Podcast na Teorie světla a barev

Kapitoly

Dvojí tvář světla

Tři pilíře vidění

Oko versus přístroj

Základní a doplňkové barvy

Psychologie barev

Aditivní vs. Subtraktivní

Kouzlo tiskárny a gamut

Závěrečné shrnutí

Jak vidíme barvy

Souřadnice pro barvy

Univerzální překladač barev

Závěrečné shrnutí

Přepis

Tomáš: Představte si studentku grafiky, třeba Aničku. Celou noc pracuje na úžasném plakátu. Barvy na monitoru jsou dokonalé, syté, přesně podle jejích představ. Ráno běží do tiskárny, nadšeně si bere výtisk a... je to katastrofa. Červená je spíš oranžová a modrá má nádech fialové.

Klára: Ach jo, Anička. To je tak klasický problém. A přesně proto jsme tady. Posloucháte Studyfi Podcast.

Tomáš: Tak jo, Kláro, pojďme na to od začátku. Co je to vlastně světlo a jak souvisí s barvami?

Klára: Skvělá otázka! Světlo má takovou dvojí povahu. Na jednu stranu je to proud maličkých částeček energie, kterým říkáme fotony.

Tomáš: Jako takový déšť energie?

Klára: Přesně! Ale zároveň se chová jako vlna. Konkrétně elektromagnetické vlnění. A jen malou část toho vlnění, vlnové délky od 380 do 780 nanometrů, vidí naše oko. A tomu říkáme bílé světlo.

Tomáš: Takže bílé světlo vlastně obsahuje všechny barvy duhy? Jako když ho proženeš hranolem?

Klára: Přesně tak! Ten hranol ho jenom rozloží na jednotlivé barvy, které v něm celou dobu byly. Barva tedy není vlastnost předmětu samotného, ale výsledek toho, jak ten předmět odráží určité části světla.

Tomáš: Dobře, chápu. Ale co všechno potřebujeme, abychom tu barvu viděli? Třeba tu moji... modrou mikinu.

Klára: Potřebuješ tři věci: zdroj světla, pozorovaný předmět – tvoji mikinu – a pozorovatele, tedy tebe. Jakmile jedna z těch věcí chybí, žádný barevný vjem nevznikne.

Tomáš: Takže potmě je moje mikina vlastně bezbarvá.

Klára: Přesně tak! Světlo dopadne na mikinu, ta pohltí všechny barvy kromě modré, kterou odrazí do tvého oka, a mozek to vyhodnotí. Ale pozor, záleží i na zdroji světla!

Tomáš: Jak to myslíš?

Klára: Denní světlo má jinou "teplotu" ráno a jinou večer. Proto v polygrafii musí používat standardizované osvětlení, třeba D50, aby barvy na výtisku vypadaly vždycky stejně. To by Aničce z našeho úvodu pomohlo.

Tomáš: A co ten pozorovatel? Jak si můžeme být jistí, že moji modrou vidíš stejně jako já?

Klára: Nemůžeme! To je právě to subjektivní vnímání. Naše oko má tyčinky pro vidění za šera a čípky pro barvy. Máme tři druhy čípků, pro červenou, zelenou a modrou. V podstatě fungujeme v režimu RGB.

Tomáš: Počkat, jako RGB na monitoru?

Klára: Přesně! A protože každý máme ty čípky trochu jiné, může se naše vnímání lišit. Nemluvě o barvosleposti. Proto existuje i objektivní pozorovatel.

Tomáš: A to je kdo? Nějaký superčlověk?

Klára: Skoro. Je to přístroj, třeba spektrofotometr. Ten měří barvu naprosto přesně a objektivně podle norem. Využívá k tomu takzvané trichromatické činitele, které vlastně matematicky popisují, jak vnímá barvy „standardní“ lidské oko.

Tomáš: Takže RGB, červená, zelená, modrá, jsou ty základní, primární barvy?

Klára: Ano, pro světlo ano. Jsou to barvy, na které reagují naše oční čípky. Když je smícháš všechny dohromady, vznikne bílé světlo.

Tomáš: A co ty barvy v tiskárně? Azurová, purpurová, žlutá?

Klára: To jsou sekundární, nebo taky doplňkové barvy – CMY. Vznikají odečítáním od bílého světla a je to trochu jiný princip míchání, kterému se říká subtraktivní. Ale to je téma na jindy.

Tomáš: Páni. Takže barva je mnohem větší věda, než se zdá. Není to jen vlastnost věcí, ale komplexní vjem. Díky moc, Kláro!

Klára: Rádo se stalo!

Tomáš: A když už jsme u toho, jak barvy vnímáme... mají na nás i nějaký psychologický vliv? Slyšel jsem o teplých a studených barvách.

Klára: Přesně tak. Teplé barvy jako červená, oranžová a žlutá jsou hodně poutavé a vnímáme je jako energické. Proto se používají třeba na výstražné značky nebo tlačítka "koupit teď".

Tomáš: Abychom jednali rychle a moc nepřemýšleli, co? A co ty studené?

Klára: Ty jsou naopak klidnější. Modrá, zelená, fialová... působí elegantně, zdrženlivě a uklidňují. Modrá třeba evokuje klid a důvěru, zatímco červená může znamenat lásku, ale i hněv a agresi.

