Podcast na Základy sociologie a společenské procesy

Kapitoly

Úvod do socializace

Fáze a formy socializace

Kdo nás socializuje?

Normy a deviace

Společenská kontrola

Pozice, role a status

Sociální stratifikace a mobilita

Shrnutí a závěr

Přepis

Kristýna: Vědět, co je to socializace, vám u maturity možná zajistí trojku. Ale pochopit rozdíl mezi socializací, resocializací a sociálním přizpůsobením? To je přesně ten detail, který dělí průměrnou odpověď od té na jedničku. A my si ukážeme, jak na to.

Jakub: Přesně tak. Je to ten kousek skládačky, který když zapadne, najednou dává všechno smysl. A slibuju, že na konci téhle epizody tenhle pocit zažijete.

Kristýna: Posloucháte Studyfi Podcast. Tak jdeme na to, Jakube. Co je tedy ta slavná socializace?

Jakub: Ve zkratce, je to proces, kterým se z biologického tvorečka stává člověk schopný fungovat ve společnosti. Je to jako učení se pravidlům nějaké obrovské, složité hry. A ta hra se jmenuje společnost.

Kristýna: Dobře, takže učení se pravidlům. To zní docela jednoduše. Má to nějaké fáze?

Jakub: Má, a jsou celkem logické. První fáze je, že sociální normy a hodnoty vůbec poznáváme. Dítě vidí, že se u jídla nemluví s plnou pusou.

Kristýna: Aha, takže nejdřív jenom koukám a vstřebávám.

Jakub: Přesně. V druhé fázi tyhle normy přijímáme za své. Začneme si myslet: „Ano, mluvit s plnou pusou je neslušné.“ A třetí fáze? Už je dodržujeme automaticky. Prostě nás to ani nenapadne.

Kristýna: A tohle celé se děje jen v dětství, že? To je období, kdy se učíme nejvíc.

Jakub: To je nejintenzivnější období, to ano. Ale pozor, a to je přesně ten chyták k maturitě – socializace probíhá celý život. Jen tomu v pozdějším věku říkáme trochu jinak.

Kristýna: A jak tomu říkáme? To je ta resocializace?

Jakub: Třeba. Resocializace nastává, když přijímáš úplně nové normy a hodnoty. Třeba když se přestěhuješ do Japonska a musíš se naučit jejich zvyky. Nebo, a to je bližší příklad, když se staneš rodičem. Najednou máš úplně jiné postavení a s ním i nové role a pravidla.

Kristýna: To dává smysl. A pak je tu ještě to sociální přizpůsobení, že?

Jakub: Ano. To se týká hlavně středního věku a stáří. Člověk opouští starý životní styl – třeba po odchodu do důchodu – a musí přijmout nový, s jinými hodnotami. Cílem všeho je ale pořád to samé: abychom spolu jako lidi dokázali vycházet.

Kristýna: Dobře, chápu. Ale kdo je ten hlavní „učitel“ v tomhle procesu? Kdo nám ta pravidla předává?

Jakub: Těmto „učitelům“ říkáme zprostředkovatelé socializace. A ten úplně nejdůležitější, hlavně v dětství, je rodina. To je takzvaná primární skupina.

Kristýna: Rodiče. To dává smysl.

Jakub: Přesně. Učí nás, jak se věci dělají, jak se chovat, co je správné. A je zajímavé, že se to liší i podle socioekonomického postavení. Sociologové zjistili, že rodiče s vyšším postavením vedou děti spíš k originalitě a kreativitě.

Kristýna: A ti s nižším?

Jakub: Ti zase kladou větší důraz na konformitu, poslušnost a dodržování řádu. Ani jedno není špatně, jen je to jiný přístup, který odráží jejich vlastní zkušenosti se světem.

Kristýna: Páni, to je fascinující. Kdo je další na řadě po rodině?

Jakub: Velký konkurent rodiny – vrstevnická skupina. Tedy kamarádi. A tady může nastat problém.

Kristýna: Jo, to znám. Doma mi říkají jedno a parta venku něco úplně jiného.

