Podcast na Starověká filozofie

Kapitoly

Proč zrovna Řecko?

Hledání pralátky - Mílétská škola

Všechno je číslo - Pythagorejci

Všechno plyne, nebo stojí?

Zenónovy paradoxy

Od živlů k atomům

Od Řecka k Indii

Brahma a Átman

Karma a Sansára

Cesty k vysvobození

Od prince k Buddhovi

Čtyři ušlechtilé pravdy

Nirvána a různé směry

Mistr Kchung a jeho knihy

Zlaté pravidlo a ušlechtilý člověk

Taoismus a cesta

Nezasahování a shrnutí

Přepis

Jakub: Stáli jste někdy u kolejí a dívali se do dálky? Vypadá to, jako by se ty dva kovové pásy v jednom bodě na obzoru spojily, že? Ale mozek vám hned řekne, že je to nesmysl. Vlak by přece vykolejil. A přesně tenhle vnitřní souboj... souboj mezi tím, co vidíme, a tím, co víme, že je pravda... to je úplný začátek celé západní filozofie.

Karolína: Přesně tak. A je fascinující, že otázky, které si kladli Řekové před dvěma a půl tisíci lety, si v podstatě klademe dodnes. Vítejte u Studyfi Podcast.

Jakub: Dobře, Karolíno, tak proč zrovna tam? Proč se z malého kousku země ve Středomoří stala kolébka myšlení, které ovlivňuje svět dodnes?

Karolína: Byly to hlavně dva důvody. Zaprvé, geografická poloha. Řecko bylo na křižovatce tehdejších civilizací – mezi Malou Asií a severní Afrikou. Bylo to místo, kde se mísily nápady, zboží i lidé.

Jakub: Takže takový starověký internetový uzel, kde se všechno sbíhalo.

Karolína: Přesně tak. A zadruhé, ekonomika. Díky obchodu a řemeslům byli Řekové dost bohatí na to, aby měli čas a prostředky investovat do vzdělání. Nemuseli jen bojovat o přežití, mohli... přemýšlet.

Jakub: A o čem přemýšleli? Co byly ty úplně první velké myšlenky?

Karolína: Všechno se točilo kolem tří zásadních idejí. První: svět má nějaký systém, řád. Není to chaos. A tenhle řád nazvali *logos*.

Jakub: Logos. To slovo slýchám často.

Karolína: Ano, a to je ta druhá idea. Člověk má taky *logos* – rozum, schopnost racionálně myslet a mluvit. A třetí, nejdůležitější myšlenka je, že tyhle dva logy... ten ve světě a ten v naší hlavě... jsou v harmonii.

Jakub: Což znamená, že můžeme světu kolem sebe rozumět. Že ho můžeme poznat naším myšlením.

Karolína: Přesně. A proto kladli tak obrovský důraz na rozumové poznání. Smysly pro ně byly často jen zdrojem klamu, jako u těch tvých kolejí. Věřili, že rozumem můžeme poznat i to, co je „za“ viditelným světem. Třeba princip vzniku a zániku vesmíru.

Jakub: Dobře, takže se rozhodli rozumem prozkoumat svět. Čím začali? Jaká byla ta první velká otázka?

Karolína: Ta první otázka byla: „Z čeho je to všechno vlastně udělané?“ Hledali jeden společný základ všeho, co existuje. A tomuhle základu, té pralátce, říkali *arché*.

Jakub: Arché. Jako v archeologii?

Karolína: Přesně, znamená to počátek, princip. A první, kdo se tím systematicky zabýval, byli filozofové z města Mílétos. Proto Mílétská škola. Prvním z nich byl Tháles z Mílétu.

Jakub: To je ten pán s Thaletovou kružnicí z matiky, ne?

Karolína: Ten samý. Kromě matematiky se věnoval i astronomii – dokonce prý předpověděl zatmění Slunce. A jako filozof se snažil vysvětlit svět bez mýtů, jen pomocí rozumu. A došel k závěru, že arché je… voda.

Jakub: Voda? Proč zrovna voda?

