Podcast na Sport a spektákly ve starověkém Římě

Kapitoly

Úvod do arény

Od pohřbu k masové zábavě

Život v gladiátorské škole

Dieta šampionů... nebo spíš ne?

Kdo proti komu? Typy gladiátorů

Přísaha a cesta ke svobodě

Den zápasu a mýty arény

Krvavá statistika a konec her

Superhvězdy starověku

Pravidla a průběh závodu

Cesta ke slávě

Krvavé lovy v aréně

Venator versus Bestiarius

Poprava jako divadlo

Hry pro bohy a lid

Antické sporty

Kdo se stal vojákem?

Tvrdý výcvik legií

Hra na válku

Záhadný španělský text

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Karolína: Představte si, že koukáte na dnešní UFC zápas. Dva špičkoví atleti v oktagonu, dav šílí... A teď si to celé představte desetkrát větší, v obrovském kamenném amfiteátru, a místo rukavic... ostré meče. A nejde jen o vítězství, ale často o holý život.

Vojtěch: Přesně takhle nějak vypadala nejpopulárnější a zároveň nejbrutálnější zábava starověkého Říma. Gladiátorské hry. A to, co se dělo v zákulisí, je možná ještě víc fascinující, než samotné boje.

Karolína: Posloucháte Studyfi Podcast. Dnes se tedy podíváme na krev, písek a slávu gladiátorů. Vojto, kde se to vlastně celé vzalo? Nepřijde mi úplně normální, že se lidi začnou jen tak pro zábavu zabíjet v aréně.

Vojtěch: To rozhodně není. Kořeny musíme hledat u Etrusků, kteří pořádali pohřební hry na počest zesnulých králů. Věřili, že krev prolitá u hrobky posílí ducha zemřelého. A Římané, ti si z toho vzali inspiraci.

Karolína: Takže první gladiátoři byli v podstatě... oběti při pohřebním rituálu? To zní dost děsivě.

Vojtěch: Přesně tak. První doložené hry v Římě se konaly v roce 264 před Kristem na dobytčím trhu, na Foru Boariu. Byly na počest senátora Decima Junia Bruta Pery a bojovalo v nich jen šest gladiátorů, kterým se říkalo *bustuarii* – od slova *bustum*, tedy hrobka.

Karolína: Jen šest? To je docela rozdíl oproti filmům, kde vidíme bojovat desítky lidí najednou.

Vojtěch: To ano, ale popularita raketově rostla. Už v roce 183 před Kristem bojovalo asi 60 párů. A o století později? Sám Julius Caesar uspořádal hry s 320 páry gladiátorů. Z pohřebního rituálu se stala masová zábava a politický nástroj.

Karolína: Chléb a hry, klasika. A k tomu se přidala i zvířata, že?

Vojtěch: Ano, první lov zvířat v aréně, takzvané *venationes*, proběhl v roce 186 před Kristem. A to byla teprve předehra k tomu, co mělo přijít. Ale aby mohl gladiátor bojovat, musel nejdřív někde trénovat.

Karolína: Jasně, musely existovat nějaké... gladiátorské školy. Jak to v nich vypadalo?

Vojtěch: Těm školám se říkalo *ludus*. Vlastnil je *lanista*, takový manažer a trenér v jednom. Gladiátoři žili v malých celách, třeba tři na čtyři metry. Ale nebyli tam sami. Každý *ludus* měl svůj tým.

Karolína: Tým? Jako podpůrný personál?

Vojtěch: Přesně. Byli tam specializovaní trenéři, *doctores*, pro každý typ gladiátora – jeden pro *retiaria*, jiný pro *secutora*... Dále lékaři, maséři, kuchaři. Celá ta skupina se nazývala *familia gladiatoria*. A kdo se vlastně mohl stát gladiátorem?

Karolína: Hádám, že hlavně otroci a váleční zajatci.

Vojtěch: To byla největší skupina. Ale bojovali i odsouzení zločinci, a co je nejzajímavější, i svobodní dobrovolníci. Dokonce i ženy, takzvané *gladiatrix*. Lákala je sláva, peníze, nebo prostě jen adrenalin.

Karolína: A co jedli? Předpokládám, že nějakou super proteinovou dietu, aby měli svaly, ne?

Vojtěch: To bys čekala, ale opak je pravdou. Jejich strava byla založená hlavně na sacharidech. Jedli hlavně fazolovou a prosnou kaši a obrovské množství ječmene. Říkalo se jim dokonce *hordearii*, což znamená „ječmenáři“.

