Podcast na Sociologické aspekty identity a kariéry sportovců

Kapitoly

Kdo je David?

Co je to vlastně identita?

Já, nebo my? Síla kolektivu

Proč je sportovní identita tak silná?

Když zhasnou světla stadionu

Krize identity: Pád, nebo příležitost?

Status a prestiž ve sportu

Závěr: Kdo tedy jsi?

Příběh Petra: Kdo jsem bez dresu?

Zranění a pád

Status a prestiž: Není to totéž

Manažer vs. Hvězda

Jak z toho ven?

Sociální výtah a životní dráha

Specifika sportovní kariéry

Fáze a rizika konce kariéry

Jak z toho ven a shrnutí

Přepis

Tomáš: Představte si hokejistu. Říkejme mu David. Od pěti let je každý den na ledě. Vstává ve čtyři ráno, tréninky, zápasy, posilovna... celý jeho život je hokej. Je to jeho identita. A pak, v devatenácti, při jednom nevinně vypadajícím souboji u mantinelu... prásk. Koleno. A doktorův verdikt je zdrcující: „S vrcholovým sportem je konec.“

Natálie: A najednou... ticho. Žádné ranní vstávání, žádné cesty na zápasy, žádný potlesk fanoušků. David sedí doma a ptá se sám sebe: „Když už nejsem hokejista... tak kdo vlastně jsem?“

Tomáš: A přesně o téhle otázce to dnes bude. Posloucháte Studyfi Podcast.

Tomáš: Natálie, tenhle příběh, ačkoliv je smyšlený, je bohužel až moc reálný pro spoustu sportovců. Ta otázka „Kdo jsem?“ je základem všeho. Co na ni říká sociologie?

Natálie: Je to skvělá a obrovská otázka. Sociologie nám říká, že identita není jen nějaký vnitřní pocit, který máme. Je to složitý konstrukt. Můžeme si ji rozdělit na několik částí. Máme osobní identitu – to jsou naše jedinečné vlastnosti, to, co nás dělá „námi“.

Tomáš: Jasně, takže třeba že mám rád komiksy a nesnáším kopr.

Natálie: Přesně tak. Ale pak je tu sociální identita, a ta je pro sport klíčová. Ta je odvozená od našeho členství v různých skupinách. A sportovní tým, to je panečku skupina! Tím to ale nekončí. Identita zahrnuje i naše role – sportovec, student, kamarád, syn... a taky náš životní příběh, ten narativ, který si o sobě vyprávíme.

Tomáš: Takže identita není něco, s čím se narodíme, ale něco, co neustále budujeme a co je ovlivněno lidmi kolem nás.

Natálie: Přesně. A sport je v tomto ohledu neuvěřitelně silná sociální instituce. Neprodukuje jen góly a rekordy, ale právě i sociální role, rozděluje prestiž a status a vlastně kompletně formuje životní dráhu jedince. Být sportovcem je způsob, jak se odlišit, jak si definovat své místo ve světě.

Tomáš: Dobře, takže mám svoji osobní identitu a pak tu sociální, týmovou. Neperou se tyhle dvě spolu? Jakože, co když chci já něco jiného než zbytek týmu?

Natálie: To je skvělá otázka. Teoreticky by mohly, ale v praxi se neuvěřitelně proplétají. Vlastně jedna bez druhé skoro nemůže existovat. Ve sportu je to krásně vidět. Jakmile se staneš součástí týmu, začneš – ať už vědomě, nebo ne – přebírat jeho hodnoty, normy, symboly.

Tomáš: Takže začnu nosit týmovou mikinu i na rande, abych ukázal, kam patřím?

Natálie: Přesně! A možná začneš i používat stejné hlášky jako kapitán týmu. Tomuhle se věnoval sociální psycholog Henri Tajfel a jeho teorie sociální identity. Říká, že obrovskou část toho, kým jsme, odvozujeme právě z příslušnosti ke skupinám. A sport je továrna na skupiny – kluby, národní reprezentace, fankluby...

Tomáš: A taky vytváří to slavné „my versus oni“.

Natálie: Přesně tak! A tenhle mechanismus „my versus oni“ je extrémně silný pro posílení kolektivní identity. Najednou nejsem jen „já, Tomáš“, ale „my, hráči Sparty“. A tím, že se identifikuješ se svým týmem, se zároveň odlišuješ od ostatních. Ten proces je nesmírně důležitý pro motivaci, soudržnost a loajalitu.