Karolína: Měl pro to dobré důvody. Voda má vícero skupenství – kapalné, pevné, plynné. A hlavně, bez vody není život. Všechno živé ji obsahuje. Zdálo se to jako logická volba.

Jakub: Ok, to dává smysl. Kdo přišel po něm?

Karolína: Jeho žák Anaximandros. Ten šel ještě dál. Řekl, že arché nemůže být něco konkrétního jako voda. Musí to být něco neurčitého, neomezeného, z čeho teprve všechno vzniká. Nazval to *apeiron*.

Jakub: Apeiron… to zní dost abstraktně. Jak z něčeho neurčitého vznikne třeba stůl?

Karolína: Anaximandros říkal, že z apeironu se vydělují protiklady – horké a studené, suché a vlhké – a jejich spojením vznikají konkrétní věci. Apeiron samotný ale nemůžeme vidět ani nahmatat.

Jakub: A do třetice?

Karolína: Třetím do party byl Anaximenés. Ten se tak trochu vrátil zpátky na zem. Souhlasil, že pralátka musí být neomezená, ale zároveň konkrétní. A za arché považoval vzduch.

Jakub: Vzduch? Proč?

Karolína: Protože je všude, neustále v pohybu a jeho zhušťováním a zřeďováním se dá vysvětlit vznik všeho ostatního. Když vzduch zředíš, stane se z něj oheň. Když ho zhušťuješ, stane se z něj vítr, pak mrak, pak voda, pak země, a nakonec kámen. Elegantní systém, ne?

Jakub: Velmi. Takže máme vodu, neurčito a vzduch. Kam se filozofie posunula dál? K nějaké další látce?

Karolína: Vůbec ne. Další velká škola, Pythagorejci, přišla s naprosto revoluční myšlenkou. Nehledali pralátku, ale zákon, podle kterého svět funguje. A tím zákonem pro ně bylo… číslo.

Jakub: Číslo? Jakože arché je třeba pětka?

Karolína: Skoro. Věřili, že podstata všeho je matematická. Že vesmír je uspořádán podle číselných poměrů. Znáš to z hudby – různé délky strun dávají různé tóny v harmonických poměrech. A oni věřili, že totéž platí pro planety, které svým pohybem vydávají takzvanou „harmonii sfér“.

Jakub: Takže vesmír je jedna velká symfonie. To je docela hezká představa. A za tím vším stál Pythagoras, že?

Karolína: Ano, Pythagoras ze Samu. Založil v jižní Itálii školu, která byla napůl filozofický kroužek a napůl náboženský spolek s přísnými pravidly. A kromě matematiky přišli s další zásadní myšlenkou – naukou o převtělování duší.

Jakub: To zní spíš jako něco z Indie.

Karolína: Přesně tak, převzali to z orfických mystérií. Věřili v dualismus duše a těla. Duše je božská a nesmrtelná, zatímco tělo je jen dočasné vězení. Mají na to slavnou slovní hříčku: *sóma séma* – tělo je hrob.

Jakub: Páni. A je pravda, že Pythagoras vymyslel slovo „filozofie“?

Karolína: Připisuje se mu to. Když ho prý žáci nazývali *sofos*, tedy mudrc, řekl jim, ať mu říkají spíš *filosofos* – milovník moudrosti. Cítil, že moudrost je něco, k čemu se jen blížíme, ale nikdy ji plně nevlastníme. A také zavedl pojem *kosmos* pro vesmír, protože v něm obdivoval ten úžasný řád a krásu.

Jakub: Dobře, takže máme filozofy, co hledají pralátku, a pythagorejce, co hledají řád v číslech. Kdo byl další velkou postavou?

Karolína: Dalším byl Hérakleitos z Efesu, přezdívaný „Temný filozof“, protože jeho myšlenky byly dost obtížně srozumitelné. A jeho arché byl oheň.

Jakub: Oheň? Další živel do sbírky.

Karolína: Ale on ho nechápal doslova. Oheň pro něj byl symbolem neustálé změny, věčného dění. To je jeho nejslavnější myšlenka: *Panta rhei* – vše plyne.

