Podcast na Svět po studené válce

Kapitoly

Konec supervelmoci

Gorbačov v kleštích

Srpnový puč v roce 1991

Definitivní rozpad

Dědictví a nové konflikty

Cesta k nezávislosti

Oranžová revoluce

Invaze do Kuvajtu

Operace Pouštní bouře

Cesta k válce

Bushova doktrína a invaze

Důsledky a konec

Konec jedné éry

Vzestup Miloševiće

Cesta k nezávislosti

První výstřely

Intifáda a naděje v Oslu

Konec míru a druhá Intifáda

Zeď a rozdělená Palestina

Vzestup Al-Káidy

Útoky z 11. září

Důsledky a Závěr

Přepis

Ondřej: Dobře, tohle jsem vůbec netušil – a myslím, že to musí slyšet všichni. Celý ten kolosální Sovětský svaz se nerozpadl jen tak nějak postupně, ale ten finální hřebíček do rakve byl vlastně neúspěšný puč!

Tereza: Přesně tak. Posloucháte Studyfi Podcast. Je to paradox, že ti, co chtěli svaz zachránit, ho vlastně definitivně pohřbili.

Ondřej: Tak pojďme na to. Co se dělo na přelomu 80. a 90. let? Gorbačov byl na Západě hvězda, ale doma to asi tak růžové nebylo.

Tereza: Vůbec ne. Jeho reformy, perestrojka a glasnosť, otevřely stavidla, která už nešlo zavřít. Najednou měly jednotlivé republiky své vlastní parlamenty a prezidenty.

Ondřej: A tam se objevil... Boris Jelcin, že?

Tereza: Ano, v Rusku se stal prezidentem právě Boris Jelcin. A ten se s Gorbačovem zrovna nemusel. Gorbačov ho dříve vyhodil z politbyra.

Ondřej: Aha, takže osobní msta v přímém přenosu.

Tereza: Přesně. Gorbačov tak čelil tlaku ze dvou stran. Z jedné strany demokraté jako Jelcin, kteří chtěli rychlejší a hlubší reformy. Z druhé strany komunističtí konzervativci, kterým se zdálo, že to celé zašlo příliš daleko.

Ondřej: A ti konzervativci se rozhodli jednat. To je ten puč, o kterém jsme mluvili na začátku.

Tereza: Přesně tak. V srpnu 1991 se pokusili o převrat. Gorbačov byl zrovna na dovolené na Krymu, tak ho tam prostě zavřeli do domácího vězení.

Ondřej: Počkat, takže si užíval dovolenou a najednou... domácí vězení? To je asi nejhorší recenze hotelu v historii.

Tereza: Asi ano. Pučisté v Moskvě vyhlásili, že je nemocný a že přebírají moc. Ale nepočítali s Jelcinem.

Ondřej: Jo, to je ta slavná scéna, jak vylezl na tank, že?

Tereza: Ano! Jelcin se postavil do čela protestů v Moskvě, vylezl na tank a burcoval lidi i armádu. Armáda se nakonec přidala na jeho stranu a puč byl po pár dnech potlačen.

Ondřej: Takže pučisté prohráli, Gorbačov se vrátil, ale vítězem byl vlastně Jelcin?

Tereza: Jednoznačně. Komunistická strana byla zakázána a Jelcinova popularita vystřelila do nebes. Gorbačov ztratil veškerou autoritu. Ten proces rozpadu to neuvěřitelně urychlilo.

Ondřej: A pak už to šlo rychle.

Tereza: Velmi rychle. Ještě v roce 1991 uznali nezávislost Pobaltských republik. V prosinci pak proběhlo referendum na Ukrajině, kde se 90 % lidí vyslovilo pro nezávislost.

Ondřej: A to byl ten poslední hřebíček.

Tereza: Přesně. Pár dní na to se sešli prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska a podepsali takzvané Bělověžské dohody, kterými zrušili svazovou smlouvu z roku 1922. Sovětský svaz oficiálně přestal existovat.

Ondřej: A co Gorbačov?

Tereza: Ten rezignoval 25. prosince 1991. Jeho funkce prezidenta neexistujícího státu jednoduše zanikla.

Ondřej: Místo SSSR tedy vzniklo... co vlastně?

Tereza: Vzniklo Společenství nezávislých států, neboli SNS. Vstoupily do něj téměř všechny bývalé republiky, kromě Pobaltí a Gruzie. Ale ten rozpad nebyl zdaleka tak mírumilovný všude.

Ondřej: Jasně, najednou se vynořily staré spory. Třeba Náhorní Karabach?

