Podcast na Základy psychologie

Kapitoly

Úvod do stavů mysli

Stupně aktivace

Vlastnosti pozornosti

Formy a poruchy pozornosti

Vědomí a Freudův ledovec

Schopnosti, dovednosti a talent

Co je to inteligence?

Čtyři typy temperamentu

Charakter a svědomí

Svět spánku a snů

Závěrečné shrnutí

Přepis

Petr: Znáš ten pocit, když jsi na hlučné školní chodbě nebo na party a snažíš se slyšet, co ti kamarád říká? Všude kolem tebe je chaos, desítky dalších rozhovorů, ale tvůj mozek se nějak dokáže zaměřit jen na ten jeden jediný hlas.

Eliška: Jo, to znám naprosto přesně. Je to jako mít superschopnost, co? A přesně touhle „superschopností“ se dnes budeme zabývat. Je to totiž dokonalý příklad psychického stavu, kterému říkáme pozornost.

Petr: Skvěle! Takže odhalíme, jak fungují kouzla našeho mozku. Posloucháte Studyfi Podcast a já jsem Petr.

Eliška: A já Eliška. Jdeme na to.

Petr: Dobře, takže psychické stavy. Co to vlastně přesně je? Zní to trochu… abstraktně.

Eliška: Vůbec ne. Jsou to v podstatě dočasné stavy celé naší mysli a těla. Nejsou to trvalé vlastnosti, ale spíš takové mentální „počasí“ – mění se podle situace a času. Trvají déle než myšlenka, ale kratší dobu než třeba povahový rys.

Petr: Chápu. Jako když mám po ránu energii a odpoledne jsem unavený. To jsou různé psychické stavy?

Eliška: Přesně tak! A to, co popisuješ, souvisí s úrovní aktivace. To je celkový stav našeho organismu, hlavně nervové soustavy. Psychologové rozlišují pět základních stupňů.

Petr: Pět? To zní jako stupnice na ovladači hlasitosti.

Eliška: Trochu jo. Nejnižší stupeň je hluboký spánek a svalová relaxace. Pak máme sníženou aktivaci, to je ten stav, když usínáš nebo se probouzíš, jsi unavený.

Petr: Tomu rozumím. To je můj stav každé pondělní ráno. Co dál?

Eliška: Střední úroveň je ideál. To je stav, kdy se bez problémů soustředíš, jsi v klidu, ale bdělý. Pak je zvýšená aktivace – třeba když sportuješ nebo píšeš důležitý test. Cítíš napětí, ale pozitivní.

Petr: A ten nejvyšší stupeň? To je co, když zjistím, že test je zítra a já se ještě nezačal učit?

Eliška: Přesně! To je vysoká aktivace, stav velkého napětí. Třeba při ohrožení života nebo v extrémním stresu. Tělo se připravuje na maximální výkon. Tyhle stavy se přirozeně střídají, aby si tělo odpočinulo a zároveň bylo připravené na akci.

Petr: Fajn, vraťme se k té party na chodbě. K pozornosti. Říkalas, že je to psychický stav, který se projevuje zaměřeností a soustředěností. Jak to funguje?

Eliška: Klíčová je takzvaná selektivita neboli výběrovost. Náš mozek neustále filtruje obrovské množství podnětů – zvuky, obrazy, pocity. A selektivita mu umožňuje vybrat si jen ten jeden důležitý a ostatní ignorovat. Jako ten hlas kamaráda v hluku.

Petr: Takže můj mozek je vlastně takový vyhazovač na diskotéce, který pouští dovnitř jen VIP podněty.

Eliška: Přesně tak! A jak dlouho toho vyhazovače udržíš ve střehu, to je trvalost pozornosti. Může být krátkodobá, třeba když potřebuješ dokončit jeden úkol, nebo dlouhodobá, která souvisí s tvými životními cíli.

Petr: A co když se snažím učit, ale myšlenky mi pořád utíkají k tomu, co bude k večeři?

Eliška: To je otázka tenacity – výdrže pozornosti – a intenzity. Intenzita je míra, jak hluboce jsi do něčeho ponořený. Když jsi fakt zabraný do učení, ani si nevšimneš, že vedle tikají hodiny. Ale pokud je intenzita nízká, tak tě vyruší i letící moucha.

