Podcast na Sociologie sportovního diváctví a chování davu

Kapitoly

Úvod do světa fanoušků

Co nás táhne na stadion?

Dějiny chuligánství

Od středověku k fotbalu

Od fanoušků k chuligánům

Svět Hooligans

Ultras a atmosféra zápasu

Proč vedou kolektivní sporty?

Konflikty na stadionu

Psychologie davu

Moderní teorie

Tři fáze davu

Co je násilí a agrese?

Kořeny agrese

Chuligán a rváč

Britská nemoc

Útěk od reality

Tragédie v Bruselu

Tvrdá opatření v Anglii

Nové zákony a rozbití gangů

Příčiny chuligánství

Incidenty v Česku

Policejní manévry

Proč neznáme přesná čísla?

Závěrečné shrnutí

Přepis

Barbora: Představ si to. Jsi na vyprodaným fotbalovým stadionu. Desetitisíce lidí, všichni křičí, zpívají, mají šály... ta energie je naprosto elektrizující, co? I když jsi jenom divák, cítíš se součástí něčeho obrovskýho.

Lukáš: Přesně tak. A právě o tomhle fenoménu si dnes budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Barbora: Lukáši, proč nás to tak fascinuje? Vždyť se jenom koukáme, jak se pár lidí honí za míčem nebo pukem. Co je na tom tak magického?

Lukáš: Je to mnohem hlubší! Sportovní diváctví je staré jako sport sám. Už ve starověkém Řecku na olympijské hry cestovaly desítky tisíc lidí. Bylo to prostě napínavé a lidi obdivovali sportovní výkony.

Barbora: Takže takový antický blockbuster?

Lukáš: V podstatě! Ale s jedním zásadním rozdílem oproti třeba divadlu. Na jevišti má hra svůj pevný řád a předem známé zakončení. Ale ve sportu? Tam je výsledek otevřený až do poslední vteřiny. A právě ta nepředvídatelnost nás vtahuje do děje.

Barbora: Dobře, to dává smysl. Ale co se děje v naší hlavě? Proč máme potřebu tam chodit a fandit? Není to jen ztráta času?

Lukáš: Vůbec ne. Sociální psychologie říká, že je to o uspokojování základních potřeb. Potřeba sociálního kontaktu, být s lidmi, co mají stejný zájem. Ale taky je to skvělý způsob, jak vyventilovat nahromaděný stres.

Barbora: Takže místo bouchání do stolu si jdu prostě zakřičet na stadion a hned je mi líp?

Lukáš: Přesně! A hlavně u mužsky založených sportů jako fotbal nebo hokej psychologové mluví o takzvaných dobyvatelských pudech. V podvědomí v nás pořád dříme tenhle instinkt boje, a tohle je jeho moderní, společensky přijatelná forma.

Barbora: A co na to sociologie? Ta to vidí podobně?

Lukáš: Ta k tomu dodává, že rostoucí zájem o sport je i reakce na urbanizaci a anonymitu moderní společnosti. Na stadionu najednou nejsi sám, ale jsi součástí "kmene". Zapomeneš na každodenní starosti.

Barbora: Takže je to vlastně takový únik a zároveň hluboký emocionální prožitek, který končí psychickým uvolněním.

Lukáš: Přesně tak. Je to únik a silný společenský rituál v jednom. Ale jak správně tušíš, tahle síla emocí se může i nebezpečně zvrtnout.

Barbora: A tím se dostáváme k odvrácené straně fandění.

Lukáš: Ano. Ale o tom, co se stane, když se z fanouška stane chuligán, si povíme v další části.

Barbora: Takže když mluvíme o chuligánech... to není nic nového pod sluncem, že? Agrese na stadionech má asi hluboké kořeny.

Lukáš: Hlubší, než bys čekala. Nejde o fenomén 20. století. První velké výtržnosti máme doložené už z Byzantské říše.

Barbora: Vážně? To zní divoce.