Tereza: Přesně. Konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach, který doutnal už dříve, naplno propukl ve válku. A podobných ohnisek bylo víc, třeba Čečensko, které vyhlásilo nezávislost na Rusku.

Ondřej: Takže konec jedné říše byl začátkem mnoha nových, menších, ale o to drsnějších konfliktů. To je teda látka na další díl.

Tereza: Přesně tak. A právě Ukrajina je toho skvělým příkladem. Hned v prosinci 1991 si tam v referendu neuvěřitelných 90 % lidí odhlasovalo nezávislost. Prezidentem se stal Leonid Kravčuk.

Ondřej: Devadesát procent, to je obrovská síla. Co přišlo potom?

Tereza: Po něm nastoupil prezident Leonid Kučma a s ním bohužel i éra obrovské korupce a soustředění moci do jedněch rukou. Svoboda slova dostávala na frak.

Ondřej: A to nás přivádí k těm slavným volbám v roce 2004, že?

Tereza: Přesně. Prezidentem byl zvolen proruský Viktor Janukovič, ale jen díky masivním podvodům. A to spustilo Oranžovou revoluci, kterou vedli Viktor Juščenko a Jůlie Tymošenková.

Ondřej: Počkat, Juščenko... to je ten politik s tou zjizvenou tváří? Kvůli tomu pokusu o otravu?

Tereza: Ano, přesně on. Po protestech se stal prezidentem, ale Ukrajina zůstala hluboce rozdělená na prozápadní, „oranžový“ západ a proruský, „modrý“ východ.

Ondřej: A do toho ještě ty spory s Ruskem o plyn, které ovlivnily i nás... To muselo být divoké období.

Tereza: Bylo. A pointa? V roce 2010 se prezidentem stejně nakonec stal Janukovič.

Ondřej: Takže Janukovič... to byl docela politický comeback. Ale když se bavíme o začátku devadesátých let, nemůžeme zapomenout na úplně jinou krizi na Blízkém východě.

Tereza: Myslíš první válku v Zálivu? Přesně tak. Ta byla pro mezinárodní politiku té doby naprosto klíčová.

Ondřej: Co přesně to spustilo? Vím, že v tom figuroval Saddám Husajn, ale co byl ten hlavní důvod?

Tereza: V podstatě Irák v srpnu 1990 jednoduše okupoval sousední Kuvajt. Bylo to rychlé a brutální. Hned na to rozmístil vojska i na hranici se Saúdskou Arábií.

Ondřej: A co na to svět? To si přece nemohli nechat líbit.

Tereza: Vůbec ne. Rada bezpečnosti OSN to okamžitě odsoudila rezolucí 660. A co je zajímavé, i státy Arabské ligy odhlasovaly vojenskou pomoc proti Iráku.

Ondřej: Takže to nebyl jen Západ proti Iráku. To je důležité.

Tereza: Přesně. Nakonec OSN dalo Saddámovi ultimátum: stáhnout se do 15. ledna 1991, nebo čelit vojenskému zásahu.

Ondřej: A on se samozřejmě nestáhl.

Tereza: Jaké překvapení. Takže 17. ledna začala operace Pouštní bouře. Irák na to reagoval ostřelováním Izraele raketami SCUD.

Ondřej: A pak přišla pozemní operace, že?

Tereza: Ano, v únoru. Válka byla rychlá. V březnu bylo příměří a Irák musel přistoupit na likvidaci svých zbraní hromadného ničení.

Ondřej: Takže Saddám sice prohrál, ale u moci zůstal. To mi zní jako zaděláno na budoucí problémy... což nás vlastně přivádí k tomu, co se dělo dál.

Tereza: A přesně tak to bylo. Celá devadesátá léta byla plná napětí. Spojené státy několikrát bombardovaly irácké cíle, protože Saddám prostě nedodržoval dohody o likvidaci zbraní.

Ondřej: Takže se ten problém jen odložil, nevyřešil.

Tereza: Přesně. V roce 1998 Irák dokonce vyhostil zbrojní inspektory OSN. Což, jak si asi dovedeš představit, důvěře moc nepomohlo.

Ondřej: To je jako říct: 'Určitě tu nic neschovávám, ale dovnitř vás nepustím!'

Tereza: V podstatě ano. A pak přišel zlom. George W. Bush a jeho slavný projev o "Ose zla" – Irák, Írán a Severní Korea.

Ondřej: A s tím souvisela i ta kontroverzní "Bushova doktrína", že? O preventivních útocích.

Tereza: Přesně tak. Myšlenka, že USA mohou jednostranně zaútočit na stát, který vnímají jako hrozbu. A Irák byl hrozba číslo jedna.