Petr: A kolik věcí dokážeme vnímat najednou? Já mám pocit, že multitasking zvládám skvěle.

Eliška: To si myslí skoro každý. Ve skutečnosti je rozsah naší pozornosti dost omezený. Dokážeme najednou postřehnout tak maximálně 7 až 12 objektů. A to, čemu říkáme multitasking, je ve skutečnosti rychlé přenášení pozornosti z jednoho úkolu na druhý. Tomu se říká oscilace.

Petr: Existují různé druhy pozornosti? Někdy se soustředím schválně a někdy mi něco prostě „padne do oka“.

Eliška: Přesně jsi to popsal. Ta druhá je bezděčná pozornost. Je mimovolní. Spustí ji nějaký výrazný podnět – hlasitá rána, pestrá barva, nečekaný pohyb. Rychle tě upoutá, ale taky rychle zmizí.

Petr: A ta první je tedy…

Eliška: Záměrná pozornost. Ta je úmyslná a vyžaduje úsilí. Používáš ji, když se učíš, čteš knihu nebo se snažíš dosáhnout nějakého cíle. Je to ta, kterou musíš trénovat.

Petr: A co když to prostě nejde? Když mám pocit, že se nedokážu soustředit vůbec na nic?

Eliška: To může být porucha pozornosti. Například rozptýlená pozornost, kdy člověk přeskakuje z jednoho na druhé a u ničeho nevydrží. Nebo hypoprosexie, což je snížená schopnost soustředění, třeba když jsi vyčerpaný nebo nemocný.

Petr: A opak? Dá se soustředit až moc?

Eliška: Ano, to je hyperprosexie. Je to nadměrná pozornost zaměřená na jednu věc na úkor všeho ostatního. Může se to dít třeba při úzkostných stavech, kdy se člověk fixuje na nějakou obavu a nedokáže myslet na nic jiného.

Petr: S pozorností úzce souvisí i vědomí, že? Co to vlastně je?

Eliška: Vědomí je ten stav, kdy si uvědomujeme sami sebe a své okolí. Můžeme reagovat na podněty, vnímat, prožívat, myslet. Zahrnuje to, co se ti právě teď honí hlavou. Má tři základní okruhy: prožívání toho, co se děje, uvědomování si toho prožívání a uvědomování si sebe sama.

Petr: Zní to jako zrcadlo v zrcadle.

Eliška: Je to tak trochu. Ale Sigmund Freud přišel se skvělou metaforou, která to pomáhá pochopit. Představ si ledovec.

Petr: Dobře, vidím ledovec. Špička trčí nad vodou.

Eliška: Přesně. Ta viditelná špička, to je naše vědomí. Všechno, co si právě teď uvědomujeme. Těsně pod hladinou je část, kterou nevidíš, ale můžeš ji zahlédnout, když se voda zavlní. To je předvědomí.

Petr: Co je v předvědomí?

Eliška: Jsou tam informace, které zrovna nemáš v hlavě, ale snadno si je vybavíš. Třeba co jsi měl včera k obědu nebo jméno tvé první učitelky. Stačí se trochu zamyslet a vyplavou na povrch.

Petr: A ten obrovský kus ledovce pod vodou?

Eliška: To je nevědomí. Obrovská, skrytá část naší psychiky, která je naší vědomé kontrole nepřístupná. Jsou tam potlačené strachy, touhy, zážitky z dětství, které si nepamatuješ, ale které ovlivňují tvé chování.

Petr: Páni. A jak se to nevědomí projevuje?

Eliška: Třeba prostřednictvím snů. Sny jsou podle Freuda takovým oknem do nevědomí, kde se naše skryté touhy a obavy mohou projevit v symbolech.

Petr: Pojďme teď od přechodných stavů k něčemu trvalejšímu. K psychickým vlastnostem. Často se mluví o schopnostech, dovednostech, nadání… Jaký je v tom vlastně rozdíl?