Lukáš: A bylo to divoké. Představ si, že při závodech vozatajů v Konstantinopoli diváci několikrát zapálili celý hipodrom. Vrchol přišel v roce 532, kdy povstání fanoušků přerostlo v bitvu, ve které zemřelo třicet tisíc lidí.

Barbora: Třicet tisíc? Kvůli závodům? To je šílené. A co třeba slavný Řím a gladiátoři?

Lukáš: Tam to nebylo o moc klidnější. Gladiátorské hry v Koloseu byly vlastně organizovaný krvavý sport pro masy. Ale ještě populárnější byly závody vozatajů v Circus Maximus. To byla aréna pro dvě stě tisíc diváků!

Barbora: Takže dnešní vyprodané stadiony jsou proti tomu jen takové komorní akce.

Lukáš: Přesně tak. Fanoušci si vybrali barvu stáje a fandili na život a na smrt, doslova.

Barbora: Dobře, a co středověk? To byla prý pro sport taková „doba temna“.

Lukáš: Ano, s nástupem křesťanství se kladl důraz na duši, ne na tělo. Ale ve 12. století se vrátily rytířské turnaje, původně trénink, později zábava pro davy... a taky příležitost k pořádným bitkám.

Barbora: A pak přišel fotbal, že? Ten byl prý ze začátku taky dost brutální.

Lukáš: Naprosto. V Anglii a Francii ho kvůli brutalitě a chaosu dokonce opakovaně zakazovali. Změna přišla až v 19. století s průmyslovou revolucí.

Barbora: Jak to souvisí?

Lukáš: Na elitních školách jako Eton začala vznikat jednotná pravidla. V roce 1863 byla založena Fotbalová asociace. A to byl klíčový moment pro moderní sport.

Barbora: Takže pravidla všechno změnila?

Lukáš: Přesně. Najednou diváci museli pravidlům rozumět, stali se z nich „specializovaní“ fanoušci. A taky to začalo stát peníze. Vstupenky a volný čas si nemohl dovolit každý, takže sport se stal i otázkou sociálního statusu.

Barbora: Takže od krvavých bitek v Římě jsme se dostali k placeným divákům s jasnými pravidly. To je fascinující vývoj. A jak se tato specializace a komercializace projevují dnes?

Lukáš: Dnes se to projevuje hlavně v tom, jak masivní a... no, občas i nebezpečný ten svět fanoušků je. Se zvyšujícím se počtem diváků totiž rostl i počet násilných akcí v hledišti. To není nic nového.

Barbora: Vážně? Já myslela, že fotbalové chuligánství je spíš moderní záležitost.

Lukáš: Kdepak. Už na konci 19. století musela třeba anglická fotbalová asociace zavírat hřiště kvůli chování fanoušků. Tehdy si mysleli, že je to problém chudších vrstev, ale výzkumy později ukázaly, že násilí se nedá takhle jednoduše vysvětlit.

Barbora: Takže se to netýkalo jen jedné společenské třídy...

Lukáš: Přesně tak. A tenhle problém se navíc se sportem šířil po světě. Přistěhovalci si do Ameriky nebo Austrálie přinesli nejen své oblíbené hry, ale i rivalitu. Třeba v USA byly běžné střety katolíků a protestantů při zápasech jejich týmů.

Barbora: A to nás přivádí k tomu 20. století, které všechno ještě zintenzivnilo, že?

Lukáš: Ano, hlavně v druhé polovině. V Anglii vznikly první chuligánské gangy, které už fungovaly jako určitá subkultura. To už nebyla jen parta naštvaných diváků, ale organizované skupiny.

Barbora: A co je jejich hlavním cílem? Fandění asi ne, co?

Lukáš: To rozhodně ne. Pro takzvané hooligans je fandění druhořadé. Jejich primárním cílem je vyvolat bitku s chuligány soupeřova týmu. Zápas je pro ně vlastně jen záminka.

Barbora: Takže to jsou předem domluvené rvačky?

Lukáš: Často ano. Domluví si místo mimo stadion, hlavně aby se vyhnuli policii. A co je na tom nejvíc zarážející... tyhle bitky mají svá pravidla.

