Podcast na Tiskařské barvy a mechanismy schnutí

Kapitoly

Co mají společného obal od chipsů a váš sešit?

Fyzika a chemie v pozadí: Jak barva zasychá?

Kouzla v barvě: Chemické zasychání

Králové tisku: Ofset a Hlubotisk

Hra s tloušťkou: Flexotisk a Sítotisk

Digitální revoluce: Tonery a Inkousty

Shrnutí na závěr

Přepis

Klára: Vzali jste si dneska do ruky třeba obal od nějaké sušenky nebo barevný časopis? Zastavili jste se někdy a přemýšleli, jak se ty syté, lesklé barvy dostaly na ten papír nebo fólii?

Filip: Je to skoro jako magie, že? Ale za každým tím obrázkem je spousta vědy. A přesně o tom to dneska bude – o tiskových barvách.

Klára: Přesně tak. Posloucháte Studyfi Podcast. Filipe, tak rovnou na to vlítneme. Není barva jako barva, že?

Filip: Vůbec ne. Klíčové je, jak ta barva zaschne. To určuje skoro všechno. Máme v zásadě dva hlavní způsoby: fyzikální a chemický.

Klára: Fyzikální… to zní jako něco, co by se mělo týkat gravitace nebo tak něco.

Filip: Skoro. První je zapíjení. Představ si, že kápneš vodu na papírový ubrousek. Okamžitě se vsákne, že?

Klára: Jasně. Zmizí v něm.

Filip: Přesně. A stejně tak se tekutá složka barvy – to rozpouštědlo – vsákne do pórů papíru. Na povrchu zůstanou jen pigmenty a pojivo, které vytvoří pevný film. Je to super rychlé.

Klára: Takže to se používá třeba u novin? Ty se tisknou strašně rychle.

Filip: Trefa. Novinové barvy pro rotačky, takzvaný coldset, zasychají přesně takhle. Druhý fyzikální způsob je odpařování.

Klára: To je asi jednodušší, ne? Prostě se to nechá uschnout na vzduchu.

Filip: V principu ano, ale v průmyslu tomu pomáháme. Barva projede horkovzdušnou sušárnou a rozpouštědlo se prostě odpaří. Takhle funguje třeba flexotisk nebo hlubotisk.

Klára: Dobře, fyzikální způsoby chápu – buď se to vsákne, nebo odpaří. A co ty chemické? To už zní složitěji.

Filip: Je to trochu jako pečení. První je oxypolymerace. Zní to děsivě, já vím.

Klára: To teda jo. Zní to, jako by ta barva měla explodovat.

Filip: Neboj. Vzdušný kyslík spustí řetězovou reakci v pojivu barvy. Molekuly se začnou spojovat do velké sítě a z tekuté barvy se stane pevný, pružný film.

Klára: Takže to vlastně nezasychá, ale spíš... tvrdne?

Filip: Přesně tak! A používá se to hlavně na nesavé materiály, jako jsou plasty nebo kovy, kam se barva nemůže zapít. Třeba u archového ofsetu.

Klára: A ten druhý chemický způsob?

Filip: To je fotopolymerace. A ta je super rychlá. Barva obsahuje takzvaný fotoiniciátor. Když na ni posvítíš UV světlem, iniciátor spustí polymeraci a barva je suchá prakticky okamžitě.

Klára: Páni. To je fofr. Takže žádné čekání, žádné sušárny?

Filip: Přesně. Všechno, co naneseš, tam zůstane a ztvrdne. Žádné odpařování. Je to efektivní a ekologické. A používá se to dnes skoro ve všech tiskových technikách jako speciální UV barvy.

Klára: Pojďme se teď podívat na konkrétní techniky. Začneme ofsetem, to je asi nejběžnější tisk, že? Knihy, časopisy...

Filip: Ano, archový ofset je král. A jeho barvy jsou speciální. Jsou to vysokoviskózní pasty. Představ si hustý med nebo zubní pastu.

Klára: Proč tak husté?

Filip: Protože ofsetový stroj má spoustu válců, které tu barvu musí rovnoměrně rozetřít. Kdyby byla tekutá, všude by stekla. A taky nesmí zasychat na válcích, takže neobsahuje těkavá rozpouštědla.

Klára: A jak teda zasychá?

Filip: Právě tou kombinací, které se říká "quickset". Část rozpouštědla se rychle zapije do papíru a zbytek pak pomalu ztvrdne tou oxypolymerací, o které jsme mluvili.

Klára: A co hlubotisk? To jsou ty obaly od cukrovinek, ne?

Filip: Přesně. Tady je to pravý opak. Barvy pro hlubotisk jsou super nízkoviskózní, skoro jako voda. Musí totiž rychle zatéct do miniaturních jamek ve válci a pak se zase rychle přenést na materiál.