Ondřej: Takže přišlo ultimátum.

Tereza: Ano, v březnu 2003. Saddám dostal 48 hodin na opuštění země. Samozřejmě to neudělal.

Ondřej: A válka začala.

Tereza: Začala. 19. března, jen dvě hodiny po vypršení ultimáta, začalo bombardování. Už 9. dubna padl Bagdád.

Ondřej: Vypadá to rychle, ale konec to asi nebyl...

Tereza: Vůbec ne. Tím ten pravý chaos teprve začal. Násilí, sebevražedné atentáty, boje mezi Šíity a Sunity.

Ondřej: A Saddám?

Tereza: Byl dopaden, odsouzen a v prosinci 2006 popraven. Jeho popravu dokonce někdo natočil na mobil a zveřejnil.

Ondřej: To je neuvěřitelné. A Američané se stáhli kdy?

Tereza: Až na konci roku 2011. Ale tím odchodem vzniklo v regionu obrovské mocenské vakuum, které mělo brzy vyplnit něco ještě horšího.

Ondřej: A když mluvíme o mocenském vakuu, tak to byl přesně případ Jugoslávie po smrti Tita, že? To byl další obrovský kotel, který v devadesátkách vybuchl.

Tereza: Přesně tak. Maršál Tito to tam držel pohromadě pevnou rukou, ale po jeho smrti v roce 1980 se začaly projevovat všechny staré křivdy a nacionalismy.

Ondřej: A ta země byla neuvěřitelně složitá, že? Jak to vlastně bylo uspořádané?

Tereza: Byla to federace šesti republik. Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora a Makedonie. A k tomu ještě dvě autonomní oblasti – Kosovo a Vojvodina.

Ondřej: Páni. To je osm různých entit v jednom státě. To zní jako... recept na katastrofu.

Tereza: A taky že byl. Hlavně Srbové byli nespokojení. Kosovo a Vojvodinu považovali za své území a nelíbilo se jim, že mají tak velkou autonomii.

Ondřej: A do tohohle napětí přichází jedna klíčová postava, že? Slobodan Miloševič.

Tereza: Ano. Ten se v roce 1987 postavil na stranu Srbů v Kosovu, kteří si stěžovali na útlak ze strany místních Albánců. Tím úplně porušil Titovu zásadu nepodporovat nacionalismus.

Ondřej: A to mu politicky pomohlo?

Tereza: Ohromně. Během dvou let se stal prezidentem Srbska a okamžitě omezil autonomii Kosova a Vojvodiny.

Ondřej: Takže si v podstatě přivlastnil jejich hlasy v té federální radě?

Tereza: Přesně tak! A ještě dosadil své lidi do vedení Černé Hory. Najednou tak Srbsko ovládalo polovinu prezidia celé Jugoslávie. Byl to takový politický speedrun k moci.

Ondřej: To je neuvěřitelný manévr.

Tereza: V roce 1989 pak Miloševič při výročí bitvy na Kosově poli pronesl projev, kde mluvil o centralizaci a povznesení Srbska. To byl pro ostatní republiky obrovský varovný signál.

Ondřej: Takže se začaly bát, že je Srbsko prostě pohltí?

Tereza: Úplně. Hned v roce 1990 proběhly první svobodné volby a všude vyhráli nacionalisté, kteří chtěli pryč z federace.

Ondřej: A první bylo Slovinsko?

Tereza: Ano, v prosinci 1990 si Slovinci v referendu odhlasovali nezávislost. Naprosto drtivou většinou – 88 procent. Krátce na to se přidali i Chorvati.

Ondřej: Takže měli odhlasováno. Co se dělo dál? Prostě řekli "ahoj" a odešli?

Tereza: Kéž by to bylo tak jednoduché. 25. června 1991 Slovinsko a Chorvatsko oficiálně vyhlásily nezávislost.

Ondřej: A reakce Bělehradu?

Tereza: Okamžitá a vojenská. Hned druhý den začala takzvaná desetidenní válka ve Slovinsku. Jugoslávská armáda se je snažila silou udržet ve svazku.

Ondřej: Jen deset dní? To zní docela rychle.

Tereza: Ve Slovinsku ano. Evropa to rychle diplomaticky zažehnala. Ale to byl jen začátek. Tímhle vyhlášením se roztočil kolotoč násilí, který už nešlo zastavit. A v Chorvatsku to mělo být mnohem, mnohem horší.

Ondřej: Mnohem horší... To je strašná představa. A bohužel to nebyl jediný dlouholetý konflikt, který v té době eskaloval. Přesuňme se teď na Blízký východ k Izraeli a Palestině.

