Podcast na Teorie a dějiny mezinárodních vztahů

Kapitoly

Mýtus o velkých vůdcích

Realismus vs. Neorealismus

Tři tváře Neoliberalismu

Vztahy v srdci Evropy

Teorie za praxí

Bezpečnostní dilema

Propojený svět

Dvě strany jedné mince

Kdo drží kormidlo?

Hráči ve stínu

Kde jsou napsaná pravidla?

Nová Pravidla Hry

Kvantitativní Závody

Chytřejší a Silnější Bomby

Smlouvy a Omezení

Od zbraní k penězům

Liberální optimismus

Marxistická kritika

Nacionalistický pragmatismus

Smíšená realita

Spouštěč války: Polsko

Krize studené války

Vznik a cíle OSN

Úspěchy v praxi

Závěrečné shrnutí

Přepis

Vojtěch: Většina lidí si myslí, že mezinárodní politiku řídí hlavně silní vůdci a jejich osobní dohody. Ale co když vám řeknu, že mnohem víc záleží na něčem neviditelném, na samotné „struktuře“ světa?

Barbora: Přesně tak. Tohle je klíčový rozdíl mezi dvěma zásadními teoriemi. Mimochodem, posloucháte Studyfi Podcast. Tak pojďme na to.

Vojtěch: Dobře, takže na jedné straně máme realismus. O co tam jde?

Barbora: Realismus, jehož představitelem je třeba Machiavelli, říká, že státy jsou jako lidé – sobecké a zaměřené na přežití. Klíčová je moc. Kdo má větší moc, vyhrává. Je to hodně o lidské povaze.

Vojtěch: A neorealismus? To zní skoro stejně.

Barbora: Podobně, ale jinak. Neorealista Kenneth Waltz říká: „Zapomeňte na lidskou povahu!“ Důležitá je struktura mezinárodního systému, která je anarchická. Nemáme žádnou světovou vládu, a to nutí státy chovat se určitým způsobem, aby přežily.

Vojtěch: Takže je to jako chaos, kde se každý stará jen sám o sebe? Trochu jako můj pokoj před zkouškou.

Barbora: Dá se to tak říct. Ta anarchie a rozložení moci mezi státy určuje vše, bez ohledu na to, kdo je zrovna prezidentem.

Vojtěch: A co neoliberalismus? Není to jen jeden směr?

Barbora: Kdepak. Má minimálně tři hlavní varianty. Neoliberální institucionalismus věří, že mezinárodní instituce jako OSN pomáhají státům spolupracovat. Pak je tu ekonomický neoliberalismus, který prosazuje volný trh a co nejméně zásahů státu.

Vojtěch: A ta třetí?

Barbora: To je neoliberální politická ekonomie, která oba pohledy spojuje a zkoumá vztah politiky a globální ekonomiky.

Vojtěch: A jak to všechno ovlivnilo vztahy Česka se sousedy po vstupu do EU?

Barbora: Skvělá otázka. Vezměme si Slovensko. Naše vztahy jsou i po rozdělení extrémně blízké. Společná historie a kultura dělají své a členství v EU a NATO naši spolupráci jen posílilo. Je to opravdu nadstandardní vztah.

Vojtěch: To dává smysl. Ale když se na to podíváme z větší výšky... existují nějaké teorie, které by nám pomohly lépe pochopit, proč se státy chovají tak, jak se chovají? Proč někdy spolupracují a jindy jsou na nože?

Barbora: Přesně tak, Vojtěcho. To je jádro mezinárodních vztahů. A v centru toho všeho je velká debata. Říká se jí „neo-neo debata“. Zní to složitě, ale není.

Vojtěch: Neo-neo? Jako z Matrixu?

Barbora: Skoro. Představ si dva hlavní tábory. Na jedné straně máme neorealisty. Ti říkají, že mezinárodní systém je v podstatě anarchie. Neexistuje žádná světová policie, takže každý stát se musí postarat sám o sebe. Hlavní je síla a přežití.

