Podcast na Základy lidské fyziologie

Kapitoly

Tělesný termostat a krevní oběh

Řídicí systémy: Nervy a hormony

Svaly v pohybu

Srdce jako recyklační stanice

Mozek – naše řídící centrum

Buňky, hormony a jejich tajemství

Voda a dokonalá filtrace

Spirometrie a její zkratky

Poměry a porovnání

Tělesná továrna na energii

Hormonální šéfové

Svaly v pohybu

Řídící centrum a nervy

Krev, plíce a velký orchestr

Srdce – dirigent orchestru

Řídící centrála a její poslové

Buněčný svět a hormony

Závěrečné shrnutí

Přepis

Jakub: Většina lidí si myslí, že v zimě nejvíc tepla ztrácíme, když na nás fouká ledový vítr. Ale ono je to ve skutečnosti trochu jinak.

Eliška: Přesně tak. I když je úplné bezvětří, naše tělo ztrácí nejvíc tepla sáláním, tedy radiací. Představte si to jako takové neviditelné tepelné záření, které z vás neustále vychází.

Jakub: Takže i když se nehýbu a nic na mě nefouká, stejně topím pánubohu do oken?

Eliška: V podstatě ano. Proto je tak důležité mít správné oblečení. Posloucháte Studyfi Podcast.

Jakub: A kdo v těle vlastně hlídá, abychom se nepřehřáli nebo naopak neprochladli? Kdo je ten hlavní termostat?

Eliška: Tuhle superdůležitou práci má na starosti zadní hypothalamus v mozku. Je nastavený na ideální teplotu, což je asi 37,1 stupně Celsia.

Jakub: To je neuvěřitelná přesnost. A s tím určitě souvisí i krevní oběh, že? Jak krev pomáhá regulovat teplotu a co všechno ještě dělá?

Eliška: Rozhodně. Krev tvoří asi 7 % naší hmotnosti a je to takový náš vnitřní dopravní systém. Roznáší teplo, kyslík, živiny... všechno.

Jakub: A srdce je ta pumpa. Kolik krve vlastně přečerpá?

Eliška: U netrénovaného člověka v klidu je to asi 70 mililitrů na jeden stah. To je tepový objem. A když to vynásobíme běžnou frekvencí, třeba 72 tepů za minutu, dostaneme se na zhruba 5 litrů za minutu. To je takzvaný minutový srdeční objem.

Jakub: Pět litrů za minutu! To je skoro celý objem krve v těle. To je fofr.

Eliška: Je to tak. A při zátěži to může být klidně i 18 až 20 litrů. Srdce je prostě neuvěřitelný pracant.

Jakub: Dobře, takže srdce pumpuje, ale co mu říká, jak rychle má bít? Jak se to reguluje?

Eliška: To je práce pro autonomní nervový systém. Ten má dvě hlavní složky: sympatikus a parasympatikus. Můžete si je představit jako plyn a brzdu.

Jakub: Plyn a brzda se mi líbí. Který je který?

Eliška: Sympatikus je plyn – připravuje tělo na akci, na stres, na boj nebo útěk. Uvolňuje mediátor noradrenalin a zrychluje tep.

Jakub: A parasympatikus je tedy ta brzda.

Eliška: Přesně. Ten je aktivní v klidu a při trávení. Jeho mediátor je acetylcholin a srdce zpomaluje. Stará se o odpočinek a regeneraci.

Jakub: Takže když jsem nervózní před zkouškou, jede mi naplno sympatikus?

Eliška: Přesně tak! A jako taková jeho „prodloužená ruka“ funguje dřeň nadledvin, která do krve uvolňuje adrenalin a noradrenalin, což jsou katecholaminy, a ty ten efekt ještě posílí a prodlouží.

Jakub: A co svaly? Když cvičím, jaký typ práce vlastně vykonávají? Vždycky jsem slyšel termíny jako izometrická a izotonická kontrakce.

Eliška: Skvělá otázka. Je to jednodušší, než to zní. Když držíte něco těžkého bez pohybu, třeba tašku s nákupem, je to izometrická kontrakce. Mění se napětí ve svalu, ale jeho délka zůstává stejná.

Jakub: Rozumím. A ta druhá?

Eliška: Izotonická kontrakce je, když se délka svalu mění, ale napětí je víceméně konstantní. Typicky třeba když zvedáte činku bicepsovým zdvihem. Sval se zkracuje.

