Podcast na Sociologie modernity a globalizace

Kapitoly

Sekularizace není ateismus

Společnost se specializuje

Náboženství se vrací

Moderní projevy a konflikty

Bubliny a algoritmy

Uživatel jako produkt

Kdo vlastní média?

Co bude dál?

Svět bez kouzel

Společnost v zrcadle

Vláda souhlasem

Kdo nám šeptá do ucha?

Představované společenství

Síla Tištěného Slova

Přepis

Ondřej: …počkej, takže sekularizace vlastně vůbec neznamená, že lidi přestávají věřit? To je neuvěřitelné, já jsem si to vždycky představoval přesně naopak!

Lucie: Přesně tak! A je to jedna z nejčastějších chyb. Vůbec nejde o ateismus. Posloucháte Studyfi Podcast a dneska si tenhle mýtus zboříme.

Ondřej: Tak na to se těším. Co to tedy je, když to není konec víry?

Lucie: Sekularizace znamená, že náboženství ztrácí svou moc ve společnosti. Politika, věda, právo… tyhle všechny oblasti se osamostatňují od náboženské autority a začínají fungovat podle vlastních pravidel.

Ondřej: Aha, takže víra se stává spíš soukromou věcí každého z nás, než aby řídila celý stát.

Lucie: Přesně. Společenský řád se najednou neopírá o Boha, ale o zákony a racionální argumenty.

Ondřej: A jak se to stalo? Jak se ty oblasti osamostatnily?

Lucie: Ten klíčový proces se jmenuje diferenciace. Představ si moderní společnost jako firmu, která se rozrůstá a vytváří specializovaná oddělení. Každé má svou vlastní logiku a šéfa.

Ondřej: Takže náboženství bylo dřív generální ředitel všeho, ale teď už je jen vedoucím jednoho z mnoha oddělení?

Lucie: To je skvělá metafora! Přesně tak. Výsledkem je, že sociální a politický význam náboženství klesá. Náboženské symboly a jazyk už nejsou závazné pro všechny.

Ondřej: Dobře, to dává smysl. Ale dneska mi přijde, že je náboženství ve veřejných debatách vidět docela dost.

Lucie: A to je ten zvrat! Procesu, kdy se náboženství vrací z té soukromé sféry zpátky do veřejného prostoru, říkáme deprivatizace. A někdy taky desekularizace.

Ondřej: Takže sekularizace není konečný stav?

Lucie: Vůbec ne. Náboženství se znovu zviditelňuje, vstupuje do politiky, do debat o morálce a zákonech. Není to návrat do středověku, ale spíš snaha znovu dát společnosti nějaký „vyšší“ řád.

Ondřej: A s tím asi souvisí i ty modernější teorie. Třeba ten náboženský nacionalismus?

Lucie: Přesně. To je moderní politická strategie, kdy se náboženská identita spojí s projektem národa. Najednou se vytvoří hranice „my versus oni“ a obrana národa je morální povinnost.

Ondřej: A to je živná půda pro konflikty, o kterých mluvil Huntington. Že se nebojuje o území, ale o kulturu a víru.

Lucie: Ano, konflikty na hranicích civilizací. Jeho teze je sice kritizovaná, že není vědecká, ale dobře popisuje, jak silnou roli může kulturní identita hrát.

Ondřej: A co ten Fukuyamův „konec dějin“? Ten do toho moc nezapadá, ne?

Lucie: Ten si myslel, že po pádu komunismu už velké ideologické bitvy skončily a vyhrála liberální demokracie. Ale jak vidíme, náboženství a populismus mu tu jeho posthistorii trochu zkomplikovaly.

Ondřej: A právě populismus se skvěle šíří přes moderní média, že? Tam to musí být informační divočina.

Lucie: Přesně tak. A klíčový pojem je tady takzvaná „filtrační bublina“. To je efekt, kdy ti algoritmy na sociálních sítích ukazují hlavně obsah, který potvrzuje tvoje názory.