Vojtěch: Dobře, to zní dost pesimisticky. A ten druhý tábor?

Barbora: To jsou neoliberalisté. Souhlasí, že je to anarchie, ale jsou optimističtější. Říkají: „Jasně, není tu světová vláda, ale můžeme vytvářet pravidla a instituce, jako je OSN nebo EU.“ Tyhle instituce nám pomáhají spolupracovat, protože je to pro všechny výhodnější.

Vojtěch: Takže neorealisté vidí svět jako neustálý boj o moc a neoliberalisté jako hřiště, kde se dají stavět společné projekty?

Barbora: Přesně tak jsi to vystihl. A neorealisté mají pro svůj pohled jeden skvělý koncept. Jmenuje se „bezpečnostní dilema“. Zní to takhle: Stát A se cítí ohrožený, tak začne zbrojit, aby se chránil.

Vojtěch: Logické.

Barbora: Ano, ale co udělá sousední stát B, když vidí, že stát A zbrojí? Začne se cítit ohrožený... a taky začne zbrojit. Výsledkem je, že jsou oba státy ozbrojené po zuby a paradoxně méně v bezpečí než na začátku. Je to taková spirála nedůvěry.

Vojtěch: Páni, to je vlastně dokonalý popis studené války. Nebo i dnešních závodů ve zbrojení.

Barbora: Přesně tak. Je to jeden z nejmocnějších motorů konfliktů. A ukazuje to, jak kroky podniknuté pro vlastní bezpečnost mohou neúmyslně vyvolat strach a nepřátelství u ostatních.

Vojtěch: Neoliberalisté ale mluvili o spolupráci a propojenosti. To souvisí s tou myšlenkou „interdependence“, neboli vzájemné závislosti?

Barbora: Přesně. Interdependence je klíčový koncept. Dnes už žádný stát není ostrov sám pro sebe. Jsme propojení ekonomicky, politicky, a dokonce i kulturně. Think of it this way... tvůj telefon byl pravděpodobně navržen v Americe, součástky se vyrobily v Asii a smontoval se někde úplně jinde.

Vojtěch: Takže když má problém jedna země, pocítí to i ostatní. Jako při té finanční krizi v roce 2008?

Barbora: To je dokonalý příklad ekonomické interdependence. Ale existuje i politická — to, co se rozhodne v Bruselu, ovlivní život v Praze. Nebo environmentální — změna klimatu nezná hranice. Všechno je propojené.

Vojtěch: A to je dobře, nebo špatně?

Barbora: To je ta otázka za milion! Liberálové řeknou, že je to skvělé. Vzájemná závislost podporuje mír. Proč bys útočil na zemi, která ti vyrábí klíčové součástky do aut? Byla by to ekonomická sebevražda.

Vojtěch: Ale musí v tom být nějaký háček. Co říkají realisté?

Barbora: Realisté jsou opatrnější. Říkají: „Super, jsme propojení. Ale to taky znamená, že jsme zranitelní.“ Když tvůj hlavní dodavatel energie zavře kohoutky, máš obrovský problém. Závislost může být použita jako zbraň.

Vojtěch: Takže závislost může vést ke spolupráci, ale taky k vydírání. To je docela... komplikované.

Barbora: Vítej ve světě mezinárodních vztahů! The key takeaway here is... že neexistuje jedna jednoduchá odpověď. Oba pohledy, ten realistický i ten liberální, nám pomáhají vidět celý obrázek. Jedni varují před riziky, druzí ukazují na příležitosti.

Vojtěch: Takže máme teorie, které vysvětlují, proč státy soupeří a proč spolupracují. Ale jak se tahle spolupráce vlastně organizuje v praxi? Tím myslím... jak vznikají a fungují takzvané mezinárodní režimy?

Barbora: To je skvělá otázka, Vojtěchu. Ale než se vrhneme na mezinárodní režimy, musíme si nejdřív tak trochu uklidit u sebe doma.

Vojtěch: Uklidit doma? Jak to myslíš? To zní, jako bys mi chtěla zkontrolovat prach pod postelí.

