Podcast na Veřejné finance v České republice

Kapitoly

Jedna otázka, která rozhoduje

Státní rozpočet: Krevní oběh státu

Kde stát bere peníze?

Za co stát utrácí a proč je v minusu?

RUD: Boj o sdílený koláč

Děti jako nové zlato?

Obecní pokladna: Zkouška dobrého hospodáře

Dotace a dluhy: Finanční doping

Koloběh peněz v obci

Závěr a klíčové myšlenky

Přepis

Ondřej: Karolíno, představ si, že sedím u zkoušky z veřejné správy. Která jedna věc, která se zdá jako úplná banalita, spolehlivě potopí 80 procent studentů? Co je ten detail, který oddělí jedničku od trojky?

Karolína: To je skvělá otázka, Ondřeji. A je to něco, co zní až směšně jednoduše. Ta zrada se skrývá v jediném slovíčku. Přesněji řečeno, ve dvou: daň a poplatek. Většina si myslí, že je to to samé, ale není. A právě v tomhle rozdílu je klíč k pochopení celého financování obcí.

Ondřej: Super, tak na tenhle chyták se musíme podívat zblízka. Tohle je Studyfi Podcast.

Ondřej: Dobře, než se dostaneme k obcím a k tomu záhadnému rozdílu, musíme začít odshora. Co je to vlastně ten státní rozpočet, o kterém všichni mluví?

Karolína: Představ si ho jako krevní oběh státu. Je to ten nejdůležitější zákon roku. V podstatě je to obrovský finanční plán, který říká, odkud stát vezme peníze a kam je potom pošle. A i když kraje a obce mají svoje vlastní rozpočty, jsou na ten státní napojené takovou pomyslnou pupeční šňůrou.

Ondřej: Takže všechno začíná a končí u vlády a Poslanecké sněmovny?

Karolína: Přesně tak. Vláda ho spravuje a sněmovna schvaluje. Bez něj by stát nemohl fungovat. Nemohly by se vyplácet důchody, stavět dálnice, ani platit učitelé.

Ondřej: Tak pojďme na tu první část. Kde stát ty peníze bere? To přece není nějaká bezedná studna, kam si politici sáhnou, kdykoliv potřebují, že?

Karolína: Kéž by pro ně, viď? Ale ne, vůbec ne. Příjmy státu jsou přímo závislé na tom, jak se daří ekonomice. Jsou tři hlavní zdroje. A teď pozor, ten největší možná překvapí. Není to DPH ani daň z příjmu.

Ondřej: Tak co to je?

Karolína: Jsou to pojistné na sociální zabezpečení. Tvoří skoro 40 % všech příjmů. Ale je v tom háček – tyhle peníze jsou čistě „průtokové“. Stát je vybere z výplat zaměstnanců a od firem a v podstatě obratem je pošle dnešním důchodcům a lidem na nemocenské.

Ondřej: Takže si je nemůže nechat a postavit za ně třeba školu?

Karolína: Přesně. A navíc je to do budoucna obrovské riziko kvůli stárnutí populace. Druhým největším zdrojem, a tím nejspolehlivějším, je Daň z přidané hodnoty, tedy DPH. To platíme úplně všichni v ceně skoro všeho, co kupujeme.

Ondřej: Od rohlíku až po auto. Chápu. Je stabilní, protože lidi musí jíst a nakupovat i v krizi.

Karolína: Přesně tak. A teprve pak přichází ten zbytek. Daně z příjmů firem a lidí, spotřební daně na alkohol, tabák a benzín, a taky nedaňové příjmy jako dividendy z ČEZu nebo dotace z Evropské unie.

Ondřej: Dobře, příjmy máme. A teď ta méně populární část – výdaje. Za co stát utrácí? A proč skoro každý rok slyšíme, že je rozpočet v deficitu, tedy v minusu?

