Podcast na Základy národního hospodářství a makroekonomie

Kapitoly

Mýtus o státní kase

Ekonomický kolotoč

Palubní deska ekonomiky: HDP

Zmenšující se peněženka: Inflace

Magický čtyřúhelník

Státní peněženka a její díry

Ekonomická horská dráha

Co je národní hospodářství?

Sektory: Dělení ekonomického koláče

Kdo píská a řídí hru?

Když se v motoru něco zadrhne

Co je to inflace?

Kdo prohrává a kdo vyhrává?

Jak se to měří?

Kdo je vlastně nezaměstnaný?

Čtyři tváře nezaměstnanosti

Když ekonomika marodí

Co s tím může dělat stát?

Účetnictví celé země

Účty, kam se podíváš

V plusu, nebo v mínusu?

Přepis

Eliška: Většina lidí si myslí, že ekonomika státu funguje jako rodinný rozpočet – prostě nemůžete utratit víc, než vyděláte. Ale co kdybych vám řekla, že když stát utratí víc, než vybere, může to ve skutečnosti celou ekonomiku nakopnout a zbohatneme všichni?

Ondřej: Přesně tak, Eliško. Zní to naprosto proti intuici, že? Ale v makroekonomii platí trochu jiná pravidla než u tebe doma v kuchyni. Je to fascinující svět.

Eliška: Tak se na něj pojďme podívat. Vítejte u Studyfi Podcastu.

Ondřej: Začneme úplným základem. Představte si národní hospodářství jako jeden velký koloběh peněz.

Eliška: Koloběh peněz? Jakože já si koupím rohlíky, pekař z mých peněz zaplatí mlynáři a mlynář si koupí traktor?

Ondřej: Přesně! To je ten základní motor. Domácnosti, tedy my všichni, utrácíme peníze ve firmách. Firmy nám za to platí mzdy a platy. Peníze se takhle točí pořád dokola. Jednoduché, že?

Eliška: Až moc jednoduché. Co když si chci část výplaty ušetřit a nekoupit si rohlíky, ale dát si peníze na spořicí účet? Tím ten koloběh přeruším, ne?

Ondřej: Perfektní postřeh! Tady se dostáváme k takzvaným únikům z koloběhu. Jsou celkem tři. První jsi zmínila – úspory. Lidé i firmy si část peněz nechají a neutratí je.

Eliška: A ty další dva úniky?

Ondřej: Druhým jsou daně. Stát si vezme část našich peněz a ty už se přímo nevrátí do firem jako platba za zboží. A třetím je dovoz. Když si koupíš telefon vyrobený v zahraničí, peníze odtečou z naší ekonomiky pryč.

Eliška: Dobře, takže z našeho ekonomického kolotoče neustále unikají peníze. To zní, jako by se měl brzy zastavit a my všichni zchudneme.

Ondřej: Přesně! A aby se nezastavil, potřebuje injekce! Zase jsou tři a fungují jako protipól úniků. První injekcí jsou investice. Když si firma vezme úvěr – což jsou často právě ty naše úspory v bance – a postaví novou halu, napumpuje tím peníze zpět do oběhu.

Eliška: Aha! Takže moje úspory se přes banku mohou stát investicí. Co dál?

Ondřej: Druhou injekcí jsou státní výdaje. Stát sice daně vybere, ale pak je utratí třeba za stavbu dálnic nebo za platy učitelů. Tím peníze zase vrátí do hry. A třetí injekcí je vývoz. Když česká firma prodá auta do Německa, přitečou peníze zvenku k nám.

Eliška: Takže jde o rovnováhu mezi úniky a injekcemi. Co se stane, když nejsou v rovnováze?

Ondřej: A to je klíčová otázka celé makroekonomie! Pokud jsou úniky větší než injekce, ekonomika se zpomaluje, propouští se. Pokud jsou ale injekce – tedy výdaje firem, státu a ze zahraničí – větší než úniky, ekonomika roste. A to je ten paradox z úvodu. Větší výdaje vedou k růstu.