Eliška: To je skvělá otázka, protože se to často plete. Schopnost je obecný předpoklad pro nějakou činnost. Je to potenciál, který máš. Ale pozor, schopnosti nejsou vrozené! Vyvíjí se na základě vloh, což jsou vrozené dispozice našeho těla a mozku.

Petr: Takže vlha je jako úrodná půda a schopnost je to, co na ní může vyrůst?

Eliška: Perfektní přirovnání! A dovednost je to, co na té půdě reálně vypěstuješ. Je to učením získaná dispozice. Umíš hrát na kytaru, mluvit anglicky, řídit auto… to všechno jsou dovednosti.

Petr: A co vědomost a návyk?

Eliška: Vědomost je zapamatovaný a pochopený fakt – třeba vzoreček z fyziky. A návyk je zautomatizovaná činnost, kterou děláš bez přemýšlení, jako je zavazování tkaniček nebo čištění zubů.

Petr: A co když má někdo mimořádné schopnosti? Jak se tomu říká?

Eliška: Tam máme takovou stupnici. Nadání je soubor schopností, který ti umožňuje podávat nadprůměrné výkony. Když je to nadání vysoce rozvinuté, mluvíme o talentu. A absolutní špička, mimořádně rozvinutý talent, který vede k vrcholným, přelomovým dílům, to je genialita.

Petr: Dobře, a co jedna z nejslavnějších schopností – inteligence? Co to přesně je?

Eliška: Inteligencí se obecně myslí schopnost učit se ze zkušenosti, přizpůsobovat se, řešit problémy. Je to komplexní schopnost, která zahrnuje dobré myšlení, paměť, přesné vnímání a koncentraci.

Petr: A je vrozená, nebo se dá naučit?

Eliška: Obojí. Psychologové mluví o dvou druzích. Fluidní inteligence je spíše vrozená, je to naše schopnost logicky myslet a řešit nové problémy, nezávisle na znalostech. Ta s věkem spíše klesá.

Petr: A ta druhá?

Eliška: Krystalická inteligence. Ta je založená na zkušenostech, vědomostech a dovednostech, které jsme získali během života. Tuhle můžeme rozvíjet a trénovat a s věkem často roste.

Petr: A co ty slavné IQ testy? Měří obě?

Eliška: Primárně měří teoretickou inteligenci, tedy schopnost řešit abstraktní problémy. Ale nesmíme zapomínat na praktickou inteligenci – schopnost řešit každodenní problémy – a sociální inteligenci, což je umění rozumět lidem a jednat s nimi.

Petr: Takže vysoké IQ neznamená automaticky úspěch v životě.

Eliška: Vůbec ne. Stále více se mluví o emoční inteligenci. To je schopnost rozumět vlastním emocím, ovládat je, motivovat se a vcítit se do druhých. Ta je pro spokojený život často důležitější než klasické IQ.

Petr: Pojďme k další velké vlastnosti – temperamentu. To je něco jako naše vnitřní nastavení, že?

Eliška: Přesně. Je to soubor vrozených vlastností, které určují dynamiku našeho prožívání a chování. Jak rychle a silně reagujeme na podněty. Je to naše „tovární nastavení“.

Petr: A to se vůbec nemění?

Eliška: Základ je vrozený, ale výchova a zkušenosti ho mohou trochu obrousit a kultivovat. Ta nejstarší typologie pochází už od Hippokrata ze starověkého Řecka.

Petr: Počkat, to je ten s těmi tělními tekutinami, ne? To zní trochu… středověce.

Eliška: Zní, ale ty čtyři typy se používají dodnes! Sangvinik, kterému v těle proudí krev, je optimista, společenský. Cholerik, plný žluči, je vznětlivý a impulzivní. Flegmatik, ten má zase moc hlenu, je klidný a rozvážný. A melancholik, s černou žlučí, je přemýšlivý a citlivý.

Petr: Takže já jsem asi sangvinik s příměsí cholerika, když mi nejde internet.

Eliška: Každý v sobě máme mix. Později se to snažili vědci propojit s dalšími věcmi. Třeba Ivan Petrovič Pavlov, ten s těmi psy, to spojil s vlastnostmi nervové soustavy – se sílou, vyrovnaností a pohyblivostí vzruchu a útlumu.

