Podcast na Viktor Dyk - Krysař

Kapitoly

Úvod do Krysaře

Témata a motivy

Struktura a svět díla

Postavy a jejich charaktery

Jazyk a umělecké prostředky

Kontext a poselství

Generace buřičů

Vitalismus jako východisko

Touha po moci a bohatství

Romantismus jako únik

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Adéla: Už jste si někdy představili, že máte moc donutit každého, aby vás následoval, jen tím, že zahrajete na píšťalu? Co byste s takovou mocí udělali? Použili byste ji pro dobro... nebo pro pomstu?

Filip: Přesně takovou moc má hrdina knihy, o které si dnes budeme povídat. A věřte mi, ta volba není vůbec jednoduchá.

Adéla: Vítejte u Studyfi Podcast, místa, kde maturitu zvládnete s přehledem. Já jsem Adéla.

Filip: A já Filip. Dnes se ponoříme do temných uliček města Hameln v díle Krysař od Viktora Dyka. Je to krátká, ale neuvěřitelně silná novela.

Adéla: Přesně tak. Námět pochází ze staroněmecké pověsti. Město Hammeln je sužované krysami, a tak si pozvou na pomoc tajemného cizince… krysaře.

Filip: A tím se roztáčí kolotoč lásky, zrady a pomsty. Pojďme se podívat na základní témata.

Adéla: Takže, Filipe, co je vlastně hlavním tématem Krysaře? Je to jen o krysách a píšťale?

Filip: Kdyby jenom. To by bylo trochu málo. Klíčovým tématem je síla lásky a pomsty. Je to střet mezi touhou po svobodě, kterou Krysař představuje, a tou usedlostí a maloměšťáctvím obyvatel Hameln.

Adéla: A taky ta deziluze, že? Touha po nějakém ideálu, která nakonec narazí na tvrdou realitu.

Filip: Přesně. V textu to vidíme v mnoha motivech. Třeba věta „Oči děvčat hořely zvláštním ohněm“ ukazuje tu potlačovanou touhu. Nebo zoufalý výkřik „Zab mne!“, který odráží naprostou frustraci.

Adéla: A co ten Sepp Jörgen a jeho slavná věta „bylo tomu vždycky tak“? Co to symbolizuje?

Filip: To je geniální. Symbolizuje to takovou tu tupou, neměnnou prostoduchost. Věci se prostě dějí a on to neřeší. Je to úplný protiklad přemýšlivého a vnitřně rozervaného Krysaře. K němu se ale ještě dostaneme.

Adéla: Jak je vlastně kniha postavená? Není to žádný tlustý román.

Filip: Vůbec ne. Děj je rozdělen do 26 opravdu krátkých kapitol. Vyprávění je chronologické, takže se v něm snadno orientuje, i když Dyk občas použije nějaký retrospektivní prvek, tedy pohled do minulosti.

Adéla: A kde a kdy se to celé odehrává?

Filip: Čas je neznámý, což tomu dodává takový pohádkový, nebo spíš mytický nádech. Místo je ale jasné — hanzovní město Hameln. A pak je tu ta tajemná Země sedmihradská…

Adéla: Ah, Sedmihradsko! To je to místo, kam všichni na konci jdou? Symbol ráje a vykoupení?

Filip: Přesně tak. Je to symbol úniku, ideální svět bez bolesti. Literárně je to epika, konkrétně novoklasicistní novela s prvky romantismu. Vyprávění je v er-formě, takže vypravěč je neosobní a stojí mimo děj.

Adéla: Pojďme si představit hlavní aktéry. Začněme samotným Krysařem.

Filip: Krysař je fascinující postava. Tajemný cizinec, který bilancuje, jestli se má usadit a žít „obyčejný“ život kvůli lásce k Agnes, nebo jít dál. Je v něm obrovská bolest, ale i síla.

Adéla: A Agnes? Ta nevinná dívka, která mu zamotá hlavu.

Filip: Ano, Agnes je mladá, krásná, ale není tak úplně nevinná. Je milenkou Kristiána, ale Krysařovu lásku opětuje. Její osud je tragický — neunese tíhu situace a spáchá sebevraždu.

Adéla: Pak je tu ten Kristián… sympaťák od pohledu, že?

Filip: To jo. Typický maloměšťák. Je majetnický, cynický a čeká, až mu umře strýc, aby zdědil jeho obchod. Láska ho moc nezajímá, spíš majetek.

Adéla: A nesmíme zapomenout na Seppa Jörgena. Toho, kterému všechno dochází až druhý den.

Filip: Ano. Je prostoduchý, ale v jádru dobrý. A právě jeho „pomalost“ ho na konci zachrání. Je to jediný člověk, který odolá vábení píšťaly a spolu s nemluvnětem představuje naději na nový začátek.

Adéla: Čím je jazyk Krysaře specifický? Je to psané jednoduše?

Filip: Dyk používá spisovný, až básnický jazyk. Věty jsou často krátké, holé, což zvyšuje spád a dramatičnost. Typické je opakování, třeba věty „Jsem krysař.“ To tomu dodává na osudovosti.

Adéla: A najdeme tam i nějaké zajímavé jazykové prostředky?

Filip: Určitě. Třeba inverzi, tedy obrácený slovosled: „Nikdo z Hameln nezastavil se před branou.“ To zní tak knižně a osudově. Používá taky archaismy jako „chmurný“ nebo „rubaš“.

Adéla: A co tropy a figury? Personifikace, metafory…

Filip: Těch je tam plno. Třeba „Němá propast“ je skvělá personifikace. Nebo „Agnes ho předešla,“ což je metonymie pro její smrt. A když Dyk napíše „Pískal a pískal,“ tak to je epizeuxis, tedy opakování slova pro zdůraznění děje. Ten jazyk je opravdu vybroušený.