Eliška: Páni. Takže ekonomové vlastně sledují, kolik peněz z koloběhu uniká a kolik se do něj vrací. Jak se to ale celé měří? To musí být šíleně složité.

Ondřej: Máme na to takovou palubní desku s několika hlavními budíky. Těm se říká makroekonomické ukazatele. Ten nejdůležitější se jmenuje Hrubý domácí produkt, neboli HDP.

Eliška: HDP, to slýchám pořád ve zprávách. Vždycky říkají, jestli roste, nebo klesá. Co to ale přesně je?

Ondřej: Představ si, že bys na konci roku sečetla hodnotu úplně všeho, co se v Česku za ten rok vyrobilo a prodalo. Všechny rohlíky, auta, ostříhání u kadeřníka, postavené domy… Prostě všechno. Součet hodnoty toho všeho je HDP.

Eliška: Jak proboha někdo dokáže sečíst všechny rohlíky v zemi?

Ondřej: Nesečte je po jednom. Používá se na to chytřejší metoda, třeba výdajová. Prostě sečteme všechny výdaje za finální výrobky a služby. Má to čtyři hlavní části.

Eliška: Tak schválně…

Ondřej: Zaprvé, spotřeba domácností. To jsou ty naše rohlíky, boty, lístky do kina. Zadruhé, investice firem. Nákup nových strojů, stavba skladů. Zatřetí, výdaje vlády. Platy policistů, stavba škol, nákup techniky pro armádu.

Eliška: Počkat, a co třeba důchody nebo podpora v nezaměstnanosti? To jsou taky výdaje vlády.

Ondřej: Skvělá poznámka, ale ty se nepočítají! Jsou to takzvané transferové platby. Stát za ně nic přímo nedostane. A hlavně, ty peníze by se započítaly dvakrát. Důchodce dostane důchod a pak si za něj koupí ty rohlíky. Takže se to započítá až v té spotřebě domácností.

Eliška: Chytré. A ta čtvrtá část?

Ondřej: To je čistý vývoz. Tedy hodnota všeho, co vyvezeme, mínus hodnota všeho, co dovezeme. Může být kladný i záporný. Tím zajistíme, že měříme opravdu jen to, co se vyrobilo u nás.

Eliška: A k čemu je dobré to číslo znát? S čím ho srovnáváme?

Ondřej: Srovnáváme ho hlavně s minulými lety, abychom viděli, jestli naše ekonomika roste. Takový zdravý růst jsou 2-3 % ročně. A taky se srovnáváme s jinými státy, abychom viděli, jak si stojíme. Někdy se mluví ještě o HNP, Hrubém národním produktu. To je podobné, ale měří to produkci vytvořenou jen českými občany a firmami, ať už jsou kdekoliv na světě.

Eliška: Dobře, takže když HDP roste, máme se líp. Ale co když sice HDP vzroste o pět procent, ale ceny v obchodech taky o pět procent? To jsem si vlastně nijak nepolepšila, ne?

Ondřej: Naprosto přesně! A tím jsi právě popsala druhý nejdůležitější ukazatel na naší palubní desce – inflaci.

Eliška: Takže inflace je vlastně zdražování?

Ondřej: Přesně tak. Je to růst celkové cenové hladiny. Tvoje peníze ztrácí kupní sílu. Za stejnou stokorunu si koupíš míň a míň rohlíků. A opak inflace, tedy když ceny klesají, se nazývá deflace.

Eliška: A je inflace vždycky špatná?

Ondřej: Ne nutně. Dělíme ji podle rychlosti. Mírná inflace, třeba 2 % ročně, je považovaná za zdravou. Je to jako lehký vánek v zádech ekonomiky. Lidé moc nečekají s utrácením, protože ví, že za rok bude o trošku dráž, a to pohání spotřebu.

