Úvod do vývojové psychologie a její metody

Úvod do vývojové psychologie: Komplexní průvodce pro studenty

TL;DR: Úvod do vývojové psychologie a její metody Vývojová psychologie je základní psychologická disciplína, která studuje psychické změny člověka od početí do smrti, snaží se je popsat, vysvětlit, předvídat a prakticky využít. Zabývá se fylogenezí, antropogenezí, ontogenezí a aktuální genezí psychiky. Pro zkoumání využívá pozorování, rozhovor, analýzu produktů činnosti, dotazníky a psychologické testy v rámci longitudinálních, příčných a semilongitudinálních výzkumných přístupů. Klíčové teorie zahrnují empiristické, nativistické, interakční a humanistické modely, doplněné o teorie periodizace (Erikson, Piaget, Freud) popisující jednotlivé vývojové etapy.

Vítejte v komplexním průvodci vývojovou psychologií! Pokud se připravujete na zkoušku, maturitu, nebo prostě chcete lépe pochopit, jak se člověk vyvíjí od početí až do stáří, jste na správném místě. Tento článek vám poskytne úvod do vývojové psychologie a její metody, objasní klíčové pojmy, historický vývoj, významné představitele a hlavní teorie. Získejte přehled o tom, jak se formuje naše psychika a jaké faktory ji ovlivňují v průběhu celého života.

Co je vývojová psychologie a čím se zabývá?

Vývojová psychologie patří k základním teoretickým psychologickým disciplínám, které poskytují teoretické a metodologické zázemí disciplínám speciálním a aplikovaným. Poznatky vývojové psychologie mají široké využití v činnostech, v nichž člověk vstupuje do kontaktu s druhými lidmi.

Definice a širší pojetí vývojové psychologie

Podle Thorové (2015, s. 20) je vývojová psychologie „vědní teoretická disciplína, která zkoumá psychické změny v souvislosti s postupujícím věkem, zabývá se stabilními jevy a individuálními rozdíly mezi lidmi v různých obdobích jejich života, hledá příčinné souvislosti a zákonitosti vzniku a vývoje psychických procesů (emocí, vnímání, paměti, pozornosti a myšlení) a vlastností člověka (povahy, charakteru, schopností, postojů, zájmů, temperamentu), snaží se definovat normu a patologii.“

Při určování základní orientace vývojové psychologie se často uvádějí čtyři obecné okruhy:

• Studium fylogeneze psychiky: Vztahuje se k vývoji člověka jako živočišného druhu. Zahrnuje studium chování různých druhů živočichů, například etologie. Fylogenetická psychologie zkoumá vznik a vývoj psychických jevů od nejjednodušších organismů.
• Studium antropogeneze psychiky: Týká se postupného vývoje lidské psychiky v souvislosti s kulturními a historickými změnami. Příkladem je etnopsychologie a kulturní antropologie.
• Studium ontogeneze psychiky člověka: Zahrnuje lidský individuální vývoj od početí do úmrtí, sleduje psychické změny v průběhu života. V praxi je pod pojmem vývojová psychologie rozuměna spíše psychologie ontogenetická.
• Studium „aktuální geneze“: Zachycuje okolnosti ovlivňující právě dosaženou úroveň rozvoje psychických funkcí. Zahrnuje studium vývoje psychických procesů ve vnímání, při řešení myšlenkových úkonů nebo v průběhu učení.

Cíle a tematické zaměření vývojové psychologie

Podle Vágnerové (2012) lze vymezit tyto základní cíle:

1. Popsat a charakterizovat vývojové změny, které jsou typické pro určité životní období. K tomu se využívají různé metody, například pozorování nebo standardizované testy.
2. Vysvětlit = Odvodit obecné zákonitosti: Jaký je význam získaných údajů. Empirické informace slouží jako základ pro odvození obecných zákonitostí vývoje psychických struktur a jejich příčinných souvislostí. K tomu slouží vytváření psychologických teorií.
3. Předvídat: Lidské chování a prožívání v určité fázi vývoje jedince. Příkladem je teorie kognitivního vývoje Jeana Piageta, která umožňuje spolehlivě předvídat kognitivní operace zdravého dítěte v určitém věku.
4. Využít: Získané znalosti ke zvyšování lidské spokojenosti a zdraví. V tomto smyslu se psychologie řadí mezi pomáhající profese. Poznání z vývojové psychologie se uplatňuje v praxi výchovně vzdělávací, pedagogicko-psychologické i léčebně preventivní.