Tomáš: Dobře, to dává smysl. Zmínila jsi aditivní a subtraktivní míchání. Můžeš nám to vysvětlit jednoduše?

Klára: Jistě. Představ si tmu a tři barevné reflektory: červený, zelený a modrý. To je model RGB. Když je smícháš dohromady, jejich světla se sčítají a vytvoří bílé světlo.

Tomáš: Takže "aditivní" znamená sčítání světla. To je to, co se děje na mém monitoru, že?

Klára: Přesně. Naopak subtraktivní míchání je odečítání. Tady pracuješ s pigmenty, ne se světlem. Používá se v tisku – model CMY, tedy azurová, purpurová a žlutá.

Tomáš: Aha! Takže moje tiskárna nemíchá červenou a zelenou, ale tyhle... azurovou a purpurovou?

Klára: Přesně tak. Tyhle barvy pohlcují, neboli odečítají, části světla z bílého papíru. Když je smícháš všechny, teoreticky dostaneš černou. V praxi se ale často přidává ještě černý inkoust pro lepší kontrast.

Tomáš: A proto se mi občas stane, že barva na obrazovce vypadá úplně jinak než na papíře?

Klára: To je kvůli takzvanému gamutu. Gamut je prostě rozsah barev, které dané zařízení umí zobrazit nebo vytisknout. A teď to přijde... gamut pro monitory, tedy RGB, je mnohem větší než ten pro tisk, CMYK.

Tomáš: Takže proto ten můj zářivě neonový design vypadal po vytisknutí spíš jako vybledlé pyžamo?

Klára: Přesně z toho důvodu! Ta neonová barva byla zkrátka "mimo gamut" pro tisk. Byla netisknutelná.

Tomáš: Fantastické. Takže abych to shrnul: RGB je pro obrazovky a sčítá světlo. CMYK je pro tisk a odečítá světlo od papíru. A gamut je důvod, proč bychom si měli kontrolovat barvy před tiskem.

Klára: Skvěle shrnuto. A ještě existují komplementární neboli doplňkové barvy, které leží na barevném kruhu naproti sobě a vytvářejí maximální kontrast. Ale to už je jen třešnička na dortu.

Tomáš: Super! Tohle bylo neuvěřitelně užitečné. Teď ale pojďme od barev k něčemu, co je s designem také úzce spjato – k typografii.

Klára: Přesně tak. A když jsme u těch doplňkových barev... napadlo tě někdy, proč je citron žlutý?

Tomáš: No... protože je prostě žlutý? Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel.

Klára: Je to o fyzice. Citron pohlcuje většinu barevného spektra, ale odráží hlavně žlutou, s trochou zelené a oranžové. A tu barvu, kterou pohltí úplně, je modrá. Proto je modrá doplňkovou barvou ke žluté.

Tomáš: Aha! Takže to, co vidíme, je vlastně světlo, které se od předmětu odrazí. Tomu se říká remisní křivka?

Klára: Přesně. A ta pohlcená část je absorpční křivka. Jedna je v podstatě opakem druhé.

Tomáš: Super, to dává smysl. Ale jak se tohle všechno přenáší do počítače? Jak počítač ví, jakou přesně žlutou myslím?

Klára: Skvělá otázka. K tomu slouží barvové modely. Každou barvu můžeme definovat třemi hodnotami. Obvykle je to odstín, sytost a jas. Známe to jako model HSB nebo HSV.

Tomáš: Takže každá barva má v tomhle systému svoje souřadnice, jako na mapě?

Klára: Přesně tak! Jenže tady je háček. Tyhle modely, stejně jako RGB a CMYK, jsou takzvaně závislé. Jejich zobrazení závisí na konkrétním zařízení.

Tomáš: To je důvod, proč fotky na mém monitoru vypadají jinak než na tátově starém notebooku?

Klára: Přesně! Každé zařízení má jiný gamut, jiný rozsah. Co je sytě červená na tvém telefonu, může být na tiskárně jen vybledlá oranžová.

Tomáš: A existuje nějaké řešení? Nějaký univerzální jazyk pro barvy?

Klára: Naštěstí ano. Jsou to nezávislé barvové modely, jako CIE XYZ a hlavně CIELAB. Tyhle modely nevychází z možností nějakého zařízení, ale přímo z toho, jak vnímá barvy lidské oko.

Tomáš: Páni. Takže CIELAB je takový... univerzální překladač, který řekne mému monitoru i tiskárně, jak má ta barva doopravdy vypadat?

Klára: Perfektní přirovnání! Je to základ celého systému správy barev, takzvaného Color Managementu. Zajišťuje, že barvy budou vypadat stejně, ať už je zobrazíš kdekoliv.

Tomáš: Fantastické. Takže abychom to celé dnes shrnuli... Prošli jsme si aditivní RGB pro obrazovky, subtraktivní CMYK pro tisk a teď i modely, které barvy popisují univerzálně. Cítím se o dost chytřejší.

Klára: A to je cílem. Pamatujte, že pochopení barev je klíčem k lepšímu designu, fotkám i tisku. Není to žádná magie, jen skvělá věda.

Tomáš: Kláro, moc ti děkuji za skvělé a srozumitelné vysvětlení. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dnešního Studyfi Podcastu. Mějte se krásně!

Klára: Na slyšenou příště!