Tomáš: A zjevně nám to dělá dobře. Lidé se pro svůj klub nebo národní tým dokážou neuvěřitelně nadchnout. Proč je ta potřeba někam patřit tak silná?

Natálie: Protože je to jedna z našich nejzákladnějších lidských potřeb. Určitě znáš Maslowovu pyramidu potřeb. Hned po fyziologických potřebách a pocitu bezpečí je tam co? Láska a sounáležitost. Potřeba někam patřit.

Tomáš: Aha, takže sportovní tým je vlastně taková... náhradní rodina?

Natálie: V mnoha ohledech ano. Uspokojuje přesně tuhle potřebu. A výzkumy to potvrzují. Třeba Bruner a jeho kolegové zjistili, že silná sociální identita ve sportu souvisí s vyšším sebevědomím, odhodláním a prosociálním chováním.

Tomáš: Co to znamená, prosociální chování?

Natálie: Zjednodušeně řečeno, že jsi ochotnější pomáhat ostatním, chováš se víc jako týmový hráč i mimo hřiště. Jiný výzkum, od Taylora, zase ukázal, že zapojení mládeže do sportu pomáhá rozvíjet pozitivní chování, dobrovolnictví a dokonce snižuje kriminalitu. Takže ty benefity jsou obrovské.

Tomáš: A to platí i pro nás, co si jdeme jednou týdně zakopat s kamarády a pak na jedno?

Natálie: Rozhodně! I rekreační sportovci si budují silnou sportovní identitu. Vzniká skrze interakce, sdílení zážitků, hodnot... A v takových týmech často vznikají i neformální role. Máte tam vtipálka, neformálního vůdce, ale třeba i simulanta, že jo?

Tomáš: O tom bych mohl vyprávět... Ale všechny ty role pomáhají držet partu pohromadě.

Natálie: Přesně. A mimochodem, výběr sportu taky hodně vypovídá o naší identitě. Není náhoda, že lidé z vyšších sociálních vrstev častěji hrají golf nebo tenis. Není to jen o penězích. Tím sportem taky vyjadřují svou prestiž a příslušnost k určité sociální třídě.

Tomáš: Takže sportovní identita nám dává strašně moc. Sebevědomí, přátele, smysl života... Ale co se stane, když nám to všechno vezmou? Vraťme se k našemu Davidovi. Co se děje v hlavě sportovce, který ze dne na den přijde o všechno?

Natálie: Děje se tam něco, čemu sociologové říkají ztráta identity. Jak řekl už Erik Erikson, pocit identity se nikdy nezíská jednou provždy. Je křehký. A pro sportovce, kteří vsadili všechno na jednu kartu, je ten pád o to tvrdší.

Tomáš: Mluvíš o těch, co nemají žádné jiné koníčky, kamarády mimo sport, nic...

Natálie: Ano. Říká se jim „unidimenzionální“ jedinci. Jejich identita je tvořená výlučně sportem. Baillie a Danish dokonce napsali, že právě nálepka „sportovec“ je hlavní příčinou většiny problémů po ukončení kariéry. Čím víc se se sportem identifikuješ, tím dramatičtější bude krize identity. A nejhorší je, když ten konec není dobrovolný, jako v případě zranění.

Tomáš: To dává smysl. To není tvoje rozhodnutí, je ti to prostě vyrváno z rukou.

Natálie: Přesně. A s tím souvisí i termín „liminalita“. To je takové období meziprostoru. Stará identita je pryč, ale nová ještě nevznikla. Jsi v bodě nula. A to je psychicky extrémně náročné. Studie ukazují, že to často vede ke zhoršení psychického stavu.

Tomáš: Je z toho nějaká cesta ven? Nebo ten sportovec zůstane navždy „bývalým hokejistou“?

Natálie: Cesta ven existuje. A paradoxně v ní často pomáhá to, co bylo na začátku – ta komunita. Výzkumy ukazují, že i po zranění zůstává sport součástí identity těch lidí. Drží se komunity, přátel, sledují zápasy... Ta sociální síť je obrovská podpora.

Tomáš: Dobře, takže krize identity zní dost děsivě. Je to vždycky jenom špatné?

Natálie: Vůbec ne. Sociologie se na krizi identity nedívá nutně jako na něco patologického, jako na nemoc. Je to přechodová fáze. Je to moment, kdy naše dosavadní definice sebe sama přestává fungovat a my musíme udělat zásadní volbu.

