Podcast na Úvod do filozofie a východní tradice

Kapitoly

Mýtus versus Logos

Co je to filozofie?

Filozofie a její sousedé

Mapa filozofie: Hlavní disciplíny

Základní filozofické otázky

Východní myšlení: Jiný přístup

Závěr a přechod

Bohové a hymny

Rozdělení společnosti

Karma a reinkarnace

Zrození buddhismu

Cesta prince Siddhárty

Čtyři ušlechtilé pravdy

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Barbora: Počkej, takže celá filozofie vlastně začala tím, že se parta lidí ve starověkém Řecku přestala spokojit s bájemi a řekla si: „A co když je to všechno jinak?“ To je geniální!

Matěj: Přesně tak. Říká se tomu přechod od mýtu k logu. Místo příběhů o bozích, kteří metají blesky, začali hledat racionální, logické vysvětlení světa.

Barbora: Okay, tohle jsem netušila — a myslím, že to musí slyšet každý. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se s Matějem noříme do světa filozofie, což zjevně není jen sezení a přemýšlení o smyslu vesmíru.

Matěj: Někdy to tak může vypadat, ale základ je mnohem akčnější. Je to vlastně detektivní práce.

Barbora: Detektivní práce? To se mi líbí! Takže ti první detektivové, první filozofové, šli proti mýtům. Co to ten mýtus vlastně byl?

Matěj: Mýtus, z řeckého „mythos“, je v podstatě příběh. Vyprávění, které mělo vysvětlit vznik světa, přírodní jevy nebo to, jak se mají lidé chovat. Většinou v něm vystupovaly fantaskní postavy, bohové, hrdinové…

Barbora: Jasně, Zeus, Héra a celá parta z Olympu. Chápu. Takže filozofie byla taková rebelie proti těmto příběhům?

Matěj: Dá se to tak říct. Lidé začali tyhle mytologické příběhy zpochybňovat. Chtěli vysvětlení, které by vycházelo ze světa samého, ne z vůle nějakého boha. Hledali principy, logiku, řád.

Barbora: Dobře, takže filozofie je hledání logiky. Ale co to slovo znamená? Kdo s ním přišel jako první?

Matěj: Tenhle nápad se připisuje Pythagorovi. Složil to ze dvou řeckých slov: „phileo“, což znamená miluji, a „sophia“, tedy moudrost. Takže filozofie je doslova „láska k moudrosti“.

Barbora: Láska k moudrosti. To zní hezky. Ale slyšela jsem, že velkou roli hrál i Sókratés.

Matěj: Obrovskou. Sókratés tomu dal ještě praktičtější význam. Pro něj „sofia“ neznamenala jen vědění, ale spíš „vědět, jak žít“. Filozofie se tak stala i uměním dobrého života.

Barbora: Takže vlastně dodnes neexistuje jedna jediná, správná definice, co je filozofie?

Matěj: Přesně. A to je na ní to krásné. Začíná tam, kde náš známý svět ztratí svou samozřejmost a stane se problémem. Začíná otázkami.

Barbora: A co nás k těm otázkám vede? Proč se vůbec začneme ptát „proč“?

Matěj: Filozofové mluví o třech základních zdrojích. Prvním je údiv. Prostě žasneš, že svět vůbec je, že ty jsi. „Proč jsem se narodil?“ To je čistý údiv.

Barbora: To znám. Hlavně v pondělí ráno. A co dál?

Matěj: Druhým je pochybování. To přichází často v nějaké mezní životní situaci. Něco se stane a ty si řekneš: „Proč se to stalo zrovna mně?“ Zpochybníš to, co jsi bral jako jistotu.

Barbora: A ten třetí?

Matěj: Nejistota. Ta z těch mezních situací vyplývá. Najednou nevíš, co bude, co je správné. A v tu chvíli se mozek přepne do filozofického módu a začne hledat odpovědi.

Barbora: Dobře, takže filozofie je kladení otázek. Ale to dělá i náboženství, nebo ne? Jaký je mezi nimi rozdíl?

Matěj: Ptají se na podobné věci, to je pravda. Obě se snaží popsat svět a místo člověka v něm. Ale ten přístup je úplně jiný. Filozofie je založená racionálně, na rozumu. Náboženství je založeno na víře, na iracionálních pravdách.

Barbora: Jako třeba…?

Matěj: Třeba zmrtvýchvstání nebo trojjedinost Boha. To jsou věci, které nemůžeš rozumově dokázat, ani vyvrátit. Musíš jim uvěřit. Filozofie by se snažila najít logický argument.

Barbora: Takže je to vlastně vztah rozumu a víry. A co třeba filozofie a umění? Ty k sobě mají blízko?

Matěj: Velmi. Spousta nejstarších filozofických myšlenek měla uměleckou podobu. Třeba Platón byl nejen geniální filozof, ale i mistrný spisovatel. A ve 20. století existencialisté jako Jean-Paul Sartre nebo Albert Camus psali hlavně romány a novely.

Barbora: A poslední srovnání – ideologie. To zní jako něco, co s filozofií moc společného nemá.

