Podcast na Vývoj batolete: Psychologické aspekty

Kapitoly

Svět se netočí jen kolem mě

Hra jako práce na plný úvazek

Funkce dětské hry

Od žvatlání k větám

Jak mluvíš, takový jsi

Já sám! Období vzdoru

Kdo jsem a co je moje

Učení od druhých a první kamarádi

Shrnutí a na viděnou

Přepis

Anna: Viděl jsi někdy, jak se dvouleté dítě totálně zhroutí, protože dostalo modrý kelímek místo červeného? Vypadá to jako konec světa.

Petr: Jo, to je klasika. Úplná existenciální krize kvůli barvě. A přesně tenhle moment, ta obrovská dětská vůle prosadit si svou, je jádrem toho, o čem si dnes budeme povídat.

Anna: Je za tím víc než jenom špatná nálada?

Petr: Mnohem víc. Je za tím celý vesmír kognitivního a osobnostního vývoje. Tohle je Studyfi Podcast, kde složité věci vysvětlujeme jednoduše.

Anna: Tak Petře, začněme u toho poznávání světa. Jak malinké dítě zjistí, že není středobodem vesmíru? To musí být docela šok.

Petr: Je to obrovský mentální skok! Odborně tomu říkáme decentrace poznávání. Dítě si postupně uvědomuje, že je jen jedním z mnoha objektů a že se věci dějí i bez jeho přičinění. Slunce vyjde, i když spí. Hračka nespadne, protože to chce, ale kvůli gravitaci.

Anna: A co to spouští? Jen to, že roste?

Petr: Je to kombinace tří věcí. Právě ta decentrace, pak obrovská přirozená zvídavost a taky rychle se rozvíjející motorika. Najednou může lézt, chodit, sahat na věci... Svět se stává jedním velkým hřištěm k prozkoumání.

Anna: Chápu. Chce všude vlézt, všechno ochutnat. Což zní pro rodiče jako noční můra.

Petr: Přesně. A proto dítě na jedné straně potřebuje objevovat, ale na straně druhé zoufale potřebuje pocit jistoty a bezpečí. A tady přichází na scénu klíčové slovo: pravidla.

Anna: Takže pravidla nejsou jen o tom, aby dítě nezlobilo?

Petr: Vůbec ne. Pro batole jsou pravidla jako maják v mlze. Dávají mu pocit, že svět je předvídatelný. Že když udělá A, stane se B. To mu dává jistotu, aby se odvážilo zkoumat dál.

Anna: Dobře, takže dítě objevuje svět. A hlavní způsob, jak to dělá, je asi hra, že?

Petr: Hra je pro dítě naprosto zásadní. Není to jen zábava, je to jeho práce. Je to vnitřně motivovaná činnost, dítě si hraje, protože prostě chce a potřebuje.

Anna: A jak se ta hra vyvíjí? Předpokládám, že novorozeně si nehraje na obchod.

Petr: To rozhodně ne. Zpočátku, tak do roku a půl, vládne senzomotorická hra. To je čistě o manipulaci. Žužlá hračky, bouchá s nimi o zem, hází věci, strká prsty do děr... Zkoumá materiál, zvuk, tvar.

Anna: Zkoumá, jak daleko doletí lžička s kaší.

Petr: I to je cenný fyzikální experiment! Ale pak, jak se rozvíjí myšlení a fantazie, nastupuje hra symbolická. A ta je fascinující.

Anna: V čem přesně?

Petr: Dítě se odpoutá od reality. Klacík se stane kouzelnou hůlkou. Krabice je auto. Vařečka je telefon. Začne používat zástupné symboly a hlavně napodobovat dospělé. Vaří jako maminka, opravuje věci jako táta.

Anna: A jak je to s ostatními dětmi? Kdy si začnou hrát spolu?

Petr: To trvá. V batolecím období je hra nejdřív samostatná. Dítě si hraje samo, maximálně po očku sleduje ostatní. Pak přichází paralelní hra. To je skvělé pozorovat.

