Podcast na Volební systémy české samosprávy

Kapitoly

Největší mýtus komunálních voleb

Kdo může kandidovat?

Střet zájmů a inkompatibilita

Umění panašování: Jak se křížkuje?

Cesta hlasu k mandátu

Paradox „nosičů vody“

Odlišný svět krajských voleb

Volby "druhého řádu"

Kroužky, které mění hru

Povolební vyjednávání

Ustavující zasedání

Závěrečné shrnutí a rozloučení

Přepis

Matěj: Většina lidí si myslí, že v komunálních volbách stačí zakřížkovat svého oblíbeného kandidáta, a když dostane nejvíc křížků, vyhrál. Zní to logicky, že?

Tereza: Zní to naprosto logicky, Matěji. Ale ve skutečnosti je to jeden z největších mýtů českého volebního systému. Pravda je… mnohem komplikovanější a vlastně i zajímavější.

Matěj: Počkej, takže můj soused, populární pan starosta dobrovolných hasičů, kterého zakřížkuje půlka vesnice, se nakonec vůbec nemusí do zastupitelstva dostat?

Tereza: Přesně tak. Je dost možné, že právě jeho hlasy pomůžou zvolit někoho úplně jiného, koho strana napsala na první místo kandidátky. A on sám zůstane mimo. Vítejte u paradoxu komunálních voleb.

Matěj: Tak to mě tedy zajímá. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se s expertkou Terezou podíváme na to, jak komunální volby doopravdy fungují.

Matěj: Dobře, Terezo, tak začněme od začátku. Kdo všechno vlastně může v takové komunální volbě kandidovat? Jsou to jen ty velké, známé politické strany?

Tereza: Skvělá otázka. Právě tady je první velký rozdíl oproti volbám do Poslanečné sněmovny. Tam mají monopol politické strany a hnutí. Ale v komunální politice je hřiště otevřenější.

Matěj: Otevřenější jak? Jako že si můžu založit stranu „Chci lepší lavičky“ a jít do toho?

Tereza: V podstatě ano! Kromě klasických stran tu máme Sdružení nezávislých kandidátů, zkráceně SNK. To jsou party místních lidí, kteří nechtějí být v celostátní straně, ale chtějí něco dělat pro svou obec.

Matěj: A co když jsem úplný solitér? Jen já sám proti všem?

Tereza: I to jde! Můžeš kandidovat jako samostatný nezávislý kandidát. Z právního hlediska sice tvoříš takovou jednočlennou kandidátní listinu, ale jde to. Má to ale jeden háček.

Matěj: Samozřejmě, že to má háček. Vždycky je nějaký háček.

Tereza: Aby se do voleb nehlásili jen recesisti, musíš svou kandidaturu podložit peticí. Musíš nasbírat určitý počet podpisů od občanů vaší obce. Tím prokážeš, že o tebe má vůbec někdo zájem.

Matěj: Rozumím. A co cizinci? Slyšel jsem, že v komunálních volbách můžou volit i lidi, co nemají české občanství. To je pravda?

Tereza: Ano, je. Ale týká se to občanů Evropské unie. Díky Maastrichtské smlouvě a unijnímu občanství může v komunálních volbách volit i být volen třeba Slovák, Polák nebo Němec, pokud tady má trvalý nebo i přechodný pobyt, je mu 18 a je svéprávný.

Matěj: Dává to smysl. Žijí tu, platí daně, tak by měli mít právo mluvit do toho, co se v jejich obci děje.

Tereza: Přesně. Cílem je integrace. Aby se lidi mohli podílet na správě místa, kde reálně žijí.

Matěj: Dobře. Takže máme kandidáty – strany, sdružení, nezávislé, dokonce i občany EU. Existuje nějaké omezení? Někdo, kdo kandidovat prostě nemůže, i kdyby nasbíral tisíc podpisů?

Tereza: Ano, existuje. A je to velmi důležitý princip. Jmenuje se inkompatibilita funkcí, jednoduše řečeno neslučitelnost. Jde o to, aby nedocházelo ke střetu zájmů.

Matěj: Můžeš dát příklad? Co je ten největší střet zájmů?