Eliška: A co když ten vítr zesílí?

Ondřej: Pak přichází pádivá inflace, to už jsou desítky nebo stovky procent ročně. To už je spíš vichřice. Peníze rychle ztrácí hodnotu, lidé se jich snaží zbavit, co nejdřív je utratit za cokoliv. A v nejhorším případě přijde hyperinflace. To je tornádo, které smete všechno. Ceny se mění každý den, peníze jsou prakticky bezcenné a lidé se vrací ke směnnému obchodu. Vyměňují chleba za boty.

Eliška: To zní děsivě. A co inflaci způsobuje?

Ondřej: Zjednodušeně řečeno dvě hlavní věci. Buď je to inflace tažená poptávkou. To se stane, když všichni – domácnosti, firmy, vláda – chtějí utrácet víc, než je ekonomika schopná vyrobit. Je moc peněz a málo zboží, takže ceny letí nahoru.

Eliška: A ta druhá příčina?

Ondřej: To je inflace tlačená náklady. Představ si, že prudce zdraží ropa. Tím pádem zdraží doprava, výroba plastů, energie… Firmám vzrostou náklady a ty to musí promítnout do cen svých výrobků. Takže zdraží všechno, i když lidé nechtějí víc utrácet.

Eliška: A co se s tím dá dělat? Asi se to nějak reguluje, ne?

Ondřej: Přesně tak. Ale je to strašně ošemetné. A to nás přivádí k jednomu kouzelnému konceptu.

Eliška: Kouzelnému? V ekonomii? Teď jsi mě zaujal.

Ondřej: Říká se tomu magický čtyřúhelník. Jde o grafické znázornění čtyř hlavních cílů každé ekonomiky. Chceme mít vysoký růst HDP, nízkou inflaci, nízkou nezaměstnanost a vyrovnanou platební bilanci.

Eliška: Co je platební bilance?

Ondřej: To je v podstatě bilance toho, kolik peněz do naší země přiteče ze zahraničí a kolik odteče. Hlavní částí je obchodní bilance – tedy vývoz versus dovoz. Když víc vyvážíme, máme aktivní saldo. Když víc dovážíme, pasivní saldo.

Eliška: Takže čtyři cíle: růst, nízká inflace, nízká nezaměstnanost a vyrovnaná bilance. Proč je to magické?

Ondřej: Protože je prakticky nemožné dosáhnout všech čtyř cílů najednou! Většinou, když se snažíš vylepšit jeden, zhoršíš jiný. Je to jako žonglování se čtyřmi míčky. Třeba když vláda napumpuje peníze do ekonomiky, aby snížila nezaměstnanost, HDP poroste, ale skoro jistě tím zvýší inflaci.

Eliška: Aha! Takže je to neustálé hledání kompromisu. Snažíme se, aby ten čtyřúhelník měl co největší plochu a žádný jeho roh nebyl moc propadlý.

Ondřej: Přesně tak. Je to umění možného. A hlavním nástrojem, kterým se stát snaží tenhle čtyřúhelník ovlivňovat, je státní rozpočet.

Eliška: Státní rozpočet, to je ten každoroční souboj ve sněmovně o to, kde se ušetří a kde se přidá.

Ondřej: Ano, přesně ten. Je to plán příjmů a výdajů státu na jeden rok. Na straně příjmů jsou hlavně daně. A tady je zajímavý paradox. Kdyby stát daně moc zvýšil, nevybral by víc, ale míň.

Eliška: Jak to?

Ondřej: Protože vysoké daně oslabují motivaci lidí pracovat a šetřit. Proč bych se snažil vydělat víc, když mi z toho stát sebere obrovskou část? To vede k tomu, čemu se říká šedá nebo černá ekonomika.

Eliška: Tedy práce na černo, bez faktur a placení daní?