Anna: Co to znamená?

Petr: Dvě děti sedí vedle sebe na pískovišti. Obě si staví bábovičky. Ale každé si staví tu svou. Jsou vedle sebe, ale ne spolu. Není tam žádná interakce. Je to takové společné nespoluhraní.

Anna: Zdá se, že hra má spoustu přínosů. Můžeme je nějak shrnout? Proč je tak důležitá?

Petr: Jasně. Má hned několik klíčových funkcí. Zaprvé, tělesná a pohybová. Manipulací s hračkami, lezením, běháním si dítě rozvíjí hrubou i jemnou motoriku.

Anna: To dává smysl. Co dál?

Petr: Zadruhé, poznávací a explorační funkce. Hrou získává nové zkušenosti. Zjistí, že kulatá věž spadne dřív než hranatá. Že voda teče dolů. Učí se, jak funguje svět.

Anna: Takže taková malá laboratoř.

Petr: Přesně tak. Třetí je funkce vzdělávací. Napodobováním a opakováním se učí. Vidí, jak někdo používá klíč, a zkouší to taky. Čtvrtá je funkce emoční. Při hře prožívá radost, vztek, zklamání... Učí se ty emoce zpracovávat v bezpečném prostředí.

Anna: A ta poslední bude asi o ostatních lidech, že?

Petr: Přesně! Pátá, socializační a společenská funkce. I v té paralelní hře se učí. Později při společné hře musí spolupracovat, řešit problémy – kdo bude doktor a kdo pacient? Učí se pravidlům, hodnotám a normám.

Anna: Páni. Takže když příště uvidím dítě, jak si jen tak hází s míčem, budu vědět, že se tam toho děje mnohem víc.

Petr: Děje se tam úplně všechno.

Anna: Pojďme k další velké věci – k řeči. To je neuvěřitelný skok, od pár zvuků k mluvení ve větách.

Petr: Je to explozivní vývoj a je extrémně individuální. Ale nejdřív jedna zajímavost: pasivní slovník se vyvíjí mnohem rychleji než aktivní.

Anna: Co to znamená v praxi?

Petr: Že třeba ve 13 měsících dítě rozumí klidně 100 nebo 200 slovům, ale aktivně řekne třeba jenom „táta“, „mňam“ a „haf“.

Anna: Takže si všechno ukládá a pak to jednoho dne spustí.

Petr: Přesně tak. Kolem jednoho roku vrcholí žvatlání. V 18 měsících už používá průměrně 20 až 50 slov. A pak to exploduje. Mezi rokem a půl a druhým rokem se slovník rozšiřuje raketovou rychlostí.

Anna: A kdy přijdou první věty?

Petr: Kolem dvou let už dítě tvoří srozumitelné dvouslovné věty. „Táta pryč.“ „Mimi spí.“ Má slovník asi 270 slov. Ve třech letech už je to kolem 900 slov a věty o čtyřech slovech. Je to fofr.

Anna: A je pravda, že o sobě děti nejdřív mluví ve třetí osobě? Třeba „Anička papá“?

Petr: Ano, to je typické. Teprve kolem třetího roku začnou používat „já“. Souvisí to s rozvojem sebeuvědomění, o kterém ještě budeme mluvit. Prostě si musí nejdřív uvědomit, kdo to „já“ vlastně je.

Anna: Existují nějaké různé styly, jak se děti učí mluvit?

Petr: Ano, zjednodušeně můžeme rozlišit dva hlavní styly. První je expresivní, neboli emočně-regulační styl.

Anna: To zní... expresivně.

Petr: A taky je. Tyhle děti používají řeč hlavně k sociální interakci. V jejich slovníku najdeš hlavně slova jako „chci“, „nechci“, „dej“, „moje“, „ahoj“. Jsou to malí sociální manažeři a lépe navazují vztahy.

