Podcast na Vitální funkce a jejich hodnocení

Kapitoly

Mýtus bílého pláště

Co je krevní tlak?

Co všechno ovlivňuje náš tlak?

Normální, nebo vysoký?

Jak se tlak měří?

Správný postup měření

Co je puls?

Faktory a místa měření

Jak na to a co sledovat

Hodnocení pulsu

Co je tělesná teplota

Co teplotu ovlivňuje

Stupně a stupnice

Kde správně měřit

Základy dýchání

Co ovlivňuje náš dech?

Hodnocení dechu

Čísla a pojmy

Tajný trik měření

Co je to vědomí?

Změny vědomí

Když se změní kvalita

Jak se měří vědomí?

Okna do mozku

Kde se dozvědět víc

Přepis

Ondřej: Věděla jsi, Kláro, že návštěva lékaře ti může dočasně zhoršit zdraví? Tedy alespoň na papíře.

Klára: To zní dramaticky! Ale narážíš na něco, co studenti určitě musí znát. Spousta lidí si myslí, že jejich krevní tlak je jedna pevně daná hodnota. Jenže pravda je taková, že může vylétnout nahoru jen proto, že jsi nervózní v ordinaci.

Ondřej: Přesně tak! Posloucháte Studyfi Podcast. Dnes se ponoříme do krevního tlaku a zjistíme, proč není vždycky takový, jaký se na první pohled zdá.

Klára: Takže, co to ten krevní tlak vlastně je? Jednoduše řečeno, je to síla, kterou krev tlačí na stěny cév, když ji srdce pumpuje do celého těla.

Ondřej: A proto máme ta dvě čísla, že? Slyšel jsem o systole a diastole.

Klára: Přesně. Srdce pracuje ve dvou fázích. Systola je stah, kdy srdce vypumpuje krev. Tehdy je tlak nejvyšší – to je to první, vyšší číslo.

Ondřej: A diastola?

Klára: To je fáze uvolnění, kdy se srdce plní krví. Tlak v cévách klesne na minimum – to je to druhé, nižší číslo. A rozdíl mezi nimi se nazývá pulzový tlak.

Ondřej: Dobře, to dává smysl. Ale co všechno může tyhle hodnoty ovlivnit? Kromě strachu z bílého pláště, samozřejmě.

Klára: Těch faktorů je spousta. Věk, pohlaví, denní doba... ale i úplně běžné věci. Třeba tělesná aktivita tlak krátkodobě zvýší. Stejně tak stres.

Ondřej: Takže stres před zkouškou mi může nadělat paseku i na tlakoměru?

Klára: Rozhodně. Ale i takové věci jako horečka, některé léky, obezita, nebo dokonce jen to, jestli je venku horko nebo zima. Všechno hraje roli.

Ondřej: Fajn, pojďme na konkrétní čísla. Jak poznám, že mám tlak v pořádku?

Klára: Optimální tlak je do 120 na 80. Normální hodnoty jsou zhruba do 139 na 89. Tomu se říká normotenze.

Ondřej: A co když jsou hodnoty mimo tenhle rozsah?

Klára: Pokud je systolický tlak pod 100, mluvíme o hypotenzi, tedy nízkém tlaku. Naopak, pokud je opakovaně naměřeno 140 na 90 a více, jedná se o hypertenzi, tedy vysoký krevní tlak.

Ondřej: A ta má různé stupně, že?

Klára: Ano, podle závažnosti. A pak je tu ještě hypertenzní krize, což je život ohrožující stav, kdy tlak vystřelí nad 210 na 130. To už je opravdu vážné.

Ondřej: Dobře. A jak se vlastně tlak měří? Vždycky vidím tu manžetu na paži.

Klára: To je neinvazivní měření, které je nejběžnější. Používá se tonometr. Dříve bývaly rtuťové, dnes jsou hlavně digitální nebo aneroidní, to jsou ty s ručičkou.

Ondřej: A ten fonendoskop, co mají doktoři na krku?

Klára: Ten je potřeba u těch manuálních tonometrů. Posloucháš jím takzvané Korotkovovy fenomény – ozvy v tepně. První úder značí systolický tlak, poslední úder diastolický.