Jakub: Přesně tak! Dítě pak stojí na křižovatce a musí si vybrat, čí normy a hodnoty přijme. A pak tu máme samozřejmě školu, masmédia a v některých kulturách i církev. Všechny tyhle instituce nás formují.

Kristýna: Zmínil jsi sociální normy. Co si pod tím mám přesně představit? Jsou to jako zákony?

Jakub: Některé ano, ale ne všechny. Sociální norma je v podstatě jakékoliv pravidlo, které společnost považuje za správné, obvyklé a žádoucí. Může to být zákon, jako že se nekrade, ale taky morální norma, že se pomáhá starším, nebo jen zvyk, že si při kýchnutí dáš ruku před pusu.

Kristýna: Takže je to takový nepsaný kodex chování.

Jakub: Přesně. A co je důležité – tyhle normy nejsou věčné. Mění se v čase a prostoru. Co bylo normální před sto lety, nám dnes může připadat naprosto nepřijatelné. A co je normální u nás, může být divné v jiné zemi.

Kristýna: A co se stane, když někdo tyhle normy poruší?

Jakub: Pak mluvíme o sociální deviaci. Deviant je prostě člověk, který se odchyluje od norem. Ale pozor, deviace nemusí být jen negativní!

Kristýna: Jak jako pozitivní deviace? To je co? Že někomu pomůžu až moc?

Jakub: Skoro. Pozitivní deviace je, když někdo dodržuje normy až přehnaně. Třeba absolutní abstinent ve společnosti, kde je běžné pít alkohol, nebo workoholik, který pracuje 16 hodin denně. Je jiný, odchyluje se, ale nutně nedělá nic špatného.

Kristýna: A ta negativní, to je klasika – kriminalita, drogy a tak dál.

Jakub: Ano. A ještě se rozlišuje primární a sekundární deviace. Primární je, když normu porušíš jen jednou, výjimečně. Opiješ se na večírku, i když normálně nepiješ. Společnost tě hned neoznačí za alkoholika.

Kristýna: A sekundární?

Jakub: To je, když to děláš opakovaně. Pak už dostaneš nálepku – „zloděj“, „alkoholik“, „flákač“. A ta nálepka pak ovlivňuje, jak se k tobě lidi chovají a jak vnímáš sám sebe. Může to vést až k sociální patologii, což jsou jevy, které už jsou pro společnost vyloženě nebezpečné.

Kristýna: Dobře, takže máme normy a deviace. Jak se ale společnost brání tomu, aby se všichni chovali deviantně? Aby se to celé nerozpadlo.

Jakub: Skvělá otázka. A odpověď je: sociální kontrolou. To jsou všechny mechanismy, kterými si společnost vynucuje dodržování norem.

Kristýna: Takže policie, soudy…

Jakub: To je ta vnější, formální kontrola. Ale je tu i vnější neformální kontrola – rodina, která tě pokárá, sousedi, kteří se na tebe škaredě podívají, kamarádi, kteří si z tebe dělají legraci. To funguje často mnohem účinněji než policie.

Kristýna: A existuje i nějaká vnitřní kontrola?

Jakub: Určitě. To je to, čemu říkáme svědomí. Sami sebe cenzurujeme, protože jsme normy přijali za své. Stydíme se, když uděláme něco špatného, i když nás nikdo nevidí. To je vlastně vrchol úspěšné socializace.

Kristýna: A funguje to všude stejně?

Jakub: Vůbec ne. Třeba v anonymním velkoměstě je sociální kontrola mnohem slabší než na malé vesnici, kde každý každého zná a vidí mu až do talíře. Tam si člověk deviaci rozmyslí dvakrát.

Kristýna: To je pravda. Tam se nic neutají.

Jakub: A teď se dostáváme k tomu, jak to celé do sebe zapadá ve společenské struktuře. Představ si společnost jako velké divadlo.

Kristýna: Dobře, jsem v divadle. Co dál?