Tereza: Úplně základní pravidlo: členem zastupitelstva nesmí být zaměstnanec té samé obce, který je zařazený do obecního úřadu. Třeba tajemník úřadu nebo úřednice ze stavebního odboru.

Matěj: Aha! Protože zastupitelstvo vlastně kontroluje ten úřad, že? Úkoluje ho a dohlíží na něj.

Tereza: Přesně! Kdyby úřednice byla zároveň zastupitelkou, kontrolovala by v podstatě sama sebe. A to by byl konec jakékoliv dělby moci a kontroly ve veřejné správě. To prostě nejde.

Matěj: To je jasné. Jako kdybych si sám psal test a sám si ho pak známkoval. Výsledek by byl asi předem daný.

Tereza: Jo, to bys měl asi samé jedničky. Takže zákon tomuhle předchází a říká jasně – buď jsi volený politik, který kontroluje, nebo jsi úředník, který vykonává. Ne obojí najednou.

Matěj: Fajn, pojďme teď k tomu nejdůležitějšímu – k samotnému hlasování. Když přijdu za plentu, dostanu ten obrovský hlasovací lístek, kterému se někdy říká „plachta“. Je plný jmen a stran. Co s ním mám dělat?

Tereza: Tak, teď se dostáváme k jádru věci a k tomu, proč jsou komunální volby tak specifické. Tenhle systém se jmenuje panašování, z francouzského slova pro „míchat“ nebo „pestřit“. Máš totiž tolik hlasů, kolik se v obci volí zastupitelů.

Matěj: Takže když se u nás volí 15 zastupitelů, mám k dispozici 15 křížků?

Tereza: Ano, přesně tak. A máš tři základní způsoby, jak je použít. Každý má úplně jiný dopad.

Matěj: Tři způsoby? Tak povídej, ať v tom mám jasno.

Tereza: Zaprvé, můžeš udělat jeden velký křížek nahoře u jedné strany. Tím dáváš po jednom hlasu všem kandidátům té strany, hezky popořadě od prvního místa dolů, dokud ti nedojdou hlasy. Tohle je matematicky nejsilnější podpora pro tu stranu.

Matěj: Takže když mám 15 hlasů, dostane je prvních 15 kandidátů té strany. Chápu. Co je druhá možnost?

Tereza: Druhá možnost je čisté panašování. Nedáš velký křížek nikomu a místo toho rozdáš svých 15 malých křížků konkrétním lidem napříč všemi stranami. Dáš křížek tomu hasiči od sousedů, paní učitelce z jiné kandidátky, doktorovi ze třetí…

Matěj: To zní jako ideální volba pro lidi, co volí osobnosti, ne strany.

Tereza: Zní, ale pozor. Pokud zakřížkuješ třeba jen pět lidí, které znáš, a zbytek necháš být, tak tvých zbylých deset hlasů prostě propadne. Zbytečně tak oslabuješ sílu svého hlasu oproti někomu, kdo využil všech patnáct.

Matěj: Aha! Tak na to pozor. A ta třetí, poslední možnost?

Tereza: To je kombinace. A ta je nejsložitější. Dáš velký křížek jedné straně, kterou preferuješ, ale zároveň dáš pár malých křížků lidem z jiných, konkurenčních stran.

Matěj: Počkej, jak se to počítá? To je chaos, ne?

Tereza: Je to trochu chaos. Volební komise nejdřív vezme ty tvoje malé křížky a přidělí hlasy těm lidem z jiných stran. A ty zbylé hlasy, co ti zbyly, „dosype“ té tvé hlavní straně s velkým křížkem. Opět od prvního místa dolů.

Matěj: Páni. Ještě jedna věc. Co kroužkování? U voleb do sněmovny kroužkujeme, abychom někoho posunuli nahoru. Funguje to i tady?

Tereza: Nefunguje! A tohle je strašně důležité. Český komunální zákon nezná preferenční kroužky. Pokud dáš velký křížek straně a zároveň zakroužkuješ kandidáta z té samé strany, ten kroužek se prostě ignoruje. Je neplatný. Takže kroužkovat je tu úplně zbytečné.

Matěj: Dobře, odvoleno, zakřížkováno. Co se děje s mým hlasem dál? Jak se z těch tisíců křížků stanou konkrétní zastupitelé?