Ondřej: A existuje i jiný způsob?

Klára: Ano, v nemocnicích na jednotkách intenzivní péče se používá invazivní měření. To znamená, že se do tepny zavede malý katetr, který měří tlak nepřetržitě a zobrazuje ho na monitoru. Ale to je pro kritické stavy.

Ondřej: Takže když si chci změřit tlak doma digitálním tonometrem, na co si dát pozor?

Klára: Nejdůležitější je být v klidu alespoň pět minut. Sedět, paži mít volně opřenou v úrovni srdce a sundat si cokoliv, co by ji mohlo stahovat, třeba rukáv nebo hodinky.

Ondřej: A co ta manžeta?

Klára: Musí mít správnou velikost a být dobře utažená. U zápěsťových tonometrů je klíčové držet zápěstí opravdu v úrovni srdce, jinak budou hodnoty zkreslené.

Ondřej: A co když se měření provádí poprvé?

Klára: Pak je dobré změřit tlak na obou pažích a dál pokračovat na té, kde byla naměřena vyšší hodnota. A občas je potřeba i 24hodinové monitorování pomocí Holterova tlakového monitoru, který měří tlak v pravidelných intervalech během celého dne i noci.

Ondřej: Super, takže teď víme, jak na to. To téma krevního tlaku je vlastně docela přímé, když se to takhle rozebere. Díky, Kláro!

Klára: Není zač! A od tlaku je jen krůček k další důležité fyziologické funkci.

Ondřej: Tak co je tím dalším krůčkem? Nech mě hádat... je to něco, co si můžu nahmatat na zápěstí?

Klára: Přesně tak! Mluvíme o pulsu. Vzniká vlastně jednoduše. Když levá komora srdce vypudí krev, ta narazí na stěnu aorty a mírně ji rozšíří.

Ondřej: A to se pak šíří dál?

Klára: Ano, tohle rozšíření postupuje jako vlna dál do cév. A přesně tuhle vlnu — pulzovou vlnu — cítíme na tepnách.

Ondřej: A co všechno vlastně náš puls ovlivňuje? Předpokládám, že když běžím na autobus, bude jiný, než když ležím u televize.

Klára: Jistě. Hlavními faktory jsou věk, protože s věkem puls klesá, dále tělesná teplota, aktivita, stres a taky léky.

Ondřej: Takže kofein z ranní kávy mi nezrychluje jen myšlení, ale i puls?

Klára: Přesně tak! A měřit ho můžeme na několika místech. Nejčastěji na vřetenní tepně na zápěstí, to je arteria radialis. Ale jde to i na krkavici, na spánku, nebo třeba v podkolenní jamce.

Ondřej: Super. A jak to mám udělat správně? Je na to nějaký trik?

Klára: Klíčové je měřit bříšky tří prstů — ukazováku, prostředníku a prsteníku. Nikdy ne palcem!

Ondřej: Proč ne palcem?

Klára: Protože palec má svůj vlastní, docela silný puls, takže bys měřil spíš sám sebe než pacienta.

Ondřej: To dává smysl! A čeho si mám všímat, kromě toho, kolikrát to za minutu bouchne?

Klára: Dobrá otázka. Sledujeme tři věci: frekvenci, tedy rychlost, pak rytmus, jestli je pravidelný, a nakonec kvalitu — jak je puls silný.

Ondřej: Dobře, pojďme na konkrétní čísla. Co je normální frekvence?

Klára: U dospělého je to v klidu 70 až 80 úderů za minutu, tomu říkáme normokardie. U novorozence to ale může být klidně 140. Puls pod 60 je bradykardie a nad 90 tachykardie.

Ondřej: A co ta kvalita?

Klára: Může být třeba tvrdý, to je u vysokého tlaku, nebo naopak měkký až nitkovitý, který je sotva hmatný, třeba při šoku. Možností je celá řada.

Ondřej: Páni, obyčejný puls a taková věda. Kromě prstů se to dá měřit i jinak, že?