Thorová (2015, s. 21) uvádí tematické zaměření výzkumů vývojové psychologie, které zahrnuje:

• Metateorie, teorie vývoje a vývojové modely.
• Mechanizmy vývoje.
• Psychický vývoj v dílčích fázích života podle věku.
• Sociálně normativní vývojové modely (např. nástup školní docházky).
• Speciální aspekty vývoje (pohlavní nebo kulturní rozdíly ve vývoji).
• Vývoj dílčích oblastí psychomotoriky (osvojování řeči, vývoj paměti).
• Vývoj osobnosti a životních hodnot (např. vývoj smyslu života).

Dílčí disciplíny a spolupráce s jinými obory

Vývojová psychologie se v průběhu svého formování členila na specializované obory. V posledních desetiletích se do oblasti výzkumu dostává také období dospělosti a stáří.

Thorová (2015) uvádí následující členění vývojové psychologie:

• Prenatální a perinatální psychologie: Období před narozením a v době rození.
• Neonatální psychologie: Zabývá se novorozeneckým obdobím (od narození do 1 měsíce).
• Pedopsychologie: Dětská psychologie.
• Adolescentní psychologie: Psychologie dospívání (dle WHO 10-19 let).
• Adultopsychologie: Psychologie dospělosti.
• Gerontopsychologie: Psychologie stáří.

Vývojová psychologie úzce spolupracuje s mnoha psychologickými i nepsychologickými vědními obory. Patří sem obecná psychologie, psychologie osobnosti, sociální a kulturní psychologie, metodologie, patopsychologie a klinická psychologie. Dále je to pedagogika, lékařské obory (pediatrie, neurofyziologie, genetika), sociologie, filozofie, antropologie a kulturologie.

Historie a významní představitelé vývojové psychologie

Vývojová psychologie se začala formovat na přelomu 19. a 20. století a zpočátku byla úzce spojena s psychologií pedagogickou. Je to obor, který je v neustálém vývoji, ovlivňovaný změnami v prostředí i biologickými vlivy.

Počátky ve světě

Mnoho významných osobností přispělo k rozvoji vývojové psychologie po celém světě:

Německo a Rakousko

• Wilhelm Stern (1871-1938): Zabýval se psychologií raného dětství a inteligencí dětí a mládeže.
• Wolfgang Köhler (1887-1967) a Kurt Koffka (1896-1941): Představitelé celostní psychologie, kteří realizovali pokusy se šimpanzi a specifikovali, co je lidské a co biologické.
• Kurt Lewin (1890-1947): Studoval problematiku frustrace a agrese u dětí.
• Eduard Spranger (1882-1963): Zabýval se psychologií dospívání a typologiemi osobnosti.
• Psychoanalytická škola: Sigmund Freud (1856-1939), Alfred Adler (1870-1937), Carl Gustav Jung (1875-1961) a Anna Freudová (1895-1982) upozornili na význam dětství a vliv raných zážitků na další vývoj.

Vídeňská vývojová psychologie

Ve Vídni ve 20. a 30. letech 20. století fungovalo unikátní centrum pro výzkum dítěte a dospívajících, založené Karlem Bühlerem (1879-1963) a jeho ženou Charlottou Bühlerovou (1893-1974). Oba zastávali názor, že vývoj dítěte a člověka je určován především biologickými faktory. Jsou autory monografie O vývoji dítěte a vyvinuli vídeňské vývojové testy, které obsahovaly týdenní milníky vývoje dítěte. Charlotta Bühlerová jako první psycholog studovala a shromažďovala informace o životním cyklu člověka v celé jeho celistvosti.

Francie

• Alfred Binet (1857-1911): Proslul hlavně díky testům inteligence, které vyvinul v roce 1905 na žádost vlády spolu s francouzským psychiatrem Théodorem Simonem (1872-1961).
• René Zazzo (1910): Zabýval se mj. longitudinálními výzkumy dvojčat a popsal tzv. kryptofázii, což je speciální dorozumívací jazyk dvojčat.

Anglie

• F. Galton (1822-1911) a jeho žák Ch. E. Spearman (1863-1945): Při výzkumu vývoje inteligence používali statistických metod.