Tomáš: Takže je to vlastně příležitost k restartu.

Natálie: Přesně! Může to vést k vyšší, zralejší úrovni identity. Ale samozřejmě jsou tu faktory, které to můžou hodně zkomplikovat. Třeba když má sportovec jen tu úzkou, monorolovou identitu, o které jsme mluvili. Nebo když nemá dokončené vzdělání, žádnou přípravu na takzvanou duální kariéru.

Tomáš: Duální kariéra? To je sport a...?

Natálie: Sport a vzdělání nebo práce. Myšlenka, že by sportovec měl rozvíjet i jinou část své identity než jen tu sportovní. Právě proto, aby ten přechod nebyl tak tvrdý. Naopak, co krizi zmírňuje, je stabilní zázemí – partner, rodina, finanční rezerva. Obrovsky pomáhá i zájem klubu, který řekne: „Hele, jako hráč jsi skončil, ale nechceš nám trénovat mládež?“

Tomáš: Takže se změní role, ale zůstaneš v tom prostředí, které znáš.

Natálie: Ano. A to je klíč k takzvané rekonstrukci identity. Ten proces trvá, třeba i rok a půl. Ale postupně ten člověk začne svůj příběh vyprávět jinak. Přijme zranění jako součást své cesty. A redefinuje svou hodnotu. Najednou si řekne: „Nejsem jen bývalý hráč. Jsem mentor. Jsem trenér.“ Jeho hodnota už není ve výkonu, ale ve zkušenosti, kterou může předat.

Tomáš: S identitou sportovce se pojí ještě jedna věc – sociální status. Být olympijský vítěz, to není jen role, to je obrovská prestiž, že?

Natálie: Ohromná. Sociální status je vlastně tvoje postavení ve společenské hierarchii, spojené s uznáním a prestiží. A ve sportu je status vším. Ale není to jen individuální vlastnost, je nám přisuzován ostatními a je vždycky vztahový. Hráč A má vyšší status než hráč B. Liga mistrů má vyšší status než naše okresní soutěž.

Tomáš: A ten status můžeme získat různě, ne? Někdo se narodí jako „syn slavného fotbalisty“...

Natálie: Přesně. To je připsaný status. Ten nemůžeš moc ovlivnit. Ale moderní sport je postavený hlavně na získaném statusu – ten si musíš vybojovat svým výkonem, tituly, profesionální smlouvou. Staneš se kapitánem týmu, mistrem republiky.

Tomáš: A někdy je ten sportovní status tak silný, že převálcuje všechno ostatní. Když se řekne Jaromír Jágr, nikdo si nepředstaví majitele klubu, ale toho kluka s dlouhými vlasy a číslem 68.

Natálie: To je dokonalý příklad takzvaného „master statusu“ – dominantního statusu, který převažuje nad všemi ostatními rolemi. A je to dvousečná zbraň. Přináší obrovskou slávu, ale taky zvyšuje riziko krize identity, až ten status jednou zmizí.

Tomáš: Ještě mě napadá jedna věc. Musí být status spojený s penězi? Může mít někdo vysoký status, ale málo peněz?

Natálie: Určitě. Tady se můžeme opřít o Maxe Webera, klasika sociologie. Ten říkal, že status, tedy prestiž, není to samé co třída, tedy bohatství. Olympijský medailista z méně populárního sportu může být finančně na průměru, ale jeho společenská úcta a status jsou obrovské. Mnohem vyšší než u nějakého neznámého, i když bohatého podnikatele.

Tomáš: Takže když si to shrneme, sportovní identita je neuvěřitelně silný nástroj. Dává nám pocit sounáležitosti, sebevědomí, jasné místo ve světě... ale zároveň nás může uvěznit v jediné roli. Je to taková dvojsečná zbraň.

Natálie: Přesně jsi to vystihl. Je to motor, který nás žene dopředu, ale musíme si dávat pozor, abychom měli i jiné zdroje naší identity. Abychom věděli, kdo jsme, i když zrovna nemáme na sobě dres a neslyšíme potlesk davu. Protože ten jednoho dne nevyhnutelně utichne pro každého.

Tomáš: Důležité je tedy pamatovat, že nejsme jen jedna role, ale soubor mnoha různých rolí a příběhů. A ztráta jedné z nich, i té nejdůležitější, nemusí být konec světa, ale začátek nové kapitoly.

Natálie: Přesně tak. A právě tahle změna identity a statusu úzce souvisí i s dalšími sociálními jevy, jako je sociální mobilita. Ale o té si povíme třeba zase příště.

