Podcast na Studium Nového zákona

Kapitoly

Záhada podobnosti

Teorie dvou pramenů

Lukáš, vzdělaný lékař

Evangelium pro všechny

Pokračování Lukáše

Dvě verze a hlavní hrdinové

Univerzální poselství

Přikázání lásky

Hřích ke smrti

Svět po zničení chrámu

Křesťané a Řím

Židovské myšlenkové školy

Problémy s chronologií

Klíčové záchytné body

Z pronásledovatele apoštolem

Pavlovy velké cesty

Pavlovy listy

Poselství naděje

Pavlovo dědictví

Umění pseudoepigrafie

Co je apokalyptika?

Proroctví na steroidech

Kdo byl Petr?

Vůdce rané církve a shrnutí

Přepis

Klára: …počkat, takže to nebylo tak, že by Matouš, Marek a Lukáš psali každý sám za sebe?

Filip: Přesně tak! Vypadá to spíš na pořádnou týmovou práci, i když o sobě možná ani nevěděli. Je to fascinující.

Klára: Dobře, tohle musíme probrat. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se ponoříme do detektivní práce kolem synoptických evangelií.

Filip: Správně. Tenhle problém, proč jsou si první tři evangelia tak podobná a zároveň v něčem jiná, se nazývá „synoptická otázka“.

Klára: Takže co to znamená „synoptická“? Zní to dost odborně.

Filip: Je to z řečtiny a znamená to v podstatě „vidět společně“. Když si texty Matouše, Marka a Lukáše položíš vedle sebe, uvidíš obrovské shody. Někdy jsou věty skoro doslova stejné.

Klára: A jak si to vysvětlujeme? Existuje nějaká hlavní teorie?

Filip: Ano, a je to Teorie dvou pramenů. Je to nejpřijímanější hypotéza. Představ si to tak, že Matouš i Lukáš měli při psaní k dispozici dva hlavní zdroje.

Klára: Takže takové starověké „copy-paste“?

Filip: S nadsázkou ano. Prvním zdrojem bylo Markovo evangelium. Je nejstarší a nejkratší. Většinu jeho textu najdeme jak u Matouše, tak u Lukáše. Tomu se říká „trojnásobná tradice“.

Klára: Chápu. A ten druhý zdroj? Odkud vzali to, co u Marka není, ale oni to oba mají?

Filip: To je ten tajemný druhý pramen. Vědci mu říkají pramen Q, z německého Quelle, což znamená „zdroj“. Byla to pravděpodobně sbírka Ježíšových výroků a řečí, která se nám ale nedochovala.

Klára: Takže to shrneme: Matouš a Lukáš vzali příběh od Marka, přidali k němu citáty z pramene Q a k tomu ještě každý doplnil svůj vlastní, unikátní materiál. Je to tak?

Filip: Přesně tak. Je to taková literární detektivka. A když se zaměříme na Lukáše, zjistíme, že to byl asi největší vzdělanec z autorů evangelií.

Klára: Vzdělanec? Jak to myslíš?

Filip: Tradičně se má za to, že to byl lékař a Pavlův společník. Jeho řečtina je nejlepší v celém Novém zákoně, má obrovskou slovní zásobu... skoro jako by jako jediný četl i něco jiného než jen Starý zákon.

Klára: Takže takový evangelijní intelektuál. Pro koho tedy psal? Pro další intelektuály?

Filip: Právě naopak, což je na tom to skvělé. Psal hlavně pro křesťany z pohanského prostředí. Proto třeba vynechává některé čistě židovské věci, kterým by jeho čtenáři nerozuměli.

Klára: Aha, takže jim to chtěl co nejvíc přiblížit.

Filip: Přesně. A proto se mu taky říká „evangelium radosti“ nebo „evangelium pro chudé“. Lukáš strašně zdůrazňuje Ježíšův zájem o lidi na okraji společnosti — o chudé, o Samařany... a taky o ženy.

Klára: Evangelium žen, to zní moderně. Takže sociálně citlivý autor?