Jakub: „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“ To je od něj, že?

Karolína: Přesně. Nic není stálé, vše se neustále mění. Ale pozor, není to chaos. Děje se to podle světového řádu, logu. A tenhle vývoj probíhá v jednotě protikladů. Den a noc, život a smrt, válka a mír. Jedno nemůže existovat bez druhého.

Jakub: Takže abych věděl, co je zdraví, musím poznat nemoc.

Karolína: Přesně tak. Protiklady tvoří harmonii. A teď si představ, že proti Hérakleitovi, který říkal, že se všechno hýbe, vystoupil filozof, který tvrdil, že se nehýbe vůbec nic.

Jakub: Vůbec nic? To musel být zajímavý večírek, když se potkali.

Karolína: To rozhodně. Byl to Parmenidés z Eleje. Proti filozofii dění postavil filozofii bytí. Jeho slavná věta zní: „Bytí je a nebytí není.“

Jakub: Co to přesně znamená?

Karolína: Znamená to, že nic nemůže vzniknout z ničeho. A nic se nemůže proměnit v nic. Protože „nic“, tedy nebytí, prostě neexistuje. A pokud neexistuje prázdný prostor (nebytí), kam by se věci mohly pohnout, pak neexistuje ani pohyb.

Jakub: Ale... já se teď hýbu. Vidím, že se věci hýbou. To přece nedává smysl.

Karolína: A tady se vracíme k těm kolejím. Parmenidés by řekl: „Tvoje smysly tě klamou. To, co vidíš, je jen zdání. Skutečnost poznáváš pouze rozumem.“ Pro něj platilo, že myšlení a bytí je totéž. To, co si můžeme myslet, musí existovat. A nebytí si myslet nemůžeme.

Jakub: Dobře, to je síla. Takže on prostě popřel realitu, kterou vidíme kolem sebe. Měl pro to nějaké další argumenty? Nebo spíš jeho následovníci?

Karolína: Měl. Jeho nejznámější žák, Zenón z Eleje, se snažil Parmenidovo učení obhájit pomocí slavných logických hádanek, kterým se říká aporie. Ta nejslavnější je „Achilles a želva“.

Jakub: Tu znám! Rychlonohý Achilles závodí s želvou, dá jí náskok, ale nikdy ji nedohoní.

Karolína: Přesně. Protože než Achilles doběhne do bodu, kde byla želva, želva se posune o kousek dál. A než doběhne do toho nového bodu, želva se zase o malý kousíček posune. A takhle do nekonečna. Její náskok se sice zmenšuje, ale teoreticky nikdy nezmizí.

Jakub: Takže na tu želvu bych si měl vsadit.

Karolína: Logicky ano. Zenón tím nechtěl popřít, že v reálu by Achilles želvu předběhl. Chtěl ukázat, že pohyb, jak ho vnímáme, je logicky nemyslitelný a plný rozporů. Další aporie, třeba „Letící šíp“, říká, že šíp v každém okamžiku svého letu stojí na jednom konkrétním místě. Takže pokud se skládá ze samých momentů klidu, jak se může vůbec hýbat?

Jakub: Mozek se mi začíná vařit. Je to geniální a zároveň úplně proti selskému rozumu.

Karolína: A to byl přesně Zenónův cíl. Ukázat, že naše smyslová zkušenost je jedna věc, ale logické uchopení světa druhá. A že rozum má přednost.

Jakub: Dobře, takže tu máme obří spor. Hérakleitos říká „vše se hýbe“, Parmenidés říká „nic se nehýbe“. Našel někdo nějaký kompromis?

Karolína: Našel. Empedoklés přišel s řešením, že arché není jen jedno, ale jsou čtyři. Voda, země, oheň a vzduch. Těmto základním prvkům říkal kořeny a ty samy o sobě jsou neměnné, přesně jak chtěl Parmenidés.

Jakub: Takže jak vzniká pohyb a změna?

