Podcast na Urbanismus českých sídel: Historie a typologie

Kapitoly

Mýtus o vesnicích

Jak vznikaly české vesnice

Typy vesnic a jejich uspořádání

Sedláci a domkáři

Moderní zásahy do tváře vesnice

Satelity a plužina

Středověké město jako ostrov

Kdo vládl městům?

Plánovaný řád a organický chaos

Krušnohorská renesance

Velké změny 19. století

Proti pravítku a do zeleně

Éra sídlišť a shrnutí

Přepis

Tereza: Většina lidí si myslí, že české vesnice jsou jen tak náhodně poskládané domy podél silnice. Ale ve skutečnosti jejich tvar prozradí vše o jejich historii, právu a dokonce i o bohatství původních obyvatel.

Jakub: Přesně tak. Není to žádná náhoda. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se podíváme na to, co nám urbanismus našich vesnic může říct.

Tereza: Tak kde začít? Jak vlastně většina našich vesnic vznikla?

Jakub: Většina z nich pochází z vrcholně středověké kolonizace. Lidé postupovali od úrodných nížin výš do hor. A s tím souvisí i takzvané německé právo.

Tereza: Německé právo? Co to znamená?

Jakub: Představ si, že jsi lokátor. Dostaneš za úkol založit vesnici v pustině. Rozdělíš půdu na stejně velké díly, lány, a prvních pár let nemusí osadníci platit žádné daně, aby měli čas vykácet les a zúrodnit pole. Tomu období se říkalo „lhůta“ – odtud názvy vesnic jako Lhota.

Tereza: Aha! Takže Lhota není jen jméno, ale vlastně popis toho, jak vznikla. To je fascinující!

Jakub: Přesně. A podle toho, jak lokátor půdu rozdělil, máme různé typy vesnic. Třeba návesní typ, kde jsou domy seskupené kolem centrální návsi, jako v Holašovicích. Nebo ulicový typ, kde se domy táhnou podél potoka nebo cesty.

Tereza: A co ty lánové vsi, které jsi zmiňoval? To je ten ulicový typ?

Jakub: V podstatě ano. Je to typická liniová vesnice, kde za každým domem začínal jeho vlastní dlouhý pruh pole. To je krásně vidět třeba na mapách Stabilního katastru z roku 1840. Ty mimochodem barevně odlišovaly zděné domy červeně a dřevěné žlutě.

Tereza: Takže ve vesnici žili jenom sedláci s těmi velkými poli?

Jakub: Původně ano. Ale postupně, jak rostl počet obyvatel, přibývali takzvaní domkáři. Ti neměli pole, jen malý domek, třeba se zahrádkou. Často se jejich domky stavěly právě na návsích nebo na neúrodné půdě.

Tereza: Takže jedni měli velké statky a druzí… no, sotva střechu nad hlavou a pár mrkví.

Jakub: Dá se to tak říct. Vytvořila se tak sociální struktura, kterou můžeme z tvaru vesnice vyčíst dodnes.

Tereza: A co modernější doby? Změnilo se to nějak?

Jakub: Obrovsky. Za Marie Terezie a Josefa II. přišla takzvaná raabizace. Stát rozparceloval církevní půdu a vznikaly nové, geometricky pravidelné vesnice, kde byly domy srovnané jako vojáci v řadě.

Tereza: A pak přišel socialismus…

Jakub: A s ním řadovky a hlavně legendární „Šumperáky“. Ty kostky s typickým balkonem ve tvaru staré televizní obrazovky.

Tereza: Tu obrazovku si úplně vybavuju! Takže od středověkých lánů až po socialistickou kostku, to je pěkný skok.

Jakub: Přesně tak. A po téhle socialistické kostce přišel v devadesátkách kapitalismus a s ním… satelity. Znáš to, ty vesničky z katalogu na okrajích velkých měst.

Tereza: Jo, podnikatelské baroko! Všechny stejné, jen v jiné barvě. Ty mají s původní vesnicí společného vůbec něco?

Jakub: Vlastně jenom ten tvar střechy, aby se neřeklo. Ale když se podíváš dál, na krajinu kolem, najdeš tam mnohem starší struktury. Třeba uspořádání polí, kterému říkáme plužina.

Tereza: Plužina? To slyším poprvé. To zní skoro jako nějaké zaklínadlo.

Jakub: Trochu. Ale je to prostě systém, jak byla pole kolem vesnice rozdělená. Existovaly různé typy – třeba úseková, traťová nebo lánová. A tyhle vzory jsou v krajině vidět dodnes, i když už tam dávno nestojí traktor, ale obchoďák.

Tereza: Takže krajina si pamatuje víc než domy. To dává smysl. A co města? Ta vznikala úplně jinak než vesnice, že?