Karolína: Klíčový problém českého rozpočtu je jeho neuvěřitelná nepružnost. Představ si, že vyhraješ volby a staneš se premiérem. A pak zjistíš, že reálně můžeš rozhodovat jen asi o čtvrtině peněz. Zbytek už je předem daný.

Ondřej: To zní dost frustrující. Co jsou ty předem dané výdaje?

Karolína: Jsou to takzvané mandatorní neboli povinné výdaje. Stát je prostě musí zaplatit, protože na ně mají lidé ze zákona nárok. To jsou hlavně starobní důchody, podpora v nezaměstnanosti, a taky úroky ze státního dluhu. To je víc než polovina celého rozpočtu.

Ondřej: A co ta druhá velká část?

Karolína: To jsou kvazimandatorní výdaje. Nejsou sice dané zákonem pro konkrétního občana, ale bez nich by se stát zhroutil. Jde hlavně o platy státních zaměstnanců – učitelů, policistů, hasičů, vojáků, úředníků…

Ondřej: Takže na to, co všichni vidíme – nové dálnice, investice do vědy, podpora kultury – zbývá jen ten malý zbytek? Těch necelých 25 %?

Karolína: Přesně. A to jsou bohužel ty peníze, které se při každé krizi škrtají jako první. A když stát dlouhodobě utrácí víc, než vybere, vzniká deficit. A když tyhle deficity sčítáš rok co rok, vzniká státní dluh. A za ten pak platíme obrovské úroky, za které nedostaneme vůbec nic.

Ondřej: Dobře, od státu teď pojďme o úroveň níž. Starosta v malé obci si přece nemůže vymyslet vlastní daň, aby opravil náměstí. Jak se k němu ty peníze z Prahy dostanou?

Karolína: Skvělá otázka. Dostanou se k němu přes mechanismus, který je pro všechny starosty a hejtmany absolutně klíčový. Jmenuje se Rozpočtové určení daní, zkratka RUD. Je to ten nejsledovanější a nejčastěji měněný zákon v celém Česku.

Ondřej: Takže RUD je v podstatě návod na to, jak se dělí ten velký daňový koláč?

Karolína: Přesně tak! Většina velkých daní, hlavně DPH a daně z příjmu, se vybere celostátně a nasype se do jednoho velkého pytle. Říká se jim sdílené daně. A RUD pak pomocí matematického vzorce řekne: z tohoto pytle si stát nechá zhruba 64 %, obce dostanou necelých 26 % a kraje zbytek.

Ondřej: A funguje tam nějaká solidarita? Nebo obec s obří továrnou dostane víc?

Karolína: Právě že funguje! Princip sdílených daní je solidární. Je jedno, jestli máš na katastru továrnu nebo jen lesy. Ale existuje i opak – a to jsou výlučné daně. Jejich výnos se s nikým nedělí a 100 % zůstává té obci, kde se vybere.

Ondřej: A to je která? Nějaký příklad?

Karolína: Učebnicový příklad je daň z nemovitých věcí. A pozor, je to jediná daň, jejíž výši může zastupitelstvo přímo ovlivnit. Může totiž schválit takzvaný místní koeficient a daň lidem znásobit.

Ondřej: Což asi není zrovna populární krok před volbami, že?

Karolína: To si piš! Okamžitě tím naštveš všechny majitele domů a bytů. Takže se do toho starostům moc nechce.

Ondřej: Zmínila jsi, že ten vzorec RUD se pořád mění. Děje se tam teď něco zásadního?

Karolína: Děje! Od ledna 2026 začala platit naprosto radikální změna. A souvisí to se školstvím. Stát totiž řekl, že už dál nebude platit nepedagogické pracovníky ve školách – tedy školníky, uklízečky nebo kuchařky. A hodil to na obce.

Ondřej: Páni. A jak to ty obce mají zaplatit?

Karolína: No právě! Aby to finančně zvládly, stát jim to kompenzoval v RUD. Drasticky navýšil váhu jednoho kritéria. Hádej kterého.

