Podcast na Teorie ekonomického růstu

Kapitoly

Mýtus o bohatství

Klasici a drama u keynesiánců

Solowův model a dar z nebes

Konečně víme, odkud vítr fouká

Růst s ohledem na planetu

Shrnutí

Přepis

Tereza: Většina lidí si myslí, že když chce země zbohatnout, stačí jí prostě víc továren a víc strojů. Prostě do ekonomiky nalít kapitál a čekat na zázrak.

Filip: Přesně tak. Jenže ono se ukazuje, že to samo o sobě k trvalému růstu životní úrovně vůbec nestačí. Ve skutečnosti takhle narazíte na zeď.

Tereza: Na zeď? Jakou zeď? To zní docela... pesimisticky. Co tím myslíš?

Filip: Neboj, není to tak hrozné. Všechno si vysvětlíme. Posloucháte Studyfi Podcast.

Tereza: Dobře, tak pojďme od začátku. Jak to viděli první ekonomové?

Filip: Klasické teorie to viděly jednoduše: víc pracovníků znamená větší kapacitu ekonomiky. A když chtěli zvýšit výstup na jednoho pracovníka, soustředili se na produktivitu, třeba mezinárodní dělbou práce.

Tereza: A po nich přišel ten slavný Harrod-Domarův model, že? Ten už byl trochu komplikovanější.

Filip: To teda byl. Patří ke keynesiánským teoriím a zkoumal, jak růst při plné zaměstnanosti. Problém byl, že podle nich musí být v rovnováze tři tempa růstu – skutečné, zaručené a přirozené.

Tereza: A to se dělo často?

Filip: Právěže vůbec! Nenašli žádný mechanismus, který by to zajistil. Takže jejich závěr byl, že ekonomika je vnitřně nestabilní a neustále potřebuje zásahy státu, aby nespadla z téhle tenké hrany.

Tereza: Takže takoví ekonomičtí dramatici?

Filip: Dalo by se to tak říct. Věřili spíš v krátkodobou stabilizaci než v dlouhodobý automatický růst.

Tereza: Dobře, tak kdo přišel s optimističtějším pohledem?

Filip: Robert Solow a jeho neoklasický model. Reagoval na keynesiánce a přidal klíčovou věc: možnost nahrazovat práci kapitálem a naopak. A hlavně ukázal, proč jen to hromadění kapitálu nestačí.

Tereza: A to je ta zeď, o které jsi mluvil na začátku?

Filip: Přesně. Solowův model ukazuje, že ekonomika časem dosáhne takzvaného „stálého stavu“. V něm všechny úspory jdou jen na opravu starých strojů a na vybavení nových pracovníků. Růst produktu na obyvatele se v podstatě zastaví.

Tereza: Takže co je ten motor, který nás posouvá dál?

Filip: A teď to přijde... Technologický pokrok! Ten jediný dokáže trvale zvyšovat životní úroveň. Háček byl v tom, že u Solowa byl tenhle pokrok exogenní. Prostě přišel „z nebe“, ale model nevysvětlil, kde se vzal.

Tereza: Takový deus ex machina pro ekonomy?

Filip: Dokonalé přirovnání! Ale model měl i zajímavý závěr: chudé země by měly růst rychleji a dohánět ty bohaté. Říká se tomu teorie konvergence.

Tereza: Tomu „daru z nebes“ asi moc ekonomů dlouho nevěřilo, co?

Filip: Vůbec ne. A proto v 80. letech přišly teorie endogenního růstu. Ty konečně řekly: „Počkat, ten technologický pokrok si tvoříme sami, uvnitř ekonomiky!“

Tereza: A jak konkrétně?

Filip: Rozšířily pojetí kapitálu o lidský kapitál. Tedy o vzdělání, dovednosti, inovace... to všechno je ten pravý motor růstu. Není to o strojích, ale o chytrých lidech, kteří je vymýšlejí a vylepšují.

Tereza: Takže investice do vzdělání je vlastně ta nejlepší ekonomická politika?

Filip: Z dlouhodobého hlediska rozhodně. Ekonomiky postavené na znalostech dosahují rostoucích výnosů a neustále se zlepšují.

Tereza: Všechny tyhle teorie mluví o růstu a růstu. Ale co naše planeta? To přece nemůže jít do nekonečna, ne?

Filip: Skvělá poznámka. Přesně na to reagovaly alternativní teorie už na přelomu 60. a 70. let. Začaly se objevovat obavy z čerpání zdrojů.

Tereza: A s čím přišly?

Filip: Například s teorií nulového ekonomického růstu. A dnes je velmi aktuální teorie trvale udržitelného rozvoje. Ta říká, že máme vyrábět a spotřebovávat tak, abychom uspokojili své potřeby, ale neomezili možnosti budoucích generací.

Tereza: Tak pojďme si to na závěr shrnout. Začali jsme u klasiků, pro které bylo hlavní mít víc lidí a práce.

Filip: ...potom jsme se podívali na nestabilní Harrod-Domarův model, který „opravil“ Solow. Ten ukázal, že klíčový je technologický pokrok, i když ještě nevěděl odkud.

Tereza: A nakonec teorie endogenního růstu odhalily, že ten pokrok tvoříme my sami, díky vzdělání a inovacím. A to vše s ohledem na udržitelný rozvoj.

Filip: Přesně tak. Ten hlavní poznatek je, že dlouhodobé bohatství nepramení z hromadění věcí, ale z hromadění znalostí.

Tereza: Skvělé. Filipe, moc díky za srozumitelné vysvětlení.

Filip: Rádo se stalo. Mějte se hezky!