Podcast na William Shakespeare - Romeo a Julie

Kapitoly

Dilema na úvod

Poválečná atmosféra

Básníci a emigranti

Romeo, Julie a tma

Co je renesance?

Umění a architektura

Literatura napříč Evropou

Fenomén jménem Shakespeare

Renesance u nás

Úvod do Verony

Ples a tajná láska

Tragický zvrat

Zoufalý plán

Nešťastný konec

Odkaz a kontext

Kdo byl Shakespeare?

Shakespearův styl a dílo

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Anna: Představte si, že potkáte někoho, kdo potřebuje vaši pomoc. Ale pomoct mu znamená riskovat život celé vaší rodiny. Co byste udělali?

Adam: Těžká otázka, že? A přesně tohle dilema řešili hrdinové české poválečné literatury.

Anna: Vítejte u Studyfi Podcastu, místa, kde zkoumáme velká témata jednoduše a srozumitelně. Jsem Anna...

Adam: ...a já Adam. Dnes se ponoříme do doby plné naděje i strachu.

Anna: Adame, jaká byla vlastně nálada v Československu hned po válce, mezi lety 1945 a 1948?

Adam: Byla to směsice obrovské úlevy a zároveň napětí. Města jako Praha a Brno se opravovala, lidé chtěli znovu normálně žít. Vznikaly nové umělecké skupiny, třeba Skupina 42 nebo skupina Ra.

Anna: Takže všechno vypadalo optimisticky?

Adam: Na povrchu ano. Ale pod ním už si komunisté připravovali půdu. Snažili se dostat pod kontrolu všechno, včetně literatury. A to znamenalo, že někteří autoři mohli tvořit svobodně jen krátce.

Anna: Kdo patřil mezi ty, kteří to pocítili nejdříve?

Adam: Skvělým příkladem je básník Ivan Blatný. Byl členem Skupiny 42 a psal úžasné verše o radosti z konce války, třeba ve sbírce *Tento večer*. Ale po roce 1948 emigroval do Velké Británie.

Anna: A co se s ním stalo?

Adam: Bohužel, jeho osud nebyl šťastný. Skončil v psychiatrických léčebnách a domů se už nikdy nevrátil. Podobně Egon Hostovský prožil válku i zbytek života v emigraci v USA. Jeho kniha *Cizinec hledá byt* je přesně o tomhle pocitu vykořenění.

Anna: To zní dost ponuře. Pojďme se podívat na nějaké dílo, které tu dobu vystihuje nejlépe.

Adam: Jasně. Musíme mluvit o Janu Otčenáškovi a jeho novele *Romeo, Julie a tma*. Už ten název něco napovídá, ne?

Anna: Jasně, Shakespearova tragédie. Takže velká láska s tragickým koncem?

Adam: Přesně tak! Hlavní hrdina, student Pavel, potká v parku židovskou dívku Ester, která se schovává před transportem do Terezína. A rozhodne se ji ukrýt v malé komůrce u sebe doma.

Anna: Takže vlastně riskuje všechno. To mi trochu připomíná, když jsem jako malá schovávala doma toulavé kotě a bála se, že to rodiče zjistí.

Adam: No, tady byla sázka o něco vyšší než jen domácí vězení. Šlo o život celé rodiny. V té době, během heydrichiády, za ukrývání Židů hrozila smrt.

Anna: Jak to dopadlo?

Adam: Jejich láska kvete v té malé tmavé místnosti, zatímco venku zuří teror. Ale jejich úkryt je prozrazen. Ester, aby zachránila Pavla a jeho rodinu, vběhne na ulici, kde ji zastřelí německá hlídka. Je to neuvěřitelně silný příběh o odvaze a oběti.

Anna: Páni. To je opravdu síla. Takže ta "tma" v názvu není jen tma v té komůrce, ale i tma celé té doby.

Adam: Přesně jsi to vystihla. A právě tenhle motiv morální volby v mezní situaci najdeme i u dalších autorů, jako byl Jan Drda nebo Jiří Weil. Ale o těch si povíme zase příště.

Anna: Dobře, Adame, tak to si necháme na příště. Teď se ale posuneme v čase o pěkných pár století zpátky. Slyším slovo renesance a vybavím si Itálii, umění a možná... tak trochu muže v punčocháčích.

Adam: To s těmi punčocháči je docela trefné. Ale vážně, renesance je naprosto fascinující období. Začalo to v Itálii, už někdy ve 14. století. A to samotné slovo z francouzštiny znamená 'znovuzrození'.

Anna: Znovuzrození čeho? Středověk přece neskončil nějakou apokalypsou, ne?