Ondřej: Takže když lajkuju fotky psů, algoritmus si řekne: „Aha, tenhle člověk nenávidí kočky,“ a už mi je nikdy neukáže?

Lucie: Zjednodušeně řečeno, ano. Ale u politiky je to mnohem nebezpečnější. Vzniká uzavřený informační svět, kde se nikdy nesetkáš s opačným názorem.

Ondřej: Což vede k polarizaci společnosti, předpokládám.

Lucie: Přesně. Oslabuje to sdílenou realitu. Každý žijeme v té své bublině a pak si nerozumíme. Navíc to skvěle nahrává fake news a dezinformacím.

Ondřej: Dobře, a komu to všechno prospívá? Těm platformám, ne?

Lucie: Ano, a tady se dostáváme k pojmu technokapitalismus. To je fáze kapitalismu založená na technologiích, datech a algoritmech.

Ondřej: A v čem je jiná?

Lucie: Tím, že hlavním produktem jsi ty. Nebo spíš tvoje pozornost a tvoje data. Ty platformy neprodávají obsah tobě, ony prodávají tebe inzerentům.

Ondřej: Takže moje hodiny prokrastinace na internetu jsou vlastně neplacená práce pro technologické giganty. Skvělé.

Lucie: V podstatě ano. Dochází k obrovské koncentraci moci a bohatství v rukou pár firem, které doslova monetizují naši pozornost.

Ondřej: Fajn, to jsou sociální sítě. Ale co taková ta klasická média – noviny, televize? Ty snad ještě fungují normálně, ne?

Lucie: To je otázka. I ony čelí velkému problému, kterému říkáme oligarchizace médií.

Ondřej: To zní… draze. Co to znamená?

Lucie: Znamená to, že média přestávají vlastnit vydavatelé a kupují je bohatí podnikatelé z úplně jiných oborů. A tady vzniká obrovský střet zájmů.

Ondřej: Protože to médium pak může chránit ekonomické a politické zájmy svého majitele, místo aby ho kontrolovalo.

Lucie: Přesně tak. Deformuje to veřejnou debatu. Kontrolní funkce médií je oslabená, což je přímé ohrožení demokracie.

Ondřej: Páni. Takže na internetu jsme zavření v algoritmických bublinách a v tradičních médiích nám agendu můžou ovlivňovat zájmy jejich majitelů. To nezní moc optimisticky.

Lucie: Nezní. Ale je důležité tomu rozumět. Všechno to totiž souvisí s tím, jak je naše moderní společnost obecně nastavená. A přesně na to se zaměříme příště.

Ondřej: Dobře, takže jak je ta naše moderní společnost vlastně nastavená? Zní to jako velké téma.

Lucie: Je to velké téma. A skvělý výchozí bod je Max Weber a jeho myšlenka racionalizace.

Ondřej: Racionalizace... To znamená přechod k efektivitě, výpočtům a byrokracii, je to tak?

Lucie: Přesně tak. Weber tomu říkal „odkouzlení světa“. Představ si to tak, že věda a technika nahradily magii a náboženská vysvětlení. Svět se stal ovladatelným a vypočitatelným.

Ondřej: Takže místo křišťálové koule teď máme statistické modely a Excel.

Lucie: V podstatě ano. I byrokracie, s jejími jasnými pravidly a hierarchií, je pro něj nejracionálnější forma organizace moci.

Ondřej: A jaký to má na nás dopad?

Lucie: Obrovský. Vede to k takzvané reflexivitě. To znamená, že se společnost neustále pozoruje, popisuje a přehodnocuje.

Ondřej: Třeba jako když výzkumy veřejného mínění formují politická rozhodnutí?

Lucie: Přesně! Vytvoříme data, která pak zpětně ovlivní naše chování. Společnost je takový neustále se upravující projekt.

Ondřej: Což asi znamená zrychlení změn a oslabení tradic.

Lucie: Ano. A pro nás jednotlivce to znamená víc svobody, ale zároveň život v prostředí plném rizik a abstraktní důvěry v systémy, kterým nerozumíme.