Ženevská vývojová psychologie

• Édouard Claparéde (1873-1940): Založil v Ženevě Výzkumný institut J. J. Rousseaua. Věnoval se předškolnímu a školnímu věku, vývoji dětské hry, myšlení a inteligence.
• Jean Piaget (1896-1980): Po Claparédově smrti převzal vedení institutu. Vyvinul mnoho metod pro studium dětské psychiky a v roce 1955 založil mezinárodní institut, ve kterém spolupracují vědci z celého světa.

USA

• J. B. Watson (1878-1958): Jeho experimenty s chováním dětí v prvním roce života budily pozornost. Hlavní úlohu připisoval prostředí.
• Arnold Gesell (1880-1961): Sestavil vývojovou škálu dítěte založenou na výzkumech dvojčat a malých dětí. Význam připisoval determinantu prostředí a usiloval o praktické využívání poznatků rodiči a pedagogy.
• Nancy Bayleyová (1899-1994): Publikovala v roce 1969 škály dětského vývoje pro děti od 1 do 42 měsíců, jejichž revidovaná forma se užívá dodnes.

Rusko

• Lev Semjonovič Vygotskij (1896-1934): Zdůrazňoval vliv sociokulturního prostředí na vývoj člověka. Podstatnou roli přisuzoval výchově a kultuře, kterou považoval za nositelku vývoje dítěte.
• Petr Jakovlevič Galperin: Zabýval se otázkami vývoje osobnosti, zvláště otázkou interiorizace, kterou rozčlenil do tří fází.
• Alexandr Romanovič Lurija (1902-1972): Zabýval se vývojem řeči, poznávacích procesů a zkoumal život dvojčat. Zdůrazňoval, že vliv prostředí a dědičnosti se mění v průběhu vývoje.

Česká vývojová psychologie

Česká vývojová psychologie má také bohatou historii a mnoho významných osobností:

• František Čáda (1865-1918): Zakladatel české vývojové psychologie. V roce 1910 založil Pedologický ústav v Praze. Zkoumal dětskou hru, kresbu a dětskou řeč. Zdůrazňoval, že dítě není zmenšeninou dospělého člověka.
• František Šeracký (181-1942): Žák Čády, zabýval se psychologií dítěte a žáka z hlediska psychotechnických zkoušek.
• Cyril Stejskal (1895-1942): Výzkum vývoje dětské inteligence.
• Miloslav Skořepa (1895-1942): Zaměřil se na období dětské puberty.
• Mihajlo Rostohar (1878-1966): Slovinský psycholog, založil v letech 1911-1912 první experimentální psychologickou laboratoř v Praze, později v Brně. V roce 1926 inicioval založení psychologického ústavu při FF MU v Brně a vydal knihu Studie z vývojové psychologie.
• Vilém Chmelař (1892-1989): Pracoval v Rostoharově týmu. Známý svými výzkumy vývoje pozornosti, vnímání a utvářením kresebných pohybů dítěte. Měl velké zásluhy o rozšíření poradenství.
• Jaroslav Koch (1910-1979): Specializoval se na učňovské poradenství.
• Josef Švancara (1924): Rozvíjel přístrojovou diagnostiku včetně nových psychodiagnostických metod psychického vývoje. Později se odborně zaměřil na stáří.
• Ferdinand Kratina (1885-1944): Popsal, že vývoj přináší změny a obohacuje osobnost, čímž ji zpevňuje.
• Ludmila Kolaříková (1909-1968): Její hlavní zájem se vztahoval k vývoji dětí raného věku.
• Jan Vaněk (1905-1984): Jeho výzkumný zájem se vázal k objasnění některých otázek výchovného procesu.
• Josef Váňa (1899-1966): Zabýval se možnostmi využití psychotechniky.
• Václav Příhoda (1889-1979): Významná osobnost české ontogenetické psychologie, který k rozvoji oboru přispěl svým čtyřsvazkovým dílem Ontogeneze lidské psychiky. Věnoval se vývojové problematice dospělosti a stáří.
• Josef Langmeier (1921-2007) a Zdeněk Matějček (1922-2004): Dlouhodobě studovali život v kojeneckých ústavech a dětských domovech. Zabývali se výzkumy potřeb, deprivací a nechtěnými dětmi. Jsou autory publikace Psychická deprivace v dětství.
• Jaroslav Šturma (1944): Působí od 70. let a zabývá se například otázkou, jak pracovat s postiženými dětmi.
• Vladimír Smékal (nar. 1935), Pavel Říčan (nar. 1933), Jaroslav Jirásek (nar.): Významní psychologové zabývající se psychodiagnostikou. Jirásek zkonstruoval v roce 1960 verbální test inteligence pro děti Duševní obzor a informace (DOI).
• Petr Macek (nar. 1956): V současné době se zabývá vývojovou psychologií, zejména obdobím adolescence.
• Irena Sobotková (nar. 1964): Zabývá se psychologií rodiny.

