Podcast na Úvod do psychologie osobnosti

Kapitoly

Mýtus o průměrné osobnosti

Co je to osobnost?

Klasické definice velkých jmen

Jak se osobnost zkoumá?

Dva pohledy: Portrét versus mapa

Který přístup je tedy lepší?

Měřit, nebo si jen povídat?

Kdo řídí tvůj život?

Závěrečné shrnutí

Přepis

Petr: Natálie, je pravda, že „průměrná osobnost“ je naprostá abstrakce a vlastně vůbec neexistuje?

Natálie: Přesně tak, Petře. To řekl psycholog Gordon Allport a měl naprostou pravdu. Myšlenka, že můžeme všechny lidi zprůměrovat do jednoho typu, je iluze.

Petr: To mi teda vyrazilo dech. Vždycky jsem si myslel, že existují nějaké jasné „škatulky“. Proč je to tak složité?

Natálie: Protože každý z nás je naprosto jedinečný koktejl vlastností, zkušeností a genů. A právě o tom je psychologie osobnosti. Snaží se pochopit, co nás dělá tím, kým jsme.

Petr: Tak na tenhle koktejl se dnes podíváme zblízka. Tohle je Studyfi Podcast.

Petr: Dobře, když neexistuje průměr, co tedy psychologové myslí, když řeknou „osobnost“? Dej mi nějakou jednoduchou definici.

Natálie: Kéž by to bylo tak snadné! Neexistuje jedna jediná, obecně platná definice. Ale většina se shodne, že osobnost je souhrn našeho charakteru, temperamentu, schopností a dokonce i tělesných vlastností. Je to takový celek, který drží pohromadě.

Petr: Chápu, takže je to víc než jen jestli jsem introvert nebo extrovert.

Natálie: Přesně. Existují třeba dva základní pohledy. Biosociální definice říká, že osobnost je o tom, jak působíme na ostatní. Jak jsme pro ně přitažliví, jakou pozornost umíme upoutat.

Petr: Takže čím víc sledujících na Instagramu, tím větší osobnost?

Natálie: Zjednodušeně řečeno, ano, z tohoto pohledu by to tak bylo. Ale pak je tu biofyzická definice, která se dívá dovnitř. Říká, že osobnost jsou naše vnitřní, měřitelné vlastnosti. Je to náš jedinečný psychologický profil.

Petr: To zní vědečtěji. A co ten vnitřní systém, o kterém se někdy mluví?

Natálie: Správně. Osobnost se taky dá popsat jako seberegulující systém. Skládá se ze sebepojetí, tedy kdo si myslím, že jsem. Ze sebepoznání, sebehodnocení, sebelásky a nakonec seberealizace, což je snaha naplnit svůj potenciál.

Petr: Dobře, a co ti slavní psychologové? Museli mít přece nějaké vlastní definice. Třeba Freud, Jung…

Natálie: Samozřejmě. Například Hans Eysenck to viděl jako souhrn vzorců chování, které určuje dědičnost a prostředí. Podle něj osobnost vzniká souhrou čtyř oblastí: kognitivní, tedy inteligence, konativní, což je charakter, afektivní, tedy temperament, a tělesné.

Petr: To dává smysl, všechno se vším souvisí. A co další?

Natálie: Raymond Cattell to řekl velmi prakticky: osobnost je to, co nám říká, jak se člověk bude chovat v dané situaci. Jeho cílem bylo chování předvídat.

Petr: To zní trochu jako determinismus. Že jsme předurčeni se nějak chovat.

Natálie: Přesně tak. Tím je známý hlavně Gordon Allport, kterého jsem zmínila na začátku. Jeho slavná definice zní: „Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které determinují jeho jedinečné přizpůsobování se okolí.“ Zní to složitě, ale v podstatě říká, že náš vnitřní systém aktivně určuje, jak budeme reagovat na svět.

Petr: Takže když to shrnu, všechny ty definice mají společné tři věci: že osobnost je nějaký jednotný celek, že je jedinečná pro každého z nás, a že je relativně stálá v čase. Je to tak?

Natálie: Lépe bych to neřekla. Přesně to jsou ty tři pilíře.

Petr: Fajn, definice máme. Ale jak to psychologové reálně zkoumají? Jak se někomu „podívají“ do osobnosti?

Natálie: Používají několik hlavních metod. První je klinická metoda. To je v podstatě hloubkový, neformální rozbor jednoho konkrétního člověka. Terapeut si s ním povídá, pozoruje ho… Je to velmi intenzivní.

Petr: Ale asi dost subjektivní, ne? Co když si tam psycholog promítne něco svého?

Natálie: To je přesně to riziko. Vyžaduje to obrovskou praxi a sebereflexi. Proto se často kombinuje s dalšími metodami. Například s experimentem.

Petr: Jako v laboratoři s bílými plášti?

Natálie: Občas ano. V experimentu vystavíš více lidí stejným, standardizovaným podmínkám a sleduješ, jak reagují. Tím získáš objektivnější data.

Petr: A ta třetí metoda?

Natálie: To je statistická metoda. Tam vezmeš jednu vlastnost, třeba úzkostnost, a změříš ji u velkého počtu lidí. Z výsledků pak můžeš vytvořit normy a srovnávat, kde se na té škále nachází konkrétní člověk oproti zbytku populace.

Petr: Takže buď jdu do hloubky u jednoho člověka, nebo do šířky u mnoha lidí. To zní jako dva úplně odlišné přístupy.