Jakub: A co když tu činku pokládám dolů? To je taky ono?

Eliška: Ano, ale je to specifický typ izotonické kontrakce – takzvaná excentrická. Sval se kontrolovaně prodlužuje, vlastně brzdí pohyb. Je to pro svaly velmi náročné, ale skvělé pro jejich růst.

Jakub: Aha! Takže když se mi po cvičení klepou ruce, může za to ta excentrická fáze.

Eliška: Velmi pravděpodobně ano. Ale to znamená, že jsi trénoval poctivě.

Jakub: Takže jsme od cvičení a svalů plynule přešli k fyziologii. Když jsme u těch svalů, Eliško, srdce je taky sval, že? Ale asi dost speciální.

Eliška: Přesně tak, Jakube. A má jednu naprosto fascinující vlastnost, která souvisí s tím, o čem jsme mluvili. Pamatuješ na ten laktát, tu 'pálivou sůl', co vzniká ve svalech?

Jakub: Jasně, ten důvod, proč druhý den sotva chodím ze schodů.

Eliška: Tak pozor, srdce ho dokáže využít jako palivo! Při zátěži si z něj bere energii. Je to takový mistr v recyklaci odpadu z jiných svalů.

Jakub: To je neuvěřitelné! Takže zatímco moje nohy křičí 'pálí!', moje srdce si říká 'mňam, další porce energie'.

Eliška: V podstatě ano. A když už jsme u tréninku, je tu zajímavý paradox. Minutový srdeční výdej, tedy kolik krve srdce přečerpá za minutu, je u trénovaného a netrénovaného člověka v klidu téměř stejný.

Jakub: Počkat, jak je to možné? Čekal bych, že sportovec bude mít mnohem výkonnější pumpu.

Eliška: Má, ale projevuje se to jinak. Netrénovaný člověk má vysokou tepovou frekvenci, ale nízký tepový objem. Srdce mu buší rychle, ale každým úderem pošle do těla málo krve. Trénovaný má naopak nízký klidový tep, ale obrovský tepový objem. Jeho srdce je silnější a úspornější.

Jakub: Aha! Takže pracuje s menší námahou a s větší efektivitou. To dává smysl. A čím se vlastně takový tlak měří? Vím, že jsou různé přístroje.

Eliška: Ano, klasika je rtuťový nebo aneroidní tonometr, které používají lékaři. Dnes jsou nejběžnější digitální tonometry, které to měření zjednodušují pro domácí použití.

Jakub: A co tohle všechno řídí? Předpokládám, že velení má na starosti mozek.

Eliška: Samozřejmě. A mozek je neuvěřitelně specializovaný. Například centrum pro naši osobnost, plánování a rozhodování, tedy vyšší mozkové funkce, sídlí hlavně ve frontálním, česky čelním laloku.

Jakub: Takže když si plánuju, co si dám k večeři, aktivuju si čelní lalok?

Eliška: V podstatě ano. Ale mozek má i starší, hlubší struktury. Vezmi si třeba takový hypotalamus.

Jakub: Ten název znám! Ten přece souvisí s hormony, ne?

Eliška: Ano, ale je to mnohem víc. Je to hlavní řídící centrum homeostázy – tedy udržování stabilního vnitřního prostředí. Řídí tělesnou teplotu, pocit hladu, žízně, ale i emoční projevy nebo sexuální funkce. Je to takový termostat a hlavní manažer našeho těla v jednom.

Jakub: Páni. To je na tak malou část mozku docela hodně práce. A co třeba taková bazální ganglia? O těch se taky mluví.

Eliška: Skvělá otázka! Ta mají zase na starosti tlumení a zpřesňování naší volní motoriky. Zajišťují, aby naše pohyby byly plynulé a koordinované, a ne trhané nebo přehnané.

Jakub: Pojďme se podívat ještě hlouběji. Až na úroveň buněk. Kdo je takový generální ředitel buňky?

Eliška: To je jednoznačně jádro. Je to informační centrum, které řídí úplně všechno, co se v buňce děje. Obsahuje naši DNA a podle ní dává pokyny.

Jakub: A co jsou ty malé tečky, co jsou všude okolo? Ribozomy?