Klára: Určitě. Existují různé přístroje. Máme EKG, pulzní oxymetry... a dokonce i Holterův monitor pro 24hodinové sledování. Ale to je zase téma na příště.

Ondřej: Dobře, tak Holterův monitor si necháme na příště. Ale pojďme se teď podívat na další životní funkci, kterou si doma měříme úplně běžně — tělesnou teplotu.

Klára: Přesně tak. I když to vypadá jednoduše, i teplota je docela věda.

Ondřej: Co přesně to tedy je? Předpokládám, že je to rovnováha mezi tím, kolik tepla si tělo vytvoří a kolik ho ztratí?

Klára: Vystihl jsi to naprosto skvěle. Naše tělo se neustále snaží udržet si stálou teplotu, říká se tomu homeostáza. A celé to řídí takový malý šéf v mozku — hypothalamus.

Ondřej: Hypothalamus... to zní důležitě. Jak přesně to dělá?

Klára: Dostává informace z termoreceptorů v kůži a v míše. Když je nám horko, nařídí kůži, aby se víc prokrvila a abychom se začali potit. Tím se efektivně ochlazujeme.

Ondřej: A když je zima, tak naopak prokrvení omezí, aby teplo neunikalo. To dává smysl.

Klára: Přesně tak.

Ondřej: A ovlivňuje naši teplotu ještě něco jiného, kromě počasí venku?

Klára: Určitě. Třeba věk. Malé děti a starší lidé mají termoregulaci méně stabilní. Potom denní doba — nejvyšší teplotu míváme obvykle k večeru, mezi pátou a sedmou hodinou.

Ondřej: Vážně? Takže ranní měření může být trochu zavádějící, pokud si myslím, že mám jen „trochu zvýšenou“?

Klára: Může být přirozeně nižší, ano. A samozřejmě teplotu zvýší i tělesná aktivita, různé hormony nebo když na nás něco leze, tedy infekce.

Ondřej: Pojďme na ty hodnoty. Všichni známe magickou hranici 37 stupňů. Co se děje pod a nad ní?

Klára: Takže, normální teplota, odborně normotermie, je mezi 36 a 36,9 stupni Celsia. Od 37 do 37,9 mluvíme o subfebrilii, tedy o zvýšené teplotě.

Ondřej: A nad 38 už je to horečka, jak říkala babička.

Klára: Babička měla pravdu. To je febrilie. A pozor, nad 40 stupňů už je to vážné, to je hyperpyrexie. Teplota nad 42 stupňů už je pro tělo kritická.

Ondřej: Páni. A co směrem dolů? Podchlazení?

Klára: Ano. Pod 35 stupňů je to hypotermie. A pod 34 už jde opravdu do tuhého.

Ondřej: Dobře, to je trochu děsivé. Pojďme radši k praxi. Kde všude se dá teplota spolehlivě měřit? Klasika je podpaží.

Klára: Ano, měření v axile. Ale měřit můžeme i v ústech, v uchu, v třísle nebo bezkontaktně na kůži. A pak jsou tu i... specifičtější místa.

Ondřej: Jako třeba?

Klára: Třeba v konečníku. Tam je teplota asi o půl stupně vyšší než v podpaží.

Ondřej: Aha! To asi nebude nejoblíbenější metoda měření u dospělých, že?

Klára: To asi ne, ale u malých dětí je nejpřesnější. V ústech je zase teplota asi o 0,3 stupně vyšší. Klíčové je vždy vědět, kde měříš, a podle toho výsledek interpretovat.

Ondřej: Takže nestačí jen strčit teploměr někam a čekat. O různých typech teploměrů a o tom, jaké jsou mezi nimi rozdíly, si povíme zase příště.

Klára: Přesně tak. Ale teplota je jen jeden dílek skládačky vitálních funkcí. Hned vedle ní máme dýchání, o kterém si většina z nás myslí, že je to jen... no, nádech a výdech.

Ondřej: A ono to tak není? Co je na tom tak složitého?

Klára: Je to mnohem komplexnější! Dýchání řídí nervový systém, konkrétně prodloužená mícha. A hlavně rozlišujeme dva typy. Zevní, to je ta výměna plynů mezi plícemi a krví...