Filip: Dá se to tak říct. Ukazuje Ježíše, který se modlí, který stoluje s hříšníky a který přináší milosrdenství. Neřeší tolik teologické spory, ale spíš praktický život víry.

Klára: Takže máme tři synoptiky — Marka jako základ, Matouše pro židy a Lukáše pro pohany. Jsou si podobní, ale každý má svůj úhel pohledu.

Filip: Perfektní shrnutí. A pak je tu ten čtvrtý... ten, co do party tak úplně nezapadá.

Klára: Jan. O tom se říká, že je úplně z jiného těsta, je to tak?

Filip: Přesně tak. Jan je solitér. Ale když už jsme u toho, kdo do party zapadá... co takhle autor, který napsal rovnou dvojdílný bestseller?

Klára: Počkej, dvojdílný? Myslíš Lukáše, autora třetího evangelia?

Filip: Trefa! Tam, kde končí jeho evangelium, tam začíná kniha Skutky apoštolů. Je to vlastně Lukáš, část druhá, obě věnované stejnému člověku, Teofilovi.

Klára: Aha! Takže je to přímé pokračování. A je to taky takové... uhlazené a literární jako jeho evangelium?

Filip: Rozhodně. Jazyk je vznešená řečtina, plná živých scén, jako třeba událost letnic. Ale co je fakt zajímavé, existovaly dvě verze textu.

Klára: Dvě verze? Jako nějaký režisérský sestřih?

Filip: Dá se to tak říct! Měli jsme kratší, strohou alexandrijskou verzi – to je ten původní, autentičtější text. A pak delší, malebnější západní verzi, která je asi o deset procent delší a působí jako pozdější "rozšířená edice".

Klára: To je super. A kdo jsou hlavní hrdinové? Název napovídá, že všichni apoštolové...

Filip: No, název "Skutky apoštolů" je trochu zavádějící. V první půlce je hlavní hvězdou Petr, mluvčí Dvanáctky. Ale v té druhé polovině přebírá otěže Pavel.

Klára: Takže spíš "Skutky Petra a Pavla"?

Filip: Přesně! A hlavně, a to je klíčové, by se to mohlo jmenovat "Skutky Ducha svatého". Ten je tam tou skutečnou hybnou silou.

Klára: Rozumím. Takže nejde jen o činy lidí, ale o tu božskou sílu za nimi. To je důležitý pohled.

Filip: Ano. Celá kniha ukazuje, jak se z malé židovské skupinky v Jeruzalémě stalo univerzální hnutí pro všechny. Ukazuje tu kontinuitu s judaismem, ale i ten obrovský krok ven.

Klára: A právě ten krok ven, za hranice, byl hlavně Pavlovou misí, že?

Filip: Přesně tak. A o tom, jaké teologické bitvy musel svádět a jak vedl své komunity, nám nejvíc řeknou jeho dopisy.

Klára: To je fascinující. A když se od Pavlových dopisů přesuneme k Janovým, tam je hlavní téma co? Vždycky si vybavím hlavně slovo „láska“.

Filip: Přesně tak! Autor Prvního listu Janova v podstatě shrnuje všechno do jediného přikázání. Věřit v Krista a milovat se navzájem. Zní to jednoduše, že?

Klára: Zní to až podezřele jednoduše. V čem je ten háček?

Filip: Háček je v tom, co ta láska znamená v praxi. Není to jen pocit. Podle autora každá láska pochází od Boha. Takže abychom mohli milovat, musíme vlastně znát Boha.

Klára: A jak se ta láska projevuje konkrétně?

Filip: Třeba tím, že lidé dodržují Boží přikázání. Nebo že se snaží napodobovat Boha v jeho štědrosti. A co je klíčové – že použijí své peníze a zdroje, aby pomohli bratrům a sestrám v nouzi.

Klára: Takže nejen vřelé objetí, ale i peníze na účet.

Filip: Přesně tak! Je to velmi praktická etika.

Klára: A co je opakem lásky v tomhle pojetí? Předpokládám, že hřích.

