Podcast na Umberto Eco - Jméno růže

Kapitoly

Úvod

Víc než jen detektivka

O co tu vlastně jde?

Struktura jako bludiště

Hlavní postavy

Co se vlastně stalo?

Závěrečné myšlenky

Přepis

Natálie: Takže v podstatě Sherlock Holmes, ale ve 14. století, v klášteře a řeší sérii vražd?

Tomáš: Přesně tak! A jeho Watson je mladý, trochu naivní mnich. To je geniální spojení, ne?

Natálie: To je naprosto geniální! Dobře, tak tohle si musíme rozebrat. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se ponoříme do jednoho z nejslavnějších románů vůbec — Jména růže.

Tomáš: Autorem je Umberto Eco, italský spisovatel a expert na středověk. Román vyšel v roce 1980 a okamžitě se stal hitem. Eco nás v něm zavede do roku 1327, do odlehlého benediktinského opatství v Itálii.

Natálie: A tam právě přijíždí františkánský mnich Vilém z Baskervillu se svým učedníkem Adsonem z Melku. Ale nepřijíždí na dovolenou, že?

Tomáš: To rozhodně ne. Mají vyšetřit sérii velmi záhadných úmrtí, která narušují klid kláštera. A to všechno těsně před důležitým setkáním teologů.

Natálie: Zní to jako klasická detektivka. Ale u Jména růže se vždycky mluví o tom, že je to mnohem víc. Co to znamená?

Tomáš: Přesně. Na povrchu je to detektivka. Máme záhadu, stopy a vyšetřovatele. Ale pod tím je několik dalších vrstev. Je to historický román, který neuvěřitelně detailně popisuje život ve 14. století — politiku, náboženství, každodenní spory.

Natálie: Takže se při čtení i něco naučím o historii. To se hodí.

Tomáš: Určitě. Dále je to filozofický román. Postavy vedou dlouhé debaty o víře, rozumu, pravdě a dokonce i o tom, jestli je smích hřích. A nakonec je to i postmoderní román.

Natálie: Postmoderní? To zní složitě.

Tomáš: Představ si to takhle: je to kniha, která si je vědoma toho, že je knihou. Odkazuje na spoustu jiných děl, hraje si se čtenářem a ukazuje, že pravda může být komplikovaná a nejednoznačná, skoro jako bloudění labyrintem.

Natálie: Takže to není jen o tom, kdo je vrah? Jaké je tedy to hlavní téma?

Tomáš: Hlavním tématem je střet rozumu a víry. Na jedné straně máme Viléma, který používá logiku a dedukci. Na druhé straně stojí dogmatismus a fanatismus, který se bojí nových myšlenek.

Natálie: A centrem všeho je knihovna, že? Ta slavná, labyrintická knihovna.

Tomáš: Ano! Knihovna je symbolem vědění. Ale Eco ukazuje, že může být i nebezpečná. Je to místo, které vědění uchovává, ale zároveň ho i cenzuruje a skrývá. A strach z nových myšlenek vede k násilí.

Natálie: Zmínil jsi smích. Proč by se někdo bál smíchu?

Tomáš: Protože smích podkopává autoritu a strach. Když se něčemu směješ, přestáváš se toho bát. A pro fanatiky, jejichž moc je postavena na strachu – třeba strachu z Boha nebo z církve – je smích obrovskou hrozbou.

Natálie: Takže smát se vtipům na hodině je vlastně podkopávání autority? Zajímavé...

Tomáš: V jistém smyslu ano! Záporák románu, Jorge z Burgos, by z tebe rozhodně neměl radost.

Natálie: Jak je ta kniha postavená? Je to složité čtení?

Tomáš: Má takzvanou rámcovou kompozici. Celý příběh vypráví starý Adso, který vzpomíná na to, co zažil jako mladík. To dává příběhu takový melancholický nádech.

Natálie: A ten hlavní děj?

Tomáš: Je rozdělený do sedmi dnů. Každý den má pak kapitoly pojmenované podle mnišských modliteb – matutinum, laudy, nešpory… Ukazuje to ten pevný řád, kterým se život v klášteře řídil. Ale tenhle řád je neustále narušován vraždami.

Natálie: Sedm dní, to zní biblicky. Jako stvoření světa.

Tomáš: Přesně tak, je to záměrná narážka. Eco si s takovými symboly a odkazy neustále hraje. A jazyk je taky specifický, že?

Natálie: Ano, je velmi bohatý, knižní, plný historických výrazů a latinských citátů. Není to úplně jednoduché čtení na pláž, ale ta atmosféra je díky tomu dokonalá.

Tomáš: Pojďme si představit hlavní hráče. Samozřejmě, číslo jedna je Vilém z Baskervillu.