Ondřej: Přesně. Šedá ekonomika je tak na hraně zákona, třeba úplatky nebo porušování pravidel soutěže. Černá ekonomika je už jasně nelegální – organizovaný zločin, prodej drog. Ale obojí znamená, že se transakce nedaní a stát přichází o peníze.

Eliška: A co výdaje rozpočtu?

Ondřej: Ty mají dvě hlavní podoby. Buď stát přímo něco nakupuje – třeba počítače do škol. Nebo jde o ty už zmíněné transferové platby, jako jsou důchody a sociální dávky. Ty tvoří obrovskou, povinnou část výdajů.

Eliška: A co se stane, když jsou výdaje vyšší než příjmy?

Ondřej: Pak vzniká schodek, neboli deficit. Stát si na něj musí půjčit, nejčastěji vydáním státních dluhopisů. A součet všech těchto ročních schodků pak tvoří státní dluh.

Eliška: Když to všechno sečteme – koloběh peněz, HDP, inflaci, snahu vlády to řídit – pořád mi přijde, že je ekonomika jednou nahoře a jednou dole. Proč to tak je?

Ondřej: Protože se vyvíjí v cyklech. Je to jako horská dráha. Říkáme tomu hospodářský cyklus a má čtyři fáze.

Eliška: Jízda začíná…

Ondřej: Přesně. Začínáme dole, ve fázi zvané dno. Nezaměstnanost je vysoká, firmy vyrábí málo, nálada je špatná. Pak ale přijde oživení a přejdeme do první fáze, expanze neboli konjunktury.

Eliška: To je ta jízda nahoru?

Ondřej: Ano. Firmy začínají víc investovat, nabírat lidi, lidé víc utrácí, HDP roste, životní úroveň se zvyšuje. To trvá nějakou dobu, až se dostaneme na vrchol. V téhle fázi ekonomika jede na plný plyn, je skoro plná zaměstnanost. Je to takzvaná přehřátá konjunktura.

Eliška: A na vrcholu každé horské dráhy přichází sešup dolů…

Ondřej: Přesně. Fáze recese. Poptávka začne klesat, firmy omezují výrobu, propouští, rostou bankroty. A pokud recese trvá déle než půl roku, mluvíme o depresi. A jízda končí zase na dně, odkud se celý cyklus může opakovat.

Eliška: Co ty cykly způsobuje? Jsou to nějaké vnější šoky, nebo si to ekonomika dělá sama?

Ondřej: Obojí. Máme vnější příčiny – jako jsou války, ropné krize, ale i velké vynálezy jako internet, které odstartují obrovskou vlnu investic. A pak jsou vnitřní příčiny, které souvisí se spotřebou a investicemi. Když lidé začnou z nějakého důvodu víc šetřit, omezí spotřebu, což spustí recesi.

Eliška: Páni. Makroekonomie je vlastně takový detektivní příběh o tom, jak se miliony lidí a firem rozhodují a jak to všechno dohromady tvoří ten velký obrázek, který neustále pulzuje v cyklech.

Ondřej: Krásně řečeno. A cílem je pochopit tyhle síly, abychom tu horskou dráhu udělali co nejméně drncavou.

Eliška: Tak to bylo opravdu vyčerpávající, ale srozumitelné. Obzvlášť mě teď zajímá, jak se v tomhle velkém cyklu daří jednotlivým firmám. Možná se na to podíváme příště?

Ondřej: Určitě! A to je skvělý oslí můstek. Abychom pochopili, jak se daří firmám, musíme se nejdřív podívat na hřiště, na kterém hrají. A tím hřištěm je právě národní hospodářství.

Eliška: Národní hospodářství. To zní tak nějak... masivně a neosobně. Co to přesně je?

Ondřej: Představ si to jako součet všech ekonomických aktivit v jedné zemi. Od pekaře, co ráno peče rohlíky, přes automobilku montující auta, až po tebe a mě, co tvoříme tenhle podcast. Je to všechno, co děláme, abychom uspokojili své potřeby.