Eliška: Přesně tak! To jsou takové malé továrny na proteiny. Čtou informaci z jádra a podle ní skládají bílkoviny, které jsou základními stavebními kameny i funkčními nástroji těla.

Jakub: A když už jsme u těch funkčních nástrojů, tak to jsou určitě hormony. Slyšel jsem, že jeden hormon umí zároveň něco stavět a něco bořit.

Eliška: Ty myslíš růstový hormon, STH. Je to tak. Na cukry a tuky působí katabolicky, tedy je rozkládá na energii. Ale na bílkoviny působí anabolicky – pomáhá je stavět. Proto je klíčový pro růst svalů a kostí.

Jakub: Takže rozkládá tuk a staví svaly? To zní jako sen každého, kdo chodí do posilovny!

Eliška: Přesně tak. Ale všeho s mírou, samozřejmě. A když mluvíme o hormonech, nesmíme zapomenout na kortizol.

Jakub: Ten stresový, že?

Eliška: Ano, ale není jen zlý. Jeho hladina je přirozeně nejvyšší ráno po probuzení. Právě on nás 'nakopne' a připraví na výzvy nového dne.

Jakub: Když mluvíme o těle, vlastně mluvíme hlavně o vodě, že? Kolik jí v sobě doopravdy máme?

Eliška: Je to tak. U dospělého tvoří voda asi šedesát procent hmotnosti, u dětí dokonce víc. A je zajímavé, jak je rozdělená. Zhruba dvě třetiny jsou uvnitř buněk a jen jedna třetina je mimo ně – tedy v krvi a tkáňovém moku.

Jakub: A tohle všechno musí neustále čistit ledviny. Ten proces v nefronu, základní jednotce ledvin, zní ale dost složitě.

Eliška: Ale princip je ve skutečnosti velmi elegantní. Má tři hlavní kroky. Nejdřív proběhne filtrace, kde vznikne primární moč. A teď se podrž, je toho asi 180 litrů denně.

Jakub: Sto osmdesát litrů? To bychom nedělali nic jiného, než... no, však víš co.

Eliška: Přesně. Proto okamžitě následuje druhý krok: reabsorpce. Tělo si vezme drtivou většinu vody a všech užitečných látek z té primární moči zpátky do krve.

Jakub: A ten zbytek je potom definitivní moč?

Eliška: Téměř. Posledním krokem je ještě sekrece. To znamená, že tělo do té tekutiny ještě aktivně vyloučí některé další odpadní látky, kterých se chce zbavit. A teprve potom vznikne ten zhruba litr a půl definitivní moči, který vyloučíme.

Jakub: Takže nejdřív všechno 'vyhodíme', pak si to pečlivě přebereme a vezmeme si zpátky, co potřebujeme, a nakonec ještě přihodíme nějaký odpad. To je geniálně efektivní systém!

Eliška: Přesně tak. Naše tělo je neuvěřitelně chytrý a úsporný stroj. Všechno je dokonale propojené.

Jakub: To je skvělé shrnutí. Od jednoho unaveného svalu jsme se dostali přes celé tělo. A myslím, že teď je ideální čas se podívat na to, jak se tělo brání, když se něco pokazí. Mám na mysli imunitní systém. Co ty na to?

Eliška: Perfektní přechod. Imunita je další fascinující kapitola plná překvapení a nečekaných souvislostí.

Jakub: Tak jo, imunita je skvělé téma na příště. Teď bych ale chtěl zůstat u plic. Konkrétně u spirometrie. Vždycky, když vidím ten výstup, je to jako luštit hieroglyfy. Samé zkratky... FVC, FEV1, VC... Je to nějaký tajný kód lékařů?

Eliška: Vypadá to tak, viď? Ale slibuju, že je to jednodušší než to zní. Jsou to vlastně jen značky pro různé způsoby, jak měříme objem a rychlost tvého dechu.

Jakub: Dobře, tak pojďme ten kód rozluštit. Která zkratka je nejdůležitější?

Eliška: Začněme dvěma klíčovými. FVC, neboli usilovná vitální kapacita. To je prostě celkový objem vzduchu, který dokážeš co nejrychleji vydechnout po maximálním nádechu.

Jakub: Jako když sfoukáváš svíčky na dortu?

Eliška: Přesně! A pak je tu FEV1. To je objem, který vydechneš během té úplně první vteřiny toho usilovného výdechu. Je to měřítko rychlosti a průchodnosti dýchacích cest.