Natálie: Náš středověký Sherlock Holmes! Bývalý inkvizitor, ale teď představuje spíš rozum a skepticismus. Věří v Boha, ale taky ve fakta a logiku. Jeho jméno je mimochodem odkaz na Sherlocka Holmese a Psa baskervillského.

Tomáš: Jeho „Watsonem“ je Adso z Melku. Mladý, naivní novic, který je vypravěčem příběhu. My všechno vidíme jeho očima. Je zvědavý, ale taky trochu zmatený ze všeho, co se děje. Během těch sedmi dnů dospěje víc než za celý zbytek života.

Natálie: A pak je tu hlavní záporák. Slepý starý mnich Jorge z Burgos.

Tomáš: Přesně. Jorge je ztělesněním fanatismu. Nenávidí smích a jakékoliv myšlenky, které by mohly zpochybnit zavedený řád. Je ochotný vraždit, aby ochránil svou jedinou, pokřivenou pravdu. Je to geniálně napsaný a opravdu děsivý padouch.

Natálie: Nesmíme zapomenout ani na inkvizitora Bernarda Gui. Ten do opatství přijíždí, aby vnesl „pořádek“, ale ve skutečnosti přináší jen strach a násilí.

Tomáš: Ano, Bernardo je skutečná historická postava. Reprezentuje tu krutou, dogmatickou moc církve, která se neštítí ničeho. Je to Vilémův přímý protiklad. A pak je tu ještě jedna důležitá postava… prostá dívka z vesnice.

Natálie: Dívka, která nemá ani jméno. Symbolizuje přirozenost, tělesnost a pro Adsona je to jeho první a jediná milostná zkušenost, která ho hluboce zasáhne.

Tomáš: Tak si to rychle shrňme. Vilém a Adso přijedou do opatství, kde je brzy nalezen mrtvý mnich Adelmo. Opat požádá Viléma, aby to vyšetřil dřív, než dorazí důležitá delegace.

Natálie: A pak začnou umírat další mniši. Vždycky mají černé prsty a jazyk. Což je dost podezřelé.

Tomáš: Vilém tuší, že všechno souvisí s tou tajemnou knihovnou a s nějakou zakázanou knihou. Společně s Adsonem se snaží dostat do tajné části knihovny, do místnosti zvané Finis Africae, což znamená „Konec Afriky“.

Natálie: A do toho přijíždí inkvizitor Bernardo Gui a začne s vlastním vyšetřováním, které je spíš honem na čarodějnice. Obviní nevinné lidi, včetně té dívky.

Tomáš: Nakonec se Vilémovi a Adsonovi podaří rozluštit hádanku a dostanou se do tajné místnosti. Tam na ně čeká slepý Jorge. Finální konfrontace.

Natálie: A tam se odhalí celá pravda. Jorge je strůjcem všeho. Vraždil, aby zabránil ostatním číst druhou knihu Aristotelovy Poetiky, která pojednává o komedii a smíchu.

Tomáš: Jak? Jednoduše. Stránky knihy napustil jedem. Kdokoliv si při otáčení stránek olízl prst, zemřel. Děsivě prosté a účinné.

Natálie: Finále je tragické. Jorge se snaží knihu sníst a nakonec zapálí celou knihovnu. Obrovský požár zničí celé opatství a všechny nashromážděné vědomosti. Je to neuvěřitelně silný obraz.

Tomáš: Po požáru se Vilém a Adso rozcházejí. Starý Adso na konci vzpomíná, přemýšlí o ztraceném vědění, o své lásce a o tom, jak je všechno pomíjivé. Jeho poslední věta je slavná: „Stat rosa pristina nomine, nomina nuda tenemus.“ – „Včerejší růže je tu už jen jménem, nám zůstala jen pouhá jména.“

Natálie: Co to znamená? Že všechno nakonec zmizí a zůstanou nám jen slova, jen jména věcí?

Tomáš: Přesně tak. Je to reflexe o pomíjivosti, o ztrátě, ale i o síle jazyka a vzpomínek. Kniha je pryč, láska je pryč, opatství je pryč, ale jméno, vzpomínka, příběh – to zůstává. Je to vlastně dokonalý závěr pro knihu, která je celá o knihách a slovech.

Natálie: Jméno růže je tedy detektivka, historická sonda i filozofické dílo. Rozhodně to není lehká četba, ale ten zážitek stojí za to. Děkujeme, Tomáši, za skvělý rozbor.

Tomáš: Rádo se stalo. Je to kniha, ke které se dá vracet a vždy v ní objevíte něco nového.

Natálie: To věřím. Tak zase příště u Studyfi Podcast. Mějte se!