Petr: Aha! Takže flegmatik je podle něj silný a vyrovnaný, ale nepohyblivý typ. Proto mu všechno trvá déle.

Eliška: Přesně tak. A pak přišel Carl Gustav Jung se slavným dělením na extroverty a introverty.

Petr: To všichni známe. Extrovert je zaměřený ven, na společnost, a introvert do svého nitra.

Eliška: Ano. A psycholog Hans Eysenck to všechno spojil do jednoho modelu. Přidal osu stability a lability. Takže máme stabilního extroverta (sangvinik), labilního extroverta (cholerik), stabilního introverta (flegmatik) a labilního introverta (melancholik). A najednou do sebe ty staré i nové teorie krásně zapadly.

Petr: Takže temperament je vrozený. A co charakter? To je totéž?

Eliška: Vůbec ne. Charakter není vrozený, ten se formuje výchovou, zkušenostmi a společností. Je to souhrn vlastností, které se projevují v morální stránce našeho chování. Je to náš vnitřní morální kompas.

Petr: Takže temperament je „jak“ něco děláme – rychle, pomalu, emotivně – a charakter je „co“ a „proč“ děláme?

Eliška: Přesně jsi to vystihl. Charakter kontroluje a reguluje naše chování podle společenských norem a našich vlastních hodnot. A s ním úzce souvisí svědomí.

Petr: Ten vnitřní hlas, co mi říká, že jsem si neměl dávat ten třetí kousek pizzy.

Eliška: Ano, to je on. Systém morální kontroly a seberegulace. Říká nám, co je dobré a co špatné. A podle toho, jestli ho poslechneme, nám přináší uspokojení, nebo naopak výčitky.

Petr: Na začátku jsme mluvili o spánku jako o nejnižším stavu aktivace. Proč je tak důležitý?

Eliška: Spánek je naprosto nezbytný pro regeneraci organismu, a to jak fyzickou, tak psychickou. Během spánku se náš mozek čistí od odpadních látek a upevňuje vzpomínky a to, co jsme se naučili.

Petr: Proto se říká „ráno moudřejší večera“?

Eliška: Přesně proto. Spánek má dvě hlavní fáze, které se během noci střídají. Hluboký NREM spánek, kde tělo nejvíc odpočívá, a lehký REM spánek, charakteristický rychlými pohyby očí.

Petr: A v REM fázi se nám zdají sny, že?

Eliška: Ano, v REM fázi je mozek paradoxně velmi aktivní, skoro jako když jsme vzhůru, a právě tehdy prožíváme ty nejživější sny. Násilné omezování spánku, třeba při učení na zkoušky, může vést k vážným následkům, dokonce i k poškození mozkových buněk.

Petr: A co když někdo nemůže spát? Mluví se o různých poruchách.

Eliška: Ano, nejběžnější je nespavost. Ale existují i specifičtější, jako je spánková apnoe, kdy člověk během spánku přestává dýchat, nebo náměsíčnost, kdy se lidé ve spánku procházejí nebo dělají různé činnosti.

Petr: Páni, to byla dneska jízda naší myslí. Od pozornosti přes inteligenci až k temperamentu a spánku. Co je ten nejdůležitější vzkaz, který bychom si měli odnést?

Eliška: Asi to, že naše psychika je neuvěřitelně komplexní a fascinující systém. A že se skládá jak z dočasných stavů, jako je nálada nebo únava, tak z trvalejších vlastností, jako je temperament nebo charakter.

Petr: A že spousta věcí, které považujeme za vrozené, se dá ve skutečnosti trénovat a rozvíjet. Třeba pozornost nebo krystalická inteligence.

Eliška: Přesně tak. A pochopení toho, jak naše mysl funguje, nám může pomoci nejen s učením, ale i v každodenním životě – v komunikaci s lidmi i v porozumění sobě samým.

Petr: Super. Mockrát ti děkuju, Eliško, za skvělé vysvětlení.

Eliška: Rádo se stalo, Petře.

Petr: A vám děkujeme za poslech. U dalšího dílu Studyfi Podcastu se na vás těšíme. Mějte se fajn!