Karolína: Ječmenáři? Proč proboha jedli ječmen? To nezní jako strava pro vrcholového sportovce.

Vojtěch: Mělo to dva důvody. Zaprvé, ječmen byl levný, mnohem levnější než pšenice pro armádu. A zadruhé, a to je ten trik, díky téhle stravě si vytvořili silnou vrstvu podkožního tuku nad svaly.

Karolína: Tuk? Proč by chtěli být tlustí?

Vojtěch: Ta vrstva tuku fungovala jako přirozená ochrana. Chránila nervy a cévy před povrchovými sečnými ranami. Rána krvácela, vypadalo to dramaticky pro diváky, ale nebyla tak hluboká a neohrozila hned gladiátora na životě. Chytré, co?

Karolína: Páni, to je geniální. Takže jejich přezdívka nebyla urážka, ale popis reality. A měli nějaké speciální jídlo před zápasem?

Vojtěch: Ano, poslední jídlo se nazývalo *cena libera*, svobodná večeře. Ale ta běžná denní strava, zvaná *sagina*, byla prý tak hrozná, že jeden antický autor napsal, že je to horší než obrovský hlad. A pro pevnost kostí pili vodu s rozemletým kostním popelem.

Karolína: Tak to už radši ten ječmen. Dobře, pojďme k tomu nejzajímavějšímu. Kdo proti komu bojoval? Nebyl přece gladiátor jako gladiátor.

Vojtěch: Vůbec ne! Bylo to jako postavy ve videohře, každý měl jiné zbraně, jinou zbroj, jiné silné a slabé stránky. Párování bylo klíčové, aby byl boj zajímavý.

Karolína: Tak nám představ ty nejznámější. Kdo byl takový ten klasický gladiátor s velkým štítem a mečem?

Vojtěch: To by mohl být třeba *murmillo*. Měl velký obdélníkový štít, meč *gladius* a helmu s motivem ryby. Byl těžce vyzbrojený, takový tank. Proti němu se často stavěl *thraex*, thrácký bojovník s malým čtvercovým štítem a charakteristickým zahnutým mečem, kterému se říkalo *sica*.

Karolína: Takže těžkooděnec proti lehčímu, ale hbitějšímu soupeři. A co ten se sítí a trojzubcem? Toho znám z filmů.

Vojtěch: To je *retiarius*, „síťař“! Můj oblíbený. Bojoval téměř nahý, jen s chráničem ramene a paže. Jeho zbraní byla síť, trojzubec a dýka. Byl extrémně rychlý a hbitý.

Karolína: A proti komu bojoval? Proti tomu tankovi *murmillonovi*?

Vojtěch: Ne, jeho typickým soupeřem byl *secutor*, neboli „stíhač“. Ten byl vyzbrojený podobně jako *murmillo*, ale měl speciální hladkou helmu s malými očními otvory, aby se nezachytila do sítě. Byl to doslova souboj rybáře a ryby. Diváci to milovali.

Karolína: To zní jako skvělá show. Existovali i nějací opravdu bizarní bojovníci?

Vojtěch: Ale jistě! Třeba *essedarius* bojoval na lehkém keltském válečném voze. Nebo *andabata*, který měl helmu bez otvorů pro oči a bojoval naslepo, pravděpodobně na koni. To musela být dost groteskní a děsivá podívaná zároveň.

Karolína: Dobrovolně se přihlásit a bojovat naslepo... ti lidé museli být buď šílení, nebo zoufalí. Museli skládat nějakou přísahu?

Vojtěch: Ano, a byla naprosto brutální. Každý gladiátor, i dobrovolník, přísahal, že je ochoten „být upálen, spoután, zbičován i mečem zabit“. V podstatě se vzdával všech svých práv a odevzdával svůj život do rukou *lanisty*.

Karolína: Páni. Ale existovala cesta ven, že? Dalo se získat svobodu?

Vojtěch: Dalo, ale bylo to těžké. Pokud byl gladiátor opravdu úspěšný a přežil mnoho zápasů, mohl získat dřevěný meč zvaný *rudis*. To byl symbol osvobození. Stal se z něj *rudiarius* a mohl odejít, nebo zůstat jako dobře placený trenér.

Karolína: A ti nejlepší z nejlepších? Měli nějaké tituly?