Ondřej: No... Počet obyvatel?

Karolína: To bylo nejdůležitější dřív. Ale teď se novým zlatem staly děti! Váha kritéria „počet dětí a žáků v obecní škole a školce“ skočila z 9 % na víc než 15 %! Pro starostu je dnes ekonomicky naprosto klíčové udržet v obci školu a lákat do ní žáky z okolí. S každým jedním žákem totiž do obecní kasy přiteče obrovský balík peněz od státu.

Ondřej: Takže teď už chápu, proč se obce tak perou o každého školáka. A co další kritéria?

Karolína: Počet obyvatel je stále nejdůležitější s váhou přes 80 %. Pak je tam malý podíl za rozlohu katastru, třeba na údržbu silnic v zimě. A zajímavý je i motivační bonus – obec dostane malý přímý podíl z daně z příjmů lidí, kteří na jejím území pracují. To je odměna pro starosty, kteří podporují místní firmy.

Ondřej: Peníze z RUD tedy přijdou obci automaticky. Ale to asi není všechno. Kde se ukáže, jestli je starosta dobrý hospodář?

Karolína: Přesně, ukáže se to na vlastních příjmech. Ty tvoří tak 15 až 25 % rozpočtu a dávají obci prostor pro nějaký rozvoj navíc. A tady se konečně dostáváme k tomu našemu chytáku z úvodu – k rozdílu mezi daní a poplatkem.

Ondřej: Jsem jedno ucho!

Karolína: Takže, zapamatujte si: Daň je neekvivalentní platba. To znamená, že ji platíš povinně, ale nemáš nárok na žádnou konkrétní protislužbu. Nemůžeš přijít za starostou a říct: „Platím vysoké daně, tak mi postavte lavičku před domem.“

Ondřej: Rozumím. A poplatek?

Karolína: Poplatek je ekvivalentní platba. Platíš za konkrétní službu. Za to, že ti vyvezou popelnici. Za to, že ti vydají pas. Za psa, protože pak musí doplňovat sáčky. Nebo za to, že si jako restaurace postavíš na chodník zahrádku.

Ondřej: A právě o výši těch místních poplatků rozhoduje zastupitelstvo. Který je politicky nejcitlivější?

Karolína: Jednoznačně poplatek za komunální odpad. Náklady na svoz a likvidaci raketově rostou. Zákon umožňuje jít až na 1200 korun za osobu ročně, ale spousta obcí se drží mnohem níž a zbytek doplácí z rozpočtu, aby nenaštvala voliče.

Ondřej: A co třeba ten fenomén radarů na měření rychlosti? To je taky zajímavý příjem.

Karolína: Přesně. Všechny pokuty jdou přímo do rozpočtu té obce, která je vybrala. Eticky má pokuta sloužit k bezpečnosti. Ale v praxi si z toho řada měst udělala skvělý byznys model. Takový malý obecní bankomat u silnice.

Ondřej: Tenhle termín si budu pamatovat! A co obecní majetek? Lesy, byty…

Karolína: To je takzvané rodinné stříbro. Obec ho může prodat, což přinese jednorázově hodně peněz, ale je to nevratné. Mnohem chytřejší je majetek pronajímat. V 90. letech se města zbavovala bytů a dnes zjišťují, že nemají jak nalákat třeba mladé učitele, protože jim nemohou nabídnout dostupné bydlení.

Ondřej: Když ale malá obec potřebuje postavit třeba čističku odpadních vod za 100 milionů, tak na to si z poplatků za psy nenašetří. Kde vezme peníze?

Karolína: Musí přijít externí zdroje. A to jsou buď dotace, nebo dluhy. Dotace, to je taková zlatá horečka. Jsou to účelové peníze od ministerstev, krajů, nebo hlavně z Evropské unie. Ale pozor, nejsou to peníze zadarmo a nesou s sebou obrovská rizika.

Ondřej: Jaká rizika?