Jakub: Aha, takže jedno je celkové množství a druhé je rychlost na startu. A co ten Tiffeneaův index, FEV1%?

Eliška: Ten dává tyhle dvě hodnoty do poměru. Ukazuje, kolik procent z celkového objemu (FVC) jsi schopen vydechnout za tu první sekundu. U zdravého člověka je to kolem 80 %. Dává to smysl?

Jakub: Jasně! Je to vlastně ukazatel efektivity. A co znamená, když je u zkratky napsáno „nál.“ jako třeba nál. VC?

Eliška: To je zkratka pro „náležitá“. Je to hodnota, kterou bychom u tebe očekávali na základě tvého věku, výšky a pohlaví. Je to takové měřítko, se kterým porovnáváme tvůj skutečný výsledek.

Jakub: Takže vím, jestli jsem v normě, nebo jestli moje plíce trochu nestíhají. Chápu. Díky za vysvětlení. Teď už mi ten protokol nepřijde tak záhadný. A když už jsme u výkonu a energie, napadá mě... metabolismus. Jak vlastně tělo přeměňuje jídlo na palivo?

Eliška: To je otázka za milion, Jakube! Ale v principu je metabolismus jako obrovská a neuvěřitelně chytrá chemická továrna. Vezme si živiny – bílkoviny, sacharidy, tuky – a přemění je na energii, kterou buňky potřebují k životu.

Jakub: Takže takové naše vnitřní ČEZ?

Eliška: Přesně tak! A víš, co je základním stavebním kamenem a zároveň rozpouštědlem v téhle továrně? Co tvoří největší podíl našeho těla?

Jakub: No... tipoval bych bílkoviny? Ze kterých jsou svaly?

Eliška: Blízko, ale ne. Je to voda. Obyčejná voda tvoří asi 60 až 70 procent těla dospělého člověka. Všechny ty chemické reakce probíhají právě v ní.

Jakub: Páni. To je mnohem víc, než bych čekal. Takže pít dostatek vody není jen fráze, kterou slyšíme všude kolem.

Eliška: Rozhodně ne. Je to naprosto klíčové pro správné fungování celého metabolismu a vlastně úplně všeho v našem těle.

Jakub: A kdo tu továrnu řídí? Kdo říká buňkám, co mají dělat? Kdo je ten hlavní manažer?

Eliška: To je skvělá otázka. Máme k tomu celý řídící tým – hormony. Jsou to takoví chemičtí poslové, kteří putují krví a dávají pokyny jednotlivým oddělením.

Jakub: Jako třeba... kortizol? Ten znám jako stresový hormon.

Eliška: Přesně. Kortizol je super důležitý. Při stresu zvyšuje hladinu krevní glukózy, aby měly svaly a mozek okamžitou energii. Je to takový "bojuj nebo uteč" manažer.

Jakub: Takže to on může za to, že mám před zkouškou chuť na sladké?

Eliška: Může se na tom podílet! Spolu s ním hladinu cukru zvyšují i další, třeba adrenalin nebo glukagon. Na druhou stranu, pak máme hormony jako aldosteron, který zase řídí hladinu solí a vody v těle, což je klíčové pro udržování krevního tlaku.

Jakub: To zní jako neskutečně vyladěný systém. Každý hormon má svoji přesnou funkci.

Eliška: Přesně tak. A pak jsou tu třeba androgeny, což jsou mužské pohlavní hormony, ale v menší míře je mají i ženy. Ovlivňují všechno od růstu svalů po ochlupení.

Jakub: Když jsi zmínila svaly... Jak vlastně funguje svalový stah? Co se tam děje na té mikroskopické úrovni?

Eliška: Představ si to jako tisíce malých háčků, které se do sebe zaklesnou a přitáhnou se. Ale aby se to mohlo stát, potřebují spouštěč. A tím spouštěčem je vápník.

Jakub: Vápník? Myslel jsem, že ten je jen na kosti.

Eliška: Na kosti taky, ale pro svaly je naprosto nezbytný. Uvnitř každého svalového vlákna je takový sklad vápníku, který se jmenuje sarkoplazmatické retikulum. Když přijde nervový signál, tento sklad se otevře, vápník se vylije a spustí tu kontrakci.

Jakub: Aha! A proto se říká, že svalová tkáň je dráždivá a stažitelná. Reaguje na podnět a stáhne se.