Filip: Ano, a to je zajímavé napětí v tom listu. Na jednu stranu ideál bezhříšnosti, na druhou stranu realita, že lidé hřeší. Ale rozlišuje jeden specifický typ… „hřích ke smrti“.

Klára: To zní vážně. To je něco jako „smrtelný hřích“ v pozdější teologii?

Filip: Je to ještě radikálnější. Není to jen morální selhání. Je to úplné a vědomé odmítnutí Boha. V podstatě přechod na stranu jeho protivníka. Jako by se člověk rozhodl patřit do „říše zla“.

Klára: Chápu. Takže to není o jednom špatném skutku, ale o celkovém postoji a rozhodnutí.

Filip: Přesně. A o tomhle varuje i kratší Druhý list Janův, který řeší, jak se komunita má chránit před falešnými učiteli, kteří by je od této pravdy mohli odvést.

Klára: Takže ty dopisy byly vlastně takové manuály pro život a ochranu komunity. A jak se to celé projevovalo v praxi, třeba při jejich setkáních a bohoslužbách?

Filip: Skvělá otázka. A odpověď se skrývá v obrovské politické změně, která se stala kolem roku 70 po Kristu.

Klára: Co se tehdy stalo tak zásadního?

Filip: Římané, konkrétně císař Titus z rodu Flaviovců, dobyli Jeruzalém a zbořili chrám. Pro židovství to byla katastrofa. A pro křesťany to znamenalo, že se centrum jejich víry muselo přesunout.

Klára: Pryč z Jeruzaléma? Kam?

Filip: Přesně tak. Do velkých měst říše, jako byla Antiochie, Efez nebo samotný Řím. Křesťanství se stalo mnohem víc městským a... mezinárodním fenoménem.

Klára: A v tu chvíli taky začalo přibývat víc křesťanů, kteří původně nebyli židé, že?

Filip: Ano, takzvaných pohanokřesťanů. A tady začíná být situace komplikovaná. Dokud byli křesťané vnímáni jako židovská sekta, měli určitou právní ochranu. Ale jakmile se odlišili, stali se pro Římany... podezřelými.

Klára: Takže ztratili ten ochranný deštník židovství.

Filip: Přesně. A někteří císaři, jako třeba Domicián na konci prvního století, začali tvrdě vyžadovat uctívání římských bohů. A to křesťané odmítali. To vedlo k prvním pronásledováním.

Klára: A jak to vnímaly ostatní židovské skupiny? Farizeové, saduceové... Ti přece taky nebyli jednotní.

Filip: Vůbec ne! Byly to spíš takové myšlenkové školy. Saduceové byla bohatá, kněžská elita. Spolupracovali s Římany, aby si udrželi moc a chrámový kult. Vlastně ani nevěřili ve vzkříšení.

Klára: Takže byli... trochu smutní, ne?

Filip: To se dá říct! Naopak farizeové byli spíš ze střední vrstvy, velmi dbali na Zákon a ve vzkříšení věřili. Paradoxně měli k Ježíšovu učení mnohem blíž než saduceové.

Klára: To je fascinující. Politika, náboženství, různé frakce... Všechno se to míchalo dohromady. A právě v tomhle prostředí vznikaly texty, o kterých se bavíme.

Filip: Přesně tak. A apoštol Pavel je dokonalým příkladem někoho, kdo se v tomhle komplexním světě pohyboval. Sestavit jeho životopis je ale... tak trochu detektivní práce.

Klára: Detektivní práce? Jak to myslíš?

Filip: No, máme o něm vlastně jen dva hlavní zdroje informací. Zaprvé jeho vlastní, nesporné dopisy, jako List Galatským. A zadruhé knihu Skutků apoštolů.

Klára: A v čem je problém? Neměly by se ty zdroje shodovat?

Filip: Kéž by! Obecně platí, že musíme dát přednost tomu, co o sobě říká sám Pavel. Autor Skutků, Lukáš, měl své vlastní literární a teologické cíle, takže si příběh občas trochu přizpůsobil.

Klára: Takže jeden svědek je... řekněme trochu kreativní?