Adam: To ne, ale byl to obrovský myšlenkový posun. Bylo to znovuzrození zájmu o antiku – o starověké Řecko a Řím. A hlavně, o člověka samotného. Tomuhle myšlenkovému směru říkáme humanismus, z latinského 'humanus' jako lidský.

Anna: Aha, takže ten hlavní obrat byl od Boha k člověku, jestli to chápu správně.

Adam: Přesně jsi to vystihla. Pozornost se odvrátila od svazujících církevních pravidel k lidskému rozumu, k vědeckému zkoumání a k umění, které oslavuje pozemský život.

Anna: A to se muselo projevit úplně všude. Když se řekne renesance, hned vidím ty úžasné obrazy. Mona Lisa a tak podobně.

Adam: Jasně! Leonardo da Vinci a jeho Mona Lisa nebo Poslední večeře, to jsou naprosté ikony. Pak tu byl Michelangelo Buonarroti – sochař, malíř... jeho fresky v Sixtinské kapli jsou dechberoucí. A samozřejmě jeho slavná socha Davida.

Anna: To je ten dokonalý nahý svalovec, že?

Adam: Přesně ten. Je to dokonalý příklad toho nového ideálu krásy a zaměření na člověka. A architektura se taky změnila. Místo strohých gotických katedrál, co mířily k nebi, se začaly stavět příjemné městské paláce a zámky. Byly rozložené spíš do šířky, se sloupy a kupolemi.

Anna: Takže aby se v tom lidem dobře žilo, ne jenom modlilo.

Adam: Vystihla jsi to naprosto dokonale. Kultura se prostě přiblížila člověku.

Anna: Dobře, umění chápu. A co literatura? Psalo se taky jinak?

Adam: Úplně jinak. Zaprvé, autoři konečně začali masivně psát ve svých národních jazycích, nejen v latině. Itálie byla opět v čele. Máme tu Danteho a jeho Božskou komedii nebo Giovanniho Boccaccia a jeho Dekameron.

Anna: Dekameron... to je ta sbírka trochu lechtivých povídek, ne?

Adam: Řekněme, že je o pozemských radostech. Ve Francii zase exceloval François Villon, takový renesanční rebel a geniální básník. A ve Španělsku samozřejmě Miguel de Cervantes a jeho Don Quijote.

Anna: Rytíř bojující s větrnými mlýny! Toho znám. Ale co Anglie? Tam přece musel být taky někdo velký.

Adam: A jaký! Anglie dala světu zřejmě největšího dramatika všech dob. Williama Shakespeara.

Anna: Tak na toho jsem čekala. Romeo a Julie, Hamlet... to jsou jména, která zná naprosto každý.

Adam: Přesně. Shakespeare, který žil na přelomu 16. a 17. století, napsal asi 38 her. A co je na nich tak geniální? Dokonale zobrazil lidské vášně – lásku, žárlivost, touhu po moci... prostě všechno, co řešíme i dnes.

Anna: A psal to v těch složitých verších, že?

Adam: Ano, často používal takzvaný blankvers, což je pětistopý jambický verš. Zní to složitě, ale v angličtině to má skvělý rytmus. Jeho hry se hrají po celém světě už přes čtyři sta let. To je prostě neuvěřitelné.

Anna: A co my tady v Čechách? Měli jsme taky svého Shakespeara?

Adam: Svého Shakespeara asi ne, ale renesance k nám samozřejmě dorazila taky. Jen o něco později, až v 16. století, hlavně kvůli husitským válkám a následné nestabilitě.

Anna: Aha, takže jsme měli trochu jiné starosti.

Adam: Přesně. Ale pak se to rozjelo. Šlechta si začala přestavovat hrady na pohodlné zámky – třeba ten v Litomyšli nebo v Opočně, to jsou krásné příklady. A v literatuře se objevila jména jako Jan Blahoslav nebo Daniel Adam z Veleslavína.

Anna: Takže i u nás se dařilo humanismu a vzdělanosti.

Adam: Rozhodně. A klíčovou roli v tom všem sehrál jeden konkrétní vynález, který doslova změnil svět. Mluvím o knihtisku. Ale o tom a o baroku, které renesanci vystřídalo, si povíme zase příště.

Anna: Tak to se těším na příště! Ale když jsi zmínil renesanci, Adame, napadá mě jedno dílo, které zná snad úplně každý. Příběh z italské Verony.

Adam: Už vím, kam míříš. Mluvíš o Romeovi a Julii od Williama Shakespeara, že?

Anna: Přesně tak! Věčná láska, dva znepřátelené rody... ale kdo byl vlastně kdo? Mám v tom trochu zmatek.

