Podcast na Vladislav Vančura: Rozmarné léto

Kapitoly

Úvod

Jazyk a styl

Kompozice a děj

Hlavní postavy

Analýza úryvku

Témata a myšlenky

Přesah a zajímavosti

Život a tragický osud

Klíčová díla

Poetismus a Devětsil

Vančurův Jedinečný Styl

Další Hvězdy Poetismu

Shrnutí a Závěr

Přepis

Anna: …počkej, takže on v celém tom textu nepoužívá uvozovky? To jako fakt?

Jakub: Přesně tak. Přímá řeč tam je, ale uvozovky bys hledala marně. Vančura si prostě dělal věci po svém. A to je jen špička ledovce jeho geniálního jazykového stylu.

Anna: Páni, to je neuvěřitelné. Tak tohle musíme rozebrat. Vítejte, posloucháte Studyfi Podcast. Dnes se ponoříme do jednoho z nejkouzelnějších děl české literatury – do Rozmarného léta od Vladislava Vančury.

Jakub: Ahoj všem. A je to opravdu příhodné téma, protože to dílo je jako takový malý literární zázrak. Napsal ho v roce 1926 a patří do české meziválečné prózy. Konkrétně je to humoristická novela, i když někteří říkají povídka.

Anna: Takže žánr je jasný – má nás to pobavit. Ale co ten literární směr? To je vždycky trochu oříšek.

Jakub: Určitě. Řadíme ho k takzvané imaginativní próze. To znamená, že autorovi nejde o suchý popis reality, ale spíš o hru s fantazií, jazykem a atmosférou. A v tom byl Vančura absolutní mistr.

Anna: Dobře, vraťme se k tomu jazyku. Zmínil jsi, že nepoužívá uvozovky. Co dalšího je na tom tak specifické?

Jakub: Všechno! Vančurův jazyk je neuvěřitelně bohatý a osobitý. Používá spisovnou, až knižní češtinu, ale nebojí se do ní přimíchat i hovorové prvky. Je to plné archaismů, tedy zastaralých slov, a složitých souvětí, která zní skoro jako ze starých kronik.

Anna: Takže to není zrovna lehké čtení na dobrou noc, co?

Jakub: To úplně ne. Musíš se na to soustředit. Používá třeba přechodníky, což jsou slova jako „dozpívav“ nebo „znamenaje“, které dnes už skoro neslyšíš. A taky poetismy – krásná básnická přirovnání.

Anna: Zní to, jako by maloval slovy. A co ten humor a ironie, které jsi naznačil?

Jakub: Ano, to je klíčové. I přes tu vznešenou a archaickou formu je text nesmírně vtipný. Vančura si tak trochu utahuje z těch svých maloměstských postaviček a jejich „velkých“ problémů. Vzniká tak skvělý kontrast mezi vznešeným jazykem a vlastně docela banálními situacemi.

Anna: Fajn, teď už vím, jak to zní. Ale jak je to celé poskládané? Jaká je kompozice?

Jakub: Velmi přehledná. Děj je vyprávěn chronologicky, takže žádné skoky v čase. Vypravěč je v er-formě, což znamená, že mluví ve třetí osobě a dívá se na příběh tak trochu zvenčí, s nadhledem.

Anna: A co kapitoly? Jsou tam?

Jakub: Kniha jako taková není členěná na klasické kapitoly. Ale jednotlivé kratší úseky mají své vlastní nadpisy, které jsou často samy o sobě vtipné a ironické. A taková perlička – původní vydání doplnil svými kresbami Josef Čapek.

Anna: To je skvělé spojení dvou umělců. A o čem ten příběh vlastně je? Co naruší ten maloměstský klid?

Jakub: Děj se odehrává během tří deštivých červnových dnů v lázeňském městečku Krokovy Vary. Hlavními hrdiny jsou tři stárnoucí přátelé: majitel plovárny Antonín Důra, kanovník Roch a major Hugo.

Anna: Tři kamarádi, co se nejspíš trochu nudí, že?

Jakub: Přesně tak. Jejich poklidný život plný filozofování o ničem rozvíří příjezd potulného kouzelníka Arnoštka a jeho krásné mladé asistentky Anny. A jak asi tušíš, všichni tři pánové se do Anny okamžitě zblázní.

Anna: To jsem si myslela. Pojďme si je trochu představit. Kdo je Antonín Důra?

Jakub: Antonín je majitel říčních lázní, takový trochu bohém a záletník. Je posedlý svým tělem, cvičí a otužuje se, i když je venku zima. S manželkou Kateřinou si moc nerozumí. Ona je taková rázná semetrika, nešťastná z jejich vztahu.

