Podcast na Tělové umění: Historie a klíčoví umělci

Kapitoly

Mýtus o body artu

Malování tělem

Poezie bolesti

Živé sochy a nové identity

Světoví a čeští umělci

Závěrečné shrnutí

Přepis

Adéla: Víte, co si u maturity z umění plete osmdesát procent studentů? Když se řekne body art, vybaví si jen bolest a šokující výjevy. To vám ale stačí sotva na trojku.

Jakub: Přesně tak. A my vám za pár minut ukážeme tu druhou, mnohem důležitější polovinu příběhu... tu, která vám pomůže pochopit, proč to není jen o provokaci a zajistí vám skvělé body.

Adéla: Posloucháte Studyfi Podcast. Takže Jakube, co je tedy tělové umění, když to není jen snaha šokovat?

Jakub: Je to umělecký směr, kde je tělo naprosto klíčové, a to hned dvakrát. Zaprvé je to nástroj, skoro jako štětec nebo dláto. A zadruhé je to i hlavní téma – umělci zkoumají jeho limity, křehkost, zranitelnost, ale i krásu.

Adéla: Takže tělo je plátno i námět zároveň. Chápu správně?

Jakub: Perfektně řečeno. Všechno to začalo v šedesátých a sedmdesátých letech a hodně to navazovalo na happeningy, kde byla taky důležitá fyzická přítomnost lidí.

Adéla: A kdo s tím tedy přišel jako první? Kdo si řekl: „Super nápad, budu malovat člověkem“?

Jakub: Tenhle titul bychom mohli dát Francouzovi Yvesi Kleinovi. Ten už v roce 1959 pořádal akce, kterým říkal Antropometrie.

Adéla: Antropometrie? Co to znamená?

Jakub: Představ si vernisáž. Hraje hudba a na scéně jsou nahé modelky. Kleinovi asistenti je natřou jeho slavnou modrou barvou... a ony pak svými těly dělají otisky na obrovská plátna.

Adéla: Páni. Takže ony byly doslova živé štětce. To musel být docela úklid potom.

Jakub: To asi ano. Ale výsledkem byly fascinující záznamy pohybu, stopy fyzické existence těla. Nešlo o portrét, ale o přítomnost.

Adéla: Dobře, to zní ještě celkem poeticky. Ale co ti umělci, kteří si ubližovali? Třeba Petr Štembera a jeho slavné Štěpování.

Jakub: Ano, to je mnohem drsnější příklad. V roce 1975 si nechal do rozříznutého předloktí naočkovat, tedy naroubovat, větvičku ovocného stromu.

Adéla: Au. Proč by to někdo dělal? To je přesně ten moment, kdy se lidi začnou ptát, jestli je tohle ještě umění.

Jakub: A právě v tom je ten klíč! Nebylo to samoúčelné sebetrýznění. Byla to neuvěřitelně silná a poetická metafora o sblížení, nebo dokonce sbratření člověka s přírodou, se stromem. Spojil své tělo s přírodou naprosto doslova.

Adéla: Aha! Takže ta bolest byla prostředek k mnohem hlubší myšlence. To je ten rozdíl, o kterém jsi mluvil na začátku.

Jakub: Přesně tak. Podobně Stelarc proskakoval skleněnou stěnou nebo si Chris Burden nechal prostřelit paži. Vždycky zkoumali nějaký limit, ať už fyzický nebo psychický.

Adéla: A byli i nějací umělci, kteří šli na body art... no, méně bolestivě?

Jakub: Rozhodně! Třeba dvojice Gilbert a George. Ti se prohlásili za „živé sochy“. Často si pozlatili obličeje a pak jen stáli v galerii na soklu, skoro bez hnutí.

Adéla: Taková performance na výdrž. To zní taky náročně, i když jinak. A co třeba změna identity?

Jakub: To je parketa francouzské umělkyně Orlan. Ta zase prostřednictvím plastických operací mění svou tvář a zkoumá tak ideály krásy. Její operační sál se stává jejím ateliérem.

Adéla: To je fascinující. Tělo se tak stává nekonečným projektem. Děkuju, Jakube, teď už je mi ten rozdíl mezi šokem a myšlenkou mnohem jasnější.

Jakub: Přesně tak. A to nás plynule přivádí k poslednímu velkému tématu – performance a akcionismu. Tady je tělo umělce naprosto klíčovým nástrojem i materiálem zároveň.

Adéla: Dobře, tak pojďme na jména. Kdo je ve světě absolutní špička, kterou musíme znát?

Jakub: Tak určitě Marina Abramović, o které jsme mluvili. Dále pak duo Gilbert a George, kteří se prohlašují za živoucí sochy, nebo Chris Burden, jehož akce byly často na hraně. A třeba Piero Manzoni prodával vlastní dech.

Adéla: Prodával dech? Tak to je teprve podnikatelský záměr. A co naše domácí scéna? Drželi jsme krok?

Jakub: Rozhodně! Měli jsme velmi silnou generaci. Klíčová jména jsou Petr Štembera, Jan Mlčoch a Karel Miler. A samozřejmě nesmíme zapomenout na průkopníka Milana Knížáka nebo Tomáše Rullera.

Adéla: Skvělé. Takže abychom to shrnuli pro všechny: performance je živá, neopakovatelná akce, kde je umělec zároveň tvůrcem i dílem.

Jakub: Přesně tak. Je to o prožitku v reálném čase. A tím jsme probrali to nejdůležitější z poválečného umění. Věřím, že s tímhle přehledem u zkoušek zazáříte.

Adéla: Já také! Moc ti děkuju, Jakube, za všechny cenné rady. A vám, milí studenti, přejeme hodně štěstí. Uslyšíme se zase příště u Studyfi Podcastu!