Eliška: Takže je to vlastně takový obrovský, živý organismus. A co určuje, jestli je ten organismus zdravý a silný?

Ondřej: Skvělá otázka. Jsou to v zásadě tři věci. Zaprvé, přírodní bohatství – tedy co nám dala příroda. Suroviny, lesy, úrodná půda...

Eliška: Jasně, to dává smysl. S diamanty se podniká lépe než s pískem.

Ondřej: Přesně tak. Zadruhé je to národní bohatství. To je všechno, co vybudovaly generace před námi. Školy, silnice, nemocnice, ale i hrady a zámky. Nemusíme to stavět od nuly.

Eliška: To je jako zdědit dům po prarodičích i s nábytkem. Je to velký náskok.

Ondřej: Přesně. A třetí klíčový faktor je obyvatelstvo. Jeho počet, věk, a hlavně... vzdělanost. Čím chytřejší a schopnější lidi máme, tím lépe se celé ekonomice daří.

Eliška: Dobře, takže máme hřiště a hráče. Jak se ale ta hra dělí? Vždyť pekař a programátor dělají úplně jiné věci.

Ondřej: Přesně tak. A proto ekonomiku dělíme na menší části, abychom se v tom vyznali. Můžeme ji dělit buď na odvětví, což jsou firmy dělající podobné věci – třeba zemědělství, stavebnictví nebo obchod...

Eliška: ...nebo třeba pohostinství. Chápu, to je celkem přímočaré.

Ondřej: Ano. Ale ještě užitečnější je dělení na takzvané sektory. Think of it this way... je to jako třídění podle toho, jak blízko je daná činnost k přírodním zdrojům.

Eliška: Zajímavé. Jak to myslíš?

Ondřej: Máme primární sektor. Ten je přírodě nejblíž. Těží suroviny, pěstuje plodiny, chová zvířata. Je to zemědělství, lesnictví, těžba.

Eliška: Vytáhneme něco ze země.

Ondřej: Přesně. Pak přijde sekundární sektor. Ten vezme produkty z primárního sektoru a něco z nich vyrobí. Zpracuje železnou rudu na ocel, z oceli postaví auto. Patří sem veškerý průmysl a stavebnictví.

Eliška: Takže něco postavíme nebo smontujeme. A co je dál?

Ondřej: Dál je obrovský terciální sektor. To jsou služby. Obchod, doprava, zdravotnictví, školství, banky... Všechno, co nám usnadňuje život, ale přímo nic nevyrábí.

Eliška: A tady je ten fígl, že? Čím je země vyspělejší, tím víc lidí pracuje ve službách.

Ondřej: Bingo! A pro úplnost, někteří ekonomové mluví ještě o kvartárním sektoru. To je věda, výzkum a vývoj. Ti, co vymýšlejí budoucnost.

Eliška: Takže ti lidé v bílých pláštích, co vymýšlejí nové technologie?

Ondřej: Přesně ti. Ale i ti v mikinách, co píšou kód pro umělou inteligenci.

Eliška: Dobře, ten systém dává smysl. Ale kdo na to všechno dohlíží? Kdo určuje pravidla?

Ondřej: Na národní úrovni jsou to hlavně vláda, která řídí stát, a parlament, který tvoří zákony. A pak je tu jeden klíčový hráč – Česká národní banka.

Eliška: Ta, co tiskne peníze a hlídá inflaci?

Ondřej: Přesně. Je to takový strážce finanční stability. Ale dnes už žádná ekonomika nehraje jen na vlastním písečku. Jsme propojení s celým světem.

Eliška: Jasně, mezinárodní obchod, Evropská unie...

Ondřej: Ano. A proto existují mezinárodní organizace, které se snaží, aby ta globální hra měla nějaký řád. Třeba Mezinárodní měnový fond, který pomáhá zemím ve finančních potížích. Nebo Světová obchodní organizace, která se snaží odstraňovat bariéry v obchodu.