Natálie: A taky že jsou. A mají svá jména, která zavedl právě Gordon Allport. Ten první, hloubkový, se jmenuje idiografický přístup. Z řeckého „idios“, což znamená vlastní, osobní.

Petr: Takže ten se zaměřuje na jedinečnost?

Natálie: Přesně. Cílem je porozumět jednomu konkrétnímu člověku v celé jeho komplexnosti. Třeba psycholog Baldwin analyzoval přes sto dopisů jedné ženy a na základě toho sestavil její osobnostní profil.

Petr: Wow. A ten druhý?

Natálie: Ten se jmenuje nomotetický přístup. Z řeckého „nomos“, tedy zákon. Ten naopak hledá obecné zákony a vlastnosti, které platí pro všechny lidi nebo pro velké skupiny.

Petr: Aha, takže idiografický je jako malování detailního portrétu jednoho člověka, zatímco nomotetický je jako tvorba mapy celé populace, kde hledáš společné rysy.

Natálie: To je perfektní přirovnání! Nomotetický přístup používá testy, dotazníky, statistiku. Cílem je měřit, kvantifikovat a předvídat chování obecně. Třeba jestli je delikvence vrozená, nebo získaná – to zkoumáš na stovkách lidí, ne na jednom.

Petr: Dobře, takže který přístup je lepší? Hloubka, nebo šířka?

Natálie: To je ta nejčastější otázka. Ale odpověď je, že ani jeden. Nejsou to soupeři, ale partneři. Doplňují se, protože každý odpovídá na jiný typ otázky.

Petr: Jak to myslíš?

Natálie: Nomotetický, ten statistický, je spolehlivější pro dlouhodobé odhady a obecné trendy. Například pro předpověď, kolik procent studentů bude mít u maturity stres.

Petr: A idiografický?

Natálie: Ten je zase lepší pro odhad toho, jak se konkrétní člověk zachová v blízké budoucnosti. Pomáhá pochopit specifické projevy, které by statistika přehlédla. Psycholog tam využívá intuici a zkušenost.

Petr: Takže abych si to ujasnil: když chci vědět, jak bude na zítřejší písemku reagovat můj kamarád Pavel, je lepší idiografický pohled. Ale když chci vědět, jak na ni budou reagovat studenti obecně, sáhnu po nomotetickém.

Natálie: Přesně tak! Skvěle jsi to shrnul. Každý přístup má své místo. Jeden nám dává hloubku a porozumění, druhý objektivitu a obecné principy. Teprve dohromady nám dávají kompletní obrázek.

Petr: To je fascinující. A souvisí s tím nějak ten temperament a charakter, o kterých jsi mluvila na úplném začátku? To jsou taky pojmy, které si lidé často pletou.

Natálie: Výborná otázka, Petře! A trefil jsi hřebíček na hlavičku. Právě pojmy jako temperament a charakter jsou skvělým příkladem, proč psychologie někdy bojuje o svou vědeckou důvěryhodnost.

Natálie: Přesně tak. A to nás přivádí k něčemu, čemu říkáme „logický status“ pojmu. Zní to složitě, ale v jádru je to jednoduchá otázka. Je tenhle psychologický pojem, třeba „motivace“, jenom nějaký náš myšlenkový konstrukt, užitečná pomůcka k pochopení člověka? Nebo odpovídá něčemu, co můžeme reálně změřit a dokázat?

Petr: Aha, takže jestli je to jenom takové „povídačky“, nebo jestli na to máme data.

Natálie: Přesně! Je to hypotéza, nebo exaktní, doložitelný fakt? A právě na to potřebujeme dobré metody. Některé, hlavně ty statistické, umí dobře předvídat obecné trendy na delší dobu. Jiné, ty klinické, jsou zase lepší na popis konkrétních projevů u jednotlivce.

Petr: A dá se to nějak propojit? Ten obecný pohled s tím konkrétním?

Natálie: Určitě! Skvělým příkladem je koncept „místa kontroly“, který zavedl psycholog Julian Rotter. Tenhle pojem se ptá: Kdo podle tebe řídí tvůj život?

Petr: Já, doufám.

Natálie: No právě! Pokud věříš, že svůj život řídíš hlavně ty sám, svými činy a rozhodnutími, jsi „internalista“. Ale pokud máš pocit, že tvůj osud určují vnější okolnosti, náhoda nebo jiní lidé, jsi „externalista“.

Petr: To znám... Kamarád, co všechno svádí na smůlu.

Natálie: Přesně. A tohle můžeme měřit takzvanou I-E škálou. Jeden výzkum ukázal, že studenti-internalisté vnímali své rodiče jako víc chápavé a méně odmítavé než studenti-externalisté. Takže vidíš, obecný nomotetický nástroj nám dal hlubší idiografický vhled.

Petr: Takže abychom pochopili člověka, potřebujeme obojí – hloubku i šířku, jednotlivce i obecné principy. A hlavně se ptát, jestli naše pojmy opravdu něco znamenají.

Natálie: Líp bych to neřekla. Všechno do sebe krásně zapadá.

Petr: Natálie, moc ti děkuju. Bylo to zase neuvěřitelně obohacující.

Natálie: Já děkuju za pozvání, Petře. Bylo mi potěšením.

Petr: Tak to bylo pro dnešek vše. Děkujeme, že jste poslouchali Studyfi Podcast a těšíme se na vás příště!