Podcast na Starověká řecká filozofie

Kapitoly

Úvod do starověkého myšlení

Od mýtu k logu

Oheň, čísla a klid Eleatů

Velká trojka: Sókratés, Platón, Aristotelés

Jak žít dobrý život? Helénismus

Závěr a odkaz antiky

Přepis

Lukáš: Představ si, že stojíš na rušném tržišti v Milétu, v 6. století před naším letopočtem. Cítíš sůl z moře a vůni oliv. Ale místo dohadování o ceně ryb slyšíš dva muže, jak se vášnivě hádají, z čeho je vlastně stvořený celý svět. Z vody? Ze vzduchu? Nebo z něčeho, co ani nelze vidět?

Eliška: Přesně v tomhle kvasu myšlenek, v tomhle údivu, se zrodilo něco naprosto nového. Něco, co změnilo svět. Filosofie. A přesně o tom to dnes bude. Tohle je Studyfi Podcast.

Lukáš: Takže... konec bájí o bozích a začátek přemýšlení? Proč zrovna tam a tehdy?

Eliška: Skvělá otázka. Bylo to díky několika věcem. Řecké městské státy, takzvané polis, měly různá zřízení. Lidé diskutovali, zpochybňovali. Obchod a mořeplavba jim otevíraly oči pro jiné kultury. Najednou si uvědomili, že jejich mýty nejsou jedinou pravdou.

Lukáš: A tak začali hledat vysvětlení jinde. Ne v chaosu mýtů, ale v logu – v rozumu a řádu.

Eliška: Přesně tak. První z nich byl Thalés z Milétu. Prohlásil, že základem všeho, tou pralátkou neboli *arché*, je voda. Dnes to zní jednoduše, ale tehdy to byla revoluce. Hledal přirozené, ne božské vysvětlení.

Lukáš: A jeho následovníci? Taky měli své favority na pralátku?

Eliška: Přesně tak. Anaximandros přišel s termínem *apeiron* – něco neurčitého a nekonečného. A Anaximenés zase tvrdil, že vše je ze vzduchu. Jeho zřeďováním a zahušťováním prý vznikají všechny ostatní věci.

Lukáš: Dobře, takže máme vodu, vzduch a “něco neurčitého”. Kdo přišel s něčím dalším?

Eliška: Tak třeba Hérakleitos z Efesu. Pro něj bylo *arché* oheň. Neustále se měnící, dynamický živel. To dokonale sedělo k jeho hlavní myšlence: “vše plyne”. Panta rhei.

Lukáš: To je to slavné “dvakrát nevstoupíš do téže řeky”?

Eliška: Ano. Protože řeka se změnila, a ty taky. Podle Hérakleita je svět v neustálém procesu změny a dění. Byl to ale prý tak složitý myslitel, že mu přezdívali “Temný filosof”.

Lukáš: To zní jako přezdívka pro učitele na matiku. A kdo byl jeho protiklad?

Eliška: Jeho naprostým opakem byli Eleaté, hlavně Parmenidés. Ten tvrdil, že pohyb a změna jsou jen iluze našich smyslů. Říkal: “Jsoucí jest, nejsoucí není.” Jinými slovy, pokud na něco můžu myslet, tak to existuje. A to bytí je jedno, neměnné a věčné.

Lukáš: Počkat, takže podle něj se teď nehýbu? To je docela odvážné tvrzení.

Eliška: Přesně. Jeho žák Zenón z Eleje se to snažil dokázat slavnými aporiemi, logickými hříčkami. Třeba tou o Achillovi a želvě. Achilles prý nikdy nedožene želvu, která má náskok, protože musí vždycky urazit polovinu zbývající vzdálenosti, a těch polovin je nekonečno.

Lukáš: Takže po těchhle hádkách o vesmíru přišel někdo, kdo se zaměřil víc na člověka?

