni šlo do vězení v USA, kde to celé začalo.

Kristýna: No… pár desítek?

Martin: Jeden. Jediný. Naproti tomu takový malý Island poslal za mříže přes dvacet pět nejvyšších bankéřů, včetně ředitelů největších bank.

Kristýna: Páni! Jak je to možné?

Martin: Na malém ostrově s 300 tisíci obyvateli byla situace prostě přehlednější. Vědělo se, kdo za co nese zodpovědnost. Na Wall Street se za viníky postavily armády právníků.

Kristýna: Takže spravedlnost opravdu závisí na moci a kontextu. Ta různorodost v přístupu k právu mě přivádí k širšímu tématu... kulturní rozmanitosti. O té si povíme příště.

Martin: Přesně tak. A ten pohled na spravedlnost je jen špička ledovce. Každá kultura má úplně jiný systém norem a společenského uspořádání.

Kristýna: Což je parketa kulturní antropologie. Třeba matriarchální společnosti, kde mají hlavní slovo ženy, jako Tehuánky v Mexiku?

Martin: Bingo! Ale i přes tyhle rozdíly máme něco společného. Říká se tomu kulturní univerzálie – vzorce přítomné napříč všemi kulturami.

Kristýna: Takže třeba rodina, rituály jako svatby, pohřby... a dokonce i vtipy?

Martin: Přesně tak. Antropolog George Murdock zjistil, že se točí kolem přežití a klíčových lidských zážitků, jako je narození a smrt.

Kristýna: Jenže my často máme tendenci cizí kultury soudit. To je ten etnocentrismus, že?

Martin: Ano. Je to posuzování ostatních měřítkem vlastní kultury, kterou považuješ za nadřazenou. Opakem je kulturní relativismus...

Kristýna: Tedy snaha pochopit kulturu z jejího vlastního pohledu a v jejím kontextu.

Martin: Přesně. Jde o respekt a pochopení, ne o slepé schvalování všeho. V rámci společnosti pak existují i různé subkultury, třeba fanoušci Baníku.

Kristýna: Nebo kontrakultury, které jdou přímo proti většině, jako třeba neonacisté.

Martin: Dnes to byla jízda. Od Islandu po Mexiko. Takže klíčové je nesoudit a snažit se chápat. To je skvělý vzkaz na závěr.

Kristýna: Perfektní shrnutí! Moc děkujeme za poslech a u dalšího dílu Studyfi Podcastu na slyšenou.

Martin: Mějte se hezky!