Podcast na Správa barev v polygrafii

Kapitoly

Mýtus o barvách

Matematický popis barev

Barvové prostory a gamut

Jak se s tím vypořádat

Další metody přepočtu

Barevné modely: Jazyk barev

Pokročilé modely: LAB a HSB

Světlo je klíč

Velký překladač barev

Každé zařízení má svůj profil

Když se barvy hádají

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Tereza: Většina studentů si myslí, že ta nádherná modrá, co vidí na monitoru, bude vypadat úplně stejně i na papíře po vytištění. Ale co když vám řeknu, že to je jeden z největších mýtů v polygrafii?

Lukáš: Přesně tak, Terezo. Je to skoro jako kdyby monitor a tiskárna mluvily každý úplně jiným jazykem. A posloucháte Studyfi Podcast.

Tereza: Takže ta dokonalá fotka z dovolené může na papíře vypadat… jinak? Proč se to děje, Lukáši?

Lukáš: Děje se to, protože každé zařízení, ať už je to skener, monitor nebo tiskárna, vnímá a reprodukuje barvy po svém. Monitory pracují s modelem RGB, tedy sčítáním světla, zatímco tiskárny s CMYK, odčítáním světla od papíru.

Tereza: Dobře, takže různá zařízení, různé barvy. Jak tedy můžeme barvu popsat tak, aby tomu všichni rozuměli stejně? Nějakou univerzální řečí?

Lukáš: Přesně. A tou řečí je matematika. Každou barvu můžeme přesně definovat pomocí tří veličin. Představ si takový trojrozměrný prostor.

Tereza: Matematika a barvy? To zní trochu děsivě.

Lukáš: Neboj! Je to jednoduché. První je odstín, tedy to, co si představíme jako „barvu“ – červená, zelená, modrá. Pak máme jas, který říká, jak je barva světlá nebo tmavá. A nakonec sytost – ta určuje, jestli je barva čistá a zářivá, nebo spíš mdlá a našedlá.

Tereza: Odstín, jas, sytost. Chápu. A co je to ten „barvový prostor“, o kterém se často mluví?

Lukáš: Skvělá otázka. Barvový prostor je v podstatě předem definovaná sada všech barev, které umí nějaké zařízení zobrazit nebo vytisknout. Je to jako krabička pastelek. Některé mají jen 12 barev, jiné třeba 120.

Tereza: Takže můj monitor může mít větší „krabičku pastelek“ než moje tiskárna?

Lukáš: Přesně tak! A ten rozsah barev, ta konkrétní krabička, se nazývá gamut. Problém je, že gamut monitoru, který pracuje v RGB, je často mnohem větší než gamut tiskárny v CMYK. Spousta těch zářivých barev z monitoru se prostě do té menší krabičky tiskárny nevejde.

Tereza: Aha! Takže co se stane s těmi barvami, které se tam nevejdou? Prostě zmizí?

Lukáš: Naštěstí ne. Existují metody přepočtu. Jedna, zvaná perceptuální, se snaží všechny barvy z většího gamutu tak nějak smrsknout, aby se vešly do menšího a přitom zachovaly vzájemné vztahy. Všechny barvy se trochu posunou.

Tereza: A ta druhá?

Lukáš: Druhá, relativní kolorimetrická, se chová jinak. Barvy, které se vejdou, nechá být. A ty, které jsou mimo, prostě nahradí nejbližší možnou barvou na hranici gamutu. Je to trochu kompromis, ale díky tomuhle všemu víme, co od tisku čekat.

Tereza: Okay, takže máme to perceptuální smrskávání a pak relativní kolorimetrickou, která nahrazuje barvy na hranici. To zní jako docela chytré kompromisy. Existují ještě nějaké další... řekněme, strategie?

Lukáš: Jasně. Jsou tu ještě dvě, ale používají se pro specifičtější účely. První je absolutní kolorimetrická. Ta je trochu nekompromisní — barvy, co se vejdou do obou gamutů, nechá naprosto beze změny. Ty, co jsou mimo, prostě nahradí nejbližší možnou barvou na okraji.

Tereza: V čem je háček? Zní to docela přímočaře.