Tereza: Teď přichází na řadu matematika, fáze zvaná skrutinium. V první řadě komise sečte všechny hlasy pro každou stranu. Do tohohle velkého „stranického koše“ spadnou jak hlasy z velkých křížků, tak všechny ty malé křížky, které posbírali její kandidáti při panašování.

Matěj: Takže se nejdřív počítá úspěch strany jako celku, ne jednotlivců.

Tereza: Přesně tak. A hned potom přijde první síto: pětiprocentní volební klauzule. Strany, které nezískaly alespoň 5 % všech platných hlasů v obci, končí. Jsou bez milosti vyřazeny a jejich hlasy propadají.

Matěj: To je docela drsné. Proč to tak je?

Tereza: Je to ochrana před přílišnou roztříštěností zastupitelstva. Kdyby tam sedělo dvacet straniček s jedním členem, nikdy by se na ničem nedomluvily. Takhle se do hry dostanou jen ty relevantní subjekty.

Matěj: Fajn, slabší odpadli. A teď se dělí mandáty mezi ty, co zůstali. Jak?

Tereza: K tomu se u nás používá D'Hondtova metoda, neboli metoda volebního dělitele. Zní to složitě, ale princip je celkem jednoduchý.

Matěj: Tak schválně, zkus mi to vysvětlit jako studentovi, který má z matiky trojku.

Tereza: Pokusím se. Představ si, že vezmeš celkový počet hlasů každé úspěšné strany a postupně ho dělíš čísly 1, 2, 3, 4 a tak dál. Tím ti vznikne pro každou stranu řada čísel, takzvaných podílů.

Matěj: Dobře, mám spoustu čísel… co dál?

Tereza: Teď všechny tyhle podíly od všech stran hodíš na jednu hromadu a seřadíš je od největšího po nejmenší. No a mandáty se pak rozdělují postupně stranám, které mají v tomhle žebříčku nejvyšší čísla. Dokud se nerozdělí všechny mandáty, které jsou k dispozici.

Matěj: Rozumím. Takže kdo má nejvyšší podíly, bere mandáty. Má tenhle systém nějakou… řekněme… vlastnost? Někomu nadržuje?

Tereza: Má. D'Hondtova metoda mírně zvýhodňuje větší, silnější strany. Často dostanou o trošku víc mandátů, než by odpovídalo jejich procentuálnímu zisku. Považuje se to za stabilizační prvek, protože to usnadňuje sestavování koalic.

Matěj: Takže teď víme, že Strana A získala třeba 5 mandátů. A teď přichází ta klíčová otázka z úvodu. Kdo konkrétně z té strany těch 5 mandátů dostane? Ten populární hasič z dvanáctého místa?

Tereza: A jsme u toho. Nedostane. Základní pravidlo je nemilosrdné: mandáty obdrží kandidáti přesně v tom pořadí, v jakém je strana napsala na kandidátku. Takzvané pravidlo zipu. Takže zastupiteli se stanou lidé na pozicích 1, 2, 3, 4 a 5.

Matěj: Počkej! Takže ty tisíce křížků pro toho hasiče jsou k ničemu? To přece není fér!

Tereza: Je to tak. Zákon sice teoreticky dává šanci to stranické pořadí prolomit, ale ta bariéra je nastavená tak šíleně vysoko, že je to skoro nemožné.

Matěj: Jak vysoko?

Tereza: Aby kandidát z nižšího místa přeskočil své kolegy, musí získat tolik osobních hlasů, aby jejich počet převýšil průměrný počet hlasů na jednoho kandidáta jeho strany o minimálně 10 procent.

Matěj: To nezní až tak hrozně… Nebo jo?

Tereza: Je to skoro nepřekonatelné. Protože většina lidí dává ten velký křížek, tak kandidát na prvním i na posledním místě dostane automaticky obrovský a stejný počet hlasů. Tenhle balík hlasů uměle vystřelí ten průměr strašně vysoko.

Matěj: Chápu. Takže aby ten chudák hasič ten průměr překonal o 10 procent, musel by dostat obrovské množství jen a pouze osobních křížků od lidí, kteří by zároveň nedali velký křížek té straně. Což se nestane.