Ondřej: ...a vnitřní je pak ta výměna mezi krví a samotnými buňkami, třeba ve svalech?

Klára: Přesně tak jsi to pochopil! Jedno bez druhého nemůže fungovat.

Ondřej: Dobře, a co všechno má na dýchání vliv? Kromě toho, že dobíhám autobus, samozřejmě.

Klára: Pohyb je velký faktor, to ano. Ale pak je tu věk – stárnutím se frekvence dechu snižuje. Dále stres, který přes adrenalin dech zrychluje...

Ondřej: To znám. Před zkouškou dýchám jako o život.

Klára: Přesně. Pak samozřejmě léky, třeba opiáty ho zpomalují. A dokonce i prostředí, jako nadmořská výška, nebo faktory jako horečka či jóga.

Ondřej: Takže jak zdravotník pozná, že je s mým dechem něco v nepořádku? Jen tím, že spočítá, kolikrát se za minutu nadechnu?

Klára: Frekvence je základ, to ano. Ale sledujeme i kvalitu – je dech hluboký, nebo mělký? Je pravidelný? Díváme se i na barvu kůže a rtů. Modrají? To může znamenat nedostatek kyslíku.

Ondřej: Páni. Takže se na mě jen díváte a už sbíráte informace. To je skoro jako čtení myšlenek.

Klára: Trochu. Sledujeme i symetrii pohybů hrudníku nebo jestli se při dýchání neobjevují nějaké zvláštní zvuky, jako pískoty nebo praskání.

Ondřej: Dobře, pojďme k té frekvenci. Jaké jsou normální hodnoty?

Klára: Fyziologický, tedy normální dech, se nazývá eupnoe. U dospělého je to asi 15 až 20 dechů za minutu.

Ondřej: A u dětí?

Klára: Tam je to rychlejší. Desetileté dítě má kolem dvaceti, ale takový novorozenec dýchá klidně 50krát až 60krát za minutu.

Ondřej: Cože? To je třikrát víc než já! A co ty ostatní názvy? Vždycky slyším o tachypnoe...

Klára: Ano, tachypnoe je zrychlený dech, opak je bradypnoe, tedy zpomalený. A nejhorší je apnoe, což je zástava dechu.

Ondřej: A jak se to vlastně měří? Jen se na mě sestra dívá a počítá?

Klára: To je na tom to nejzajímavější. Dech je totiž ovlivnitelný vůlí. Kdybych ti řekla: 'Ondřeji, teď ti budu minutu měřit dech,' okamžitě bys na to začal myslet a dýchal jinak.

Ondřej: To je pravda! Hned bych se snažil dýchat 'správně'.

Klára: Přesně! Takže zdravotníci používají takový malý trik. Předstírají, že ti měří puls na zápěstí. Drží ti ruku, dívají se na hodinky, ale ve skutečnosti po očku sledují pohyby tvého hrudníku.

Ondřej: Počkat, vážně? Takže mi vlastně tak trochu lžou?

Klára: Je to spíš taková milosrdná finta pro získání přesných údajů. Takže teď už víš, co se děje doopravdy. O tom, co dalšího můžeme na těle změřit, si povíme zase příště.

Ondřej: Takže příště, až mi bude sestřička měřit puls, budu přesně vědět, co se děje. Ale pojďme dál. Co je vlastně to, čemu říkáme vědomí? Zní to hrozně filozoficky.

Klára: To zní, ale v medicíně to máme docela jasně definované. Vědomí má několik funkcí. Ta základní je bdělost, neboli vigilita. To je prostě to, jestli jsi vzhůru, nebo spíš.

Ondřej: To dává smysl. Takže teď mám plnou vigilitu.

Klára: Přesně. Pak je tu jasnost, neboli lucidita. To je schopnost si uvědomovat sám sebe a co se děje kolem. A taky máme kapacitu, tedy kolik vjemů jsme schopni najednou zpracovat.

Ondřej: Dobře, a může se vědomí nějak měnit? Kromě toho, že jdu spát.

