Podcast na Temperament a psychologické aspekty nemoci

Kapitoly

Mýtus o temperamentu

Co je to temperament?

Vnější a vnitřní projevy

Hippokratova typologie: Čtyři šťávy

Pavlov a nervová soustava

Další pohledy: Eysenck a Kretschmer

Shrnutí a další kroky

Jung a dva světy

Moderní testy osobnosti

Osobnost a prožívání nemoci

Co je psychosomatika?

Co všechno ovlivňuje prožívání?

Různé postoje k nemoci

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Barbora: Většina lidí si myslí, že temperament je prostě jen nálada, kterou můžeme úplně změnit výchovou nebo pevnou vůlí. Ale co když vám řeknu, že je to z velké části dané už od narození?

Martin: Přesně tak. Je to jako základní nastavení vašeho počítače. Můžete instalovat různé programy, ale operační systém zůstává stejný.

Barbora: To je fascinující. Znamená to tedy, že jsme odsouzeni být celý život stejní? O tom si budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Martin: Ne, v žádném případě nejsme odsouzeni. Ale temperament určuje dynamiku a intenzitu našeho prožívání a chování. Je to ten vrozený základ.

Barbora: Dobře, co přesně znamená ta „dynamika a intenzita“? Zní to trochu... vědecky.

Martin: Zní, ale je to jednoduché. V podstatě to určuje, jak rychle a jak silně na něco reagujeme. A taky jak dlouho naše reakce trvá a jak rychle se naše nálady střídají.

Barbora: Aha, takže jestli mě něco naštve a jsem vytočená pět minut nebo celý den, za to může z části můj temperament?

Martin: Přesně tak! Ovlivňuje to tvé vnitřní prožívání – třeba rychlost myšlení nebo jak hluboce prožíváš emoce. Ale i vnější chování.

Barbora: A to vnější chování, to jsou gesta a mimika?

Martin: Ano, mimika, tedy výrazy obličeje, gesta, celkové pohyby, ale i rychlost a hlasitost řeči. Všechno to, co lidé vidí na první pohled.

Barbora: Takže temperament je vlastně takový náš osobní styl, jakým projevujeme sami sebe navenek.

Martin: Krásně řečeno. Je důležité si pamatovat, že je převážně vrozený. Můžeme ho sice výchovou a sebevýchovou částečně ovlivnit, ale úplně ho změnit nejde.

Barbora: To je vlastně docela úleva. Nemusíme se snažit být někým, kým nejsme od základu.

Martin: Přesně. Jde o to naučit se pracovat s tím, co máme. Temperament určuje naši živost, emoční stabilitu a taky způsob, jakým se přizpůsobujeme okolí.

Barbora: Dobře, pojďme se podívat na nějaké konkrétní typologie. Slyšela jsem, že ta úplně nejstarší souvisí s tělesnými tekutinami. To zní trochu… divně.

Martin: Je to tak! Mluvíme o Hippokratově typologii, kterou později ještě upravil Galénos. Tenhle řecký lékař tvrdil, že temperament závisí na tom, která ze čtyř tělesných tekutin v těle převládá.

Barbora: Počkat, jaké tekutiny? To mě zajímá.

Martin: Takže, zaprvé tu máme sangvinika. U něj měla převládat krev, latinsky sanguis. Je to ten typický veselý, optimistický a společenský člověk. Plný života, ale někdy trochu povrchní a přelétavý.

Barbora: To zní jako ten kamarád, co je na každé párty a všechny zná. Kdo je další?

Martin: Další je cholerik, od slova cholé, tedy žluč. To je ten energický, prudký, někdy až výbušný typ. Skvělý vůdce, rozhodný a aktivní. Jeho stinnou stránkou ale může být netrpělivost nebo panovačnost.

Barbora: Těch pár taky znám. Co ti klidnější?

Martin: Pro ty tu máme flegmatika. Název je odvozen od slova flegma, hlen. Je to klidný, spolehlivý a vyrovnaný člověk. Trpělivý, ale někdy může působit pasivně nebo až líně.

Barbora: A poslední? To bude asi ten největší přemýšlivec, že?