Vojtěch: Rozhodně. Nejlepší gladiátor ve škole měl titul *primus palus*, „první kůl“, což byla obdoba nejvyšší hodnosti centuriona v legii. Nováček byl *tiro*, zkušený bojovník zase *veteranus*. Vše se pečlivě zaznamenávalo na destičky zvané *tessera gladiatoria*.

Karolína: Jak vypadal den zápasu? Bylo to jen o tom přijít a bojovat?

Vojtěch: Kdepak. Začínalo to velkolepou přehlídkou, *pompou*, kde se gladiátoři předvedli publiku. Pak následovaly dopolední lovy zvířat. Kolem poledne často probíhaly veřejné popravy odsouzenců, někdy zinscenované jako mytologické příběhy. Třeba upálení Herkula na hranici.

Karolína: To je strašné. A hlavní zápasy tedy přišly odpoledne?

Vojtěch: Přesně. Na vše dohlíželi dozorci s holemi a rozžhaveným železem, aby se ujistili, že nikdo nebojuje zbaběle. Dav sázel, křičel a fandil svým favoritům.

Karolína: Teď se musím zeptat na ty filmové klasiky. Opravdu gladiátoři zdravili císaře slovy „Ave Imperator, morituri te salutant“ – „Zdrávi buď, císaři, na smrt jdoucí tě zdraví“?

Vojtěch: To je jeden z největších mýtů! Tahle věta je doložená jen jednou jedinkrát, a to ne u gladiátorů, ale u odsouzenců nucených bojovat v námořní bitvě. Gladiátoři byli drazí profesionálové, ne odsouzenci na porážku. Byla by to špatná reklama.

Karolína: A co ten slavný palec nahoru nebo dolů od císaře? *Pollice verso*.

Vojtěch: I to je složitější. Nejsme si úplně jistí, jaké gesto se používalo. Někteří historici se domnívají, že palec nahoru mohl znamenat smrt – jako tasený meč – a palec schovaný v pěsti život. Dav spíše křičel. Buď „*Mitte!*“ – „Propusť ho!“, nebo „*Iugula!*“ – „Podřízni ho!“.

Karolína: Mluvili jsme o tom, že to byla masová zábava. Máme nějaká čísla, abychom si tu obrovskou míru krutosti představili?

Vojtěch: Máme, a jsou šokující. Po Trajánově vítězství nad Dáky se konaly hry trvající 123 dní. Padlo při nich 10 000 gladiátorů a 11 000 zvířat.

Karolína: Deset tisíc lidí... To je neuvěřitelné.

Vojtěch: Při otevření Kolosea zemřelo asi 2000 gladiátorů a 5000 zvířat za jediný den. Císař Probus nechal Circus Maximus přestavět na les, vpustil tam tisíce zvířat – pštrosy, jeleny, divoká prasata – a pak nechal dav, ať si uloví, co chce. Byl to průmysl smrti.

Karolína: Kdy a proč to skončilo? Lidem to přišlo už moc kruté?

Vojtěch: Hlavním důvodem byl nástup křesťanství. Církev takovou zábavu odsuzovala. První edikt proti hrám vydal Konstantin Veliký už v roce 325. Postupně byly omezovány, až je císař Honorius na začátku 5. století definitivně zakázal.

Karolína: Takže konec jedné éry. Ale odkaz gladiátorů žije dál, v popkultuře, filmech i v moderních bojových sportech.

Vojtěch: Přesně tak. Je to fascinující, i když brutální kapitola lidských dějin, která nám ukazuje, jak tenká je hranice mezi sportem, zábavou a barbarstvím. A také to, jakou cestu jsme od té doby ušli.

Karolína: Děkuji, Vojto, za tenhle neuvěřitelný vhled do světa arény. Myslím, že teď se na film Gladiátor budu dívat úplně jinýma očima.

Vojtěch: Rád se stalo. Ale gladiátoři nebyli jediná velká show. Římané milovali ještě něco, co bylo možná ještě populárnější a nebezpečnější... závody vozů v cirku.

Karolína: Formule 1 starověku! Vždycky si představím ten neuvěřitelný chaos v Circus Maximus. Kdo byli ti jezdci? Byli to taky otroci?

Vojtěch: Často ano, ale nejen oni. Jezdci, kterým se říkalo *aurigae* nebo *agitatores*, byli skutečné celebrity. Nosili krátkou tuniku, přilbu, holenice a přes hruď měli kožené pásy. Zajímavé je, že opratě si omotávali kolem pasu.