Anna: Rozumím. A ti jeho dva přátelé?

Jakub: Kanovník Roch je mravokárce, který se snaží svět řídit podle knih a vznešených ideálů, ale Anniným půvabům taky podlehne. A major Hugo je takový ten slušně vychovaný, vznešený typ, vášnivý rybář, který se taky nechá svést.

Anna: Takže máme tři pokrytce. Skvělá parta. A co ten motor všeho dění, Anna a Arnoštek?

Jakub: Arnoštek je kouzelník, akrobat, světoběžník. Je menší postavy a trochu komický. Anna je jeho mladá a krásná asistentka. Je si své krásy dobře vědoma, je to taková svůdkyně, která si s muži hraje, ale nakonec zůstane věrná Arnoštkovi.

Anna: Pojďme se teď podívat na ten konkrétní úryvek z začátku knihy, co jsme zmínili. „Tento způsob léta,“ děl vposled odvraceje se od přístroje Celsiova, „zdá se mi poněkud nešťastným.“

Jakub: Přesně. Tady vidíme všechno, o čem jsme mluvili. Vypravěč používá přechodník „odvraceje se“. Samotná Antonínova promluva je neuvěřitelně knižní a vznešená. Kdo dnes řekne „zdá se mi poněkud nešťastným“?

Anna: Asi nikdo. Místo toho bychom řekli „tohle léto stojí za prd“. Je to vlastně hrozně vtipné, když si představíš, že takhle mluví plavčík na prázdné plovárně.

Jakub: A přesně o to Vančurovi šlo. Hned tam máme další archaismy jako „nuže“ nebo „číška“. A všimni si toho specifického slovosledu, který napodobuje starou češtinu. Tady na tom krátkém textu je krásně vidět celý jeho styl v kostce.

Anna: Takže hlavním tématem je tedy milostné poblouznění a nevěra?

Jakub: Ano, to je ten povrchový příběh. Ale pod tím se skrývá mnohem víc. Je to kritika maloměšťáctví, pokrytectví a takové té životní pasivity. Tihle tři pánové jen sedí a filozofují, ale nežijí. Příjezd Arnoštka a Anny je na chvíli probudí z letargie.

Anna: A co znamená ten název, „Rozmarné léto“?

Jakub: Skvěle to vystihuje. To léto je „rozmarné“, protože se všichni chovají nevyzpytatelně a bláznivě. Jsou vyvedeni ze svých zaběhlých kolejí. Ale jakmile kouzelník s Annou odjedou, všechno se zase vrátí do starého, stereotypního normálu. Byl to jen takový krátký, rozmarný úlet.

Anna: Takže smyslem díla je ukázat tenhle kontrast mezi stereotypem a touhou po dobrodružství? A zároveň si z toho trochu dělat legraci?

Jakub: Přesně tak. Je to oslava života, léta a fantazie, ale s ironickým nadhledem. Vančura se vysmívá maloměšťácké upjatosti, ale dělá to s takovou lehkostí a laskavostí, že je to prostě radost číst.

Anna: Dílo je skoro sto let staré. Myslíš, že je dnes ještě aktuální?

Jakub: Naprosto! Témata jako nevěra, touha po mladší partnerce nebo útěk ze stereotypu jsou věčná. Možná už takhle nemluvíme, ale ty lidské touhy a slabosti zůstávají stejné.

Anna: A samozřejmě nemůžeme zapomenout na film! Ta adaptace od Jiřího Menzela z roku 1967 je naprosto kultovní.

Jakub: To rozhodně. S Rudolfem Hrušínským jako Antonínem Důrou a samotným Menzelem v roli Arnoštka. Ten film dokázal dokonale přenést tu poetickou a humornou atmosféru knížky na plátno. Doporučuju se podívat na obojí – nejprve přečíst knihu a pak si pustit film.

Anna: Skvělý tip. Ještě nějaká zajímavost na závěr?

Jakub: Možná jen to, že se Rozmarné léto často přirovnává k Saturninovi od Zdeňka Jirotky. Obě knihy jsou humoristické, odehrávají se v létě a mají tu specifickou, lehce nostalgickou atmosféru.

Anna: Super, děkujeme Jakube. To byl opravdu vyčerpávající pohled na Rozmarné léto. Myslím, že teď už naši posluchači přesně vědí, co od téhle perly české literatury čekat.

Jakub: Já děkuji. A hlavně se nebojte toho jazyka, stojí za to se jím prokousat. Je to zážitek.

Anna: Přesně tak. A od rozmarných letních příběhů se teď přesuneme k něčemu o poznání chladnějšímu.