Anna: A ten druhý styl?

Petr: Ten je referenční, neboli kognitivní. Tyhle děti se zaměřují na popisování reality. Jejich slovník je plný podstatných a přídavných jmen. „Velké auto.“ „Modrý míč.“ Jsou to takoví malí komentátoři světa, ale ten sociální aspekt jim trochu uniká.

Anna: Takže jedno dítě je spíš manažer a druhé vědec.

Petr: Hezky řečeno. Většina dětí je samozřejmě někde mezi, ale tyhle tendence se dají dobře pozorovat. A není to o tom, že by jeden styl byl lepší než druhý, jen je to jiný přístup k používání jazyka.

Anna: Teď se vraťme k tomu modrému a červenému kelímku. K vývoji osobnosti. Zmínil jsi, že dítě bojuje se dvěma protichůdnými potřebami.

Petr: Přesně. Na jedné straně je obrovská potřeba emancipace a osamostatnění. Na druhé straně stejně silná potřeba stability, jistoty a bezpečí. A celý vývoj osobnosti v tomto období balancuje na hraně těchto dvou sil.

Anna: Jak se to projevuje?

Petr: Jsou tu dva hlavní zdroje. Prvním je separace od matky. Dítě si uvědomuje, že není s mámou jedna bytost, a to je nezbytný krok k vlastní identitě. A druhým je sebeprosazení. A to nás přivádí k negativismu.

Anna: Ano! Slavné období vzdoru. Proč to děti dělají? Proč na všechno říkají „ne“?

Petr: Protože můžou! Negativismus není jen projev nezralé vůle, je to experimentování s vůlí. Dítě poprvé v životě zjišťuje, že má moc ovlivnit svět svým rozhodnutím. A ten pocit je opojný.

Anna: Takže to „NE!“ u večeře není o tom, že by mu nechutnala brokolice?

Petr: Možná mu i nechutná, ale primárně je to o prosazení svého názoru. „Já chci“ a „já sám“ jsou hesla tohoto období. Dítě si tím potvrzuje, že je aktivní, kompetentní bytost. A každý takový prožitý „souboj“ posiluje jeho sebevědomí.

Anna: Takže bychom to neměli brát tak osobně?

Petr: Rozhodně ne. Je to klíčová fáze pro vymezení si své pozice ve světě. A taky se tím formují základy jeho životní strategie – jestli bude spíš aktivní a průbojné, nebo pasivnější.

Anna: S tím souvisí i sebepojetí. Jak dítě začne chápat, kdo vlastně je?

Petr: Je to proces. Začíná chápáním sebe sama jako samostatné bytosti, která trvá v čase. Ví, že i když spí, pořád existuje. A taky si začíná hrát na „jako“.

Anna: Jakože je pejsek nebo princezna?

Petr: Ano. Napodobuje různé role, ale už ví, že to není skutečné. Že je to jenom hra. To ukazuje na pokročilé chápání sebe sama. A pak přichází další velká věc – uvědomění si vlastnictví.

Anna: „MOJE!“

Petr: Přesně to slovo! Dítě si uvědomí, že věci můžou být „moje“ nebo „tvoje“. A to je obrovský kognitivní skok. Hračka se stává součástí jeho samotného. Proto se o ni nechce dělit. Není to sobectví, je to obrana vlastní identity.

Anna: Takže když jinému dítěti vytrhne z ruky „svoje“ auto, vlastně si brání kus sebe?

Petr: Přesně tak to vnímá. Sebepojetí se rozvíjí jednak ve vztahu k vlastnictví, a jednak utvářením vědomí, že jeho vlastní aktivita má nějaký účinek na svět. Že když zmáčkne tlačítko, začne to hrát. Cítí se schopné a kompetentní.

Anna: A co role v rodině? Jak ty ovlivňují sebepojetí?