Adam: Rád to osvětlím. Na jedné straně máme Monteky a jejich syna Romea. Byl to takový ten typický romantik – citlivý, trochu unáhlený, ale dobrosrdečný.

Anna: A na druhé straně?

Adam: Na druhé straně stojí Kapuleti a jejich mladičká, teprve třináctiletá dcera Julie. Stejně jako Romeo, i ona byla pro lásku schopná udělat cokoliv.

Anna: Takže máme dva hlavní hrdiny. Ale určitě tam byli i další, ne?

Adam: Rozhodně. Klíčovou postavou je třeba bratr Vavřinec, františkánský mnich, který se je snaží dát dohromady. Doufá, že jejich sňatek usmíří oba rody.

Anna: To zní jako dobrý plán. Kdo dál?

Adam: Pak je tu Romeův nejlepší přítel Merkucio, vtipálek a šprýmař. A na straně Kapuletů zase Juliin bratranec Tybalt – horká hlava, nesnášenlivý a pomstychtivý.

Anna: Aha, takže to je ten hlavní padouch?

Adam: Dá se to tak říct. A nesmíme zapomenout na Juliinu chůvu. Ta je takový komický prvek v celé té tragédii. Je upovídaná a funguje jako spojka mezi milenci.

Anna: Dobře, postavy máme. Jak to celé vlastně začalo? Vím, že ty rody se nenáviděly.

Adam: Přesně tak. Hra začíná rvačkou sluhů obou rodů přímo na ulici. Musí je rozehnat až sám veronský vévoda Eskalus, který pod trestem smrti zakáže jakékoliv další potyčky.

Anna: A kde je v tu chvíli Romeo?

Adam: Romeo je nešťastně zamilovaný do nějaké Rosaliny, která jeho lásku neopětuje. Klasický problém.

Anna: To známe. Co s tím udělal?

Adam: Jeho přátelé, Benvolio a Merkucio, ho přemluví, aby se s nimi v masce vplížil na ples Kapuletů. Doufají, že tam přijde na jiné myšlenky.

Anna: A tam potká Julii, že?

Adam: Přesně. Uvidí ji a je to láska na první pohled. Rosalina je okamžitě zapomenuta. Ještě ten večer si pod jejím balkonem vyznají lásku a rozhodnou se, že se tajně vezmou.

Anna: Počkat, hned druhý den? To je... rychlé.

Adam: To je renesanční vášeň! Hned další den je bratr Vavřinec tajně oddá. Myslí si, že jejich láska může konečně přinést mír do Verony.

Anna: Jenže idylka asi dlouho nevydržela, že?

Adam: Bohužel ne. Krátce po svatbě dojde k dalšímu konfliktu. Tybalt, Juliin bratranec, vyprovokuje rvačku a zabije Romeova přítele Merkucia.

Anna: Ach ne. Co na to Romeo?

Adam: Romeo, zaslepený žalem a touhou po pomstě, vyzve Tybalta na souboj a zabije ho. Poruší tím vévodův zákaz.

Anna: A trest? Předpokládám, že to nebyla jen pokuta.

Adam: Trestem je vyhnanství. Musí okamžitě opustit Veronu a odejít do Mantovy. A aby toho nebylo málo, Juliini rodiče, kteří o jejím sňatku nic netuší, rozhodnou, že si musí vzít mladého šlechtice Parise.

Anna: To je strašná situace. Byla vdaná za jednoho muže a měla si brát druhého.

Adam: Přesně. Julie je zoufalá a znovu běží pro pomoc za bratrem Vavřincem.

Anna: A ten měl určitě nějaký... geniální plán, že?

Adam: No, geniální asi ne, spíš zoufalý. Dal Julii lahvičku s nápojem, po kterém měla na 42 hodin usnout a vypadat jako mrtvá.

Anna: Taková renesanční anestezie.

Adam: Přesně tak. Plán byl, že ji rodina pohřbí do hrobky. Mezitím Vavřinec pošle zprávu Romeovi do Mantovy, ten se vrátí, a až se Julie probudí, společně utečou.

Anna: Zní to jako plán, který se stoprocentně musí pokazit.

Adam: A taky že ano. Julie v den své plánované svatby s Parisem nápoj vypije. Všichni si myslí, že zemřela žalem, a pohřbí ji.

Anna: A co ten dopis pro Romea?

Adam: Bratr Jan, který ho měl doručit, se nedostal z města kvůli morové karanténě. Takže ten nejdůležitější e-mail prostě nedorazil.

