Podcast na Středověká a raně novověká filozofie

Kapitoly

Mýtus o nudné filozofii

Renesance a znovuzrození myšlení

Dva tábory: Racionalisté vs. Empirici

Descartes: Myslím, tedy jsem

Spinoza a Bůh ukrytý v přírodě

Leibniz a nekonečný vesmír monád

Shrnutí a další směr

Temný středověk?

Logika a víra

Velké finále

Přepis

Petr: Většina lidí si myslí, že filozofie je jen o čtení prastarých, nudných knih a hloubání nad otázkami, které nemají žádnou reálnou odpověď.

Anna: A přitom novověká filozofie byla pravý opak! Byla to explozivní intelektuální revoluce. Představ si, že by za tebou přišel ten nejchytřejší člověk, kterého znáš, a řekl ti: „Co když všechno, co víš… je lež?”

Petr: Páni, to zní spíš jako začátek nějakého sci-fi thrilleru. O co přesně šlo?

Anna: Přesně o to šlo! O totální zpochybnění všeho, co jsme si mysleli, že víme. Tímhle radikálním krokem to celé začalo.

Petr: Tomu se budeme věnovat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Petr: Takže konec nudy a začátek revoluce. Kde se to celé vzalo? Proč zrovna v téhle době?

Anna: Musíme se na chvilku vrátit do renesance, což doslova znamená „znovuzrození“. Po středověku, kde hlavní slovo měla církev a víra, se Evropa začala vracet k antice. Objevila se znovu svoboda myšlení, umění a vědy explodovaly a do centra pozornosti se dostal člověk.

Petr: To je ten humanismus, že?

Anna: Přesně tak. Filozofové jako Erasmus Rotterdamský se začali ptát: „Co to znamená být člověkem? Jaký je smysl našeho života tady na Zemi?“ Už to nebylo jen o přípravě na posmrtný život. Lidé chtěli svobodně přemýšlet a poznávat svět kolem sebe.

Petr: A to asi vedlo k nějakým střetům, ne?

Anna: Rozhodně. V 17. století přišla vědecká revoluce. Najednou tu byla fyzika, astronomie, moderní lékařství... Věda nabízela úplně nový pohled na svět, který se často neshodoval s tím, co učila církev. A filozofové stáli před obrovskou výzvou: Jak skloubit vědu a víru? Jak vlastně můžeme něčemu doopravdy věřit?

Petr: Takže se vytvořily nějaké myšlenkové tábory?

Anna: Ano, vznikly dva hlavní proudy, které se přely o to, odkud pochází naše poznání. Byli to racionalisté a empirici. A byla to v podstatě bitva „Rozum proti Zkušenosti“.

Petr: To zní jako wrestlingový zápas. Kdo byl v jakém rohu?

Anna: V modrém rohu, racionalisté! Ti věřili, že hlavním zdrojem poznání je náš rozum. Že pravdu o světě můžeme odhalit čistě logickým myšlením, podobně jako v matematice. Nepotřebujeme k tomu ani tak smysly, které nás můžou klamat.

Petr: A v červeném rohu?

Anna: V červeném rohu byli empirici. Ti naopak tvrdili: „Zapomeň na čistý rozum! Všechno, co víme, pochází ze zkušenosti a z našich smyslů.“ Podle nich se rodíme jako nepopsaný list papíru a teprve zkušenost na něj píše.

Petr: Takže jedni byli teoretici a druzí praktici. Začněme s těmi teoretiky, s racionalisty. Kdo byl jejich hlavní hvězdou?

Anna: Tou největší hvězdou byl bezpochyby Francouz René Descartes.

Petr: René Descartes... To jméno znám z matematiky! Karteziánská soustava souřadnic, osy x a y.

Anna: Přesně ten! Byl to geniální matematik a to se silně projevilo v jeho filozofii. Chtěl pro filozofii najít absolutně pevný, nepochybný bod, od kterého by se dalo odpíchnout. Jako axiom v geometrii.

Petr: A jak ho hledal?