Jakub: Každý z nás v tom divadle hraje nějakou roli. Ale ještě před rolí máme sociální pozici neboli status. To je tvoje místo v té struktuře. Tvoje pozice je teď třeba „studentka“. Moje je „expert“. Někdo jiný má pozici „matka“, „lékař“, „prodavač“.

Kristýna: Chápu. Pozice je tedy název mé postavy. A co je sociální role?

Jakub: Role je scénář pro tu postavu. Je to soubor očekávaného chování, které se k dané pozici váže. Od tebe jako od studentky se očekává, že budeš chodit do školy, psát úkoly, učit se na zkoušky.

Kristýna: A když to nebudu dělat, porušuju svoji roli a může přijít sociální kontrola – třeba v podobě špatných známek nebo poznámky od učitele.

Jakub: Bingo! Vidíš, jak to do sebe zapadá? Pozice, role, normy, kontrola. Je to jeden propojený systém.

Kristýna: Dobře, ale ne všechny pozice jsou si v tom divadle rovny, že? Někdo hraje krále a někdo sluhu.

Jakub: Přesně tak. A tím se dostáváme k sociální stratifikaci. To je prostě rozvrstvení společnosti. Je založené na nerovnosti – v bohatství, moci, prestiži, vzdělání…

Kristýna: Takže to jsou ty společenské vrstvy – nižší, střední, vyšší.

Jakub: Ano. A existují různé systémy stratifikace. V historii jsme měli otrokářský systém, kastovní systém v Indii, kde se člověk do kasty narodil a nemohl z ní pryč, nebo stavovský systém ve středověku.

Kristýna: A co máme dnes?

Jakub: Dnes v západních společnostech mluvíme o třídním systému, který je na rozdíl od kast otevřený. To znamená, že existuje sociální mobilita.

Kristýna: Mobilita jako pohyb. Takže se můžu po tom společenském žebříčku pohybovat?

Jakub: Přesně. A to je další klíčový pojem. Vertikální mobilita znamená pohyb nahoru nebo dolů. Z dělníka se stane ředitel firmy – to je vzestupná vertikální mobilita. Z ředitele se stane nezaměstnaný – to je sestupná.

Kristýna: A existuje i jiná než vertikální?

Jakub: Ano, horizontální. To je změna pozice, ale v rámci stejné vrstvy. Třeba když se učitelka z jedné školy přesune na druhou, nebo když se automechanik stane instalatérem. Společensky si nepolepšil ani nepohoršil, jen změnil práci.

Kristýna: Takže moderní společnosti jsou mobilitně otevřené, protože v nich záleží víc na schopnostech než na původu.

Jakub: Teoreticky ano. Praxe je samozřejmě složitější, ale ta možnost pohybu je základním znakem naší společnosti. Je to obrovská změna oproti minulosti.

Kristýna: Páni, to bylo hodně informací. Zkusme to na závěr shrnout. Takže na začátku všeho je socializace.

Jakub: Ano, proces, kterým se učíme pravidla a normy naší společnosti. Probíhá celý život a hlavními zprostředkovateli jsou rodina a vrstevníci.

Kristýna: Tyhle normy pak definují, co je a co není přijatelné chování. Jejich porušení je sociální deviace.

Jakub: A proti deviacím se společnost brání sociální kontrolou, ať už vnější, nebo vnitřní. Všichni ve společnosti zaujímáme nějaké sociální pozice a hrajeme příslušné sociální role.

Kristýna: A tyto pozice nejsou rovnocenné, což vytváří sociální stratifikaci neboli rozvrstvení. Naštěstí v naší společnosti existuje sociální mobilita, takže se mezi vrstvami můžeme pohybovat.

Jakub: Naprosto perfektní shrnutí. Když si tyhle pojmy propojíte přesně takhle, jako jeden příběh, nemůžete u maturity udělat chybu. Je to systém, kde jedno vyplývá z druhého.

Kristýna: Takže teď už víme, co odděluje tu trojku od jedničky. Díky moc, Jakube, za skvělé vysvětlení.

Jakub: Rádo se stalo. A pamatujte, sociologie není jen o definicích, je o chápání světa kolem nás.