Tereza: Přesně. A tím se dostáváme k fenoménu, kterému se v politologii říká „nosiči vody“ nebo taky „křoví“.

Matěj: Nosiči vody? To je skvělý termín!

Tereza: Je to strategie. Strany na čelní místa nasadí své loajální, i když třeba neznámé členy. A na zadní, nevolitelná místa dají právě tyhle lokální celebrity – oblíbené doktory, učitele, sportovce…

Matěj: …a hasiče.

Tereza: A hasiče. Tito populární „nosiči vody“ přitáhnou spoustu osobních křížků od svých známých. Všechny tyhle hlasy se ale sečtou do toho velkého stranického koše a pomůžou straně získat víc mandátů. Ale sami se do zastupitelstva nedostanou.

Matěj: Protože nepřekonají tu desetiprocentní bariéru. Páni…

Tereza: Přesně. Takže jejich popularita jen pomohla „donést vodu“ a zajistit křesla pro ty straníky na prvních místech. To je ten největší a často nejméně pochopený paradox komunálních voleb.

Matěj: Takže poučení zní: pokud chci opravdu podpořit konkrétního člověka, nestačí mu dát křížek. Musím se podívat, na jakém místě kandidátky je a jak silná je jeho strana. A možná si uvědomit, že můj hlas nakonec pomůže někomu úplně jinému.

Tereza: To je naprosto přesné shrnutí. Je důležité znát pravidla hry. Jinak se pak člověk po volbách jen diví, proč jeho favorit zase sedí doma, i když měl pocit, že ho volila celá ulice.

Matěj: Takže poučení z komunálek je, že jsou to docela složité šachy. Co krajské volby? Jsou taky takhle... záludné?

Tereza: Právě naopak! Krajské volby jsou v porovnání s komunálkami vlastně docela jednoduché. Je to návrat ke klasickému politickému souboji, jak ho známe z voleb do Poslanecké sněmovny.

Matěj: Počkej, takže žádná obří plachta se stovkami jmen, kde můžu křížkovat napříč stranami?

Tereza: Přesně tak. Zapomeň na panašování. Dostaneš sadu hlasovacích lístků, každý pro jednu stranu nebo koalici. Vybereš si jeden jediný lístek, ten vložíš do obálky a hotovo.

Matěj: To zní mnohem přehledněji. A co nezávislí kandidáti? Ti v krajích nejsou?

Tereza: Nejsou. Kandidovat mohou pouze registrované politické strany a hnutí. Krajská úroveň je prostě aréna pro celostátní hráče. Žádní „Sousedé pro náš kraj“ tam typicky nekandidují.

Matěj: A co ty preferenční hlasy? Kroužkování úplně zmizelo?

Tereza: Nezmizelo, to ne. Na tom jednom lístku, který si vybereš, můžeš zakroužkovat až čtyři kandidáty. Ale síla těch kroužků je úplně jiná než v komunále. Ale k tomu se ještě dostaneme. Nejdřív je potřeba pochopit, jak voliči ke krajským volbám vůbec přistupují.

Matěj: Jak to myslíš? Volby jako volby, ne? Jdu, odvolím, mám splněno.

Tereza: Ne tak docela. Politologové pro to mají takový speciální termín: „volby druhého řádu“. Vychází to z teorie, že voliči vnímají krajské volby jako něco, kde... zjednodušeně řečeno, „o nic fatálního nejde“.

Matěj: Takže je to taková druhá liga politiky?

Tereza: To je naprosto perfektní přirovnání! A má to tři naprosto typické projevy. Zaprvé: systematicky nižší volební účast. Lidi to prostě tolik nebere.

Matěj: Protože mají pocit, že kraj je daleko a neovlivňuje je tolik jako starosta v obci?

Tereza: Přesně. Zadruhé, a to je klíčové, lidé tyhle volby často používají jako referendum o centrální vládě. Málokdo řeší, jak kraj spravuje střední školy nebo silnice druhé třídy. Spíš si řeknou: „Jsem naštvaný na premiéra? Tak to v kraji jeho straně nedám.“

Matěj: Aha, takže je to spíš vzkaz do Prahy než reálné rozhodování o kraji.