Klára: Určitě. Spánek je takzvaná fyziologická změna. Ale pak jsou tu i patologické, tedy ty způsobené nemocí nebo úrazem. A ty dělíme na kvalitativní a kvantitativní poruchy.

Ondřej: Kvalitativní a kvantitativní? To zní jako z hodiny chemie.

Klára: Je to jednodušší, než to zní. Představ si to takhle. Kvantitativní porucha znamená, že je vědomí utlumené, jako když ztlumíš rádio. Je to o hloubce.

Ondřej: Takže od ospalosti až po… kóma?

Klára: Přesně! Od lehké ospalosti, které říkáme somnolence, přes hlubší spánek zvaný sopor, až po kóma, což je úplné bezvědomí.

Ondřej: A co ta kvalitativní porucha? To je jako když rádio hraje špatnou stanici?

Klára: Přesně tak! Skvělá analogie. Bdělost je zachovaná, člověk nespí, ale jeho vnímání a myšlení je úplně mimo. Typickým příkladem je delirium.

Ondřej: To znám z filmů. Člověk vidí věci, které tam nejsou, je zmatený…

Klára: Ano. Je dezorientovaný, neklidný, může mít halucinace. Je těžké s ním navázat kontakt. Často to vidíme třeba u pacientů s vysokou horečkou nebo těžkou dehydratací.

Ondřej: A jak lékaři vlastně objektivně změří, jak na tom někdo s vědomím je? Existuje na to nějaké pravítko?

Klára: Pravítko úplně ne, ale máme bodovací systém. Jmenuje se Glasgow Coma Scale, zkráceně GCS. Je to mezinárodní standard.

Ondřej: Takže body za vědomí?

Klára: V podstatě ano. Hodnotíme tři věci: otevření očí, nejlepší slovní odpověď a nejlepší motorickou reakci. Maximum je patnáct bodů, to máš teď ty. Minimum jsou tři body, což je hluboké kóma.

Ondřej: A je ještě něco dalšího, co vám rychle napoví?

Klára: Určitě. Oči. Konkrétně zornice. Sledujeme jejich velikost a reakci na světlo. Víš, co se má normálně stát, když ti do oka posvítím baterkou?

Ondřej: Zornice se stáhne, ne? Zmenší se.

Klára: Přesně. A když ne, je to špatný signál. Taky sledujeme, jestli jsou obě stejně velké. Pokud ne, říkáme tomu anizokorie a může to značit vážný problém v mozku. Takže oči jsou opravdu taková rychlá sonda do hlavy.

Ondřej: „Sonda do hlavy,“ to se mi líbí. Je fascinující, kolik věcí se dá zjistit z takových zdánlivě malých detailů. Všechno, co jsme dnes probrali, od komunikace po vyšetření očí, zní neuvěřitelně systematicky.

Klára: Přesně. Není to žádná improvizace nebo jen pocity. Moderní ošetřovatelství stojí na datech a důkazech. To je ten nejdůležitější princip.

Ondřej: A to je super přechod k mé poslední otázce. Kde by se o tom naši posluchači, třeba studenti připravující se k maturitě, mohli dozvědět víc?

Klára: Skvělá otázka! Základem pro naši dnešní diskuzi byla hlavně publikace „Ošetřovatelské postupy založené na důkazech“. Vydala ji Masarykova univerzita a vedoucí autorského kolektivu je Andrea Pokorná.

Ondřej: Takže když někdo slyší „založené na důkazech“, znamená to, že ty postupy byly ověřeny výzkumem? Že prostě víme, že fungují nejlíp?

Klára: Přesně tak! Není to styl „moje babička to dělala takhle“. Je to věda. A to je asi ten nejdůležitější vzkaz pro budoucí zdravotníky.

Ondřej: Perfektní shrnutí. Kláro, moc ti děkuji, že jsi nám to takhle srozumitelně přiblížila. Bylo to skvělé.

Klára: Já děkuji za pozvání. A posluchačům přeji hodně úspěchů u studia i v praxi!

Ondřej: My také. Mějte se krásně a na slyšenou u dalšího dílu Studyfi Podcastu.