Filip: Dá se to tak říct! Je to skládačka, kde některé dílky úplně nesedí.

Klára: A jak z toho tedy historici udělají nějaký smysluplný obrázek?

Filip: Naštěstí máme pár klíčových událostí, které můžeme datovat i díky mimobiblickým pramenům. Fungují jako takové kotvy v čase.

Klára: A které to jsou?

Filip: Tak první je Pavlův útěk z Damašku. Zmiňuje ho v Druhém listu Korintským a díky spojitosti s králem Aretou ho můžeme datovat někam mezi lety 37 a 39.

Klára: Dobře, to je první kotva. Co dál?

Filip: Druhou je jeho pobyt v Korintu. Skutky říkají, že se tam setkal s římským prokonzulem Galliem. A teď to nejlepší – archeologové v Delfách našli nápis, který přesně datuje Gallionův úřad!

Klára: To je neuvěřitelné! Takže máme přesný rok?

Filip: Ano, takzvaný Delfský nápis nám říká, že to bylo v letech 51 až 52. To je pro chronologii Pavlova života naprosto zásadní. Díky tomu můžeme poskládat velkou část jeho misijních cest.

Klára: Páni. Takže kombinací Pavlových dopisů, Skutků a těchto externích důkazů se dá sestavit jeho životní příběh?

Filip: Přesně. Je to složité, ale jde to. A právě na tu výslednou časovou osu se teď podíváme podrobněji.

Klára: Super! Než se pustíme do té časové osy, řekněme si, kdo vlastně Pavel byl. Měl nějaké speciální vzdělání?

Filip: Rozhodně. Studoval v Jeruzalémě u Gamaliela, což byl tehdy velice vážený učitel Zákona. To vysvětluje, proč jsou jeho dopisy tak propracované.

Klára: Takže to nebyl jen tak někdo. A mluvil řecky?

Filip: Perfektně. Řečtina byla pravděpodobně jeho rodný jazyk, ne aramejština. Jeho myšlení bylo formováno rabínskou tradicí, ale řecky uvažoval a psal.

Klára: To je fascinující. Ale předtím, než se stal apoštolem... byl přece velký odpůrce křesťanů, že?

Filip: Přesně tak. On se s Ježíšem osobně nikdy nesetkal. V křesťanství viděl obrovské nebezpečí pro židovský Zákon, který tak horlivě studoval. Proto je pronásledoval.

Klára: Takový obrat o 180 stupňů. To je neuvěřitelné. A co jeho rodinný stav? Víme něco?

Filip: V jednom z dopisů Korintským píše, že by si přál, aby všichni byli jako on... a radí vdovám, aby zůstaly svobodné, „jako já“. Takže v té době ženatý nebyl.

Klára: Dobře, pojďme tedy na ty jeho slavné cesty. Kolik jich vlastně bylo?

Filip: Skutky apoštolů mluví o třech hlavních misijních cestách, plus čtvrtá cesta do Říma. Pokrývají zhruba léta 46 až 58 po Kristu.

Klára: Takže dvanáct let v podstatě na cestách. Kudy vedla ta první?

Filip: Ta první vedla hlavně na Kypr a do dnešního Turecka. Cestoval s Barnabášem a měli velký úspěch hlavně u pohanského obyvatelstva.

Klára: A druhá? Tam už to bylo asi divočejší, ne?

Filip: To rozhodně. Po sporu o společníka vyrazil se Silasem a dostali se poprvé do Evropy – do Makedonie. Navštívili města jako Filipy, Soluň a nakonec i slavné Athény.

Klára: Takže Athény! To je neuvěřitelné. Ale Pavel přece nebyl jen cestovatel. On taky psal, že?

Filip: Přesně tak. A právě jeho listy jsou to nejcennější, co po něm máme. Tvoří obrovskou část Nového zákona a jsou to vlastně nejstarší dochované křesťanské texty vůbec.

Klára: Počkej, starší než evangelia?