Lukáš: Háček je v tom, že můžeš ztratit detaily. Představ si fotku západu slunce s mnoha odstíny oranžové. Pokud je jich hodně mimo cílový gamut, všechny se „splácnou“ do jedné nebo dvou hraničních oranžových. A jemné přechody jsou pryč.

Tereza: Rozumím. A ta poslední metoda?

Lukáš: To je saturační metoda. Tady jde hlavně o zachování živosti a sytosti barvy, přesný odstín není tak klíčový. Perfektní pro nějaké firemní grafy nebo prezentace, kde chceš, aby barvy prostě „bouchly“. Ale v profesionálním tisku, kde jde o přesnou shodu, se prakticky nepoužívá.

Tereza: Chápu. Takže to jsou vlastně takové překladače mezi různými světy barev. Ale co jsou ty světy samotné? Jak vůbec počítač nebo tiskárna ví, jakou barvu má namíchat?

Lukáš: Skvělá otázka. Tomu se říká barevné modely. Je to v podstatě matematický recept, jak barvu popsat pomocí čísel. Jsou to takové jazyky, kterými mluví naše zařízení. A ty nejznámější určitě znáš... RGB a CMYK.

Tereza: Jasně, RGB mám spojené s monitorem a CMYK s tiskárnou. Ale nikdy jsem moc nepřemýšlela, proč vlastně potřebujeme dva různé modely.

Lukáš: Představ si to takhle. RGB je aditivní model, tedy sčítací. Začínáš s tmou — s černou obrazovkou — a přidáváš světlo. Červené (Red), zelené (Green) a modré (Blue). Když všechny tři barvy rozsvítíš naplno, sečtou se a dají ti bílou.

Tereza: Jako když se na jevišti sejdou tři barevné reflektory.

Lukáš: Přesně tak! Ale CMYK funguje úplně opačně. Je subtraktivní, neboli odčítací. Začínáš s bílým papírem, který odráží všechno světlo, a nanášením barev světlo naopak ubíráš. Azurová (Cyan), purpurová (Magenta) a žlutá (Yellow) pohlcují části světelného spektra.

Tereza: A to 'K' ve CMYK je černá, že? Proč nestačí smíchat ty tři barevné inkousty?

Lukáš: Teoreticky by to mělo dát černou, ale v praxi vznikne jen taková... no, špinavá, tmavě hnědá šeď. Není to dostatečně syté. Proto se přidává klíčová — Key — černá barva pro pořádný kontrast a hloubku.

Tereza: Dobře, takže máme model pro světlo a model pro inkoust. Ale neexistuje nějaký univerzální model, který by byl nad nimi? Takový... hlavní překladatel?

Lukáš: Existuje! A je to geniální věc. Jmenuje se CIE LAB. Byl navržený jako mezinárodní standard, aby popisoval barvy tak, jak je vidí lidské oko, a je naprosto nezávislý na jakémkoliv zařízení.

Tereza: Jak to funguje?

Lukáš: Místo míchání světel má tři osy. Osu L, která značí světlost od černé k bílé. Pak osu 'a' od zelené k červené. A osu 'b' od modré ke žluté. Každá existující barva má v tomhle 3D prostoru svou unikátní souřadnici.

Tereza: To zní hodně vědecky. Ještě něco pro nás obyčejné smrtelníky, co se týče modelů?

Lukáš: Jasně. Poslední, co stojí za zmínku, je HSB. To znamená Odstín, Sytost a Jas (Hue, Saturation, Brightness). Tenhle model je naopak velmi intuitivní, protože odpovídá tomu, jak o barvách přemýšlíme my. Řekneš si: „Chci modrou (to je odstín), chci ji hodně zářivou (to je sytost) a chci ji spíš tmavší (to je jas).“

Tereza: Aha, to je vlastně přesně to, co dělám, když si v nějakém editoru vybírám barvu! Takže abych to shrnula: RGB pro monitory, CMYK pro tisk, LAB jako univerzální překladač a HSB pro naše lidské vnímání. Páni. Teď mě ale zajímá, jak tohle všechno funguje v praxi.