Anna: 16. století a jeho spamové filtry. To je neuvěřitelné.

Adam: Jenže dřív než Vavřinec stačil cokoliv napravit, dozvěděl se Romeo o Juliině smrti od svého sluhy Baltazara, který samozřejmě o žádném plánu nevěděl.

Anna: Takže Romeo si myslel, že je Julie doopravdy mrtvá.

Adam: Ano. Zničený žalem si koupil silný jed a okamžitě se vydal zpátky do Verony, aby zemřel po jejím boku.

Anna: U hrobky se ale ještě s někým potkal, že?

Adam: Správně. Narazil tam na Parise, který přišel truchlit. Strhla se mezi nimi hádka a Romeo Parise v souboji zabil.

Anna: Takže další mrtvý. Co se stalo pak?

Adam: V hrobce uviděl svou milovanou Julii. Rozloučil se s ní, vypil jed a zemřel vedle ní.

Anna: A v tu chvíli...?

Adam: Přesně v tu chvíli se Julie probouzí. Vidí vedle sebe mrtvého Romea, a ani na vteřinu neváhá. Vezme jeho dýku a probodne se.

Anna: To je tak strašně smutné. Oba zemřeli úplně zbytečně.

Adam: Přesně tak. Když na místo dorazí oba rody, bratr Vavřinec jim všechno vysvětlí. Teprve nad těly svých dětí si uvědomí, kam až jejich nesmyslná nenávist zašla, a konečně se usmíří.

Anna: Takže jejich smrt nakonec přinesla mír. Jaký je vlastně hlavní motiv toho díla?

Adam: Hlavním tématem je samozřejmě nešťastná láska a osud dvou milenců, kteří nemohou být spolu kvůli sporům svých rodin. Shakespeare si ten námět ale nevymyslel, inspiroval se staršími příběhy, které sahají až do antického Řecka.

Anna: A jak to celé souvisí s renesancí, kterou jsi zmiňoval na začátku?

Adam: Skvělá otázka. Renesance a humanismus stavěly do centra pozornosti člověka, jeho city, jeho individualitu a právo na svobodné rozhodování. Romeo a Julie se bouří proti autoritě svých rodičů a společenským konvencím. Bojují za svou individuální lásku.

Anna: Takže už to není jen o poslušnosti a víře jako ve středověku.

Adam: Přesně. Je to o lidských vášních, rozumu, ale i o chybách a unáhlených rozhodnutích. Celá hra je navíc psaná specifickým stylem, takzvaným blankversem, což je pětistopý jambický verš. Pro Shakespeara naprosto typický.

Anna: To zní složitě, ale výsledek je nádherný jazyk plný metafor a citově zabarvených slov. Je to opravdu nadčasové dílo.

Adam: To rozhodně je. A ukazuje, jak ničivá může být nenávist. Ale taky to, že láska je síla, která se snaží překonat i ty největší překážky. A o dalších velkých dílech světové literatury si povíme zase příště.

Anna: A když mluvíme o velkých jménech, nemůžeme vynechat toho největšího. Mluvím samozřejmě o Williamu Shakespearovi.

Adam: Přesně tak. Největší dramatik všech dob. Narodil se v roce 1564 ve Stratfordu nad Avonem. A perlička – v osmnácti si vzal o osm let starší Anne Hathawayovou!

Anna: Páni, tak to musel být na svou dobu docela rebel. A co ho zavedlo do Londýna?

Adam: Touha po divadle. Připojil se ke kočovným hercům a nakonec v Londýně spoluzaložil slavné divadlo The Globe, které ale v roce 1613 vyhořelo.

Anna: Tam vznikla všechna ta slavná díla, plná dialogů, monologů a řečnických otázek. Jako to slavné: „Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo?“

Adam: Přesně. Jeho jazyk je plný metafor a inverzí. Napsal skvělé komedie jako Zkrocení zlé ženy, ale hlavně tragédie – Hamlet, Othello, Macbeth.

Anna: A nesmíme zapomenout na jeho sonety! Byly taky tak dramatické?

Adam: Spíš zamyšlené. Napsal jich 154. Jsou to básně o lásce, kráse, ale i politice a pomíjivosti. Nemají názvy, jen čísla.

Anna: Takže si to shrňme. Shakespeare byl dramatik, básník a divadelní podnikatel, jehož dílo je díky nadčasovým tématům živé i dnes.

Adam: Přesně tak. Jeho odkaz je opravdu nesmrtelný. A to je pro dnešek ze Studyfi Podcastu vše. Děkujeme, že jste poslouchali.

Anna: Mějte se krásně a u dalšího dílu zase na slyšenou!