Barbora: To ne. Myslím tím, že abychom pochopili, jak stát funguje navenek, musíme vědět, kdo ho řídí zevnitř. Kdo vlastně v Česku rozhoduje o zahraniční politice? Není to jen jeden člověk.

Vojtěch: Takže to není tak, že prezident mávne rukou a je to?

Barbora: Kéž by to bylo tak jednoduché. Ve skutečnosti je to týmová práce. Představ si to jako trojúhelník moci. Na jednom vrcholu je prezident, na druhém vláda, hlavně Ministerstvo zahraničních věcí, a na třetím je Parlament.

Vojtěch: Dobře, trojúhelník... A jak si dělí práci? Hádají se o to, kdo bude řídit?

Barbora: Někdy určitě. Ale Ústava to jasně rozděluje. Prezident sice zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, jak říká článek 63... ale u spousty věcí potřebuje souhlas, takzvanou kontrasignaci, od předsedy vlády.

Vojtěch: Takže nemůže jednat úplně sám.

Barbora: Přesně. Vláda, a hlavně Ministerstvo zahraničních věcí, dělá tu každodenní, mravenčí práci. Připravuje smlouvy, řídí diplomaty a stará se o vztahy s ostatními zeměmi. A Parlament, tedy Poslanecká sněmovna a Senát, do toho vstupuje u nejdůležitějších smluv. Musí je schválit, jinak neplatí.

Vojtěch: Rozumím. Takže máme tenhle trojúhelník moci: prezident, vláda a parlament. To dává smysl.

Barbora: Ano, to jsou ti hlavní, viditelní hráči. Ale... to není všechno. Existují i další, kteří tahají za nitky tak trochu ze stínu.

Vojtěch: Ze stínu? Zní to skoro jako z nějakého thrilleru. Mluvíš o špionech?

Barbora: Vlastně... trefil ses! Například Bezpečnostní informační služba, známá jako BIS. Ta samozřejmě politiku nedělá, ale poskytuje vládě a prezidentovi klíčové informace pro jejich rozhodování. Bez dobrých informací se dobrá zahraniční politika dělat nedá.

Vojtěch: Takže jsou to takoví našeptávači v pozadí. Kdo dál?

Barbora: Pak tu máme různé neziskové organizace a takzvané think-tanky. To jsou skupiny expertů, které dělají analýzy, píšou studie a snaží se ovlivnit veřejnou debatu i samotné politiky.

Vojtěch: Takže to není jen o politicích v drahých oblecích, co podepisují smlouvy. Je to mnohem složitější síť lidí a organizací.

Barbora: Přesně tak. Zahraniční politika je týmový sport. A někdy i docela kontaktní.

Vojtěch: Dobře, a kde jsou pro tenhle 'sport' napsaná pravidla? Kde najdu ten manuál?

Barbora: Základní hřiště vymezuje naše Ústava, přijatá v roce 1992. Ta jasně říká, kdo má jaké pravomoci, aby si nelezli do zelí. Je to ten nejvyšší zákon.

Vojtěch: A co ty menší, detailnější pravidla?

Barbora: Na to máme další zákony. Třeba Zákon o zahraniční službě, který je v podstatě taková příručka pro naše diplomaty – co můžou, co musí. Nebo zákon, který přesně popisuje, jak se u nás schvalují mezinárodní smlouvy.

Vojtěch: Takže Ústava je základ a pak jsou tu specifické zákony pro jednotlivé oblasti. Je to systém, který má zajistit, aby nikdo neměl absolutní moc.

Barbora: Přesně jsi to vystihl. Je to systém brzd a protivah. A funguje, i když občas se u toho politici trochu zapotí.

Vojtěch: To věřím. Takže teď už víme, kdo hraje a podle jakých pravidel. Ale nabízí se otázka... co je vlastně cílem té hry? Kam česká zahraniční politika směřuje od doby, co jsme samostatný stát?