Klára: Takže tady naopak chceme, aby se rozpouštědlo rychle odpařilo?

Filip: Přesně. Základem je často toluen, který je sice toxický, ale skvěle funguje. Barva se nanese a hned letí do sušárny, kde se toluen odpaří a zůstane jen pigment.

Klára: Dobře, takže ofset je hustý, hlubotisk řídký. Co další techniky? Třeba flexotisk? Ten se taky používá na obaly, ne?

Filip: Ano, je to bratranec hlubotisku. Barvy jsou si podobné – taky nízkoviskózní a zasychají odpařením. Ale vrstva barvy je u flexotisku ještě tenčí, jen asi 3 mikrometry.

Klára: Tři mikrometry? To je nepředstavitelně málo. A co je naopak extrém? Kde je vrstva nejtlustší?

Filip: To je jednoznačně sítotisk! Tam může být vrstva barvy i 30 mikrometrů a víc. To je desetkrát víc než u flexotisku.

Klára: Takže to je ten důvod, proč potisk na tričkách z koncertů je takový... gumový a vystouplý?

Filip: Přesně ten důvod! Barva pro sítotisk musí být hustší, aby neprotekla skrz síto, když zrovna netiskneš, a aby vytvořila ostrý obraz. Má takzvaně tixotropní charakter.

Klára: Tixo... co?

Filip: Tixotropní. Znamená to, že když je v klidu, je hustá. Ale když ji mechanicky namáháš – třeba roztíráš stěrkou po sítu – tak zřídne. A jakmile přestaneš, zase zhoustne.

Klára: To je chytré. A co tampónový tisk? Tím se tisknou třeba reklamní propisky, že?

Filip: Ano. Barvy pro tampónový tisk jsou složením velmi podobné těm sítotiskovým. Taky tvoří silnější vrstvu a zasychají buď odpařením, nebo u nesavých materiálů pomocí UV vytvrzování.

Klára: Opustíme teď klasické techniky a pojďme do digitálního světa. Moje tiskárna doma nemá žádné válce a pasty. Má cartridge. Jak to funguje?

Filip: Tam máme dvě hlavní rodiny: tonery a inkousty. Tonery jsou práškové. Je to v podstatě jemně namletý plast – pojivo – smíchaný s pigmentem.

Klára: Takže to, co sypu do laserové tiskárny, je barevný plastový prášek?

Filip: Přesně. Ten prášek se pomocí elektrického náboje přenese na papír a pak se v "pékárně" teplem zapeče, čímž se pojivo roztaví a přilne k papíru. Existují i kapalné tonery, ale práškové jsou běžnější.

Klára: A co inkousty v inkoustové tiskárně? To je prostě barevná voda?

Filip: V podstatě ano. Jsou to nízkoviskózní kapaliny. Ale dělí se na dva hlavní typy. První jsou barvivové, kde je barvivo plně rozpuštěné v kapalině.

Klára: A výhody?

Filip: Jsou levnější a hezky se vpijí do papíru, takže tisk je hladký. Ale mají nižší kryvost a hlavně... na sluníčku rychle blednou.

Klára: Aha! Takže fotky si tím tisknout asi nemám.

Filip: Lepší volbou jsou pigmentové inkousty. Tam nejsou molekuly barviva rozpuštěné, ale jsou to pevné, maličké částečky pigmentu rozptýlené v kapalině.

Klára: Jako písek ve vodě?

Filip: Perfektní přirovnání. Tyhle částečky zůstanou na povrchu papíru, takže mají vyšší kryvost, jsou odolnější vůči vodě a hlavně vůči UV záření. Fotky tak vydrží mnohem déle. Mají ale o něco menší barevný rozsah, takzvaný gamut.

Klára: Filipe, to bylo neuvěřitelné množství informací. Zkusme to na závěr shrnout. Co je ten nejdůležitější poznatek, který bychom si měli odnést?

Filip: Že tisková barva není jen "barva". Je to komplexní systém, kde pojivo, pigment a rozpouštědlo musí dokonale spolupracovat s tiskovou technikou.

Klára: Takže viskozita, tedy hustota, a způsob zasychání jsou naprosto klíčové.

Filip: Přesně tak. Od super řídkých barev pro hlubotisk, které se odpařují, přes pastovité ofsetové barvy, které chemicky tvrdnou, až po práškové tonery, které se zapékají. Každá technika má tu svou barvu na míru.

Klára: Takže až se příště podíváte na časopis, obal od čokolády nebo potisk na tričku, už budete vědět, jaká věda se za tím skrývá.

Filip: Doufejme. A že to není žádná magie.

Klára: Díky moc, Filipe, za skvělé vysvětlení. A vám díky za poslech. U dalšího dílu se na vás těší Klára a Filip.

Filip: Mějte se hezky!