Karolína: Zaprvé, spoluúčast. Obec musí mít našetřeno třeba 20 % vlastních peněz. Zadruhé, předfinancování. Stavbu často musí zaplatit celou ze svého a peníze z EU dostane až zpětně. A nejhorší slovo pro každého starostu je korekce.

Ondřej: Korekce?

Karolína: To znamená, že když uděláš administrativní chybu v projektu, musíš třeba desítky milionů vrátit. A pak je tu fenomén takzvaných „bílých slonů“.

Ondřej: Takže si obec pořídí z dotace obří akvapark, a pak zjistí, že ten slon má docela žízeň a drahé krmení?

Karolína: Přesně tak! Postaví to sice levně, ale následný provoz, který už platí ze svého, ji na desítky let finančně zruinuje. Když dotace není, musí si obec půjčit. Ale nemůže se zadlužit, jak chce. Existuje dluhová brzda.

Ondřej: Co to znamená?

Karolína: Celkový dluh obce nesmí překročit 60 % jejích průměrných ročních příjmů za poslední 4 roky. Pokud to starosta poruší, zasáhne ministerstvo financí a začne dluh splácet přímo z peněz, které by obci jinak poslalo.

Ondřej: Dobře, pojďme si to celé poskládat. Jak vypadá takový roční životní cyklus peněz v obci?

Karolína: Všechno začíná plánováním. Obec musí mít Střednědobý výhled rozpočtu na 2 až 5 let dopředu, aby ukázala, že bude mít na splácení svých závazků. Pak se sestaví návrh rozpočtu na další rok.

Ondřej: Kdo ho schvaluje?

Karolína: Návrh připravuje finanční odbor a rada obce, ale schválit ho může jedině a pouze zastupitelstvo. A musí to být naprosto transparentní – návrh musí 15 dní viset na úřední desce, aby se k němu mohli vyjádřit i občané.

Ondřej: A co když se zastupitelé po volbách hádají a rozpočet do konce roku neschválí?

Karolína: To je největší politické selhání. Obec nespadne do anarchie, ale přejde do krizového režimu – takzvaného rozpočtového provizoria. Během něj smí úřad utratit každý měsíc jen dvanáctinu loňského rozpočtu a jen na nutný provoz. Žádné nové investice.

Ondřej: A na konci roku přijde kontrola?

Karolína: Ano. Tomu se říká Přezkum hospodaření neboli audit. Dělají ho buď kontroloři z krajského úřadu, nebo soukromý auditor. Výstupem je zpráva s výrokem. Pokud je výrok „Bez výhrad“, vše je v pořádku. Ale pokud je „S výhradami“, je to velký problém pro vedení obce a skvělá munice pro opozici do dalších voleb.

Ondřej: Karolíno, to bylo neuvěřitelně nabité informacemi. Kdybys měla shrnout celé financování veřejné správy do jedné věty, co by to bylo?

Karolína: Byla by to věta o neustálém balancování. Na jedné straně je odpovědnost – musíme mít na důchody a platy. Na druhé straně je solidarita, kdy velká města přes sdílené daně pomáhají těm menším. A nad tím vším je odvaha k rozvoji – schopnost investovat, ale nespadnout do dluhové pasti.

Ondřej: A ukazuje to hlavně jednu věc, že?

Karolína: Přesně. Že mezi lákavým volebním slibem a jeho skutečnou realizací stojí tvrdá, zákonem svázaná ekonomická a účetní realita. A pochopit tohle je pro každého budoucího politika nebo úředníka naprostá nutnost.

Ondřej: Takže teď už víme, jaký je rozdíl mezi daní a poplatkem a proč jsou děti pro starosty doslova zlatý důl. Karolíno, moc děkuji za skvělé vysvětlení.

Karolína: Já děkuji za pozvání, Ondřeji. Bylo to fajn.

Ondřej: Vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost a těšíme se zase příště u Studyfi Podcastu.