Podcast na Urbanizace a migrace v Evropě (16.-20. stol.)

Kapitoly

Hladomor, který změnil svět

Kdo další se stěhoval po Evropě?

Cesta za moře a koloniální migrace

Nebezpečná plavba přes oceán

Pára, šroub a masová migrace

Nová imigrace a kulturní střet

Důsledky pro starý kontinent

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Tereza: Představ si Irsko v polovině 19. století. Pole s bramborami, které živí celou zemi, najednou zčernají a shnijí. Lidé hladoví. Co uděláš, když doma není absolutně nic k jídlu?

Tomáš: Přesně tahle katastrofa, velký irský hladomor v letech 1845 až 1849, odstartovala jednu z největších migračních vln v historii. Lidé nešli za lepším, ale doslova utíkali před smrtí.

Tereza: A ty dopady musely být obrovské. Z pár desítek tisíc Irů v Británii byl najednou víc než milion. A to mluvíme jen o sousední zemi, že?

Tomáš: Přesně tak. A to je jen špička ledovce. Vítejte u Studyfi Podcast, kde se dnes podíváme na téma migrace.

Tereza: Takže, byli Irové v Evropě výjimkou, nebo se stěhovali i ostatní?

Tomáš: Vůbec ne! Byla to doba velkého pohybu. Z Německa odešlo neuvěřitelných 11 milionů lidí, hlavně na východ – do Uher a Ruska. A po sjednocení Itálie zase skoro 5 milionů Italů hledalo práci ve Francii, Švýcarsku nebo Německu.

Tereza: Páni, to jsou obrovská čísla. Co dalšího hýbalo s lidmi kromě práce a hladu?

Tomáš: Války. Ty vždycky byly a jsou obrovským spouštěčem migrace. Války s Tureckem na Krymu a na Balkáně v 19. a na začátku 20. století donutily miliony lidí opustit své domovy. Bylo to prostě nebezpečné.

Tereza: Takže skoro celá Evropa se vylidňovala? Všichni odcházeli pryč?

Tomáš: Většinou ano. Většina zemí měla záporné migrační saldo – víc lidí odcházelo, než přicházelo. Ale byly dvě zajímavé výjimky.

Tereza: A které to byly?

Tomáš: Francie a Švýcarsko. Tyhle země byly naopak cílem. V roce 1911 žilo ve Francii přes milion cizinců, hlavně Italů a Belgičanů. A ve Švýcarsku tvořili cizinci v roce 1910 dokonce 15 % populace. To je jako kdyby dnes v Česku žil milion a půl cizinců. To je síla, co?

Tereza: To tedy je. Takže Evropa byla v neustálém pohybu. Ale co ten největší sen... cesta za moře?

Tomáš: Přesně tak. Ta největší migrační vlna nesměřovala do vedlejší země, ale přes oceán. Už od 15. a 16. století se Evropané stěhovali na jiné kontinenty. Začali to Španělé a Portugalci, kteří osidlovali Karibik a Jižní Ameriku.

Tereza: Objevitelé jako Kolumbus, že? Ale to byli spíš dobrodruzi, ne obyčejní lidé, nebo se pletu?

Tomáš: Zpočátku ano. Byli to zaměstnanci státu, církve, vojáci. Ale postupně se přidávali i normální osadníci. A od 17. století se do hry vložily další země – Anglie, Francie, Nizozemsko. A jejich cíl? Hlavně Severní Amerika.

Tereza: Takže kromě dobrodruhů a vojáků tam jezdili i... řekněme... méně dobrovolní účastníci?

Tomáš: To je hezky řečeno. Ano, posílali tam i deportované trestance nebo válečné zajatce. Ale nejzajímavější skupinou byli takzvaní smluvní pracovníci.

Tereza: Smluvní pracovníci? To zní skoro jako dnešní agenturní zaměstnanci.

Tomáš: Skoro. Byli to lidé, kteří si nemohli dovolit drahou cestu. Tak se upsali na 3 až 5 let práce, aby si ji odpracovali. Byli to hlavně mladí muži, často vyučení řemeslníci.

Tereza: Takže si odpracovali cestu a pak byli volní a mohli začít nový život? To nezní tak špatně.

Tomáš: Teoreticky. Problém byl, že podmínky byly strašné. Třeba v Karibiku adaptaci nepřežily čtyři pětiny z nich. Často zemřeli dřív, než se vůbec dočkali svobody.

Tereza: Mluvil jsi o drahé cestě. Proč byla tak drahá a nebezpečná?

Tomáš: Protože trvala strašně dlouho. Plachetnicí to bylo třeba i 44 dní. Na lodi se tísnily stovky lidí, šířily se nemoci, docházela voda... Úmrtnost byla vysoká. Asi 4 % dospělých cestu nepřežila.

Tereza: Čtyři procenta, to je každý dvacátý pátý... To je dost.