Eliška: Přesně tak, to jsou její dvě hlavní charakteristiky. A máme různé typy stahů. Třeba když zvedáš činku, sval se zkracuje – to je izotonická kontrakce. Ale když třeba tlačíš do zdi, sval pracuje, ale jeho délka se nemění. To je izometrická kontrakce.

Jakub: Takže jeden typ je pro pohyb a druhý pro udržení síly na místě. Chápu.

Eliška: A ten signál, který to všechno spouští, přichází odkud? Z mozku.

Jakub: Jasně. Z nějakého pohybového centra.

Eliška: Ano, z takzvané primární motorické kůry. Ta se nachází v části mozku, které říkáme gyrus precentralis. Je to v čelním, neboli frontálním laloku. Odtud jdou příkazy po nervových drahách až ke svalům.

Jakub: Po neuronech, že? Ty si pamatuju ze školy, taková ta buňka s výběžky.

Eliška: Správně. Neuron má tělo, pak má dendrity, které přijímají signály jako antény. A pak má jeden dlouhý výběžek, axon, který signál posílá dál. Je to jako jednosměrná informační dálnice.

Jakub: A jak ten signál přeskočí z jednoho neuronu na druhý? Nebo z neuronu na sval? Já si vždycky představoval nějakou jiskru.

Eliška: To je ta nejzajímavější část! Není to jiskra. Na konci axonu se uvolní chemické látky – neurotransmitery. Třeba acetylcholin je klíčový pro přenos signálu na svalovou ploténku. Jiný, noradrenalin, zase používá sympatický nervový systém, který nás připravuje na akci.

Jakub: Takže to není elektrický výboj, co přeskočí, ale chemický posel. Fascinující!

Eliška: A aby celá ta továrna, svaly i mozek, mohla fungovat, potřebuje palivo a kyslík. A to všechno rozváží...

Jakub: Krev.

Eliška: Přesně. Krev tvoří asi 7 % naší hmotnosti a je to neuvěřitelně komplexní tekutina. Jsou v ní červené krvinky pro přenos kyslíku, bílé pro imunitu, krevní destičky pro srážení...

Jakub: A taky se u ní určují krevní skupiny a Rh faktor. Co vlastně znamená, když je někdo RhD pozitivní?

Eliška: To znamená, že na povrchu svých červených krvinek, erytrocytů, má specifický antigen, v tomto případě antigen D. Většina populace ho má.

Jakub: A ten kyslík se do krve dostává dýcháním. Ale slyšel jsem, že ne veškerý vzduch, co nadechneme, se na tom podílí.

Eliška: To je pravda. Existuje takzvaný anatomický mrtvý prostor. To je objem vzduchu v dýchacích cestách – v průdušnici, průduškách – kde nedochází k výměně plynů. U dospělého je to zhruba 150 ml.

Jakub: Taková malá daň za potrubí.

Eliška: Dá se to tak říct. Celková kapacita plic, tedy kolik vzduchu dokážeme maximálně vydechnout po maximálním nádechu – to je vitální kapacita – ta pak závisí na spoustě faktorů. Na věku, pohlaví, výšce a samozřejmě na fyzické zdatnosti.

Jakub: Takže všechno je propojené. Mozek dá povel, nervy ho přenesou, hormony připraví tělo, svaly vykonají práci, a krev s plícemi dodají energii. To je neuvěřitelný orchestr.

Eliška: Přesně. A srdce je jeho dirigentem. A právě o tom, jak tenhle úžasný motor funguje, jaký má rytmus a jak se měří jeho výkon, třeba pomocí EKG nebo měřením tlaku, si můžeme říct příště.

Jakub: To zní skvěle, Eliško. Pojďme se na toho dirigenta, na naše srdce, podívat zblízka. Minule jsi zmínila EKG a měření tlaku. To jsou pro mě trochu záhady.

Eliška: Ráda je objasním. Srdce je sval, který pracuje v cyklech. Každý stah má přesnou choreografii, která začíná takzvanou izovolumickou kontrakcí komor.

Jakub: To zní… složitě.

Eliška: Ale není! Představ si to jako napnutí svalu před samotným stlačením. Pak následuje vypuzovací fáze, kdy krev letí do těla. Potom přijde relaxace a nakonec plnění komor na další kolo.