Eliška: Takový mezinárodní rozhodčí.

Ondřej: Dá se to tak říct. A pro nás je samozřejmě nejdůležitější Evropská unie, která tvoří obrovský společný trh s jednotnými pravidly.

Eliška: Chápu. Celé je to propojený systém, od horníka až po Brusel. Zní to ale, jako by to mělo fungovat dokonale. Přesto víme, že to tak není. Kde jsou ty hlavní problémy u nás?

Ondřej: Každá ekonomika má své výzvy, které se mění v čase. Here's the surprising part... i když jsme průmyslová země, dlouhodobě u nás klesá význam některých tradičních odvětví.

Eliška: Kterých například?

Ondřej: Trápí nás útlum těžebního průmyslu, což je logické, suroviny docházejí. Ale také klesá stavebnictví a zemědělství už dávno není tou hlavní silou, co bývalo.

Eliška: Takže se struktura naší ekonomiky mění. Něco starého odchází a něco nového musí přijít.

Ondřej: Přesně tak. A to je obrovská výzva. Najít nové motory růstu, podpořit inovace a přizpůsobit se světu, který se neustále mění. Ale to už se dostáváme k tématu hospodářské politiky státu.

Eliška: Perfektní. To zní jako skvělé téma na příště. Podíváme se, jaké nástroje má stát v ruce, aby ten ekonomický motor seřídil.

Ondřej: Přesně tak. A než se dostaneme k těm nástrojům, pojďme si definovat jednoho z největších nepřátel, se kterým stát bojuje – a tím je inflace.

Eliška: Inflace. To slovo slyšíme pořád. Ale co to vlastně znamená, úplně laicky?

Ondřej: Je to vlastně docela jednoduché. Inflace znamená, že celková cenová hladina roste. Za stejnou korunu si zkrátka koupíš míň věcí než dřív.

Eliška: Takže ten kopeček zmrzliny, co stál loni třicet korun, dnes stojí třicet pět.

Ondřej: Přesně tak. Tvoje peníze ztrácí kupní sílu. A to hlavně znehodnocuje úspory. Peníze schované pod matrací mají každý rok menší a menší hodnotu.

Eliška: Takže inflace je špatná pro všechny?

Ondřej: No, a to je právě to zajímavé. Není. Nejvíce postihuje lidi s pevným příjmem, třeba důchodce, nebo ty, co mají našetřeno. Jejich peníze se prostě „scvrkávají“.

Eliška: A kdo je naopak vítěz? Jestli někdo takový je.

Ondřej: Vítězi jsou dlužníci. Představ si, že máš velkou hypotéku. Tu splácíš pořád stejně, ale hodnota těch peněz klesá. Takže reálně vracíš méně. Stejně tak vydělávají majitelé nemovitostí nebo jiných hmotných statků, protože jejich cena s inflací roste.

Eliška: Páni, takže inflace vlastně přerozděluje bohatství.

Ondřej: Přesně. A teď, jak to vůbec změříme? Nemůžeme sledovat každou cenu v zemi.

Eliška: To by asi nešlo. Tak jak se to dělá?

Ondřej: Používáme takzvaný index spotřebitelských cen. Představ si takový velký, imaginární nákupní košík.

Eliška: Nákupní košík? Jako s rohlíky, mlékem a novými teniskami?

Ondřej: Přesně! Statistici do něj dají stovky položek, které běžná domácnost nakupuje – od jídla přes nájem až po lístky do kina. A pak sledují, jak se celková cena tohohle košíku v čase mění.

Eliška: A ten procentuální nárůst je ta míra inflace, o které slyšíme ve zprávách?

Ondřej: Přesně na to jsi kápla. Je to takový teploměr, který nám ukazuje, jak rychle rostou životní náklady.