Karolína: Tím, že se tyhle čtyři kořeny neustále míchají a zase oddělují. A za to můžou dvě síly: Láska, která spojuje, a Nenávist, která rozděluje. Takže když hoří dřevo, tak se podle Empedokla jen oddělují prvky, ze kterých se skládá – oheň a vzduch odchází, země (popel) a voda zůstávají.

Jakub: To je elegantní řešení. A tohle už je krůček k atomům, ne?

Karolína: Přesně tak. Poslední velký krok v této éře udělali atomisté, Leukippos a hlavně jeho slavnější žák Démokritos. Ti řekli: Existují jen dvě věci. Nekonečně malé, neviditelné a nedělitelné částečky, kterým říkali *atomy*, a prázdný prostor mezi nimi.

Jakub: Takže vyřešili Parmenidův problém s nebytím tak, že řekli, že prázdný prostor prostě existuje.

Karolína: Ano. Atomy jsou to „bytí“ – jsou věčné a neměnné. A prázdno je to „nebytí“, které jim umožňuje pohybovat se a narážet do sebe. Vznik a zánik věcí je pak jen přeskupování těchto atomů.

Jakub: Takže když rozbiju hrneček, atomy se nezničí, jen se jinak uspořádají.

Karolína: Přesně tak. A Démokritos šel ještě dál. Tvrdil, že nic se neděje náhodně. Všechno má svou příčinu. Pohyb atomů je předem daný jejich srážkami. To je princip mechanického determinismu – vše, co se stane, je nevyhnutelné. A tím se dostáváme na konec předsokratovské éry. Od vody přes čísla a oheň až k atomům. A připravili půdu pro největší hvězdy, které měly přijít. Ale o těch zase příště.

Jakub: Páni. Od vody k atomům, to je pěkná cesta. Ale filozofie se přece neděla jen ve starověkém Řecku, ne? Co se dělo ve zbytku světa?

Karolína: Přesně tak! Zatímco Řekové přemýšleli o pralátce, na Východě se rozvíjely úplně jiné, ale stejně hluboké myšlenkové tradice. Hlavně v Indii a Číně, zhruba od 6. století před naším letopočtem. Dnes se můžeme podívat do Indie.

Jakub: Super, takže opouštíme evropskou půdu. Co nás v Indii čeká?

Karolína: Čeká nás hinduismus. Ale pozor, není to náboženství, jak si ho možná představujeme. Nemá jednoho zakladatele, žádnou pevnou knihu pravidel. Je to spíš obrovský, pestrý vějíř různých tradic a filozofií.

Jakub: Takže žádný Ježíš, žádný Mohamed, žádná Bible? Jak to drží pohromadě?

Karolína: Svorníkem je hlavně uznání autority prastarých textů, kterým se říká védy, a hlavně jejich filozofických komentářů, upanišád. A taky pár základních konceptů, které většina směrů sdílí.

Jakub: Dobře, tak jaký je ten hlavní koncept? Od čeho se odrazíme?

Karolína: Odrazíme se od pojmu „brahma“. To je absolutní bytí, duchovní základ celého vesmíru. Je to nepopsatelné, věčné a neměnné. Můžeme si to představit jako světovou duši nebo božskou prapodstatu.

Jakub: Okej, světová duše. A co já s tím?

Karolína: No, ty máš v sobě „átman“. To je tvé nejvnitřnější, nesmrtelné „já“. Tvoje individuální duše. A teď to nejdůležitější... některé tradice říkají, že átman a brahma jsou ve skutečnosti jedno a to samé.

Jakub: Počkat. Takže moje duše je součástí té světové duše? Jako kapka v oceánu?

Karolína: Přesně! Cílem je, aby si ta kapka uvědomila, že je oceánem. To je klíč k pochopení všeho.

Jakub: Dobře, tomu začínám rozumět. Ale slyšel jsem hlavně o karmě. To je ten princip „co zaseješ, to sklidíš“, že?

Karolína: Ano, ale s jedním velkým dodatkem. Hinduisté věří v koloběh znovuzrození, sansáru. A karma je univerzální zákon odplaty, který funguje napříč životy.