Barbora: Pravidla pro rvačku? To zní jako oxymóron.

Lukáš: Je to tak. Obecně platí, že se nesmí používat zbraně. A když někdo spadne na zem a už nebojuje, nechají ho být. I když se to samozřejmě ne vždycky dodrží.

Barbora: Páni, to je fascinující a děsivé zároveň. Takže na stadionech máme různé typy fanoušků, od těch běžných až po tyhle organizované rváče. A jak se od sebe liší ti, kterým se říká Ultras?

Lukáš: Skvělá otázka, Báro. Ultras jsou takové jádro nejvěrnějších fanoušků. Pro ně není hlavní se porvat. Jejich cílem je vytvořit co nejlepší atmosféru na stadionu.

Barbora: Takže ty obrovské choreografie, nápisy přes celou tribunu, dýmovnice... to je jejich práce?

Lukáš: Přesně tak. Jsou to nositelé téhle „choreografie“ zápasu. Zpěv, transparenty, pyrotechnika. Chtějí zvukově i vizuálně naprosto převálcovat fanoušky soupeře. A jsou s klubem v dobrém i ve zlém.

Barbora: To zní jako práce na plný úvazek. A co ten takzvaný „kotel“? Tam jsou jenom oni?

Lukáš: Vůbec ne, to je častý omyl. V kotli najdeš Ultras, ale i spoustu běžných fanoušků, kteří si prostě chtějí zápas užít naplno a aktivně fandit. Nedomlouvají si bitky, to dělají zase jiní.

Barbora: Rozumím. A proč jsou Ultras typičtí hlavně pro fotbal nebo hokej? Proč je nevidíme třeba v tenise?

Lukáš: Dobrá představa, Ultras na Wimbledonu. Je to hlavně o dramatičnosti a kontaktu. U kolektivních her nemusíš znát každé pravidlo, abys cítil to napětí a ztotožnil se s týmem. To je to slavné „MY jsme vyhráli“.

Barbora: Zatímco u takového krasobruslení musím vědět, co je to trojitý axel, abych ocenila výkon, že?

Lukáš: Přesně. Tam jde víc o ten sportovní prožitek a ocenění individuálního výkonu. Kolektivní hry jsou přístupnější a emočně strhující pro širší masy. A právě tyhle silné emoce můžou vést ke konfliktům.

Barbora: Jasně, když „MY“ prohrajeme, tak je to osobní.

Lukáš: Je to tak. A tady sociologie rozlišuje dva hlavní typy diváckých konfliktů. První je intrapsychický. To je ten vnitřní konflikt v tobě, když jsi frustrovaná z výsledku.

Barbora: Takže když mám chuť nakopnout koš, protože můj tým dostal gól v poslední minutě?

Lukáš: Přesně to je ono. A pak je tu konflikt interpersonální. To už je klasické „MY versus ONI“. Střet dvou skupin, který často odstartují posměšky od fanoušků vítězného týmu.

Barbora: A to už je jen krůček k té nejproblémovější skupině, o které jsme ještě nemluvili... chuligánům.

Lukáš: Přesně tak, Barboro. A právě chuligáni jsou extrémním příkladem toho, čemu sociologie říká davové chování. Zajímavé je, že pro dav vlastně neexistuje jedna jediná definice.

Barbora: Jak to? Vždyť všichni víme, co je dav. Prostě hodně lidí na jednom místě, ne?

Lukáš: Je to trochu složitější. Dav není jen seskupení lidí. Klíčové je, že se v něm mění psychika každého jednotlivce. Jako by se vaše osobnost dočasně rozpustila.

Barbora: To zní trochu děsivě. Znamená to, že v davu ztrácím kontrolu?

Lukáš: V podstatě ano. Francouzský psycholog Gustave Le Bon tomu už v devatenáctém století říkal „duše davu“. Tvrdil, že se v davu vytvoří jakási kolektivní mysl, která je iracionální a emocionální.