Lukáš: Skvělá otázka. Všechno to začíná u něčeho, co většinou bereme jako samozřejmost – u světla.

Tereza: U světla? Myslela jsem, že budeme mluvit o počítačích a tiskárnách.

Lukáš: K tomu se dostanem. Ale představ si, že hodnotíš barvu trička v obchodě pod zářivkou a pak vyjdeš ven na slunce. Barva se změní, že?

Tereza: Jasně, to znám. Vždycky je jiná.

Lukáš: Přesně. A to si tiskař nemůže dovolit. Proto v polygrafii používáme takzvané normované osvětlení. Jsou to speciální světla, nejčastěji D50 nebo D65, která mají přesně danou teplotu barvy a svítí pořád stejně. Všichni v oboru se tak dívají na barvy za naprosto stejných podmínek.

Tereza: Takže první krok je mít všude stejnou žárovku. Co dál?

Lukáš: Zjednodušeně řečeno, ano. A dál přichází na řadu mozek celé operace: Color Management System, zkráceně CMS.

Tereza: Systém pro správu barev. To zní důležitě.

Lukáš: To taky je. Ber to jako superchytrého tlumočníka. Tvůj monitor mluví jazykem RGB a tiskárna zase jazykem CMYK. Když jim jen tak pošleš obrázek, každý si ho „přečte“ po svém. CMS je ten, kdo stojí uprostřed a překládá to tak, aby výsledek byl na obou stranách co nejpodobnější.

Tereza: Takže zařídí, aby modrá na monitoru byla opravdu ta stejná modrá i na papíře?

Lukáš: Přesně tak. Zajišťuje takzvanou barevnou shodu a minimalizuje ztráty při převodu.

Tereza: A jak ten systém ví, jak má překládat?

Lukáš: Díky takzvaným ICC profilům. Tady je ten trik: žádná dvě zařízení na světě nevidí barvy stejně. I dva monitory stejné značky vedle sebe budou mít trochu jiné barvy.

Tereza: Vážně? To je jako by měl každý svůj vlastní názor na to, co je červená.

Lukáš: Přesně tak! A ICC profil je v podstatě životopis toho zařízení. Popisuje, jaké všechny barvy umí zobrazit – tomu se říká gamut – a jak je přesně převádí. Pro každý skener, foťák, monitor a tiskárnu se vytvoří unikátní profil.

Tereza: Páni. A jak se takový profil vytvoří?

Lukáš: U tiskárny třeba vytiskneš speciální tabulku barevných políček, tu pak změříš přístrojem, který se jmenuje spektrofotometr, a software z toho vypočítá její unikátní profil.

Tereza: Dobře, takže máme stejné světlo a máme profily. Může se ještě něco pokazit?

Lukáš: Vždycky se může něco pokazit. Ale teď už to řešíme čísly. Rozdíl mezi dvěma barvami měříme hodnotou Delta E. Pokud je Delta E menší než 1, lidské oko už prakticky nepozná rozdíl.

Tereza: A co ten jev, jak jsi říkal, že se barva mění pod jiným světlem?

Lukáš: To je metamerie. Je to takový barevný chameleón. Dva vzorky vypadají pod umělým světlem stejně, ale na denním světle je najednou každý jiný. I s tím si musí správa barev poradit.

Tereza: Takže abychom to celé shrnuli. Pro správné barvy v tisku potřebujeme normované světlo, pak systém správy barev (CMS), který funguje jako překladač, a pro každé zařízení unikátní ICC profil, který mu říká, jak má překládat. Je to tak?

Lukáš: Naprosto přesně. Zní to složitě, ale v praxi to zajišťuje, že to, co navrhneš na monitoru, bude vypadat stejně i na vytištěném letáku. A tím jsme vlastně na konci naší cesty světem barev.

Tereza: Bylo to fascinující. Lukáši, moc ti děkuju, že jsi nám to všechno tak skvěle vysvětlil.

Lukáš: Já děkuju za pozvání. A pamatujte, svět je plný barev, tak se je nebojte používat!

Tereza: To je skvělé motto na závěr. Vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u naší minisérie a těšíme se na vás u dalších dílů podcastu Studyfi. Mějte se hezky!