Duševní vývoj člověka: Základní formy, faktory a zákonitosti

Pochopení duševního vývoje je klíčové pro studium vývojové psychologie. Tento proces je komplexní a ovlivňuje nás po celý život.

Pojem duševní vývoj

Vývoj je proces, posloupnost změn psychických jevů, které se uskutečňují v čase. V jejichž důsledku se psychika člověka neustále mění a dostává na kvalitativně vyšší úroveň. Je výsledkem interakce dědičných předpokladů a vnějších, především sociokulturních vlivů. Uskutečňuje se prostřednictvím zrání a učení. Na rozdíl od jiných změn, které pozorujeme v životě člověka, vývojové změny jsou pouze ty, které mají pravidelný a zákonitý vztah k věku.

Kvalitativní a kvantitativní změny

Vývoj zahrnuje jak rozvojové (evoluční), tak zánikové (involuční) změny. Tyto změny mohou být kvalitativní a kvantitativní:

• Kvalitativní vývojové změny mohou být:
• Zánik starých vlastností, které již ztratily svůj význam (např. některé nepodmíněné reflexy, dětský chrup, dětská řeč).
• Vznik nových vlastností a znaků, které charakterizují jednotlivá vývojová období.
• Kvantitativní změny:
• Změny velikosti, síly, objemu, rozsahu (např. růst, zvyšování hmotnosti, rozšiřování slovníku, zvětšování rozsahu paměti).
• Změny proporcionální – mění se podíl jednotlivých znaků, procesů či vlastností (např. proporcionalita částí organismu, podíl emocionality a racionality).

Zákonitosti duševního vývoje

Vývoj je sice neopakovatelný, avšak při normálním průběhu podléhá jistým zákonitostem, které jsou vyjádřeny tzv. vývojovými zákony:

1. Nepřetržitost vývoje: Psychický vývoj je zákonitý proces s posloupností na sebe navazujících vývojových fází. Postupně zanikají staré a vznikají nové vlastnosti, psychické procesy dosahují vyšší kvality.
2. Nerovnoměrnost vývojového tempa: Tempo vývoje není v jednotlivých vývojových obdobích stejné. V raných obdobích života je velmi rychlé, v dospělosti se zpomaluje. Zrychlení se nazývá akcelerace (např. dospívání dříve), výrazné opožďování vývojová retardace.
3. Stadiálnost vývoje: Normální psychický vývoj je plynulý proces bez náhlých změn. Každé individuum prochází určitými vývojovými fázemi, které se navzájem liší a žádnou nelze přeskočit. Každá předcházející fáze je přípravou na následující.
4. Harmoničnost vývoje: Vývoj je celistvý proces, který zahrnuje somatickou a psychickou složku v jejich vzájemné interakci. Při normálním vývoji se současně rovnoměrně rozvíjejí všechny složky psychiky (intelekt, city, vůle). Disharmonický vývoj nastává, když některá složka předbíhá nebo zaostává.
5. Individuálnost: Proces vývoje, jeho průběh i jednotlivé vlastnosti a kompetence jsou vždy individuálně specifické. Konkrétní průběh je dán interakcí dědičných dispozic a životních podmínek.
6. Vývoj se uskutečňuje od obecných reakcí ke specifickým: Na počátku svého vývoje dítě reaguje na podněty velmi obecnou pohybovou reakcí. S postupujícím vývojem se reakce diferencují, stávají se vhodnějšími a přesnějšími.

Činitelé duševního vývoje

Duševní vývoj je složitý proces, ovlivňovaný mnoha činiteli, které lze zjednodušeně rozdělit na vnější a vnitřní.

• Vnitřní činitelé:
• Dědičnost a genetická podmíněnost.
• Vrozená výbava (nervová soustava, činnost žláz s vnitřní sekrecí).
• Konstituční výbava.
• Vnější činitelé (prostředí):
• Souhrn přírodních, ekonomických, materiálních a kulturně společenských činitelů.
• Socializační činitelé: Obecné sociokulturní vlivy, větší a malá sociální skupina, výchova, vlastní aktivita člověka.