Karolína: Kolem pasu? To zní hrozně nebezpečně. Co když spadli?

Vojtěch: Přesně proto u sebe vždycky nosili nůž, aby se mohli v případě pádu odříznout. Ale úmrtnost byla obrovská, jak pro jezdce, tak pro koně. Byla to opravdu krvavá zábava.

Karolína: A předpokládám, že nejezdili jen tak za sebe. Měli nějaké týmy?

Vojtěch: Ano, a to je na tom to nejlepší! Existovaly čtyři hlavní stáje, takzvané *factiones*. Zelení, Modří, Bílí a Červení. Později císař Domitián přidal Zlaté a Purpurové, ale ty se moc neujaly.

Karolína: Takže si fanoušci prostě vybrali svou oblíbenou barvu a fandili? To zní docela moderně.

Vojtěch: V podstatě ano. Rivalita mezi stájemi byla obrovská. Dokonce docházelo ke spojenectví. Zelení často spolupracovali s Bílými a Modří s Červenými.

Karolína: Dobře, takže máme týmy a jezdce. Jak takový závod vlastně vypadal? Jezdilo se jen tak dokolečka?

Vojtěch: Přesně tak. V Circus Maximus se jezdilo sedm kol proti směru hodinových ručiček. Ta dráha byla dlouhá asi pět kilometrů! Uprostřed byla nízká zeď, *spina*, a na jejích koncích byly kuželové sloupy, *metae*, kolem kterých se muselo zatáčet.

Karolína: Pět kilometrů v plné rychlosti na voze taženém koňmi... to musel být adrenalin. Jak rychle jeli?

Vojtěch: Odhaduje se, že na rovinkách dosahovali rychlosti až 70 km/h. V zatáčkách samozřejmě museli zpomalit na zhruba 30 km/h. Celý závod trval asi devět až deset minut.

Karolína: To je neuvěřitelné. A jak se startovalo? Nějaké startovací bloky?

Vojtěch: Skoro. Bylo tam dvanáct startovních bran, takzvaných *carceres*. Závod začal, když pořadatel, často sám císař, hodil na trať bílý šátek, *mappu*. Pak se ozvaly trubky a peklo se rozpoutalo.

Karolína: A co pravidla? Nějaký starověký safety car?

Vojtěch: Právě že ne! Pravidla byla velmi volná. Bylo naprosto běžné a dokonce i očekávané, že se budete snažit soupeře natlačit na zeď, blokovat ho nebo útočit na jeho koně. Bylo to surové a nečestné jednání bylo součástí show.

Karolína: Takže to nebyl jen závod v rychlosti, ale i v zákeřnosti. Co čekalo vítěze v cíli?

Vojtěch: Sláva, obdiv a hlavně obrovské peníze. Vítěz dostal palmovou ratolest, věnec a finanční odměnu, která se pohybovala od 15 000 do 60 000 sesterciů. Pro představu, roční plat legionáře byl asi 900 sesterciů.

Karolína: Páni! Takže úspěšný vozataj si mohl vydělat víc než generál.

Vojtěch: Přesně tak. Nejúspěšnější vozataj všech dob, Gaius Appuleius Diocles, si za svou kariéru vydělal přes 35 milionů sesterciů. To by dnes byly miliardy. Vozatajové, kteří vyhráli přes tisíc závodů, získali titul *miliarius*.

Karolína: To je neuvěřitelné. Ale předpokládám, že cesta k takové slávě byla tvrdá. Jak probíhal trénink?

Vojtěch: Extrémně náročný. Jezdci museli cvičit sílu, ohebnost, vytrvalost a hlavně soustředění. Museli si hlídat váhu a držet diety. A koně? Ti procházeli několikaletým tréninkem, než vůbec mohli závodit.

Karolína: A kůň asi nebyl jako kůň, že? Měli nějaké specialisty?

Vojtěch: Rozhodně. Nejdůležitější byl kůň na levé vnější straně spřežení, protože udával stopu v zatáčkách. Musel být nejchytřejší a nejodvážnější. Často se stávali stejně slavnými jako jejich jezdci a dostávali jména jako Achilles, Victor nebo Pegasus.

Karolína: Fascinující. Od hvězdných gladiátorů k miliardářským vozatajům a slavným koním. Řím byl opravdu městem velkolepé, i když smrtící, podívané.