Barbora: Takže když na koncertě zpívám falešně s tisíci dalšími lidmi, je to vlastně ta „duše davu“?

Lukáš: Přesně! V tu chvíli nepřemýšlíte, jestli to zní dobře. Prostě jednáte. A to je pro dav typické — přeměna myšlenek a pocitů v okamžité činy.

Barbora: Dobře, takže Le Bon říká, že jsme v davu iracionální. Ale to platí pořád? Co modernější pohledy?

Lukáš: Moderní teorie jsou k nám shovívavější. Například Teorie sociální identity říká, že se prostě ztotožníme se skupinou. Vytvoří se silná identita „my versus oni“.

Barbora: Chápu. Takže „my“, fanoušci Sparty, proti „nim“, fanouškům Slavie. A proto náš kotel drží víc pohromadě.

Lukáš: Přesně. Nejednáte jen podle sebe, ale podle norem vaší skupiny. Pak je tu ještě Teorie emergentní normy, která je taky hodně zajímavá.

Barbora: Emergentní? To zní jako něco z filmu.

Lukáš: Je to docela prosté. Znamená to, že se pravidla chování vytvoří až na místě. Dav je zpočátku klidný, pak někdo hodí na hřiště kelímek... a najednou se přidají další.

Barbora: A nová „norma“ je házet kelímky. Rozumím. Vznikne to spontánně.

Lukáš: Přesně. Na stadionu to má obvykle tři fáze. První fáze je jen souhrn lidí. Každý si přišel na zápas sám za sebe.

Barbora: Pak začne zápas a všichni začneme fandit...

Lukáš: ...a to je druhá fáze. Emocionální sjednocení. Všichni prožíváte to samé. Třetí fáze pak přichází, když se stane něco vyhroceného — třeba sporný gól.

Barbora: A to je ten moment, kdy přicházejí ty impulzivní reakce a někdo třeba hodí ten kelímek.

Lukáš: Přesně tak. V tu chvíli se emoce šíří jako nákaza. A právě tahle emoční nákaza může vést k problémům, ale i k té úžasné atmosféře, které se říká „dvanáctý hráč“. Ale o tom, co všechno to ovlivňuje, si povíme příště.

Barbora: Lukáši, minule jsi mluvil o té „emoční nákaze“. Je tohle přesně ten moment, kdy se ta úžasná atmosféra může zvrhnout v něco ošklivého? Třeba v násilí?

Lukáš: Přesně tak, Barboro. Emoční nákaza může být pozitivní, ale taky hodně negativní. A tady se dostáváme k pojmům jako násilí, agrese nebo hostilita.

Barbora: Jaký je v tom vlastně rozdíl? Často se to zaměňuje.

Lukáš: Dobrá otázka. Často to lidé pletou. Zjednodušeně řečeno, násilí je ten finální fyzický akt — užití nepřiměřené síly, která může někoho zranit nebo něco zničit. Ale agrese je ten záměr za tím... Je to chování, jehož cílem je někoho ovládat, zastrašit nebo zranit, klidně i slovně.

Barbora: Aha, takže agrese je ten vnitřní motor a násilí je ten... no, viditelný výsledek.

Lukáš: Přesně tak. A ve sportu se to dá rozdělit do čtyř takových kategorií. První je surový fyzický kontakt. To jsou běžné srážky, strkání... prostě součást hry.

Barbora: To chápu, to je prostě součást hry. Ale tuším, že to není všechno. Jak to pokračuje dál?

Lukáš: Ano. Druhý typ je „hraniční násilí“. To už porušuje pravidla, ale tak nějak se to toleruje. Třeba strčení loktem ve fotbale nebo boj o kotouč u mantinelu v hokeji.

Barbora: Takže faul, za který se fanoušci soupeře vztekají, ale ti vlastní ho vlastně ocení.

Lukáš: Přesně. Třetí a čtvrtý typ už jsou ale za hranou. Polokriminální násilí — to jsou zjevné fauly, kopance, údery... A pak je tu kriminální násilí, což už je pokus někoho vážně zranit. To už řeší policie.