Martin: Trefa. To je melancholik, od slov melaina cholé, černá žluč. Je citlivý, vážný, hloubavý a spolehlivý. Často je ale také pesimistický, úzkostný a přecitlivělý.

Barbora: Je důležité říct, že žádný typ není lepší nebo horší, že? A že málokdo je jen jeden typ.

Martin: Naprosto klíčový bod. Každý typ má své klady a zápory a většina z nás je kombinací více temperamentů.

Barbora: Takže to byla antika. Ale co modernější pohled? Co na to říká třeba neurověda?

Martin: Skvělý přechod! Ruský fyziolog Ivan Petrovič Pavlov přišel s tím, že temperament souvisí s typem vyšší nervové činnosti. Už žádné tělesné šťávy.

Barbora: To zní o dost vědečtěji. Jak to rozdělil?

Martin: Pavlov pracoval se třemi vlastnostmi nervové soustavy. Zaprvé síla – tedy jestli jde o silný, nebo slabý typ. Silný typ je odolný a dobře zvládá stres. Slabý typ se snadno unaví a ruší ho podněty z okolí.

Barbora: Takže slabý typ by neměl pracovat na stavbě a silný v knihovně?

Martin: Zjednodušeně řečeno, ano. Druhou vlastností je vyrovnanost. Vyrovnaný typ dobře ovládá emoce, zatímco nevyrovnaný je impulzivní.

Barbora: A ta třetí?

Martin: Třetí je pohyblivost. Pohyblivý typ se rychle přizpůsobuje změnám, zatímco nepohyblivý je pomalejší a drží se svých návyků.

Barbora: A dají se tyhle typy nějak spojit s těmi od Hippokrata?

Martin: Ano, a to je na tom to krásné! Třeba sangvinik odpovídá typu silnému, vyrovnanému a pohyblivému. Cholerik je silný, ale nevyrovnaný. Flegmatik je silný, vyrovnaný, ale nepohyblivý. A melancholik odpovídá slabému typu.

Barbora: Páni, to do sebe hezky zapadá. Existují ještě nějaké další známé teorie, které bychom měli znát?

Martin: Určitě. Psycholog Hans Eysenck propojil řeckou typologii s modernějšími pojmy. Zavedl dvě hlavní osy: extraverze versus introverze a stabilita versus labilita.

Barbora: Extravert a introvert, to jsou známá slova. Extravert je zaměřený ven, na lidi. Introvert spíš dovnitř, do sebe.

Martin: Přesně. A stabilita versus labilita popisuje emoční stálost. Labilní člověk je citově nestabilní, úzkostný, snadno se rozruší. Stabilní je naopak klidný a vyrovnaný.

Barbora: Takže cholerik by byl asi extrovertní a labilní, zatímco flegmatik introvertní a stabilní?

Martin: Téměř. Flegmatik je spíše stabilní introvert, zatímco sangvinik stabilní extravert. Cholerik je labilní extravert a melancholik labilní introvert. Je to taková mapa temperamentu.

Barbora: Ještě jsem slyšela o Kretschmerovi, který spojoval temperament se stavbou těla. To je pravda?

Martin: Ano, Ernst Kretschmer si všímal souvislostí mezi tělesnou konstitucí a temperamentem. Třeba zavalitější postavu, takzvaný pyknický typ, spojoval s cyklotymním temperamentem – tedy společenským, ale náladovým. Hubené leptosomy zase se schizotymním – uzavřeným a citlivým.

Barbora: Takže podle toho, jestli přiberu, se mi změní temperament? To je docela divoká představa.

Martin: Je to spíš historická zajímavost. Dnes víme, že je to mnohem složitější a takhle zjednodušit to nejde. Rozhodně nesuďte temperament podle postavy.

Barbora: Dobře, pojďme si to shrnout. Temperament je náš vrozený základ, který určuje, jak intenzivně a rychle reagujeme. Není dobrý ani špatný a nemůžeme ho úplně změnit, ale můžeme se s ním naučit pracovat.