Jakub: Přesně tak. A osud autora, o kterém si teď budeme povídat, byl bohužel hodně chladný a tragický.

Anna: Mluvíš o Vladislavu Vančurovi, že? To byl opravdu renesanční člověk.

Jakub: Naprosto. Původním povoláním lékař, ale taky dramatik, režisér a samozřejmě spisovatel. A první předseda Devětsilu!

Anna: To je neuvěřitelný záběr. A jeho osud během druhé světové války... to je kapitola sama pro sebe.

Jakub: Přesně. Vedl odbojovou organizaci, za což byl v květnu 1942 zatčen a nacisty popraven. Smutný konec velkého umělce.

Anna: Pojďme si ho připomenout spíš přes jeho dílo. Co by naši maturanti kromě Rozmarného léta rozhodně neměli minout?

Jakub: Určitě historický román Markéta Lazarová. To je láska a boj na život a na smrt ve středověku. Žádná velká romantika.

Anna: Nebo Konec starých časů. Tam zase ukazuje střet staré aristokracie s tou novou, poválečnou realitou.

Jakub: A pro odlehčení... nezapomeňme, že napsal i pohádku Kubula a Kuba Kubikula. To znal snad každý z nás.

Anna: To rozhodně! A pak je tu ještě monumentální, i když nedokončené, dílo Obrazy z dějin národu českého.

Jakub: Je vidět, že jeho talent prostě neznal hranic. Od drsné historie po pohádky pro děti.

Anna: Přesně tak. A právě jeho jedinečný styl a jazyk si rozebereme hned v další části.

Jakub: Mluvit o jeho stylu znamená mluvit o poetismu. To byl jediný mezinárodně uznávaný umělecký směr, který vznikl u nás v Česku.

Anna: Poetismus... to zní... poeticky. O co přesně šlo?

Jakub: V podstatě to bylo "umění žít a užívat si". Inspiroval se dadaismem, takže hlavní byla hra, volné asociace, parodie. Chtěli se bavit.

Anna: A to všechno vzešlo z uměleckého svazu Devětsil, že? Tam byla spousta velkých jmen.

Jakub: Přesně tak. Karel Teige, Seifert, Nezval... ale i Voskovec a Werich. Cílem Devětsilu bylo dostat umění k co nejširšímu publiku, pryč ze salonů mezi dělníky.

Anna: Dobře, ale když říkáš "hra a zábava", Vančurův jazyk mi přijde naopak dost... hutný a vážný. Jak to jde dohromady?

Jakub: To je právě ono! On je jediným ryzím představitelem takzvaného imaginativního proudu. Vzal si ducha poetismu, ale přefiltroval ho přes svůj neuvěřitelný jazyk.

Anna: Takže ty jeho slavné archaismy a šroubovité věty?

Jakub: Ano. Kombinoval knižní slova s lidovými obraty. A hlavně—jeho vypravěč neustále komunikuje se čtenářem, oslovuje ho. Vtáhne tě přímo do děje.

Anna: Takže Vančura byl v podstatě kategorie sama pro sebe. Kdo byli ti další klíčoví autoři poetismu?

Jakub: Jednoznačně Vítězslav Nezval. Ten byl takovým básnickým králem hnutí. Jeho sbírka *Pantomima* nebo báseň *Podivuhodný kouzelník* jsou naprosté základy poetismu.

Anna: A Jaroslav Seifert? Toho známe hlavně jako nobelistu.

Jakub: Jasně! Ale jeho rané sbírky, třeba *Na vlnách TSF*, jsou čistý poetismus. Jsou tam motivy moderní civilizace, bezdrátového telegrafu...

Anna: Básně o rádiu? Tak to je opravdu avantgarda!

Jakub: Přesně tak. A nesmíme zapomenout ani na Konstantina Biebla, který do poezie přinesl exotické motivy z cest.

Anna: Pojďme si to tedy na závěr shrnout. Vladislav Vančura je ústřední postavou meziválečné avantgardy a členem Devětsilu.

Jakub: Přesně. Je spjatý s poetismem, ale zároveň si tvoří vlastní, osobitý styl imaginativní prózy se specifickým, bohatým jazykem.

Anna: Jeho dílo je neuvěřitelně rozmanité, od historických románů po pohádky, ale vždy je naprosto originální.

Jakub: Skvělé shrnutí. Je to prostě mistr českého jazyka.

Anna: Děkujeme ti, Jakube, že jsi nám ho dnes tak barvitě představil. A děkujeme i vám, naši milí posluchači, že jste byli s námi.

Jakub: Mějte se krásně a u dalšího dílu Studyfi Podcastu zase na slyšenou!