Matěj: A máš pravdu. Filozofie neustále hledá pravdu, ale nevlastní ji. Klade si otázky. Ideologie si myslí, že pravdu už našla. Vždycky vyjadřuje zájmy nějaké skupiny a ten zájem je nadřazený pravdě.

Barbora: Takže ideologie je nesnášenlivá a přesvědčená o vlastní neomylnosti. Rozumím.

Matěj: Přesně. Filozofie je naopak otevřená diskuzi.

Barbora: Okay, to je hodně teoretické. Jak se v tom vyznat? Existuje nějaká mapa filozofie, nějaké hlavní obory?

Matěj: Jasně, dělí se na několik základních disciplín. Ta úplně nejzákladnější je ontologie. To je nauka o bytí a jsoucnu.

Barbora: Nauka o bytí? Takže se ptá, co je 'to', co vlastně 'je'? Zní to jako jazykolam.

Matěj: V podstatě ano. Ptá se, co je podstatou všeho, co existuje. Hned vedle ní stojí gnoseologie, což je zase nauka o poznání. Ta se ptá: Jak vůbec poznáváme svět? Můžeme našemu rozumu a smyslům věřit?

Barbora: To jsou dost velké otázky. Je tam i něco praktičtějšího?

Matěj: Určitě. Třeba etika. To je nauka o morálce, o tom, co je dobré a zlé. Jak bychom měli jednat. To už je hodně praktická věc, kterou řešíme každý den.

Barbora: To rozhodně. Existují ještě další?

Matěj: Ano, spousta. Třeba filozofická antropologie, která zkoumá podstatu člověka, nebo filozofie dějin, která se ptá, jestli má historie nějaký smysl a cíl.

Barbora: Dobře, takže když se vrátíme k těm největším otázkám, které si filozofové kladou, které to jsou? Něco, co je klíčové třeba i k maturitě?

Matěj: Úplně základní filozofická otázka má dvě části. Ta první zní: Co je prvotní? Hmota, nebo vědomí?

Barbora: Hmota, nebo vědomí… co to znamená?

Matěj: Materialisté tvrdí, že na začátku všeho byla hmota a vědomí, tedy myšlení, je jen produktem vysoce organizované hmoty, konkrétně mozku. Naopak idealisté říkají, že prvotní je myšlenka, idea, duch, a hmota je až druhotná.

Barbora: Aha, a pak jsou asi nějací, co jsou mezi, že?

Matěj: Jistě. Dualisté říkají, že hmota a vědomí existují vedle sebe jako dvě rovnocenné podstaty. A pluralisté, že těch podstat je ještě víc – třeba oheň, voda, země a vzduch, jak si mysleli někteří antičtí filozofové.

Barbora: A ta druhá část otázky?

Matěj: Ta zní: Je svět poznatelný? A tady máme zase několik táborů. Gnostikové věří, že ano, svět je poznatelný. Proti nim stojí agnostikové, kteří tvrdí, že ne, podstatu světa poznat nemůžeme.

Barbora: A skeptikové jsou ti, co o všem pochybují, předpokládám.

Matěj: Přesně tak. Ti říkají, že veškeré poznání je jen relativní a nikdy si nemůžeme být ničím jistí. Pak máme ještě racionalisty, kteří věří v sílu rozumu, a senzualisty, kteří zase zdůrazňují roli smyslů.

Barbora: Víš, všechno, o čem se bavíme, zní hrozně... evropsky. Aristoteles, Platón… Co zbytek světa? Co třeba Asie?

Matěj: Skvělá poznámka! Východní myšlení je kapitola sama pro sebe. Je hodně odlišné od toho západního. Je mnohem víc orientované prakticky, na život. A nikdy tam nedošlo k tak striktnímu oddělení filozofie od náboženství a mýtu.

Barbora: Takže je to víc propojené?

Matěj: Ano. Například v Indii vznikly védy, obrovské náboženské texty, které jsou základem hinduismu. Filozofie se tam zabývá cyklem znovuzrození, karmou a snahou o osvobození.

Barbora: To zní komplexně. A co Čína? O té slýcháme často v souvislosti s Konfuciem.

Matěj: Přesně. Čínská filozofie se tolik nezabývá otázkou „bytí“, ale spíše otázkou „cesty“, tedy Tao. Řeší hlavně etiku, soulad s přírodou a uspořádání státu.

Barbora: Takže Konfucius byl spíš takový politický a morální poradce?

Matěj: V podstatě ano. Pro něj byl nejdůležitější člověk jako společenská bytost. Kladl důraz na morálku, řád, dodržování zvyků a úctu k autoritám. Jeho zlaté pravidlo známe všichni: „Co sám nechceš, nečiň jiným.“

Barbora: A proti němu stál kdo? Vždycky je tam nějaká opozice.

Matěj: Byla. Byl to Lao-c', zakladatel taoismu. Na rozdíl od Konfucia zdůrazňoval individualitu a návrat k přírodě. Jeho ideálem bylo takzvané „wu-wej“, neboli nejednání.

Barbora: Nejednání? To zní jako skvělá výmluva pro lenochy!