Jakub: Takže když v tomto životě dělám dobré věci, budu mít v příštím životě štěstí?

Karolína: Přesně. A nejen štěstí, ale můžeš se narodit do lepší situace, do vyšší kasty. Naopak špatnou karmou se můžeš „propadnout“ níž. Třeba i do těla nějakého zvířete.

Jakub: Tak to si musím dávat pozor, abych nenaštval nějakého komára. Co když to byl v minulém životě můj šéf?

Karolína: Kdo ví! Každý čin, dokonce i jen úmysl, se počítá a utváří tvou budoucnost.

Jakub: Takže jsme uvězněni v tomhle nekonečném koloběhu karmy a reinkarnace? To zní trochu depresivně.

Karolína: Není to tak bezvýchodné. Cílem je se z tohoto koloběhu vymanit. Dosáhnout stavu, kterému se říká „mókša“, tedy vysvobození.

Jakub: A jak se tam dostanu? Musím být nějaký super asketa?

Karolína: Nemusíš. Existuje několik cest. Můžeš jít cestou poznání a meditace, abys odhalil, že tvůj átman je brahma. Nebo cestou činu, kdy konáš nesobecky pro druhé. Anebo, a to je nejpopulárnější, cestou oddanosti a lásky k bohu, takzvaná bhaktimárga.

Jakub: Takže hinduismus má i osobní bohy, nejen tu abstraktní světovou duši?

Karolína: Jistě, a má jich spoustu! Největší úctě se těší bůh Višnu, ochránce světa, a Šiva, který je ničitelem nevědomosti a zároveň symbolem plodivé síly. A pak je tu bohyně Šakti, ženský princip vesmírné energie.

Jakub: Višnu, Šiva, Šakti. To jsou ti hlavní. Zdá se to jako neuvěřitelně bohatý a komplexní systém.

Karolína: To rozhodně je. A to jsme se dotkli jen naprostého povrchu. Ale ten základní princip—koloběh životů řízený karmou a snaha o vysvobození—je pro indické myšlení naprosto klíčový.

Jakub: Dobře, takže to byl hinduismus. Ale z Indie vzešlo i další světově známé náboženství, které se od něj oddělilo... buddhismus. Kdo vlastně stál u jeho zrodu?

Karolína: Byl to muž jménem Siddhárta Gautama, který žil asi v 5. století před naším letopočtem. A co je zajímavé, narodil se jako princ v přepychu na území dnešního Nepálu.

Jakub: Počkat, princ? Tak proč zakládal náboženství? Většinou si člověk představí spíš chudého poustevníka.

Karolína: Přesně tak! On ale ve svých 29 letech všechen ten luxus opustil. Hledal odpověď na utrpení, které viděl kolem sebe. Jednoho dne usedl pod strom a po hluboké meditaci dosáhl osvícení. Od té chvíle je známý jako Buddha, tedy „Probuzený“.

Jakub: A co tedy tenhle „Probuzený“ učil? Co je jádrem buddhismu?

Karolína: Své učení nazval „střední cestou“. Vyhýbá se extrémům – jak bezmeznému užívání si, tak drsné askezi. Základem jsou Čtyři ušlechtilé pravdy.

Jakub: Ok, jdeme na to. Jaká je ta první?

Karolína: První pravda je, že život je utrpení. Nejen nemoc nebo stáří, ale i samotný fakt, že je všechno pomíjivé a neúplné.

Jakub: To zní dost pesimisticky. Co s tím?

Karolína: Druhá pravda říká, že příčinou utrpení je naše neustálá žádostivost a touha. Prostě chceme víc a lpíme na věcech, které nemůžeme udržet. A co to živí? Nevědomost.

Jakub: Takže když přestanu toužit po lepším telefonu, budu šťastnější?

Karolína: V podstatě ano! Třetí pravda totiž říká, že utrpení ustane, když odstraníme jeho příčinu, tedy tu žádostivost. Tím se vymaníme z koloběhu znovuzrození.