Martin: Přesně tak. Ať už se na něj díváme přes optiku Hippokrata, Pavlova nebo Eysencka, klíčové je pochopit své vlastní nastavení. Pomůže nám to lépe zvládat stres i učení.

Barbora: Super. To byl skvělý přehled. A když už víme, jaký máme vnitřní motor, v příští části se podíváme na to, jak tento motor pohání naše emoce.

Martin: Přesně tak. A právě emoce úzce souvisí s tím, jak je naše osobnost celkově poskládaná. Temperament je základ, ale osobnost je celý dům, který na něm stojí.

Barbora: Takže teď se od motoru přesouváme k řidiči?

Martin: Skvělá analogie! A jedním z prvních, kdo se pokusil tyhle „řidiče“ popsat, byl Carl Gustav Jung. Určitě jste všichni slyšeli jeho slavné rozdělení na introverty a extroverty.

Barbora: Jasně, introvert je ten stydlivý, co sedí v koutě, a extrovert je král každé párty, ne?

Martin: To je takový běžný mýtus. Ve skutečnosti to není o stydlivosti, ale o zdroji energie. Přemýšlej o tom takhle — kde si dobíjíš baterky?

Barbora: Aha, takže extrovert se „nabíjí“ mezi lidmi, ve společnosti, a introvert potřebuje být o samotě, aby si odpočinul a zpracoval zážitky?

Martin: Bingo! Extrovert směřuje svou energii ven, do světa. Introvert ji směřuje dovnitř, do svého vnitřního prožívání. Není to o tom, co má kdo radši, ale co ho energeticky vyčerpává a co ho naopak nabíjí.

Barbora: Dobře, to dává smysl. Ale jen introvert a extrovert... to mi přijde trochu málo škatulek na celé lidstvo.

Martin: Máš pravdu, je to jen základní osa. Na Jungově práci ale vznikly mnohem podrobnější systémy. Ten nejznámější je asi MBTI, neboli Myers-Briggs Type Indicator.

Barbora: To je ten test, co ti vyplivne čtyři písmenka a řekne ti, jestli jsi „Architekt“ nebo „Bavič“?

Martin: Přesně ten. Rozlišuje celkem 16 typů osobnosti. K introverzi a extroverzi přidává další tři roviny. Třeba jestli vnímáš svět spíš konkrétně pomocí smyslů, nebo abstraktně pomocí intuice.

Barbora: A dál?

Martin: Dále jestli se rozhoduješ na základě logiky a myšlení, nebo spíš na základě pocitů a empatie. A poslední osa popisuje, jestli preferuješ mít věci naplánované a uzavřené, nebo spíš otevřené a spontánní.

Barbora: Páni. To už zní jako docela podrobná mapa osobnosti.

Martin: A je to mapa, která je neuvěřitelně užitečná. Třeba i v takové oblasti, jako je zdraví a prožívání nemoci.

Barbora: Jak to souvisí? To, jestli jsem introvert, ovlivní, jak se poperu s chřipkou?

Martin: Svým způsobem ano. Odborně se tomu říká „autoplastický obraz nemoci“. Zní to složitě, ale je to vlastně jen tvůj subjektivní pohled na vlastní nemoc. A ten se skládá z několika částí.

Barbora: Například?

Martin: Tak zaprvé je tu složka senzitivní – to jsou ty tělesné příznaky. Bolest, únava, pálení... Pak emoční složka – strach, úzkost, ale i naděje. A nakonec volní složka, což je tvoje odhodlání s nemocí bojovat a dodržovat léčbu.

Barbora: A můj typ osobnosti ovlivňuje, která z těch složek u mě bude nejsilnější?

Martin: Přesně tak. Někdo se soustředí hlavně na tu bolest, jiný na strach z toho, co bude. A extrovert o tom bude třeba potřebovat neustále mluvit, zatímco introvert si to bude řešit v sobě. Klíčové je, že pochopení vlastního typu nám může pomoct lépe zvládat nejen učení, ale i stres spojený s nemocí.

Barbora: Super. Takže znát sám sebe je vlastně ten nejlepší lék. Děkuju, Martine. A když už mluvíme o propojení těla a mysli, příště se podíváme na zoubek psychosomatice.