Filip: Mnohem starší! Tady je na tom to skvělé. Vezmi si třeba jeho První list Soluňanům. Vznikl kolem roku 50. To je jen asi dvacet let po Kristově smrti!

Klára: Dvacet let! To je jako bys dneska našel e-mail od někoho, kdo zažil šedesátá léta.

Filip: Přesně taková časová kapsle to je. Pavel ho psal z Korintu, protože musel ze Soluně narychlo utéct. Poslal tam svého kolegu Timoteje, aby zjistil, jak se tamním křesťanům daří.

Klára: A dařilo se jim dobře?

Filip: Prý byli vzorem pro všechny v Makedonii! Ale měli jednu velkou starost. Báli se, co se stane s těmi, kteří už zemřeli. Přijdou o druhý Kristův příchod?

Klára: To je docela existenciální otázka. Co jim na to Pavel řekl?

Filip: Uklidnil je. Napsal jim, že všichni věřící, živí i mrtví, budou nakonec s Pánem. Hlavní poselství toho dopisu je víra, láska a hlavně... naděje.

Klára: A taky jim tam prý radil, ať normálně pracují a nežijí s hlavou v oblacích a nečekají každým dnem konec světa, že?

Filip: Jo, to taky. Buďte připravení, ale žijte normální život. To je dost praktická rada i pro nás dnes, nemyslíš?

Klára: To rozhodně. Existuje ale i Druhý list Soluňanům. Ten je taky od něj?

Filip: No, a tady začíná detektivka. Dlouho se myslelo, že ano. Ale ten druhý list je takový formálnější, méně osobní. A hlavně říká skoro opak – že konec světa hned tak nepřijde, protože nejdřív musí přijít nějaký „člověk nepravosti“.

Klára: Takže záhada. O tom si musíme říct víc, ale co třeba další listy? Korint byl velké a rušné přístavní město. Tam musely být problémy úplně jiného kalibru, ne?

Filip: Přesně tak! Korint byl úplně jiná liga. Ale než se ponoříme do tamního chaosu, musíme si vyjasnit jednu zásadní věc, která se týká všech listů. Ne všechny, které nesou Pavlovo jméno, totiž pravděpodobně napsal on sám.

Klára: Počkat, jak to? To zní jako nějaký podvrh.

Filip: Chápu, že to tak působí. Ale odborníci dělí jeho listy na dvě skupiny. První jsou takzvané protopavlovské, tedy nesporné. Těch je sedm a tam si jsme skoro jistí, že autorem je Pavel.

Klára: A které to jsou? Ať v tom máme jasno.

Filip: Je to První list Soluňanům, oba listy Korinťanům, Galaťanům, Římanům, Filipanům a kraťoučký list Filemonovi. Tohle je ten zlatý standard Pavlovy teologie.

Klára: Dobře, sedm jistých. A co ten zbytek? To jsou ty... deuteropavlovské?

Filip: Přesně. U nich je autorství sporné. Jde třeba o listy Kolosanům, Efezanům nebo ten Druhý Soluňanům, o kterém jsme mluvili. A tady se dostáváme k fascinujícímu pojmu – pseudoepigrafie.

Klára: Pseudoepigrafie... to zní hodně učeně. Znamená to prostě, že někdo použil falešné jméno?

Filip: V podstatě ano, ale musíme to vnímat v dobovém kontextu. Nebyl to podvod, jak ho chápeme dnes. Spíš šlo o poctu a pokračování v myšlenkách velkého učitele.

Klára: Takže takový starověký ghostwriting pro dobrou věc?

Filip: Přesně tak! Představ si, že Pavel zemřel, ale jeho „škola“, jeho žáci, čelili novým problémům. Tak napsali dopis v jeho duchu, aby autoritativně řekli, co by k tomu asi řekl sám Pavel.

Klára: To dává smysl. Jako by pokračovali v jeho odkazu.

Filip: Ano. A nebyl to žádný novátorský nápad. Podívej se na Starý zákon. Knihy Zákona byly připisovány Mojžíšovi, i když vznikaly stovky let po něm. Žalmy zase Davidovi. Byla to zavedená literární praxe, jak dát textu váhu a autoritu.