Tereza: Přesně. Tam napětí rostlo a od roku 1987 probíhala takzvaná první Intifáda. Bylo to masové palestinské povstání proti izraelské okupaci – demonstrace, stávky, ale i házení kamenů na vojáky.

Ondřej: A kdo to organizoval?

Tereza: Hlavně Organizace pro osvobození Palestiny, známá jako OOP, ale i nově vznikající radikální skupiny jako Hamás a Islámský džihád.

Ondřej: Byla v tomhle chaosu nějaká naděje na mír?

Tereza: Obrovská! V roce 1993 přišel průlom. Izraelský premiér Jicchak Rabin a vůdce OOP Jásir Arafat podepsali v norském Oslu mírovou dohodu. Dohodli se na částečné palestinské samosprávě v Gaze a Jerichu.

Ondřej: To zní jako obrovský úspěch. Za to se dávají Nobelovky, ne?

Tereza: A taky že ji oba dostali! Svět jásal. Jenže...

Ondřej: Jenže? To slovo nikdy nevěstí nic dobrého.

Tereza: V roce 1995 Rabina zavraždil židovský extrémista. A s ním zemřela i velká část mírového procesu. Nová vláda v jednáních nepokračovala.

Ondřej: To je neuvěřitelná tragédie. A situace se zase zhoršila?

Tereza: Dramaticky. V roce 2000 navštívil tehdejší politik Ariel Šaron Chrámovou horu v Jeruzalémě, což Palestinci vnímali jako obrovskou provokaci. To odstartovalo druhou Intifádu, mnohem krvavější, plnou sebevražedných atentátů.

Ondřej: Jak na to reagoval Izrael?

Tereza: Velmi tvrdě. Pod Šaronovým vedením začal budovat obrovskou bezpečnostní bariéru – zeď, která fyzicky oddělila izraelské a palestinské oblasti. A v roce 2005 se Izrael jednostranně stáhl z pásma Gazy.

Ondřej: A co se stalo pak? Pomohlo to?

Tereza: Vůbec ne. V lednu 2006 totiž palestinské volby vyhrálo radikální hnutí Hamás. USA a EU okamžitě zastavily podporu a začal brutální boj o moc mezi Hamásem a Fatahem, stranou zesnulého Arafata. Palestina se de facto rozpadla na dvě části.

Ondřej: Páni. Takže snaha o mír vedla k ještě většímu rozdělení. A to nás přivádí k dalšímu regionu, kde se napětí stupňovalo.

Tereza: Přesně tak. A to napětí se bohužel brzy přelilo do globálního měřítka. Mluvíme o fenoménu mezinárodního terorismu.

Ondřej: Takže opouštíme regionální konflikty a díváme se na něco... většího?

Tereza: Mnohem většího. Na scénu vstupuje Al-Káida. Ta už od 90. let budovala s povolením Talibanu v Afghánistánu své základny. A nezůstalo jen u toho.

Ondřej: Kde udeřili nejdřív?

Tereza: První velký útok proběhl už v roce 1993 na Světové obchodní centrum v New Yorku. Pak přišly útoky na americké ambasády v Africe v roce 1998.

Ondřej: A to všechno vlastně směřovalo k tomu jednomu datu, které změnilo svět.

Tereza: Ano. K 11. září 2001. Útoky na Světové obchodní centrum a Pentagon byly absolutním šokem a odstartovaly takzvanou „válku proti terorismu“.

Ondřej: Což znamenalo okamžitou reakci. Kam zamířila?

Tereza: Přímo do Afghánistánu. Už 7. října 2001 zahájily Spojené státy invazi. Cílem bylo zničit základny Al-Káidy a svrhnout Taliban, který je podporoval.

Ondřej: A povedlo se to? V zemi zavládl mír?

Tereza: Ne tak docela. Taliban byl sice poražen a v Kábulu vznikla prozatímní vláda, ale občanská válka v podstatě pokračovala. Navíc se teror přenesl i do Evropy.

Ondřej: Mluvíš o útocích v Madridu v roce 2004 a v Londýně o rok později...

Tereza: Přesně. Bylo jasné, že svět po pádu železné opony čelí úplně novým hrozbám. A právě těmi jsme se v našem podcastu zabývali.

Ondřej: Od rozpadu Jugoslávie, přes konflikt v Palestině až po globální terorismus. Děkujeme, Terezo, za skvělý přehled. Bylo to... intenzivní.

Tereza: Rádo se stalo. A děkuji za pozvání.

Ondřej: Našim posluchačům taky děkujeme za pozornost. Mějte se hezky a u dalšího podcastu Studyfi na slyšenou!