Vojtěch: Přesně tak. A ta fanouškovská základna byla naprosto šílená. Ale o tom, jak se fandilo a jaké nepokoje to způsobovalo, si můžeme povědět příště.

Karolína: Takže nejen šílení fanoušci, ale i šíleně krutá podívaná. A to nemluvíme jen o gladiátorech, že? Závody vozů byly zjevně jen začátek té... řekněme, drsnější zábavy.

Vojtěch: Přesně tak. Málokdo ví, že ještě před gladiátory byly obrovsky populární takzvané *venationes* – v podstatě inscenované lovy v aréně. A nebyl to jen nějaký lov na jeleny.

Karolína: Tak co tedy lovili?

Vojtěch: Všechno exotické a nebezpečné. Lvy, tygry, slony, hrochy, nosorožce, krokodýly, medvědy, pštrosy... cokoliv, co se dalo dovézt z dalekých provincií. Pompeius jednou uspořádal hry, kde se zabilo na dvacet slonů a šest set lvů. Lidé dokonce dávali slavným zvířatům jména, jako Crudelis, tedy „Nelítostný“.

Karolína: To je neuvěřitelné. A kdo proti takovým šelmám bojoval? Museli to být nějací specialisté.

Vojtěch: Ano, byli to *venatores* a *bestiarii*. A rozlišit je je trochu složité. Venator byl cvičený lovec, který používal kopí a štít. Někdy arénu dokonce proměnili v les se stromy, aby to vypadalo autentičtěji.

Karolína: A bestiarius?

Vojtěch: To je složitější. Mohl to být jak cvičený zápasník, který se třeba utkal s býkem, tak i odzbrojený zločinec. A to nás přivádí k té nejtemnější stránce her.

Karolína: K *damnatio ad bestias*. Tedy k popravě zvířaty.

Vojtěch: Přesně. To už nebyl boj, to byla čistá jatka. Seneca popisuje, jak dav během polední pauzy, kdy většina lidí odešla na oběd, volal na ty, co zůstali: „Zabíjej, bičuj, upaluj! Proč umíráš tak nerad?“ Byla to ta nejbrutálnější forma „zábavy“.

Karolína: Páni. Takže Koloseum nebylo jen sportovní stadion, ale i obrovské popraviště. Člověk si přitom vždycky představí hlavně ty slavné gladiátory s jejich blyštivou zbrojí.

Vojtěch: Přesně. Jejich svět byl sice úplně jiný, ale neméně fascinující a brutální. A právě na ten se podíváme hned vzápětí.

Karolína: Dobře, takže než se vrhneme přímo na gladiátory, pojďme si přiblížit ty slavnosti obecně. Protože to přece nebylo jen o bojích na život a na smrt, že ne?

Vojtěch: Vůbec ne. Římané milovali veřejné hry, kterým říkali „ludi“. Ty nejstarší, Ludi Romani, se konaly už od 4. století před Kristem a byly zasvěcené Jupiterovi. Byla to obrovská, vícedenní akce v září.

Karolína: A vsadím se, že nebyly jediné. Římané měli boha skoro na všechno, tak předpokládám, že i her bylo víc.

Vojtěch: Přesně tak. Měli jsme tu třeba Ludi Apollinares na oslavu vyhnání Hannibala nebo Ludi Florales na počest bohyně jara Flóry. Každá příležitost byla dobrá. Dokonce existovaly i Ludi Saeculares, které se konaly jen jednou za sto let.

Karolína: Takže to nebylo jen o pasivním sezení v aréně. Co dělali, když zrovna nesledovali, jak se někdo snaží přežít?

Vojtěch: Měli spoustu sportů. Velmi populární byly míčové hry. Existovala různá hřiště a dokonce i kryté haly zvané sphaeristerium. Hráli třeba hru zvanou harpastum.

Karolína: Harpastum? Co si pod tím mám představit? Nějaký antický fotbal?

Vojtěch: Spíš brutální antické rugby. Cílem bylo dostat těžký míč přes soupeřovu čáru. Bylo dovoleno strkat, podrážet, rvát míč z rukou… Zkrátka takový přátelský zápas.

Karolína: To zní jako ideální odpoledne. A kromě tohohle organizovaného chaosu?

Vojtěch: Z pramenů víme i o existenci spolku profesionálních potápěčů, takzvaných urinatores. Ale i tak, ty největší davy vždycky přitáhla aréna a její hlavní hvězdy, o kterých jsi mluvila.