Jakub: A tohle všechno vidíme na EKG? Ty vlnky P, QRS a T?

Eliška: Přesně tak. Vlna P ukazuje aktivaci síní, komplex QRS tu hlavní práci – stah komor – a vlna T jejich návrat do klidu, tedy repolarizaci. Je to elektrický záznam srdeční symfonie.

Jakub: Fascinující. A co je pravdy na tom, že trénovaní sportovci mají srdce úplně jiné?

Eliška: Mají ho silnější! Tady je ten vtip: v klidu mají sportovec i netrénovaný člověk podobnou minutovou ventilaci. Jenže sportovec má nižší tepovou frekvenci, protože jeho srdce na jeden stah vypumpuje mnohem víc krve. Má prostě větší „tepový objem“. Efektivnější motor.

Jakub: Dobře, motor máme. Ale kdo ho řídí? Kdo mu říká, kdy zrychlit a kdy zpomalit?

Eliška: To je úkol pro autonomní nervový systém. A jeho nejvyšší velitelství, hypotalamus v mozku, funguje jako termostat těla, nastavený na zhruba 37 stupňů. Ale řídí i hlad, žízeň nebo emoce.

Jakub: Takže za moji touhu po čokoládě večer u televize může hypotalamus?

Eliška: Můžeš to na něj svést. Ale mozek je víc než jen hypotalamus. Máme tu thalamus jako hlavní přepojovací stanici nebo mozeček, který hlídá naši rovnováhu a koordinaci pohybů.

Jakub: A jak tělo reaguje třeba na bolest? Co je to ten reflex?

Eliška: Reflex je superrychlá odpověď. Když šlápneš na něco ostrého, kožní mechanoreceptor pošle signál, který ani nemusí jít až do mozku, a noha ucukne. To je extenzorový reflex. Máme ale i jiné, třeba napínací reflex řízený svalovými vřeténky.

Jakub: Takže tělo má spoustu automatických pojistek.

Eliška: Přesně. A komunikace mezi nervy a svaly probíhá pomocí chemických poslů, neurotransmiterů. U našich kosterních svalů je tím hlavním poslem acetylcholin.

Jakub: Pojďme ještě hlouběji. Od orgánů až k buňkám. Co se děje tam?

Eliška: Každá buňka je jako miniaturní továrna. Mitochondrie jsou její elektrárny. Jádro je zase informační centrum, které řídí všechno a obsahuje naši DNA.

Jakub: A jak spolu tyhle továrny komunikují? Posílají si e-maily?

Eliška: Skoro. Posílají si chemické signály – hormony. Když hormon působí na vzdálenou buňku, je to endokrinní sekrece. Když na sousední, je to parakrinní. A když buňka ovlivňuje sama sebe, je to autokrinní sekrece.

Jakub: Můžeš uvést příklad nějakého známého hormonu?

Eliška: Jasně. Třeba inzulin. Ten pomáhá buňkám vstřebat glukózu z krve a snižuje tak hladinu cukru. Nebo kortizol, stresový hormon, kterého máme nejvíc ráno po probuzení, aby nás nastartoval.

Jakub: Takže to celé je neuvěřitelně propojený systém chemické i elektrické komunikace.

Eliška: Je to tak. Od řízení růstu pomocí růstového hormonu až po netřesovou termogenezi v hnědé tukové tkáni, kde adrenalin a hormony štítné žlázy pomáhají vytvářet teplo.

Jakub: Eliško, dneska to byla neuvěřitelná jízda. Od srdce jako dirigenta přes mozek jako velitelství až po buňky jako jednotlivé dělníky v orchestru. Myslím, že teď fyziologii člověka vidím úplně jinýma očima.

Eliška: A to je ten nejlepší výsledek! Uvědomit si, jak dokonale ten náš vnitřní orchestr funguje. Každý nástroj, každá nota má své místo a smysl. Od vápníku, který je klíčový pro srážení krve i stah svalů, až po jód pro správnou funkci štítné žlázy.

Jakub: Děkuji ti moc za skvělé vysvětlení. A děkujeme i vám, našim posluchačům, že jste byli s námi. Doufáme, že se vám náš malý seriál o fyziologii líbil.

Eliška: I já děkuji. Mějte se krásně a nezapomeňte se o své úžasné tělo dobře starat! Na slyšenou.

Jakub: Na slyšenou.