Tereza: Často ano. A s tím souvisí třetí bod: v krajských volbách skoro vždycky ztrácí vládní strany a naopak bodují ty opoziční nebo protestní. Slouží to jako takový barometr nálad v půlce vládního období.

Matěj: Dobře, to dává smysl. Ale pojďme zpátky k těm kroužkům. Říkala jsi, že je v nich obrovský rozdíl.

Tereza: Obrovský! Pamatuješ, jak jsme říkali, že v komunálkách je skoro nemožné, aby někdo přeskočil z posledních míst dopředu?

Matěj: Jasně, musel by získat o deset procent víc hlasů než průměrný kandidát té strany, což je skoro sci-fi.

Tereza: Tak pozor. V krajských volbách stačí, aby kandidát získal preferenční hlasy od pouhých pěti procent voličů dané strany v celém kraji. Žádný složitý průměr, jen pět procent z celku.

Matěj: Páni... A to je reálné?

Tereza: Naprosto reálné! Tady jsou „skokani“ na denním pořádku. V krajských volbách se úplně běžně stává, že oblíbení lokální starostové nebo lékaři z patnáctého místa přeskočí všechny lídry na čelo kandidátky. Tady mají kroužky obrovskou, reálnou sílu.

Matěj: To je zásadní informace! Takže tady se vyplatí kroužkovat své favority. A kdo se pak stane hejtmanem? Vítěz voleb automaticky?

Tereza: Kdepak. Systém je stejný jako u starostů. Přímá volba neexistuje. Volby určí jen složení zastupitelstva. A teprve zastupitelé pak mezi sebou na ustavujícím zasedání zvolí hejtmana a zbytek rady kraje. Takže zase začíná velké povolební vyjednávání.

Matěj: Takže i když je hlasování jednodušší, ta pravá politika začíná až po sečtení hlasů. Což mě přivádí k další aréně... k Senátu. Tam je to zase úplně jinak, že?

Tereza: Moment, k Senátu se ještě dostaneme. Ale nejdřív musíme uzavřít tu místní samosprávu. Protože ta pravá politická hra začíná až po sečtení hlasů.

Matěj: Aha, myslíš povolební vyjednávání? Ty slavné „kuloární jednání“?

Tereza: Přesně ty. A tady je na tom to nejzajímavější. Absolutní vítěz voleb může klidně skončit v opozici.

Matěj: Počkej, jak to? Takže vyhraješ volby, získáš nejvíc hlasů, a stejně v podstatě prohraješ?

Tereza: Přesně tak. Stačí, aby se menší strany spojily proti tobě, daly dohromady nadpoloviční většinu v zastupitelstvu a je hotovo. Vítěz je v politické izolaci.

Matěj: To je docela drsné. A jak se tohle všechno zpečetí?

Tereza: Vrcholem je ustavující zasedání nového zastupitelstva. Je to slavnostní akt, kde zvolení kandidáti skládají slib. Až po něm se reálně ujímají funkce.

Matěj: A tam se konečně volí starosta a rada obce?

Tereza: Ano. A pokud se do té doby nedomluví koalice... tak se zasedání může přerušit. A dosavadní vedení obce jede dál, dokud se nenajde shoda.

Matěj: Takže obec může být chvíli v takovém politickém limbu. Zajímavé.

Tereza: A tady se ten kruh uzavírá. Celé to ukazuje, jak nastavení volebního systému ovlivňuje, jak plynulá nebo naopak složitá ta povolební vyjednávání jsou.

Matěj: Takže abychom to shrnuli. Porozumět volbám do obcí a krajů je klíč k pochopení skutečné politiky, co?

Tereza: Přesně. Komunální volby ti dají velkou svobodu křížkovat, ale systém trochu nahrává zavedeným stranám. Krajské jsou zase spíš takový test popularity celostátní vlády.

Matěj: Ale obojí je základem naší demokracie. Terezo, moc děkuji, že jsi nám to tak skvěle objasnila. Bylo to super.

Tereza: Já taky děkuju, Matěji. A díky i vám, milí posluchači, že jste byli s námi. Doufám, že teď už pro vás budou volby srozumitelnější.

Matěj: Určitě ano. Mějte se krásně a zase příště na slyšenou u Studyfi Podcastu.