Barbora: To je skvělá otázka, Vojtěchu. Protože cíl se dramaticky změnil v roce 1945. V ten moment, kdy Spojené státy svrhly bomby na Hirošimu a Nagasaki, se změnila pravidla celé mezinárodní politiky. Najednou tu byl faktor, který mohl vymazat celé státy z mapy.

Vojtěch: Jaderné zbraně. Úplně změnily tu šachovnici, o které jsme mluvili.

Barbora: Přesně tak. Všechny zahraniční politiky od té doby, včetně té naší, musí počítat s tím, že tahle hrozba existuje. Je to jako hrát fotbal s vědomím, že jeden z týmů má v šatně meteorit a může ho kdykoliv poslat na hřiště.

Vojtěch: Tak to je docela trefné přirovnání. Takže jak tenhle závod... nebo spíš hrozba... začal?

Barbora: Začalo to kvantitou. První byly ty dvě bomby v Japonsku, „Little Boy“ a „Fat Man“. Ale hned v roce 1949 Sovětský svaz otestoval svou vlastní bombu a závody ve zbrojení se rozjely naplno.

Vojtěch: Takže kdo jich bude mít víc? To bylo to hlavní?

Barbora: V podstatě ano, alespoň zpočátku. Bylo to šílené. Spojené státy dosáhly vrcholu v roce 1967 s více než 31 tisíci jadernými hlavicemi. Představ si to číslo.

Vojtěch: Třicet jedna tisíc? To je... to je nepředstavitelné. To by stačilo na zničení planety několikrát dokola.

Barbora: Přesně. A Sovětský svaz byl ještě „lepší“. V roce 1986 měli na svém vrcholu asi 45 tisíc hlavic. Byla to logika vzájemně zaručeného zničení. Pokud zaútočíš ty, zničím já tebe, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám.

Vojtěch: Dobře, takže měli desítky tisíc bomb. Ale předpokládám, že nezůstalo jen u počtu. Určitě se snažili je i vylepšovat, že?

Barbora: Naprosto. Tady přichází na řadu kvalitativní posun. V padesátých letech přišly vodíkové neboli termonukleární zbraně. Ty byly o několik řádů silnější než původní atomové bomby.

Vojtěch: Jako třeba slavná Car-bomba?

Barbora: Ano, přesně ta. Největší testovaná bomba vůbec. Ale klíčová inovace přišla v 70. letech. Byla to technologie zvaná MIRV. To je zkratka pro Multiple Independently targetable Reentry Vehicle.

Vojtěch: To zní hodně složitě. Co to znamená v praxi?

Barbora: Představ si to jako mezikontinentální autobus. Jedna velká raketa, ten autobus, nese několik menších hlavic, což jsou pasažéři. A každý pasažér může vystoupit na jiné zastávce, tedy zasáhnout jiný cíl.

Vojtěch: Páni. Takže jedna raketa mohla zničit několik měst najednou. To je děsivé.

Barbora: A k tomu přidej vývoj balistických raket odpalovaných z ponorek. Ty se daly schovat pod hladinu oceánu, takže byly prakticky nezničitelné prvním úderem. To zajišťovalo schopnost odplaty.

Vojtěch: Takže svět byl plný stále chytřejších a silnějších zbraní. To muselo politiky dost děsit. Snažili se to nějak omezit?

Barbora: Ano, naštěstí ano. Uvědomili si, že sedí na sudu se střelným prachem. První vlaštovkou byla Smlouva o částečném zákazu jaderných zkoušek v roce 1963, která zakázala testy v atmosféře.

Vojtěch: Takže už žádné atomové hřiby viditelné z dálky.

Barbora: Přesně. Pak přišly v 70. letech dohody SALT, které poprvé omezily počet strategických nosičů, tedy raket a bombardérů. A velkým krokem byla v roce 1987 smlouva INF, která zlikvidovala celou jednu kategorii raket středního doletu.

Vojtěch: A co po studené válce? Pokračovalo se v tom?