Jakub: A ta čtvrtá? To je návod, jak na to?

Karolína: Přesně tak. Ke zničení strasti vede takzvaná Osmidílná cesta. Ta zahrnuje mravnost, meditaci a moudrost.

Jakub: A co je na konci té cesty? Cíl?

Karolína: Tím cílem je nirvána. A tady je ten největší rozdíl oproti hinduismu. Buddha učil o „ne-já“. Tvrdil, že nic nemá trvalou podstatu, ani naše duše. Vše je prázdné a pomíjivé.

Jakub: Takže zatímco hinduista chce spojit své „já“ s vesmírným principem, buddhista se snaží pochopit, že žádné trvalé „já“ vlastně neexistuje?

Karolína: Perfektně shrnuto! A právě proto se buddhismus tak rozšířil a vznikly různé směry, jako je théravádový buddhismus, zen v Japonsku nebo lamaismus v Tibetu.

Jakub: A když už jsme u Asie, pojďme se přesunout o kousek dál, do Číny. Tam totiž vznikl další obrovský myšlenkový směr, konfucianismus.

Karolína: Přesně tak. Jeho zakladatel, Konfucius, je asi nejvlivnější čínský filosof vůbec. Celé jeho učení stojí na devíti klasických knihách.

Jakub: Devět knih povinné četby! To zní jako noční můra. Co je na nich tak zásadního?

Karolína: Klíčové je, že Konfucius se vůbec nezabýval metafyzikou nebo logikou. Jeho filosofie je zaměřená čistě na člověka a praktický život. Na prvním místě pro něj vždy stálo blaho lidu.

Jakub: Takže žádné řešení vesmírných záhad, ale spíš návod na dobrý život? Jaký je tedy podle něj mravní ideál?

Karolína: Není to žádný asketický světec. Je to takzvaný „ušlechtilý člověk“, neboli *tün-c’*. Tedy člověk ctnostný, moudrý a upřímný, který neustále formuje sám sebe.

Jakub: A jak se jím člověk stane?

Karolína: Tím, že dodržuje *li* – což jsou normy chování založené na lásce a spravedlnosti. Za úplný základ ale Konfucius považoval zlaté pravidlo.

Jakub: Počkat... „Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim“?

Karolína: Přesně tohle! Tím se konfuciánská etika stává velmi příbuznou té křesťanské. A právě touhle praktičností Konfucius ovlivnil Čínu na tisíce let. Ale nebyl jediný...

Jakub: Dobře, takže Konfucius nebyl jediný. Kdo další tedy zásadně formoval čínské myšlení?

Karolína: Druhým velkým pilířem je taoismus. Jeho základem je text Tao te ťing, neboli Kniha o cestě a ctnosti.

Jakub: A o jaké cestě se tu bavíme? O nějaké dálnici?

Karolína: Spíš o kosmické cestě. Podle taoismu je základní silou *tao* – pralátka vesmíru. Tao plodí jednotu, ta pak protiklady jin a jang a z nich vzniká všechno ostatní.

Jakub: To zní dost... abstraktně. Jak se to projevuje v praxi?

Karolína: Klíčové je pochopit, že svět je v neustálém pohybu a protiklady se harmonizují. Je to o přijetí přirozeného řádu, ne o boji s ním.

Jakub: Takže místo snahy všechno řídit mám věci prostě nechat plynout?

Karolína: Přesně! Tomu se říká ne-zasahování. Moudrý člověk tvoří, ale nevládne tomu, co stvořil. Dokončí dílo, ale nevychloubá se.

Jakub: Rozumím. Takže abychom to shrnuli: máme tu Konfucia s jeho důrazem na etiku a řád ve společnosti, a pak taoismus, který učí splynutí s přírodou.

Karolína: Krásně řečeno. Dva odlišné, ale navzájem se doplňující pohledy na svět. A to je pro dnešek z čínské filozofie vše.

Jakub: Díky moc, Karolíno, za skvělý přehled. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost. Mějte se hezky!

Karolína: Na slyšenou příště!