Ondřej: Svoboda s rizikem... to zní jako hodně velký paradox.

Lucie: Je. A přesně na tenhle paradox a jak se s rizikem vyrovnáváme, se podíváme hned vzápětí.

Ondřej: Takže svoboda s rizikem. Ale kdo vlastně určuje, co je „normální“ a přijatelné, a co už je za hranou?

Lucie: Skvělá otázka. A zavádí nás přímo k italskému mysliteli Antoniu Gramscimu a jeho konceptu hegemonie.

Ondřej: Hegemonie... to zní jako nadvláda. Nějaké donucování a síla?

Lucie: Právě naopak! A v tom je ten trik. Gramsci říká, že hegemonie není vláda silou, ale vláda skrze tichý souhlas.

Ondřej: Souhlas? Jak to myslíš?

Lucie: Vládnoucí skupiny nepotřebují policii, když jejich pohled na svět přijmeme jako přirozený. Jako „zdravý rozum“.

Ondřej: Takže to je ten pocit „vždyť to tak prostě je“?

Lucie: Přesně! Díky tomu se nerovnosti nejeví jako politický problém, ale jako přirozený stav věcí. A jakákoliv alternativa je okamžitě označena za „utopickou“.

Ondřej: A kde se tenhle „zdravý rozum“ bere?

Lucie: Tvoří se hlavně v takzvané občanské společnosti. To jsou média, školy, církve, prostě kultura kolem nás.

Ondřej: Aha, takže neurčují zákony, ale spíš... náladu ve společnosti?

Lucie: Přesně. Určují, jakým jazykem mluvíme o světě, co je „úspěch“, co je „normální život“. Nenápadně, ale o to účinněji.

Ondřej: Takže můj sen o domku se zahrádkou vlastně není tak úplně můj?

Lucie: Možná ti ho někdo velmi chytře „našeptal“ jako jediný správný cíl. Ale neboj, hegemonie není všemocná.

Ondřej: Dá se jí nějak bránit?

Lucie: Ano, a tomu se říká protihegemonie. Ale o tom, jak se bojuje o významy a alternativní pohledy na svět, si povíme v další části.

Ondřej: Takže protihegemonie... to je boj o významy. To mě přivádí k jednomu velkému pojmu – národ. Jak se vlastně definuje?

Lucie: Skvělá otázka! Benedict Anderson to popsal geniálně. Přišel s myšlenkou, že národ je takzvané „představované společenství“.

Ondřej: Představované? Znamená to, že je to jen nějaký výmysl nebo fantazie?

Lucie: Vůbec ne! „Představované“ neznamená falešné. Znamená to, že drtivou většinu členů svého národa nikdy osobně nepotkáš.

Ondřej: Aha, jasně. Ale přesto máme ten silný pocit, že k sobě nějak patříme.

Lucie: Přesně! A tenhle pocit se buduje skrze společný jazyk, symboly jako vlajka a hymna, a hlavně skrze sdílené příběhy.

Ondřej: Dobře, a jak se tyhle příběhy dostanou k tolika lidem najednou?

Lucie: Klíčový byl takzvaný „print capitalism“. Masový tisk – tedy noviny a knihy. Najednou miliony lidí četly stejné zprávy ve stejný čas.

Ondřej: To vlastně vytvořilo společnou realitu... i s cizími lidmi, které nikdy neuvidím. Wow.

Lucie: Je to tak. Národ je podle Andersona omezený, suverénní a je to tak silné společenství, že jsou pro něj lidé ochotni i zemřít.

Ondřej: Takže shrnuto: národ není primárně o krvi, ale o silném příběhu, kterému společně věříme. Díky moc za celou sérii, Lucie, bylo to super.

Lucie: Já taky děkuju, Ondřeji. A hlavně děkujeme vám, našim posluchačům. Snad vás to bavilo.

Ondřej: Mějte se krásně a třeba zase někdy u Studyfi Podcastu na slyšenou!