Eliška: Super, to je mnohem srozumitelnější. Ale proč ten teploměr vůbec ukazuje horečku? Co tu inflaci způsobuje?

Ondřej: Výborná otázka! To je ale kapitola sama pro sebe, plná poptávky, nabídky a peněz tištěných centrální bankou.

Eliška: Dobře, takže inflace je složitá věc plná poptávky a nabídky. To mi zní, že když se ekonomice nedaří, tak to odnesou i lidi a jejich práce. Je to tak?

Ondřej: Přesně tak. Tím se dostáváme k dalšímu velkému tématu – a to je nezaměstnanost. Ale pozor, není nezaměstnaný jako nezaměstnaný. Víš, kdo se do té statistiky vlastně počítá?

Eliška: No... ten, kdo nemá práci, ne?

Ondřej: Skoro! Aby tě stát považoval za nezaměstnaného, musíš splnit dvě podmínky. Nemáš placené zaměstnání, ale zároveň si práci aktivně hledáš a jsi schopen do ní nastoupit.

Eliška: Aha! Takže studenti, důchodci nebo třeba maminky na plný úvazek v domácnosti se do toho nepočítají?

Ondřej: Správně. Ti patří mezi takzvané ekonomicky neaktivní. Součet zaměstnaných a nezaměstnaných nám pak dává ekonomicky aktivní obyvatelstvo. A právě z tohohle celku se počítá míra nezaměstnanosti.

Eliška: Rozumím. Takže ne každý, kdo nechodí do práce, je v téhle statistice. Ale proč vlastně lidi tu práci nemají? Jsou důvody vždycky stejné?

Ondřej: Vůbec ne. A to je na tom to zajímavé. Ekonomové rozeznávají čtyři základní typy. První je frikční nezaměstnanost.

Eliška: Frikční? To zní jako něco z fyziky.

Ondřej: Trochu. Je to vlastně takové přirozené tření na trhu práce. Týká se lidí, kteří jsou jen dočasně mezi zaměstnáními. Třeba absolventi hledající první práci, nebo když dáš výpověď a za měsíc nastupuješ jinam.

Eliška: Takže to je vlastně taková ta „zdravá“ nezaměstnanost, která je v pohodě.

Ondřej: Přesně. Pak je tu ale strukturální nezaměstnanost, a ta už tak v pohodě není. Vzniká, když je nesoulad mezi tím, co firmy poptávají, a co lidi umí.

Eliška: Můžeš dát příklad?

Ondřej: Jasně. Představ si, že v regionu zavřou doly, a je tam najednou spousta horníků bez práce. Jenže nové firmy v okolí shánějí IT specialisty. Tenhle nesoulad v dovednostech je právě strukturální nezaměstnanost.

Eliška: A co když je zle úplně všude? Když práci neshání jen horníci, ale úplně všichni?

Ondřej: Pak mluvíme o cyklické nezaměstnanosti. Ta přichází, když je celá ekonomika v recesi. Firmy nevydělávají, musí šetřit a propouštějí. A to napříč všemi obory a regiony.

Eliška: To je asi ten největší strašák, o kterém slyšíme ve zprávách.

Ondřej: Určitě. A poslední typ je takový... předvídatelný. Je to sezónní nezaměstnanost. Některé práce prostě závisí na ročním období.

Eliška: Takže plavčíci v lednu nebo lyžařští instruktoři v červenci asi moc práce nemají.

Ondřej: Přesně tak. V zemědělství nebo stavebnictví je to podobné. Práce je v létě, v zimě méně.

Eliška: Dobře, takže máme různé příčiny. A co důsledky? Kromě toho, že je to pro toho člověka samozřejmě hrozné, má to i nějaký dopad na celou ekonomiku?