Barbora: To zní děsivě. Proč se to vůbec děje? Co za tím stojí?

Lukáš: Těch faktorů je bohužel víc. Velkou roli hrají masová média. Jak se říká: „Násilí, stejně jako jeho kritika, se dobře prodávají.“ A pak je tu samozřejmě alkohol. Ten snižuje zábrany a je prokázané, že fanoušci pod vlivem reagují emotivněji a agresivněji.

Barbora: Proto v Anglii v osmdesátých letech zakázali prodej alkoholu na stadionech, že?

Lukáš: Přesně tak. Ale ten nejhlubší kořen je takzvaná hostilita. To je taková trvalá tendence jednat nepřátelsky.

Barbora: A sport, se svou touhou po vítězství za každou cenu, je pro hostilitu asi živná půda.

Lukáš: Bohužel ano. Může to vyvolat závist, žárlivost, pocit nadřazenosti... a vzniká tak prostředí, kde prohra není jen prohra, ale osobní krach. A to je pak jen krůček k agresi.

Barbora: Chápu. A tohle pak vede k těm tragédiím, o kterých občas slyšíme? Třeba jako ta na stadionu Hillsborough?

Lukáš: Přesně k tomu se dostaneme. Ale ty nejznámější případy, kdy se to naprosto vymklo kontrole... to je kapitola sama pro sebe. O tom si povíme příště.

Barbora: Tak na to jsem zvědavá! Ale než se pustíme do těch konkrétních tragédií, pojďme si ujasnit, o kom se vlastně bavíme. Kdo je to ten fotbalový chuligán? Často slýchám i slovo „rowdies“. Je v tom nějaký rozdíl?

Lukáš: Je, a docela zásadní. I když se to často zaměňuje. Představ si „rowdy“ jako takového neorganizovaného výtržníka. Je hlučný, možná opilý, nadává, ale jeho chování je spíš spontánní.

Barbora: Takže prostě takový ten klasický opilec v tramvaji, co si myslí, že je vtipný.

Lukáš: Přesně tak. Kdežto chuligáni, neboli „hooligans“, to je úplně jiná liga. To jsou organizované skupiny, často s vlastní strukturou a identitou, kterým se v Anglii říká „firms“. Pro ně je násilí plánované. Je to hlavní součást jejich identity.

Barbora: A kde se to vlastně vzalo? Proč zrovna fotbal?

Lukáš: Kolébkou je, jak jinak, Anglie. Samotné slovo „chuligán“ vzniklo už v 19. století v Londýně. Prý podle jedné problémové irské rodiny jménem Hooligan.

Barbora: Počkat, takže za všechno může jedna rodina? To zní jako začátek špatného vtipu.

Lukáš: No, tak jednoduché to nebylo, ale jméno se chytlo pro označení jakéhokoli výtržnictví. A s fotbalem se to spojilo hlavně v 60. letech minulého století. Fenomén se rychle rozšířil po Evropě a začalo se mu přezdívat „britská nemoc“.

Barbora: A proč to ti lidé dělají? Co je k tomu vede?

Lukáš: To je složitá otázka. Sociologové to často spojují s nižšími sociálními vrstvami, s nižším vzděláním. Je to pro ně způsob, jak utéct od každodenní rutiny a nudy. Prostor, kde můžou narušit pravidla.

Barbora: Takže takový adrenalin a únik od pracovních povinností a starostí?

Lukáš: Přesně. Vytvoří si vlastní subkulturu. Partu, která má svá pravidla a hodnoty. A v té jejich partě je násilí a agrese něco, co je přijatelné, dokonce obdivované. Zároveň si tím ostentativně dokazují svou maskulinitu.

Barbora: Chápu. Takže vzniká uzavřený svět s vlastními pravidly. A jakou roli v tom hrály třeba tehdejší módní trendy nebo hudba? Protože to k subkulturám vždycky patří.