Klára: Dobře, chápu. Takže když chtěli dát textu váhu, použili jméno velké autority. Ale co když to nestačilo? Co když potřebovali něco... dramatičtějšího?

Filip: Přesně tak! A právě tady na scénu vstupuje apokalyptika. To slovo samo o sobě zní dost tajemně, že? Pochází z řeckého slova „apokalypsis“, což je úplně první slovo knihy Zjevení.

Klára: Zjevení! Takže to znamená „odhalení“ něčeho skrytého?

Filip: Bingo! A apokalyptika je jednak náboženský myšlenkový proud a jednak literární druh. A pozor, není to žádná novinka Nového zákona. Tenhle styl zažil obrovský rozkvět zhruba od druhého století před Kristem do druhého století po Kristu.

Klára: Počkat, takže to najdeme i ve Starém zákoně?

Filip: Určitě. Třeba části u proroků Izajáše, Joela nebo hlavně u Daniela. Autoři apokalyptických spisů se vlastně považovali za nástupce proroků. Bylo to takové... proroctví na steroidech!

Klára: Proroctví na steroidech, to se mi líbí! V čem přesně byl ten rozdíl?

Filip: Zatímco klasičtí proroci hlavně kázali Boží vůli pro přítomnost, apokalyptici se zaměřovali na budoucnost. Hlavně na konec světa, Boží soud a co bude po smrti. Všechno ve velkém, epickém stylu.

Klára: Takže vize, sny a podobné věci?

Filip: Přesně. A spousta symbolů! Tajemná čísla, podivná zvířata, andělé, kteří všechno vysvětlují, a taky silný dualismus – jasný boj dobra se zlem. Tyhle knihy často vznikaly v dobách velké krize a pronásledování.

Klára: Aha, takže měly lidem v těžké době dát naději. Ukázat jim, že i když to teď vypadá zle, Bůh má všechno pod kontrolou a zlo nakonec prohraje.

Filip: Trefa do černého. Byly to knihy útěchy. A nejlepším příkladem v Novém zákoně je samozřejmě kniha Zjevení, na kterou se podíváme hned vzápětí.

Klára: To byla jízda! Ale slíbil jsi nám ještě jednu klíčovou postavu. Skálu, na které stojí církev... apoštola Petra.

Filip: Přesně tak. Původním jménem Šimon, rybář od Genezaretského jezera. Jméno Petr, tedy „skála“, dostal až od Ježíše. A nebyl to žádný tichý pozorovatel.

Klára: Spíš takový muž činu, že? Vím, že při Ježíšově zatčení neváhal tasit meč!

Filip: Jo, byl to takový mluvčí celé party. Impulzivní, ale oddaný. I když Ježíše ze strachu třikrát zapřel, byl jedním z prvních, komu se Zmrtvýchvstalý ukázal. To je silný příběh o selhání a odpuštění.

Klára: A jaká byla jeho role po Ježíšově odchodu?

Filip: Obrovská. Ve Skutcích apoštolů vidíme, že se stal hlavou první církve v Jeruzalémě. To on pronesl slavnou řeč o letnicích, po které se přidaly tisíce lidí. A taky to byl on, kdo do církve přijal prvního pohana, setníka Kornélia.

Klára: Takže otevřel dveře i pro lidi mimo židovství. To je velká věc. Filipe, když se na to podíváme zpětně, Nový zákon je neuvěřitelně pestrá sbírka.

Filip: Přesně. Máme evangelia, která vyprávějí příběh. Skutky, které ukazují počátky církve. Dopisy, které řeší praktickou teologii. A nakonec Zjevení, které dává naději. Každý žánr má svůj účel.

Klára: Skvělé shrnutí. Moc ti děkuju za celou tuhle sérii. Bylo to fascinující.

Filip: Já děkuju za pozvání. Bylo mi potěšením!

Klára: Tak se mějte krásně, milí posluchači, a zase příště u Studyfi Podcastu na slyšenou.

Filip: Na slyšenou!