Anna: Použil metodu, které říkáme metodická skepse. Začal pochybovat o úplně všem. Co když mě klamou smysly? Co když jenom sním? Co když nějaký zlý démon manipuluje s mými myšlenkami a všechno, co vidím, je jen iluze?

Petr: To je docela paranoidní.

Anna: Je, ale vedlo ho to k něčemu zásadnímu. Uvědomil si, že i když pochybuje o všem, jedna věc je naprosto jistá: fakt, že on sám pochybuje. A pochybování je druh myšlení.

Petr: A z toho plyne ten slavný výrok…

Anna: Přesně. „Cogito, ergo sum.“ – „Myslím, tedy jsem.“ Nemůžu pochybovat o své vlastní existenci, protože už jen to, že pochybuji, dokazuje, že existuji jako myslící bytost. To byl jeho pevný bod.

Petr: Dobře, takže víme, že existuje mysl. A co ten zbytek světa? Tělo, stoly, židle…?

Anna: Tady Descartes přichází s dualismem. Tvrdil, že existují dvě naprosto odlišné substance. Zaprvé substance myslící – to je naše duše, naše vědomí, které není hmotné. A zadruhé substance rozprostraněná – to je veškerá hmota, fyzický svět, včetně našich těl.

Petr: Ale jak spolu ty dvě věci komunikují? Jak moje nehmotná myšlenka „zvedni ruku“ přiměje moji hmotnou ruku, aby se zvedla?

Anna: To je takzvaný psychofyzický problém a je to slabina jeho systému. Descartes přišel s poněkud… kreativním řešením. Tvrdil, že duše a tělo se propojují v malé žláze uprostřed mozku, v šišince. A Bůh je ten, kdo zajišťuje, že jsou v souladu.

Petr: Takže za všechno může malá žláza a boží zásah? To je docela specifické.

Anna: Je. A právě proto na něj navázali další filozofové, kteří se to pokusili vymyslet lépe.

Petr: Dobře, takže Descartes svět rozdělil na dvě části. Kdo se to pokusil dát zase dohromady?

Anna: Tím byl Baruch Spinoza, nizozemský filozof židovského původu. Měl radikální a elegantní řešení: Co když žádné dvě substance neexistují? Co když je jen jedna jediná?

Petr: Jedna? A co by to jako mělo být?

Anna: Spinoza ji nazval „Substance“, „Bůh“ nebo „Příroda“. Pro něj to byla synonyma. Všechno, co existuje – ty, já, planeta, myšlenka, kámen – je jen různým projevem, různým „módem“ téhle jediné, nekonečné substance. To je monismus.

Petr: Takže Bůh není nějaká bytost, která stvořila svět a teď se na něj dívá z nebe, ale Bůh JE ten svět? A my jsme jeho součástí?

Anna: Přesně tak! To je panteismus v celé své kráse. Myšlení a hmota, to, co Descartes odděloval, jsou pro Spinozu jen dva „atributy“, dvě vlastnosti té jedné substance, které my lidé dokážeme vnímat.

Petr: To je fascinující. Zní to skoro víc východně než evropsky. A jaký to mělo cíl?

Anna: Cílem bylo dosáhnout svobody a klidu. Když pochopíme, že vše je součástí jednoho nutného řádu přírody, můžeme lépe ovládat své vášně a nenechat se jimi smýkat. Přijmout své místo v celku.

Petr: Takže od Descartových dvou substancí jsme se dostali ke Spinozově jedné. Kam se dalo jít dál? K nule?

Anna: Skoro naopak! K nekonečnu! A tady přichází na scénu třetí velký racionalista, Gottfried Wilhelm Leibniz.

Petr: Toho taky znám! Z matematiky, základy infinitesimálního počtu, že?

Anna: Ano, další matematický génius! Leibniz odmítl jak dualismus, tak monismus a přišel s pluralismem. Podle něj svět netvoří jedna nebo dvě substance, ale nekonečné množství substancí, které nazval „monády“.

Petr: Monády? Co to je? To zní jako energetický nápoj.