Jakub: Úplně jinak. Středověké město si představ jako takový ostrov. Nejen kvůli hradbám, ale hlavně právně. Uvnitř platila úplně jiná pravidla než venku na venkově.

Tereza: Jak jako jiná pravidla? Myslíš, že tam měli jiné zákony?

Jakub: Přesně tak. Města měla svá práva. Právo vařit pivo, pořádat trhy, vlastní soudnictví, vybírat mýtné… Bylo to obrovské privilegium. Stát se měšťanem byl velký krok nahoru.

Tereza: A kdo ta práva uděloval? Komu města patřila?

Jakub: To se lišilo. Nejdůležitější byla královská města, která patřila přímo králi. Třeba Písek nebo České Budějovice. Pak existovala věnná města, ta pro změnu patřila královně, jako Hradec Králové.

Tereza: A co třeba hornická města jako Jáchymov? Ta byla taky královská?

Jakub: Ta měla speciální status! Horníci byli svobodní, dokud se živili těžbou. Ale většina měst byla poddanská, patřila nějaké šlechtě a měla jen omezená práva.

Tereza: Takže spousta typů. A vypadala všechna stejně? Mám v hlavě takový ten obrázek s pravidelným náměstím uprostřed.

Jakub: To je právě jen jeden typ! To jsou plánovitě založená města, často právě ta královská z doby Přemysla Otakara II. Šachovnicový půdorys, velké náměstí s radnicí…

Tereza: A ten druhý typ?

Jakub: To byla organicky rostlá města. Vznikla tak nějak sama od sebe na křižovatkách cest, byla křivolaká a nepravidelná. Krásným příkladem je Kutná Hora.

Tereza: A co bylo za hradbami? Tam život končil?

Jakub: Kdepak! Tam začínalo předměstí. A tam se dávalo všechno, co jsi nechtěla mít uvnitř města.

Tereza: Jako co například?

Jakub: Třeba špitály, hřbitovy, kláštery… Všechno potřebné, ale tak trochu stranou. Na starých mapách to najdeš jako „Vorstadt“. Výjimkou byla města-pevnosti, jako Hradec Králové, která předměstí mít nesměla z obranných důvodů.

Tereza: Fascinující. Takže renesanční ideální město se u nás, až na pár výjimek, moc neuchytilo?

Jakub: Přesně tak. Ale jeho zmírněná podoba se projevila v Krušných horách. Tam vznikala nová horní města jako Horní Blatná nebo Boží Dar. Měla často pravidelný, šachovnicový půdorys.

Tereza: A co třeba Jáchymov? Ten mi tak pravidelný nepřijde.

Jakub: Dobrá poznámka! Jáchymov nebo Krupka jsou výjimky. Tam to ten složitý terén prostě nedovolil. Kopec zkrátka neoklameš.

Tereza: To je pravda. A pak přišlo 19. století a obrovský boom. Z ničeho nic vyrostly celé čtvrti jako Vinohrady nebo Smíchov.

Jakub: Ano, to byla éra blokové zástavby. A hlavně, po vzoru vídeňské Ringstraße se i u nás často bouraly hradby a na jejich místě vznikaly okružní třídy.

Tereza: A tam se stavěly ty velké, reprezentativní budovy?

Jakub: Přesně. Divadla, školy, soudy, pošty… Vznikalo vlastně úplně nové centrum města hned vedle toho starého, středověkého.

Tereza: Ale musela přijít nějaká reakce na všechny ty rovné ulice a pravé úhly, ne?

Jakub: Určitě. Na přelomu století přišel vídeňský urbanista Camillo Sitte. Ten naopak prosazoval křivolaké uličky a menší měřítko. Inspiroval se hlavně italskými středověkými městy.

Tereza: Takže pryč s pravítkem?

Jakub: V podstatě ano. Jeho nápady vidíme třeba v Ostravě-Přívozu. A souběžně s tím vznikalo hnutí zahradních měst – ideál rodinného domku se zahrádkou jako reakce na průmyslovou éru.

Tereza: A tím se dostáváme do 20. století a k fenoménu, který zná každý. Sídliště.

Jakub: Přesně. Tam už se tolik neřešila ulice, ale spíš volné uspořádání domů v zeleni. Máme různé typy – řádkové, rozvolněné, nebo obří superbloky jako v Praze na Lužinách. Vzorem byla hlavně Francie.

Tereza: Páni. Takže od středověkých hradeb, přes renesanční ideály, okružní třídy až po panelová sídliště. To je neuvěřitelný vývoj v plánování.

Jakub: Je to tak. Každá doba si formovala město ke svému obrazu. Doufám, že jsme dnes posluchačům ukázali, jak číst příběhy ukryté v ulicích kolem nich. Díky za poslech.

Tereza: Já taky děkuju, Jakube. A vám, milí posluchači, přeji krásný den. Na shledanou u dalšího dílu Studyfi Podcastu.