Mechanizmy vývoje: Zrání a učení

Psychický vývoj je výsledkem součinnosti vnitřních a vnějších podmínek. Dědičnost se projevuje zráním, psychický vývoj však závisí i na učení. Zrání i učení působí ve vzájemné interakci, vzájemně se podmiňují a doplňují.

• Zrání (maturace): Proces postupné realizace geneticky naprogramovaných procesů v organismu. Je podmínkou dosažení stavu určité vnitřní připravenosti k učení a tím i rozvoji různých psychických vlastností.
• Učení: Proces, který se ve vývoji projevuje určitou přetrvávající změnou psychických procesů a vlastností, navozenou účinkem zkušenosti. Většinou jde o důsledek působení sociálního prostředí.
• Vztah zrání a učení: Zrání klade určité možnosti a meze procesu učení, v němž se obecnější předpoklady konkretizují. Příkladem je, že pro chůzi musí kosterní a svalová soustava dosáhnout určité zralosti a pohybová aktivita zároveň podněcuje zrání.

Senzitivní etapy vývoje

Určité podmínky musí být splněny v konkrétní době vývoje, aby se předešlo jeho opožďování. Senzitivní etapy jsou jedinečná, neopakovatelná období, ve kterých dítě ke svému úspěšnému vývoji vyžaduje určitý druh podnětů. Pokud se mu jich nedostává, může to znamenat ztrátu pro další vývoj.

Členění duševního vývoje člověka

Vývojové období od narození do stáří se obecně člení na tři základní vývojová stádia, která se dále dělí na kratší etapy:

• Dětství (0 – 20 let):
• Novorozenecký věk: od narození do 28 dnů (někteří autoři až do 2. měsíce).
• Kojenecký věk: od 28 dnů nebo 2. měsíce do konce jednoho roku.
• Batolecí věk: od 1 roku do 3 let.
• Předškolní věk: od 3 let do 6 let (do vstupu do školy).
• Mladší školní věk: od 6 let do 11-12 let (poslední dva roky se vžilo označení prepuberta).
• Střední školní věk: od 11-12 let do 14-15 let (označujeme jako pubertu nebo pubescenci).
• Starší školní věk: od 14-15 let do 18-20 let (označujeme jako adolescence).
• Dospělost (20 – 65 let):
• Raná dospělost: od 18-20 let do 30 let (vytyčování životních cílů, uvědomění si sociálního místa).
• Období životní stabilizace: od 30 do 45 let (období specializace, nejproduktivnější činnosti).
• Starší věk dospělosti: od 45 do 65 let (období charakterizované jednáním vycházejícím ze životních zkušeností).
• Stáří (od 65 let do konce života):
• Stáří: od 65 let do 90 let.
• Patriarchální věk: nad 90 let.

Metody vývojově psychologického zkoumání

Metodologie je teoretická disciplína psychologie, která se zabývá způsobem získávání, zpracování a interpretace dat. Ve vývojové psychologii se pro diagnostické, výzkumné i intervenční účely velmi často využívá řada specifických metod.