Anna: Představ si je jako základní, nedělitelné jednotky reality. Ale nejsou to atomy. Jsou to spíš body energie, centra síly, takové malé „duše“. Každá monáda je jedinečná a zrcadlí v sobě celý vesmír ze svého vlastního úhlu pohledu. Lidská duše je vysoce vyvinutá monáda, ale i kámen je tvořen méně vědomými monádami.

Petr: Počkat, takže všechno má nějakou formu vědomí? A pokud jich je nekonečně mnoho, jak to, že do sebe nenarážejí a nevzniká chaos?

Anna: To je na tom to nejzajímavější. Leibniz tvrdil, že monády spolu vůbec neinteragují. Nemají „okna“, kterými by na sebe mohly působit. Jejich soulad zajišťuje takzvaná „předzjednaná harmonie“.

Petr: Předzjednaná harmonie?

Anna: Ano. Bůh, jako dokonalý hodinář, na začátku stvořil všechny monády tak, aby jejich vnitřní vývoj byl dokonale synchronizovaný. Jako dva budíky, které jdou naprosto přesně, i když o sobě nevědí. Vypadá to, že na sebe reagují, ale ve skutečnosti každá jen sleduje svůj vlastní, Bohem naprogramovaný scénář.

Petr: To je neuvěřitelné. Takže žijeme v tom nejlepším z možných světů, který Bůh mohl stvořit?

Anna: Podle Leibnize ano. Bůh z nekonečna možných světů vybral ten jeden, který obsahuje největší možnou rozmanitost a zároveň největší možný řád. Je to svět maximálně dokonalý.

Petr: Dobře, zkusím si to shrnout. Tři velcí racionalisté, tři naprosto odlišné pohledy na svět. Descartes ho rozsekl na dvě poloviny – mysl a hmotu. Spinoza to všechno spojil do jedné jediné božské přírody. A Leibniz to rozbil na nekonečně mnoho malých, dokonale sladěných kousků.

Anna: To je naprosto perfektní shrnutí! Všichni se snažili pomocí čistého rozumu postavit systém, který by vysvětlil úplně všechno. Jejich nástrojem byla logika a dedukce.

Petr: Ale jak jsi říkala na začátku, měli silnou konkurenci. Ty, co tvrdili, že bez zkušenosti a smyslů jsme úplně ztracení.

Anna: Přesně tak. A právě na ten druhý tábor, na empiriky v čele s Francisem Baconem a Johnem Lockem, se podíváme hned v další části.

Petr: Anno, počkej. Než se vrhneme na Bacona a Locka, mám pocit, že jsme přeskočili... no, asi tak tisíc let. Co se dělo ve středověku? Nebyly to pro filozofii jen "temné časy"?

Anna: Vůbec ne, to je častý mýtus! Filozofie a Bůh se stali nerozlučnou dvojkou. V éře patristiky třeba svatý Augustin přišel s geniální myšlenkou: "Věř, abys rozuměl." Víra byla startovací čára pro jakékoliv myšlení. Zlo podle něj ani neexistovalo, byl to jen nedostatek dobra.

Petr: Takže nejdřív uvěřit, potom přemýšlet. A co přišlo po patristice?

Anna: Pak nastoupila vrcholná scholastika. To byli opravdoví mistři v logice. Jejím titánem byl Tomáš Akvinský, který vzal Aristotela a geniálně ho propojil s křesťanstvím. Dokonce sepsal pět racionálních důkazů Boží existence. Chtěl ukázat, že víra a rozum si neodporují.

Petr: Takže celý středověk byl vlastně jeden velký dialog mezi vírou a rozumem.

Anna: Přesně tak. A tím se kruh našeho seriálu uzavírá. Od antické snahy pochopit svět čistým rozumem, přes středověké hledání Boha, až po novověkou revoluci, která vše postavila na člověku a jeho zkušenosti.

Petr: To byl naprosto vyčerpávající přehled. Anno, moc ti děkuju za celou sérii. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u Studyfi Podcastu. Mějte se krásně!