Barbora: Rozhodně. Klíčové byly smlouvy START a později New START. Ty vedly k masivnímu snížení počtu hlavic. Například New START z roku 2010 omezila USA a Rusko na maximálně 1550 rozmístěných strategických hlavic.

Vojtěch: Takže z desítek tisíc na zhruba patnáct set. To je obrovský pokrok.

Barbora: Je to pokrok, ale nezapomínejme, že i tenhle menší počet by stále stačil na rozpoutání globální katastrofy. Navíc, po rozpadu Sovětského svazu vyvstal úplně nový problém... co se stane s arzenálem, který se najednou ocitl na území několika nových států?

Vojtěch: To musela být obrovská výzva... zajistit všechny ty zbraně. Ale bezpečnost není jen o armádě, že? Dnes je to čím dál víc i o penězích a ekonomice.

Barbora: Přesně tak. A stejně jako u bezpečnosti, i na mezinárodní ekonomii existuje několik naprosto odlišných pohledů.

Vojtěch: Tak jaké jsou ty hlavní? Předpokládám, že jeden bude o volném trhu pro všechny.

Barbora: Správně, to je liberální přístup. Ten věří, že když spolu státy obchodují, bohatnou všichni. Říká se tomu "absolutní zisky". Když spolupracujeme, koláč se zvětšuje pro každého.

Vojtěch: Takže dohody jako CETA mezi EU a Kanadou?

Barbora: Přesně. Cílem je odstranit bariéry a nechat trh pracovat. Zní to skvěle, ale ne všichni s tím souhlasí.

Vojtěch: Kdo například?

Barbora: Marxistický pohled. Ten vidí světovou ekonomiku jako arénu třídního boje. Teoretik Immanuel Wallerstein to popsal jako systém "jádra" a "periferie".

Vojtěch: Počkat, jádro a periferie? To zní jako planeta a její měsíce.

Barbora: Dobrá analogie! Bohaté státy v jádru systematicky vysávají hodnotu z chudé periferie. Instituce jako Mezinárodní měnový fond podle této teorie neslouží všem, ale udržují tuhle nerovnost.

Vojtěch: A co ten třetí pohled? Zní to, jako by chyběl někdo, kdo kope sám za sebe.

Barbora: A to je ekonomický nacionalismus, neboli merkantilismus. Tady nejde o globální blaho ani o třídní boj. Jde o sílu vlastního státu.

Vojtěch: Takže cla, dotace, ochrana vlastního trhu...

Barbora: Přesně. Cílem není efektivita, ale soběstačnost a bezpečnost. Trumpova cla na čínské zboží nebo naše současné debaty o energetické soběstačnosti jsou toho dokonalým příkladem.

Vojtěch: Takže liberalismus je týmová hra, marxismus je boj o moc a nacionalismus je "každý sám za sebe"?

Barbora: Velmi zjednodušeně, ano. Klíčové je, že v praxi většina států kombinuje prvky všech tří. Je to takový komplexní tanec. A právě tenhle tanec mezi státy vedl ke vzniku zajímavé teorie... takzvané Anglické školy.

Vojtěch: Anglická škola... to zní jako něco, kde se učí pít čaj o páté. Ale vážně, ten tanec mezi státy... kde to nejvíc jiskřilo? Mám na mysli třeba začátek druhé světové války.

Barbora: Skvělý příklad. Vezměme si napadení Polska v roce 1939. To totiž nebyla jen jedna agrese, ale hned dvě.

Vojtěch: Dvě? Vždyť se učíme, že Německo napadlo Polsko prvního září.

Barbora: Přesně tak. Hitler chtěl zrušit Versailleskou smlouvu a získat "Lebensraum", tedy životní prostor. Poláky viděl jako podřadný národ. Takže to byla kombinace strategie a rasové ideologie. Jenže pak... sedmnáctého září, přišel z východu Sovětský svaz.

Vojtěch: A proč ti? Měli snad s Hitlerem dohodu?