Ondřej: Obrovský. Jednak je to plýtvání. Lidi, kteří by mohli něco vyrábět nebo poskytovat služby, sedí doma. Stát tak přichází o spoustu peněz. A za druhé to stát naopak spoustu peněz stojí – na podporách v nezaměstnanosti, sociálních dávkách, rekvalifikacích...

Eliška: A co s tím stát může dělat? Jen posílat peníze?

Ondřej: To je jedna možnost, říká se jí pasivní politika. V podstatě lidem pomůžeš přežít, než si něco najdou. Ale mnohem lepší je aktivní politika.

Eliška: A to znamená?

Ondřej: To znamená, že se stát snaží vytvářet podmínky, aby práce vůbec vznikala. Podporuje tvorbu nových míst, platí lidem rekvalifikační kurzy, aby se naučili to, co firmy potřebují, nebo třeba přispívá firmě na zaměstnání člověka z úřadu práce.

Eliška: Takže místo hašení požáru se snaží, aby vůbec nehořelo. To zní logicky. Je vidět, že nezaměstnanost není jen jedno číslo, ale komplexní problém s mnoha příčinami i řešeními. Ale jak tohle všechno souvisí s tím, kolik si nakonec vyděláme?

Ondřej: Souvisí to naprosto zásadně, Eliško. Protože výkonnost naší ekonomiky, a tedy i naše platy, závisí na tom, jak si stojíme v porovnání se světem. A přesně tohle sleduje takzvaná platební bilance.

Eliška: Platební bilance... to zní jako něco, co by mělo zůstat zavřené v kanceláři ministra financí. Co si pod tím mám představit?

Ondřej: Vůbec ne! Představ si to jako detailní výpis z účtu pro celou Českou republiku. Zapisuje se tam každá koruna, která k nám přiteče ze zahraničí, a každá, která od nás naopak odteče pryč.

Eliška: Takže jestli víc prodáváme naše škodovky do světa, než kolik si objednáváme balíčků z Číny?

Ondřej: Přesně tak, to je úplný základ. Ale je to trochu složitější. Ta bilance má několik hlavních "šuplíků". Ten nejdůležitější se jmenuje běžný účet.

Eliška: Běžný účet? Ten mám v bance taky. Doufám, že ten státní je na tom lépe než ten můj před výplatou.

Ondřej: Snad ano. Patří sem hlavně obchodní bilance – tedy ten vývoz a dovoz zboží. Ale počítají se sem i služby, zisky našich firem ze zahraničí nebo třeba peníze, které pošle příbuzný z ciziny.

Eliška: Dobře, to dává smysl. A co další "šuplíky"?

Ondřej: Dále máme kapitálový účet. Ten sleduje spíš velké, dlouhodobé investice. Třeba když zahraniční firma u nás postaví továrnu. A pak je tu ještě změna devizových rezerv – to je taková státní pokladnička s cizími měnami.

Eliška: A co když se na konci roku příjmy a výdaje nerovnají? Co to znamená pro nás?

Ondřej: Skvělá otázka. Pokud stát víc peněz přijme, než vydá, říkáme, že má bilance přebytek. Tomu se odborně říká aktivní saldo. Uhodneš, jak se jmenuje opačný případ?

Eliška: To bude... pasivní saldo? Když víc utrácíme?

Ondřej: Přesně tak! To je schodek neboli pasivní saldo. A to samozřejmě není dlouhodobě ideální.

Eliška: Takže jsme si dnes prošli HDP, inflaci, nezaměstnanost a teď platební bilanci. Je fascinující, jak je všechno propojené.

Ondřej: Je to tak. Jako součástky v jednom velkém motoru. Když se jedna porouchá, ovlivní to chod všech ostatních.

Eliška: Mockrát ti děkuju, Ondřeji, za další skvělou lekci ekonomie. Bylo to srozumitelné a vlastně i zábavné.

Ondřej: Já děkuji za pozvání. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost.

Eliška: Mějte se hezky a slyšíme se zase příště u Studyfi Podcastu. Na slyšenou!