Lukáš: Výborná otázka! Právě tyhle vlivy – od hudby až po oblečení – formovaly různé skupiny, které byly takovým předstupněm dnešních chuligánů. Ale o tom si povíme víc příště.

Barbora: Tak to jsi nás minule docela napnul, Lukáši. Přiznám se, že jsem na pokračování vážně zvědavá. Pojďme tedy do těch divokých let. Jak to eskalovalo?

Lukáš: Bylo to drsné období. Osmdesátá léta byla ve znamení rostoucího násilí. Zvyšovala se četnost i brutálnost útoků fotbalových fanoušků. A pak přišel zlom.

Barbora: Nějaká konkrétní událost?

Lukáš: Přesně tak. Byl to 29. květen 1985. Finále Poháru mistrů v Bruselu. Hráli proti sobě Liverpool a Juventus Turín.

Barbora: To zní jako fotbalový svátek. Ale asi se to zvrtlo, že?

Lukáš: Naprosto. Fanoušci Liverpoolu napadli italské fanoušky. Vypukla obrovská panika. Lidé se snažili utéct, jenže dav prolomil ochrannou zeď stadionu, která se na ně zřítila.

Barbora: To je strašné. Jaké byly následky?

Lukáš: Tragické. Zemřelo 42 lidí a skoro 400 jich bylo zraněno. Najednou všem došlo, že tohle už překročilo všechny meze.

Barbora: Co se dělo potom? Tohle přece nemohlo zůstat bez odezvy.

Lukáš: Vůbec ne. Díky televizním kamerám se podařilo identifikovat a potrestat hlavní viníky. A pro Anglii přišel tvrdý trest.

Barbora: Jaký?

Lukáš: Všechny anglické kluby byly na dlouhých pět let vyloučeny z evropských soutěží. To byla obrovská rána.

Barbora: Takže se v Anglii konečně začalo něco dít?

Lukáš: Ano, začaly velké změny. Přímo na stadionech se zakázal prodej alkoholu, instalovaly se bezpečnostní kamery a omezovala se místa na stání, která byla pro bitky ideální.

Barbora: Takže snaha udělat ze stadionu bezpečnější místo. Skoro jako zóna bez zábavy.

Lukáš: No, spíš zóna bez tyčí a lahví. Ale nestačilo to. Problém byl tak velký, že se musely vytvořit úplně nové zákony.

Barbora: Zákony zaměřené přímo na chuligány?

Lukáš: Přesně. V roce 1986 přišel takzvaný The Public Disorder Act. Ten dal soudům moc zakázat výtržníkům vstup na stadiony. O tři roky později přišel další zákon, The Football Spectators Act.

Barbora: A ten uměl co?

Lukáš: Ten šel ještě dál. Mohl lidem trestaným za chuligánství zakázat vycestovat ze země, když hrál anglický národní tým v zahraničí. Taky definoval nové přestupky, jako házení předmětů na hřiště nebo rasistické projevy.

Barbora: To zní jako opravdu komplexní řešení.

Lukáš: Ale to nejrazantnější opatření byly cílené policejní akce. Zaměřily se na rozbití chuligánských gangů. Pozatýkaly jejich vůdce a hlavní organizátory.

Barbora: A to zabralo?

Lukáš: Perfektně. Gangy bez svých šéfů ztratily sílu a už se nikdy nedostaly na takovou úroveň jako dřív. A tenhle model se postupně rozšířil po celé Evropě. Ale zatímco Západ s chuligány bojoval, na Východě se scéna teprve probouzela.

Barbora: Takže zatímco se Británie snažila chuligány zkrotit, u nás se scéna teprve formovala. Proč vlastně? Co někoho vede k tomu, aby se stal fotbalovým chuligánem?

Lukáš: Je to dost komplexní, ale dají se vypíchnout klíčové faktory. Zaprvé, ty sociální. Často jde o lidi z dělnických vrstev, kteří cítí frustraci. Třeba z nezaměstnanosti nebo nízkého postavení. A v té fanouškovské skupině najdou silnou identitu.

Barbora: Rozumím. Takový ten pocit sounáležitosti… „My proti nim“.