Tomáš: A u dětí to bylo dvakrát tolik! Navíc další 4 % lidí zemřela krátce po přistání na následky cesty. Takže dostat se do Ameriky byl vlastně takový první velký test přežití.

Tereza: To si dneska vůbec neumíme představit. Sedneme do letadla a za pár hodin jsme tam.

Tomáš: Přesně. A právě technologie tohle všechno změnila. To byl ten bod zlomu.

Tereza: Jakou technologii máš na mysli? Vlaky?

Tomáš: Lodě! Od 30. let 19. století se z vystěhovalectví stala masová záležitost. A mohly za to hlavně dvě věci: lodní šroub a parní stroje.

Tereza: Takže parníky? Jako z Titanicu?

Tomáš: Přesně ty. I když snad s lepším koncem. Parníky byly mnohem rychlejší a spolehlivější. Cesta z Evropy do USA, která plachetnicí trvala 44 dní, se parníkem zkrátila na 19. Na začátku 20. století to byl už jen týden!

Tereza: A to muselo pohnout s cenou, že?

Tomáš: Dramaticky. Najednou si cestu mohlo dovolit mnohem víc lidí. Už to nebyla jen jednosměrná jízdenka. Lidé mohli jet do Ameriky vydělat peníze a pak se vrátit domů. Tomu se říká reemigrace.

Tereza: To se Američanům asi moc nelíbilo, když jim pracovní síla odjížděla zpátky.

Tomáš: Byli nadšení. Vůbec se jim to nelíbilo, hlavně u lidí z Rakouska-Uherska, odkud často jezdili jen muži na výdělek, zatímco rodiny nechávali doma.

Tereza: Zmínil jsi Rakousko-Uhersko. Změnilo se v čase, odkud lidé do Ameriky přicházeli?

Tomáš: Ano, a to naprosto zásadně. Zatímco dřív to byli hlavně lidé ze západní a severní Evropy – Angličané, Němci, Skandinávci – od konce 19. století se to úplně otočilo.

Tereza: A kdo začal přijíždět?

Tomáš: Lidé z jižní a východní Evropy. Italové, Poláci, Židé z Ruska, lidé z Rakouska-Uherska. Američané tomuhle období říkali „new immigration“, tedy nová imigrace.

Tereza: A předpokládám, že je nevítali s otevřenou náručí.

Tomáš: Vůbec ne. Tito noví přistěhovalci se odlišovali jazykově, kulturně, nábožensky. Byli často chudší, nekvalifikovaní. A ta čísla byla astronomická. Jenom za první dekádu 20. století přišly přes dva miliony lidí z Rakouska-Uherska a přes milion a půl z Ruska.

Tereza: To muselo naprosto změnit tvář Ameriky.

Tomáš: Změnilo. A zároveň to vysvětluje, proč evropské státy tenhle odliv „přebytečného“ obyvatelstva vlastně docela vítaly. Neřešily tak své sociální problémy spojené s obrovským růstem populace.

Tereza: To je dobrý postřeh. Jaké další dopady měla tahle masová emigrace na Evropu samotnou?

Tomáš: Obrovské, hlavně demografické. Když odjížděli především mladí muži, logicky to zamávalo se strukturou populace. V Anglii na konci 18. století klesl takzvaný index maskulinity – tedy poměr mužů a žen – na 0,9. Chyběli muži.

Tereza: Takže v některých oblastech bylo najednou mnohem víc žen než mužů.

Tomáš: Přesně tak. Ve Skotsku byl v roce 1901 ve věkové skupině 25-29 let ten poměr dokonce jen 0,77. Na sto žen připadalo jen 77 mužů. To samozřejmě ovlivnilo sňatkovost a porodnost.

Tereza: A co celkový počet obyvatel? Některé země musely růst pomaleji, ne?

Tomáš: Přesně. Třeba počet obyvatel Anglie a Walesu se mezi lety 1750 a 1900 zeštinásobil. Ale ve Francii to bylo jen 1,7krát. Východní Evropa naopak rostla obrovským tempem a její podíl na celkové evropské populaci stoupl z 31 na 39 procent.

Tereza: Tak pojďme si to na závěr shrnout. Migrace v 19. století byla masivní fenomén, který přetvořil Evropu i Ameriku.

Tomáš: Přesně tak. Hlavními motory byly ekonomické důvody jako hlad a chudoba, dále války, ale také obrovská poptávka po práci v Americe.

Tereza: A klíčovou roli sehrála technologie, hlavně parníky, které cestu zrychlily, zlevnily a zpřístupnily masám.

Tomáš: Ano. A nesmíme zapomenout na důsledky: demografické změny v Evropě a vznik multikulturní společnosti v USA, i když to nebylo bez konfliktů.

Tereza: Super. Díky moc, Tomáši, za skvělý přehled. Bylo to fascinující.

Tomáš: Já děkuji za pozvání. Je to téma, které je aktuální i dnes.

Tereza: To rozhodně. Tak zase příště u Studyfi Podcast. Mějte se hezky!