Základní metody výzkumu

• Rozhovor:
• Zjišťuje subjektivní pocity, prožitky, znalosti, názory a zkušenosti. Ve vývojové psychologii je důležitá přiměřenost dotazů a jednání s dítětem, navázání adekvátního kontaktu a vytvoření atmosféry důvěry.
• Může být volný (dáno jen téma), řízený/strukturovaný (předem připravené otázky ve stejném pořadí) nebo kombinovaný. Informace získané rozhovorem mohou být subjektivně zatíženy.
• Pozorování:
• Metoda, kterou získáváme psychologické poznatky v přirozených životních podmínkách. Nesmí se zasahovat do přirozeného běhu událostí.
• Pozorování musí být cílevědomé, soustavné a maximálně objektivní. Pozorovaný jedinec nebo skupina nesmí vědět, že jsou pozorováni.
• V raném dětství se uplatňuje především extrospekce (pozorování vnějšího chování), která může být zúčastněné (pozorovatel se účastní) nebo nezúčastněné. Introspekce (sebepozorování) je vázána na určitou úroveň předpokladů.
• Je nutná dokonalá registrace záznamů (písemné, film, audio/video).
• Analýza produktů činnosti:
• Spočívá v důkladném studiu a hodnocení výsledků činnosti lidských jedinců podle určitých kritérií. Např. písemností, kresby, výpovědi, zadaných úloh.
• Analýza dětské kresby, pokud je uplatněna spolu s dalšími psychodiagnostickými nástroji, může pomoci odhalit vývojové odchylky nebo závažnější poruchy.
• Dotazník:
• Podobná metoda jako rozhovor, ale v písemné formě. Zjišťuje subjektivní pocity, prožitky, znalosti, názory a zkušenosti.
• Pro použití dotazníku ve vývojové psychologii je třeba pečlivě zvážit, zda je pro danou vývojovou úroveň vhodný. Zpravidla se uplatňuje až ve starším školním věku.
• Používá se s otevřenými otázkami nebo s volbou z předtištěných odpovědí. Často mají položky dotazníku formu škál pro zjišťování intenzity názoru či vlastnosti.
• Psychologické testy:
• Liší se od ostatních metod tím, že jsou specifické pro psychologii a kompetenci k jejich používání mají pouze psychologové.
• Slouží k získávání poznatků o člověku, které by jinak nebylo možno zjistit. Konstrukcí testů se zabývá psychodiagnostika.
• Dle zaměření lze rozlišit testy: vědomostí a dovedností, inteligence a speciálních schopností, některých dalších vymezených osobnostních vlastností, testy osobnosti jako celku. Psychodiagnostické metody mohou být standardizované (s psychometricky stanovenými normami) nebo nestandardizované.

Výzkumné přístupy ve vývojové psychologii

Vývojová psychologie má za úkol zjistit změny psychických jevů v ontogenezi člověka. Cílem je vytvoření jednotné teorie schopné vysvětlovat a předvídat jevy. K základním požadavkům vědeckého výzkumu patří objektivita, hodnověrnost (validita), přesnost (reliabilita) a kritičnost.

Podle toho, jak k poznatkům o vývojových změnách dospívá, můžeme rozlišovat tyto metodologické přístupy:

• Podélný (longitudinální) přístup:
• Založen na dlouhodobém sledování určité skupiny a opakovaném hodnocení vývojově podmíněných změn u týchž jedinců. Umožňuje přímé zjišťování skutečně probíhajících vývojových změn.
• Výhody: Zdroj cenných informací, nedochází ke zhuštění v důsledku zprůměrování.
• Nevýhody: Značná organizační a časová náročnost, nákladnost, nebezpečí úbytku zkoumaných osob. Opatrnost při zobecňování kvůli vlivu historických změn.
• Příčný (transverzální, cross-section) přístup:
• Vývojové změny jsou odvozovány nepřímo porovnáním vývojového stavu u různých souborů dětí různého věku k určitému datu měření.
• Výhody: Během krátké doby lze zjistit výkony dětí různě starých a získat rychleji „normy“.
• Nevýhody: Nezachycuje skutečný individuální vývoj, zkreslení v důsledku nezachycení výraznějších změn prostředí, ztráta informací o variabilitě vývoje použitím průměrných hodnot.
• Smíšené (semilongitudinální) přístup:
• Snaží se využít přednosti obou uvedených přístupů a omezit jejich nevýhody. Je sestaveno několik věkově odlišných skupin, které jsou po určitou (kratší) dobu sledovány a opakovaně prošetřovány.
• Výhody: Kratší a méně náročný než longitudinální výzkum. Lze složit vývojovou globální křivku pomocí statistických postupů.

Experimentální výzkumy ve vývojové psychologii

Experiment je založen na cílevědomém řízení podmínek, které podle předpokladů badatele určitým způsobem vyvolávají nebo ovlivňují zkoumaný jev. Podstatou je kontrola podmínek sledovaného dění.