Matěj: To není nicnedělání! Je to spíš spontánnost, nekladení odporu přirozenému toku věcí. Prostě „go with the flow“. Civilizaci považoval za něco nepřirozeného, co člověku škodí.

Barbora: Páni. Takže filozofie není jen jedna. Je to obrovská mozaika různých přístupů, ať už se ptáme na podstatu bytí jako v Řecku, nebo na správnou cestu životem jako v Číně.

Matěj: Přesně tak. Není to soubor hotových odpovědí, ale spíš nekončící proces kladení otázek. A to je to, co ji udržuje živou po tisíce let.

Barbora: Myslím, že po dnešku se na svět budu dívat trochu jinak. A hlavně se budu víc ptát! Díky, Matěji.

Matěj: Já děkuju. Je to fascinující svět.

Barbora: A my se v něm budeme pohybovat i příště, kdy se podíváme na první řecké filozofy a jejich snahu najít pralátku, ze které všechno vzniklo.

Matěj: Přesně tak. Ale ve stejné době, jen o pár tisíc kilometrů dál na východ, v Indii, se formoval úplně jiný pohled na svět – hinduismus.

Barbora: Ten je známý spoustou bohů, že?

Matěj: Původně šlo hlavně o přírodní síly uctívané v posvátných textech, ve védách. Postupně se ale zformovala hlavní trojice. Brahma jako stvořitel, Višnu jako udržovatel a Šiva jako ničitel a zároveň obnovitel.

Barbora: Takže takový božský cyklus života?

Matěj: Přesně. A všechno to spojuje posvátná slabika ÓM, která je oslovuje všechny najednou.

Barbora: A co ten slavný kastovní systém? Ten s tím souvisí?

Matěj: Velmi úzce. Společnost se rozdělila na čtyři hlavní vrstvy, takzvané varny. Nahoře byli kněží, bráhmani, pak panovníci, obchodníci a nakonec sluhové.

Barbora: A přecházet mezi nimi nešlo?

Matěj: Vůbec. Narodili jste se do kasty a v ní jste i zemřeli. Byla to vlastně obrana vládnoucí vrstvy Árijců, aby nesplynuli s původním obyvatelstvem.

Barbora: To zní dost... finálně. Není z toho úniku?

Matěj: Ale je! A to je jádro pozdější filozofie upanišad. Cílem je vymanit se z cyklu znovuzrození, tedy reinkarnace.

Barbora: Takže naše duše, átma, se snaží dosáhnout... čeho?

Matěj: Splynutí s vesmírnou duší, s brahma. A cesta k tomu vede přes karmu – soubor všech vašich skutků. Dobré skutky vás v příštím životě posunou výš.

Barbora: Aha! A špatné zase níž. Cílem je tedy dosáhnout nirvány, úplného vyvanutí z toho koloběhu.

Matěj: Přesně tak. A právě z téhle touhy po úniku se zrodily další směry, jako džinismus a hlavně buddhismus. K těm se dostaneme hned vzápětí.

Barbora: Takže buddhismus! Na ten jsem se těšila. Vznikl tedy z téhle touhy po úniku z koloběhu karmy?

Matěj: Přesně tak. A je super, že Buddha vlastně není jméno, ale stav mysli. Znamená to "probuzený". Prvním byl princ Siddhárta Gautama.

Barbora: Princ? Čekala bych spíš někoho z chudých poměrů.

Matěj: Naopak! Legenda praví, že jeho otec král dostal proroctví. Buď bude Siddhárta velký vládce, pokud zůstane v přepychu, nebo velký mudrc, pokud pozná utrpení.

Barbora: A otec ho samozřejmě držel za zlatou klecí.

Matěj: Jasně! Ale princ stejně nakonec viděl chudobu a nemoci. To ho vedlo k tomu, že všechno opustil a hledal cestu z utrpení.

Barbora: A tu cestu našel. To jsou ty slavné Čtyři ušlechtilé pravdy, že?

Matěj: Ano. Zní to složitě, ale podstata je jednoduchá. Zaprvé: život je utrpení. Zadruhé: utrpení vzniká z naší touhy a chtění.

Barbora: Aha, takže když přestaneme chtít, přestane i utrpení?

Matěj: V podstatě ano. Třetí pravda říká, že odstraněním touhy ukončíme utrpení. A čtvrtá popisuje, jak na to. Je to takzvaná Osmidílná stezka.

Barbora: Což je soubor pravidel pro správný život, jako třeba nezabíjet nebo nelhat?

Matěj: Přesně. To je základní "Patero", pět příkazů. A buddhismus se taky dělí na různé směry. Třeba na Hínajánu a Mahájánu, "malý a velký vůz".

Barbora: A pak taky tibetský lámaismus s Dalajlámou v čele. Páni, od véd až k buddhismu... je to neuvěřitelně propojený svět myšlenek.

Matěj: To rozhodně. Všechny se snaží najít odpověď na základní otázky lidské existence a utrpení. I když každá trochu jinak.

Barbora: Děkujeme, Matěji, za skvělý přehled. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dnešního dílu Studyfi Podcastu. Mějte se krásně!

Matěj: Na slyšenou příště!