Karolína: Takže když mluvíme o hvězdách, vojáci byli vlastně takové ty úplně největší celebrity, ne? Vždyť oni byli základem celé říše.

Vojtěch: Přesně tak. A jejich trénink, to byla v podstatě samostatná sportovní disciplína. Armáda si velmi pečlivě vybírala, koho přijme.

Karolína: A měli nějaká speciální kritéria? Třeba výšku nebo váhu?

Vojtěch: Spíš původ a profesi. Upřednostňovali vesničany před měšťany. A taky třeba lovce, kováře a řezníky před tkalci nebo pekaři.

Karolína: Takže být pekařem byla nevýhoda? To skoro zní, jako by generálové drželi nějakou nízkosacharidovou dietu.

Vojtěch: Spíš šlo o to, že tihle lidé byli zvyklí na tvrdou fyzickou práci a drsné podmínky. Byli odolnější. Nováčky pak čekal brutální čtyřměsíční dril.

Karolína: Co si pod tím mám představit?

Vojtěch: Základem byl pochod. Třikrát měsíčně pochodovali s plnou zátěží, která mohla mít i dvacet kilo, a to nepočítám zbraně. Za pět hodin museli ujít přes třicet kilometrů.

Karolína: Páni. A co dalšího?

Vojtěch: Učili se skákat přes překážky, plavat pro případ ústupu přes řeku a samozřejmě bojovat. Cvičili u vysokých kůlů s dřevěnými meči a štíty, které byly dvakrát těžší než ty skutečné.

Karolína: Proč tak těžké?

Vojtěch: Aby jim pak ty opravdové připadaly lehké jako pírko. Kdo ve výcviku zaostával, dostával místo kvalitní pšenice jen ječmen. Byla to velká potupa.

Karolína: A existovaly i nějaké týmové hry nebo cvičení?

Vojtěch: Ano, slavná byla takzvaná „Trojská hra“, ludus Troiae. Byla to vlastně komplexní jezdecká přehlídka, kde mladíci na koních předváděli složité formace. Vypadalo to jako nacvičený balet, který ale simuloval skutečné bojové manévry.

Karolína: Takže armáda nebyla jen o surové síle, ale i o dokonalé souhře a disciplíně. To je fascinující. A co když se zrovna nebojovalo? Jak se vlastně bavili běžní lidé ve městech?

Vojtěch: Zábava je skvělé téma, protože někdy narazíme na opravdu bizarní historické prameny. Nedávno se mi do rukou dostal jeden španělský text o římském cirku, ale je... poněkud zmatený.

Karolína: Zmatený jak? Jako že je těžký na čtení?

Vojtěch: Spíš na pochopení. Mluví se v něm třeba o „odporu proti knírům“. Doslova „contra los bigotes“.

Karolína: Proti knírům? To zní jako nějaký manifest holičů, ne popis závodů.

Vojtěch: Přesně! A pak se tam několikrát opakuje fráze o cestě „přes Desapro během bagay“. Ta slova v kontextu Říma nedávají vůbec žádný smysl.

Karolína: Takže to je nějaká šifra? Nebo prostě jen chyba?

Vojtěch: Můj tip je katastrofální překlad. „Kníry“ mohla být přezdívka pro soupeřící závodní stáj a „Desapro“ a „bagay“ jsou pravděpodobně zkomolené názvy nějakých manévrů nebo částí arény.

Karolína: Takže z tohohle chaosu musíš vlastně detektivně vydedukovat, co se tam doopravdy dělo. To je docela výzva.

Vojtěch: Je to skvělý příklad toho, jak ošidné mohou být historické prameny. I zdánlivě nesmyslný text nám může něco prozradit.

Karolína: Dobře, pojďme to tedy na závěr shrnout. Římská společnost nebyla jen o válce a politice, ale také o neuvěřitelně propracované zábavě, která formovala jejich každodenní život.

Vojtěch: Přesně tak. Od brutálních her v Koloseu, přes vojenská cvičení až po masové závody vozatajů v Circus Maximus. Byla to komplexní kultura.

Karolína: Vojtěchu, moc ti děkuji, že jsi nám svět starověkého Říma tak skvěle přiblížil.

Vojtěch: Já děkuji za pozvání. Bylo mi potěšením.

Karolína: A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dnešního dílu. Budeme se na vás těšit opět příště u Studyfi Podcastu. Mějte se krásně!