• Proměnné:
• Vnější, situační: Jednoduché podněty, předměty, celková situace, chování výzkumníka, instrukce.
• Vnitřní, osobnostní: Pohlaví, věk, zdravotní stav, sociální status, vlastnosti osobnosti, aktuální psychické stavy.
• Nezávisle proměnné: Jsou předpokládanou příčinou závisle proměnných, experimentátor s nimi manipuluje.
• Závisle proměnné: Jsou výsledkem působení nezávisle proměnných, jejich účinkem.
• Typy experimentů:
• Laboratorní experiment: Uskutečňuje se ve speciálně upravené místnosti, s maximální kontrolou situačních i osobnostních proměnných.
• Přirozený experiment: Manipulace probíhá v přirozeném prostředí (např. ve školní třídě). Má sice nižší vnitřní validitu, ale cenná je validita vnější.
• Terénní výzkumy: Prováděné v běžných životních situacích (např. ve školách, v rodinách). Jsou zaměřeny na výzkum určitých vybraných skupin.
• Experiment ex post facto: K experimentálnímu zásahu došlo bez zásahu experimentátora (např. dopravní nehoda, „nechtěné děti“). Výzkumný postup jde opačným směrem, od závisle proměnné k nezávisle proměnné, která v minulosti působila.

Klíčové teorie duševního vývoje: Přehled pro studenty

Vývojová psychologie nevychází z jedné komplexní teorie, která by vysvětlovala rozvoj všech funkcí a celé osobnosti. Jsou to spíše různé způsoby výkladu. Snahou vývojových psychologů je porozumět vývojovému průběhu u každého jednotlivého člověka.

Teorie determinace duševního vývoje

Tyto teorie se liší v důležitosti, kterou přisuzují činitelům ovlivňujícím duševní vývoj:

1. Empiristické (exogenistické) teorie:

• Předpokládají téměř nekonečnou schopnost člověka utvářet se učením.
• Představitelé: J. B. Watson a B. F. Skinner. Jejich teorie se uplatňují např. v pedagogice, programovaném učení nebo behaviorální terapii, kde se používají odměny a tresty ke změně chování.

2. Nativistické (endogenistické) teorie:

• Navazují na filozofický nativismus, podle něhož základní představy a pojmy jsou člověku vrozeny, buď jako hotové nebo alespoň ve formě vloh.
• Racionalistické: Označují se jako růstové, vycházejí z předpokladu, že dítě se rodí dobré a je třeba je nechat volně růst v příznivých podmínkách. Např. Arnold Gesell tvrdí, že dítě je obdařeno vrozenou moudrostí.
• Iracionalistické (instinktivistické): Např. Sigmund Freud s jeho teorií, že dítě je tzv. otcem člověka.

3. Interakční teorie (syntetické, dialektické):

• Snaží se vysvětlit, jakým způsobem vrozené vlohy a prostředí spolupůsobí při vývoji dítěte na každém věkovém stupni. Mluvíme o tzv. cirkulární kauzalitě (dítě působí na rodiče a oni na něj v ustavičné směně aktivit).
• Představitelé: Lev Semjonovič Vygotskij (zdůrazňoval vliv sociokulturního prostředí) a Jean Piaget (dítě si vytváří myšlenkové obrazy – schémata – na základě vlastní činnosti, pomocí mechanismů asimilace a akomodace).

4. Humanistický směr:

• Zdůrazňuje sebeutváření člověka, který si sám stanoví cíle svého jednání. Klade důraz na dosahování toho nejvyššího, čeho je jedinec schopen.
• Představitel: Viktor Frankl.

Teorie periodizace duševního vývoje

Tyto teorie dělí život člověka na jednotlivá vývojová stádia, každé s vlastními charakteristikami:

• Eriksonova teorie psychosociálního vývoje:
• Každé vývojové období je typické cílem, k němuž směřuje, a každé stadium je vyšší úrovní vývoje než stádium předchozí. Vyřešení přináší pro Ego novou sílu, ctnost.
• 1. stádium: Základní důvěra X Nedůvěra, ctnost NADĚJE (0-1 rok). Úkol: „Mohu světu důvěřovat?“
• 2. stádium: Autonomie X Pocity studu, ctnost VŮLE (2-3 roky). Úkol: „Můžu ovládat své vlastní chování?“
• 3. stádium: Iniciativa X Pocity viny, ctnost ÚČELNOST (předškolní věk). Úkol: „Mohu se stát nezávislý na rodičích a prozkoumat, co dokážu?“
• 4. stádium: Snaživost X Pocity méněcennosti, ctnost KOMPETENCE (školní věk, 6-puberta). Úkol: „Mohu zdokonalit dovednosti k přežití?“
• 5. stádium: Identita X Zmatení rolí, ctnost VĚRNOST (dospívání). Úkol: „Kdo jsem? Čemu věřím? Jaké mám pocity a postoje?“
• 6. stádium: Intimita X Izolace (Osamělost), ctnost LÁSKA (mladší dospělost, 19-30 let). Úkol: „Umím se plně vydat druhému člověku?“
• 7. stádium: Generativita X Stagnace, ctnost PÉČE (střední dospělost). Úkol: „Co můžu nabídnout následujícím generacím?“
• 8. stádium: Integrita X Strach ze smrti, ctnost MOUDROST (pozdní dospělost, stáří). Úkol: „Našel jsem klid a uspokojení v celoživotní práci?“
• Piagetova teorie kognitivního vývoje:
• 1. Stádium senzomotorického myšlení (0-1,5/2 roky): Charakterizováno bezprostředním vnímáním a motorickým ovládáním světa. Končí dosažením objektové stálosti.
• 2. Předoperační vývojové stádium (1,5/2-7 let): Dítě se učí užívat jazyk a vytvářet objektní reprezentace pomocí představ a slov. Třídí předměty podle jednoho rysu.
• 3. Stádium konkrétních operací (7-12 let): Dítě dokáže logicky přemýšlet o objektech a událostech na základě představitelných jevů. Třídí předměty podle různých vlastností.
• 4. Stádium formálních operací (od 12 let): Dítě dokáže myslet v čistě symbolických pojmech, tedy logicky o abstraktních pojmech a systematicky testovat hypotézy.
• Freudova teorie psychosociálních období:
• 1. Orální období (0-1,5 roku): Dítě pociťuje slast ze sání. Fixace může vést k závislosti na ostatních a slasti z orálních aktivit.
• 2. Anální období (1,5-3 roky): Dítě získává uspokojení ze zadržování nebo vyprazdňování stolice. Fixace může vést k nadměrným starostem s čistotou, pořádkem.
• 3. Falické období (3-6 let): Děti pociťují slast ze hry se svými genitáliemi. Musí vyřešit Oidipovský komplex (sexuální impulsy vůči rodiči druhého pohlaví, obavy z trestu).
• 4. Období latence (5,5-11 let): Libido je utajené, neprojevující se navenek.
• 5. Puberta a adolescence je začátkem genitálního stádia: Zralé fáze dospělých sexuálních zájmů a slastí.

FAQ: Často kladené otázky k vývojové psychologii

Jaký je hlavní rozdíl mezi fylogenezí a ontogenezí psychiky?

Fylogeneze psychiky se týká vývoje psychiky člověka jako živočišného druhu v průběhu evoluce, tedy od jednodušších organismů po složitější. Ontogeneze psychiky se naopak zaměřuje na individuální psychický vývoj konkrétního člověka od početí až po smrt.

Proč je důležité znát senzitivní etapy vývoje?

Senzitivní etapy jsou klíčová, neopakovatelná období, kdy je dítě obzvláště citlivé na určité typy podnětů. Pokud v těchto etapách nejsou potřeby dítěte uspokojeny, může to vést k opožďování vývoje a následné obtížné nápravě, což ovlivňuje celý budoucí život jedince.

Jak se liší longitudinální a příčný výzkumný přístup?

Longitudinální přístup sleduje stejnou skupinu jedinců po dlouhou dobu a opakovaně měří jejich vývojové změny. Je velmi přesný, protože zaznamenává skutečný vývoj, ale je časově a finančně náročný. Příčný přístup porovnává různé věkové skupiny v jednom okamžiku, je rychlejší, ale nemusí přesně zachytit individuální vývoj ani vliv historických změn, které se dotkly různých generací odlišně.

Jaký je vztah mezi zráním a učením ve vývoji?

Zrání (maturace) je proces realizace geneticky daných předpokladů, což vede k vnitřní připravenosti pro další činnost. Učení je změna psychických procesů a vlastností získaná zkušeností. Oba procesy se vzájemně podmiňují a prolínají; zrání vytváří předpoklady pro učení a učení zpětně stimuluje zrání a rozvoj tělesných i psychických struktur.

Které psychologické teorie se zabývají periodizací vývoje?

Mezi hlavní teorie periodizace duševního vývoje patří Eriksonova teorie (8 psychosociálních stadií), Piagetova teorie (4 stádia kognitivního vývoje) a Freudova teorie (5 psychosociálních stadií). Každá z nich nabízí specifický pohled na vývoj člověka v průběhu života, zdůrazňujíc různé aspekty, jako jsou sociální interakce, kognitivní schopnosti nebo psychosexuální vývoj.