Barbora: Bingo. Tajný dodatek paktu Molotov-Ribbentrop. V podstatě si Polsko rozdělili. Zatímco se Polsko zoufale snažilo bránit a čekalo na pomoc od Británie a Francie... ocitlo se v kleštích dvou totalit.

Vojtěch: Takže Británie a Francie pak vyhlásily válku oběma?

Barbora: Tady je ten háček. Válku vyhlásily jen Německu. To ukazuje, jak byla ta mezinárodní politika tehdy složitá. A tenhle "spojenec z rozumu" mezi Hitlerem a Stalinem samozřejmě nevydržel dlouho.

Vojtěch: To je neuvěřitelné. A po téhle horké válce přišla ta studená. Které momenty tam byly nejvíc na hraně?

Barbora: Určitě tři hlavní. První byla Berlínská blokáda v roce '48. Sověti se pokusili vyhladovět Západní Berlín, ale Spojenci zavedli masivní letecký most a město zachránili.

Vojtěch: To musel být logistický oříšek.

Barbora: Obrovský! Pak přišla Korejská válka, taková zástupná válka mezi velmocemi. Ale ten nejhorší moment... to byla Kubánská raketová krize v roce 1962.

Vojtěch: Rakety na Kubě, že?

Barbora: Ano. Svět byl tehdy doslova pár minut od jaderné apokalypsy. Sověti umístili rakety kousek od USA, Kennedy nařídil námořní blokádu... byla to neuvěřitelná hra nervů. Nakonec se naštěstí dohodli, ale bylo to o fous.

Vojtěch: Uf. Z toho až mrazí. Ale co přesně vedlo k tomu, že se Chruščov rozhodl pro tak riskantní krok?

Barbora: Skvělá otázka. Byla to kombinace faktorů, ale klíčové bylo, že nakonec zvítězila diplomacie. A právě to je skvělý můstek k našemu poslednímu tématu – mezinárodním organizacím, které mají přesně takovým krizím předcházet.

Vojtěch: Takže mluvíme hlavně o Organizaci spojených národů, že? O OSN.

Barbora: Přesně tak. I když nebyla první. Před ní existovala Společnost národů, ale ta, jak víme, ve druhé světové válce moc neobstála. OSN tak vznikla v roce 1945 z popela války. Cíl byl jasný: udržet mír a bezpečnost.

Vojtěch: A taky rozvíjet přátelské vztahy a řešit problémy společně, jestli si to pamatuju dobře ze školy.

Barbora: Naprosto správně. A taky prosazovat lidská práva. V podstatě jde o to, být takovým centrem, kde se státy mohou domluvit, místo aby po sobě střílely.

Vojtěch: To zní logicky. Ale funguje to? Má OSN nějaké hmatatelné úspěchy?

Barbora: Rozhodně! Vezmi si třeba mírové mise. Od Egypta po Libanon pomáhaly modré přilby udržovat klid v konfliktních zónách. Nebo zdravotnictví – Světová zdravotnická organizace, což je agentura OSN, kompletně vymýtila neštovice. To je obrovská věc.

Vojtěch: To tedy je. O tom se moc nemluví.

Barbora: A co teprve humanitární pomoc? Světový potravinový program nebo Úřad pro uprchlíky pomáhají milionům lidí v nouzi. A nezapomínejme na mezinárodní tribunály, které soudily válečné zločince z Jugoslávie nebo Rwandy.

Vojtěch: Takže když to shrneme, i když OSN často čelí kritice a není dokonalá, její role v diplomacii, zdravotnictví a humanitární pomoci je naprosto zásadní.

Barbora: Přesně tak, Vojtěchu. Je to nejdůležitější platforma pro dialog, jakou na světě máme. A tím jsme se, myslím, dostali na konec.

Vojtěch: Děkuji ti, Barboro, za skvělé postřehy nejen o studené válce. A děkujeme i vám, našim posluchačům. Doufáme, že jste se dozvěděli něco nového. U dalšího dílu Studyfi Podcastu na slyšenou!

Barbora: Mějte se hezky, na slyšenou.