Adéla: Kam bychom Viktora Dyka jako autora zařadili?

Filip: Patřil ke generaci takzvaných anarchistických buřičů. Byli to autoři, kteří se bouřili proti společnosti, proti měšťáctví. Patří sem třeba i František Gellner nebo Fráňa Šrámek.

Adéla: Takže Krysař není jen příběh o lásce a pomstě, ale i kritika společnosti?

Filip: Přesně tak. To je to hlavní poselství. Kritika maloměšťáctví, lakoty, nedodržení slova — to vidíme na konšelích, kteří nechtějí Krysařovi zaplatit. Je to nadčasové dílo o tom, jak se společnost dokáže zvrhnout.

Adéla: A ten konec… Krysař nakonec nepomstí sebe, ale Agnes.

Filip: Ano, a to je nejdůležitější. Nezáleží mu na penězích, ale na tom, že společnost by Agnes za její provinění zavrhla. Jeho pomsta je vlastně aktem zvrácené lásky. Přežije jen Sepp Jörgen a nemluvně — symbol nezkaženého člověka a nové naděje.

Adéla: Je to silný a trochu depresivní příběh, ale rozhodně stojí za přečtení. A jak uvidíme příště, podobně silná témata najdeme i v dalších dílech…

Filip: Přesně tak. A Dyk rozhodně nebyl sám. Byl součástí silné generace, které se říkalo anarchisté buřiči.

Adéla: Anarchističtí buřiči... to zní jako název rockové kapely. Co přesně si pod tím máme představit?

Filip: Trefa! Byla to skupina autorů na začátku 20. století, kteří kritizovali společnost a monarchii. Žili bohémsky, scházeli se ve vile S. K. Neumanna a vydávali časopis Nový kult.

Adéla: Rozumím. Takže navazovali na českou modernu, ale s větším důrazem na tu... řekněme sociální revoltu?

Filip: Ano, přesně. Uplatňovali sice moderní směry jako symbolismus a dekadenci, ale jejich vyjadřování bylo mnohem srozumitelnější a lidovější.

Adéla: A co ta ponurá nálada, kterou jsme viděli u Krysaře? To bylo pro ně typické?

Filip: Právě že ne úplně. Ano, cítili zhnusení ze společnosti, ale na rozdíl od dekadentů tomu nepodléhali. Své východisko nacházeli ve vitalismu.

Adéla: Vitalismus… tedy v obyčejné lásce k životu a jeho prosté energii?

Filip: Přesně tak. V síle kolektivu, v přírodě, v lásce. A kromě Dyka sem patřila i další velká jména jako František Gellner, Karel Toman a samozřejmě Fráňa Šrámek.

Adéla: Skvělé. Tak právě na Fráňu Šrámka a jeho slavné dílo se podíváme hned teď.

Filip: Jasně. A právě u něj je to skvěle vidět. Jeden z klíčových motivů je touha po snadném zbohatnutí a moci. Když postavy dostanou šanci splnit si tenhle sen, paradoxně je to vede přímo do záhuby.

Adéla: Jako když následovali tu píšťalu do rokle? To je silná metafora… A myslím, že je neuvěřitelně aktuální. Lidé se přece pořád chtějí mít lépe, mít víc peněz, víc vlivu.

Filip: Přesně tak. Nic se nezměnilo, jen místo píšťaly máme dnes třeba sociální sítě slibující rychlý úspěch. A tady je ten problém... mezitím, co se všichni ženou za bohatstvím, mění se jim základní hodnoty.

Adéla: To dává smysl. Najednou neví, co je správné. A možná proto se dnes tolik lidí bojí usadit, že? Pořád cestují, hledají „sami sebe“ nebo nějakou vyšší moudrost.

Filip: To je skvělý postřeh! Je to takový moderní únik. Strach ze závazků a z toho, že by mohli o něco přijít. Místo toho se honí za iluzí dokonalého života.

Adéla: Takže se vlastně bojí obyčejného štěstí, které mají přímo před nosem. To je docela smutné.

Filip: Je. Ale skvěle to ukazuje sílu téhle literatury. A právě na tyhle vnitřní boje postav se můžeme podívat hned vzápětí.

Adéla: A tyhle vnitřní boje, o kterých mluvíš, jsou vlastně typické pro další směr... romantismus, že?

Filip: Přesně tak, Adélo. Romantismus, to je devatenácté století v kostce. A jeho podstatou je hrdina jako osamocený individualista, člověk, který se často cítí nepochopený a uzavírá se před světem.

Adéla: Takže rozum jde stranou a do popředí jdou hlavně city a fantazie? To je velký obrat oproti klasicismu.

Filip: Přesně. Je to věčný souboj snu a reality, jedince a společnosti. Hrdina se cítí odcizený, plný skepse. Proto ten obdiv k minulosti, mystice a exotice. Je to únik.

Adéla: A samozřejmě, nesmíme zapomenout na tu klasickou nešťastnou lásku. Bez ní by to snad ani nebyl romantismus, co?

Filip: To by rozhodně nebyl! A co je na tom fascinující, je i ten jazyk. Je neuvěřitelně hudební, zvukomalebný a plný obrazů.

Adéla: Takže, abychom to shrnuli... osamělý hrdina, city nad rozum, únik z reality a krásný, poetický jazyk. To zní jako skvělý základ.

Filip: Naprosto. Doufáme, že vám to pomohlo. Děkujeme za poslech a u dalšího dílu Studyfi Podcastu se na vás budeme opět těšit.

Adéla: Mějte se krásně a studiu zdar!