Eliška: Přesně. Nastává vrcholné období a s ním Sókratés. Ten udělal takzvaný antropologický obrat. Přestal řešit pralátky a začal se ptát: “Jak máme správně žít?” Jeho slavný výrok je “Vím, že nic nevím.”

Lukáš: To je docela pokorné. Jak to myslel?

Eliška: Že čím víc se učíš, tím víc si uvědomuješ, kolik toho ještě nevíš. Sókratés sám nic nenapsal, jen chodil po Athénách a vedl dialogy. Otázkami donutil lidi přiznat si vlastní nevědomost, aby pak společně hledali pravdu.

Lukáš: A to se asi ne každému líbilo, že?

Eliška: Vůbec ne. Nakonec byl odsouzen k trestu smrti. Ale jeho myšlenky žily dál díky jeho žákovi, Platónovi. Platón založil v Athénách Akademii a rozvinul Sókratovy nápady do uceleného systému.

Lukáš: A to je ten s tou jeskyní, že?

Eliška: Ano, Podobenství o jeskyni je geniální! Říká, že my lidé jsme jako vězni v jeskyni, kteří vidí jen stíny na zdi a považují je za realitu. Pravý svět, svět idejí, je venku. A filosof je ten, kdo se odváží vyjít na světlo a pak se vrátit, aby to řekl ostatním. I když mu nebudou věřit.

Lukáš: A třetím do party byl Aristotelés.

Eliška: Platónův nejlepší žák, ale i největší kritik. Zatímco Platón viděl pravou podstatu věcí ve světě idejí, Aristotelés ji hledal v samotných věcech tady na zemi. Byl neuvěřitelně systematický, položil základy logiky, biologie, etiky... Vychovával dokonce Alexandra Makedonského!

Lukáš: Co se dělo po téhle “velké trojce”?

Eliška: Po výbojích Alexandra Makedonského se řecký svět proměnil. Vznikla obrovská říše a lidé se v ní cítili ztracení. Filosofie se proto znovu zaměřila na praktickou otázku: Jak najít klid a štěstí v chaotickém světě?

Lukáš: A jaké byly recepty?

Eliška: Třeba stoicismus. Stoikové, jako Marcus Aurelius, učili, že máme přijmout svůj osud s klidem a soustředit se na to, co můžeme ovlivnit – tedy na své ctnosti a povinnosti. Cílem je *ataraxia*, duševní klid.

Lukáš: A co ti, kdo si chtěli spíš užívat?

Eliška: Pro ty tu byl epikureismus. Epikúros učil, že cílem života je slast. Ale pozor, nešlo o divoké večírky! Šlo o umírněný život v přátelství a rozjímání, vyhýbání se bolesti a strachu. Jejich heslo bylo “Žij skrytě.”

Lukáš: Takže stoikové do politiky, epikurejci na zahradu. Byla ještě nějaká další cesta?

Eliška: Určitě. Skeptikové tvrdili, že o ničem nemůžeme mít jistotu, a tak je nejlepší zdržet se soudu. Tím taky dosáhneme klidu. A pak tu byli kynikové, jako slavný Diogenés, který prý žil v sudu. Odmítali majetek, společenské konvence a kladli důraz na to “být”, ne “mít”.

Lukáš: Páni. Od vody jako pralátky až po život v sudu. To je docela velký rozptyl.

Eliška: Je. Ale všechny tyhle myšlenky spojuje jedna věc: snaha porozumět světu a našemu místu v něm pomocí rozumu. Antická filosofie položila základy pro celé západní myšlení. Všechno, co přišlo potom, na ni nějakým způsobem navazuje.

Lukáš: Takže i když se dnes neptáme, jestli je svět z vody, ty základní otázky – co je pravda, jak žít dobrý život, co je spravedlnost – ty si klademe pořád.

Eliška: Přesně tak. A proto je fascinující se k těmto prvním myslitelům vracet. Děkujeme, že jste poslouchali.

Lukáš: Mějte se hezky a přemýšlejte!