Martin: A to „příště“ je právě teď. Psychosomatika je přesně o tom, co jsi naznačila. O neuvěřitelném propojení naší psychiky a těla.

Barbora: Takže to není jen nějaké „namlouvání si nemoci“?

Martin: Vůbec ne. Je to seriózní obor. V podstatě jde o to, jak naše emoce, stres a myšlenky přímo ovlivňují naše fyzické zdraví. Tvoříme si takzvaný autoplastický obraz nemoci.

Barbora: Autoplastický... co? To zní složitě.

Martin: Zní, ale není. Je to prostě tvůj osobní, subjektivní pohled na vlastní nemoc. Jak ji prožíváš, co pro tebe znamená. A to se u každého liší.

Barbora: A co všechno tenhle „obraz“ ovlivňuje?

Martin: Je toho spousta. Zaprvé samozřejmě ráz onemocnění. Jinak prožíváš chřipku, která za týden zmizí, a jinak chronickou nemoc. Velkou roli hraje bolest nebo omezení pohybu.

Barbora: To dává smysl. A co dál?

Martin: Pak jsou tu vnější okolnosti. Jakou máš situaci v rodině, v práci. A samozřejmě – a tím se vracíme k minulému tématu – tvoje osobnost, jaká byla ještě před nemocí.

Barbora: Takže moje „premorbidní osobnost“?

Martin: Přesně tak! Třeba věk hraje obrovskou roli. Dítě se bojí hlavně odloučení od rodičů, dospělý má strach o práci a rodinu a senior zase ze samoty a smrti.

Barbora: A co povaha? Sangvinik to asi zvládá líp než melancholik, že?

Martin: Jednoznačně. Sangvinik se adaptuje lépe, zatímco melancholik má tendenci se v tom víc utápět. Stejně tak ženy prý hůře snáší hospitalizaci, ale muži zase hůř zvládají bolest.

Barbora: To můžu potvrdit, aspoň z doslechu!

Martin: A to nás přivádí k různým postojům, které k nemoci můžeme zaujmout. Nejsou jen „dobré“ a „špatné“.

Barbora: Jako třeba?

Martin: Někdo nemoc prostě přijme jako fakt. To je normální postoj. Pak je tu heroický postoj – hrdinské snášení bolesti bez stěžování.

Barbora: A na druhé straně spektra je co? Hypochondr?

Martin: Přesně. Hypochondrický postoj je, když jsi přesvědčená, že trpíš vážnou nemocí, i když testy říkají opak. S tím souvisí i agravace, tedy zveličování příznaků.

Barbora: A co když někdo příznaky naopak skrývá?

Martin: Tomu se říká disimulace. Člověk to dělá třeba ze strachu nebo ze studu. Nebo nemoc úplně podceňuje, nechodí k lékaři… to je bagatelizující postoj.

Barbora: Páni, to je celá věda. Existuje i nějaký postoj, kdy je člověk za nemoc vlastně rád?

Martin: No jistě. To je nozofilní nebo účelový postoj. Nemoc ti přinese výhody – péči okolí, úlevu od povinností… Tomu se říká „útěk do nemoci“.

Barbora: Jako když si spolužák strčí teploměr do čaje, aby nepsal test z matiky?

Martin: To je spíš simulace, tedy vědomé předstírání. Ale princip je podobný. Využiješ nemoc jako štít proti problémům.

Barbora: Takže abychom to shrnuli. Naše mysl má obrovskou moc nad tím, jak vnímáme a dokonce i jak zvládáme nemoci.

Martin: Přesně tak. Není to jen o pilulkách a diagnózách. Je to o našem věku, povaze, rodině a našem celkovém postoji. Pochopení psychosomatiky nám může pomoct lépe se uzdravit.

Barbora: Děkuju moc, Martine. Bylo to opět nesmírně zajímavé a myslím, že teď se na každé nachlazení budu dívat trochu jinak.

Martin: Rádo se stalo. Klíčové je naslouchat svému tělu i své duši.

Barbora: Skvělá tečka na závěr. Vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se krásně a brzy na slyšenou!

Martin: Na slyšenou.