Petr: Ohromně. Dítě je sice v podřízené pozici, ale emočně je to pro něj to nejdůležitější. Nasává, co mu okolí říká. Je zároveň „tatínkův rošťák“, „maminčin mazel“ a „babiččina ovečka“. Tyhle nálepky, ať už pozitivní nebo negativní, se stávají stavebními kameny jeho identity.

Anna: Mluvili jsme o napodobování ve hře. Jak moc je to důležité pro učení obecně?

Petr: Je to dominantní způsob učení v tomto věku. Psycholog Albert Bandura to nazval observační učení. Dítě vidí, učí se, kopíruje. Je to neuvěřitelně efektivní, protože přejímá hotové vzorce chování.

Anna: Se vším všudy, co? Včetně slov, která by nemělo opakovat.

Petr: Ano, bohužel to nerozlišuje. Napodobuje žádoucí i nežádoucí chování. Někdy se může objevit i takzvaná regresní nápodoba – když se narodí mladší sourozenec, starší batole může začít znovu žvatlat nebo chtít dudlík, protože vidí, že to funguje.

Anna: A jak se vyvíjí vztahy s ostatními? Kromě rodičů.

Petr: Okruh důležitých lidí se rozšiřuje. Prarodiče, sourozenci... Ti se stávají alternativním zdrojem sociální stimulace. Zajímavé je to u vrstevníků. Vztah k nim je zpočátku dost nediferencovaný.

Anna: Prostě „jiné dítě“.

Petr: Přesně. Kolem dvou a půl let se objevuje ta zmíněná paralelní hra. Děti si hrají vedle sebe, pozorují se, napodobují se, ale ještě ne spolu. Opravdová interakce a přátelství přijdou až později.

Anna: A co je motorem pro to, aby se začaly víc zapojovat? Aby se staly aktivní ve vztazích?

Petr: Jednoznačně komunikace. Potřeba sdělit „podívej, co mám“ nebo „půjč mi to“ stimuluje rozvoj řeči. A naopak, lepší řečové dovednosti umožňují složitější sociální kontakty. Je to spojená nádoba.

Anna: Takže od otázek „Co to je?“ se postupně dostanou k „Proč?“.

Petr: Přesně. A otázka „proč“ je začátkem úplně nové éry myšlení. Zároveň si dítě osvojuje pravidla chování, učí se, co je dobré a co špatné. A co je nejdůležitější, objevuje se empatie.

Anna: Už v takhle raném věku?

Petr: Ano. Začíná vnímat pocity druhých. Chce potěšit někoho, kdo je smutný. Podá hračku plačícímu kamarádovi. To je základní kámen prosociálního chování a také klíč ke kontrole vlastní agresivity.

Anna: Petře, to bylo neuvěřitelně nabité informacemi. Zkusme to na závěr shrnout. Co jsou ty nejdůležitější body, které bychom si měli odnést o vývoji dítěte v batolecím období?

Petr: Určitě si pamatujte, že je to období obrovských změn. Dítě se učí, že není středem vesmíru, a to pohání jeho zvídavost. Hra není jen zábava, ale klíčový nástroj pro učení o světě, o sobě i o ostatních.

Anna: Pak ten neuvěřitelný boom v řeči, kdy se z pár slov stane slovník o stovkách výrazů, a také první věty.

Petr: Přesně. A v oblasti osobnosti je to období prvního velkého osamostatňování. Slavné období vzdoru není jen zlobení, ale důležitý trénink vlastní vůle a budování sebevědomí.

Anna: A nakonec, dítě se učí napodobováním, rozšiřuje svůj sociální svět a objevuje první záblesky empatie. Je to zkrátka základ pro všechno, co přijde potom.

Petr: Krásně shrnuto. Je to divoké, náročné, ale naprosto fascinující období.

Anna: Děkujeme, že jste poslouchali. Těšíme se na vás u dalšího dílu Studyfi Podcastu.

Petr: Na slyšenou!