Lukáš: Přesně tak. K tomu přidej psychologické faktory. Touha po adrenalinu, obrovská rivalita mezi kluby, která někdy přeroste v nenávist. A samozřejmě to nejdůležitější – mentalita gangu.

Barbora: Jednotlivec se ve skupině cítí silnější a anonymní, takže si dovolí víc, než by si dovolil sám. To dává smysl.

Lukáš: Ano. A přesně tenhle model se pak projevil i u nás v Česku.

Barbora: Takže předpokládám, že i u nás jsou nějaké nechvalně proslulé kluby nebo zápasy.

Lukáš: Rozhodně. Nejznámější je asi rivalita mezi Baníkem Ostrava a Spartou Praha. Tyhle zápasy policie pravidelně označuje za vysoce rizikové. A to ne bezdůvodně.

Barbora: Pořád se mluví o bitkách, ale co si pod tím mám představit? To se jen tak porvou na stadionu?

Lukáš: Někdy ano, ale často je to mnohem organizovanější. Třeba v roce 2018 proběhla předem domluvená bitka fanoušků Baníku a Opavy někde na poli mimo stadion. To už není fandění, to je plánované násilí.

Barbora: To zní spíš jako souboj z nějakého filmu než sportovní fanouškovství. A co incidenty přímo na stadionech?

Lukáš: Tam je to hlavně o pyrotechnice a ničení majetku. Ale bohužel se stávají i mnohem horší věci. V roce 1999 chuligáni Baníku zaútočili na vlak s fanoušky Olomouce. Jeden z hozených kamenů trefil ženu do hlavy. Na jedno oko oslepla.

Barbora: Panebože... Takže to nejsou jen rozbité sedačky. To je reálné násilí s tragickými a trvalými následky. Jak se proti tomuhle dá vlastně bojovat? Jaké má policie a stát možnosti?

Lukáš: No, je to komplexní problém. U rizikových zápasů, jako je třeba derby Sparty se Slavií nebo zápas Baníku se Spartou, nasazuje policie masivní síly. Mluvíme o stovkách policistů.

Barbora: Stovky? To zní jako příprava na nějakou demonstraci, ne na fotbal. To musí stát obrovské peníze.

Lukáš: Přesně. Jsou tam pořádkové, dopravní i kriminální služby. Často i psovodi, antikonfliktní týmy, a dokonce i vrtulník, který monitoruje situaci z výšky. Třeba na zápas Slavia–Baník bylo připraveno až 500 policistů.

Barbora: Pět set... Neuvěřitelné. Takže klíčová otázka – kolik taková legrace stojí daňového poplatníka?

Lukáš: A tady je ten problém. Přesná a veřejně dostupná čísla v podstatě neexistují. Policie je neeviduje centrálně.

Barbora: Jak to, že ne? To přece musí jít nějak spočítat.

Lukáš: Je to složité. Náklady jsou rozdělené. Máš tam platy policistů za přesčasy, náklady na techniku jako auta nebo koně, a pak taky mzdy soukromé bezpečnostní služby. Dohledat to by byla obrovská analytická práce.

Barbora: Takže je to vlastně takový drahý, utajený koníček.

Lukáš: Dalo by se to tak říct. Ale jeden konkrétní údaj máme. Jenom provoz policejního vrtulníku u jedné menší akce stál zhruba 45 tisíc korun.

Barbora: Páni. Za hodinu ve vzduchu by byla hezká dovolená pro celou rodinu.

Lukáš: Přesně tak. Takže když to shrneme, chuligánství není jen fandění. Je to specifická subkultura s násilnými projevy, která si vyžaduje obrovské bezpečnostní náklady. A ty, jak vidíme, nejsou vůbec zanedbatelné.

Barbora: Děkuji ti, Lukáši, za skvělý přehled. Bylo to sice drsné, ale nesmírně zajímavé téma. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dnešního dílu Studyfi Podcastu. Mějte se hezky.

Lukáš: Na slyšenou.