Tomáš: Natálie, než se vrhneme na tu sociální mobilitu, pojďme se ještě zastavit u krize identity. Zní to jako něco, co potká každého sportovce, který musí pověsit kopačky, nebo v tomto případě spíš brusle, na hřebík.

Natálie: Přesně tak, Tomáši. A je to naprosto normální vývojový proces. Problém ve sportu je, že ta krize je často mnohem intenzivnější. Celá identita je totiž úzce spojená s výkonem, tělem a statusem, který je, jak víme, dost nestabilní.

Tomáš: A kariéra je krátká. Než se naděješ, je konec. Ale teorie je jedna věc… nemáš nějaký konkrétní příklad z praxe, aby to bylo lépe představitelné?

Natálie: Mám. Pojďme si říct příběh, který jsem si pro účely anonymity nazvala příběhem „Petra“. Je to modelový příklad, ale bohužel velmi reálný.

Tomáš: Dobře, jsem zvědavý. Kdo je Petr?

Natálie: Petr byl špičkový profesionální sportovec v kolektivním sportu. Bylo mu 29 let, za sebou měl 12 let v nejvyšší soutěži, zkušenosti z reprezentace... zkrátka hvězda. Ale jeho cesta začala mnohem dřív.

Tomáš: V kolika letech se obvykle začíná?

Natálie: Už v dětství. V patnácti přestoupil do akademie velkého klubu a v devatenácti debutoval mezi dospělými. Od puberty na otázku „Kdo jsi?“ odpovídal jedním slovem: „Sportovec.“

Tomáš: Všechno ostatní šlo stranou, že? Škola, kamarádi mimo sport, rodina...

Natálie: Přesně. Ostatní role – student, syn, partner – byly naprosto sekundární. V sociologii tomu říkáme „foreclosure identity“. To znamená, že si vybereš jednu identitu, plně se jí oddáš, ale vůbec neprozkoumáváš jiné alternativy. Což je samozřejmě recept na problém.

Tomáš: A pak přišel vrchol. Předpokládám, že v té době o žádných problémech nepřemýšlel.

Natálie: Kdepak. Mezi 23 a 27 lety byl na vrcholu. Měl peníze, slávu, uznání. Použijeme-li teorii sociologa Pierra Bourdieu, měl obrovský symbolický kapitál – tedy prestiž. Měl i ekonomický a sociální kapitál, tedy peníze a kontakty. Jeho svět byl jasně daný a stabilní.

Tomáš: Jenže pak přišel ten zlomový moment. Co se stalo?

Natálie: Vážné zranění kolene ve 28 letech. Opakované operace a po roce nejistoty přišel verdikt od lékařů: konec vrcholové kariéry. Bylo to náhlé, nevratné a samozřejmě se to okamžitě dostalo do médií.

Tomáš: To musel být šok. Jak na to reagoval?

Natálie: První fáze byla popření. Věřil, že se vrátí, zranění zlehčoval, soustředil se jen na rehabilitaci. Odmítal si připustit realitu. Jeho identita sportovce byla pořád živá.

Tomáš: Ale realita ho dohnala, když mu klub neprodloužil smlouvu.

Natálie: Přesně. A tehdy začala druhá fáze: dezorganizace. Najednou měl pocit prázdnoty. Ztratil denní režim, spoluhráče, sebevědomí. Říkal věty jako: „Vůbec nevím, co mám dělat ráno,“ nebo „Bez sportu nejsem nikdo.“ To je klasická krize identity, jak ji popisoval Erik Erikson.

Tomáš: A s tím přišel i ten statusový propad, o kterém jsme mluvili.

Natálie: Ano, fáze tři. Jeho příjem klesl o 70 %. Média se přestala zajímat. Spousta „přátel“ zmizela. Ztratil všechna ta malá privilegia. Jeho slovy: „Dřív mě všichni zdravili a znali. Teď si mě na ulici nikdo nevšímá.“ To je hořký smích, samozřejmě. Ztratil svůj symbolický kapitál.

Tomáš: A co bylo dál? To zní jako pád na úplné dno.

Natálie: Dno se jmenuje identitní vakuum. Čtvrtá fáze. Začal zpochybňovat smysl svého života, přemýšlel, jestli těch dvacet let dřiny za to stálo. Měl pocit ztracených let a úzkost z budoucnosti. Řekl mi: „Celý život jsem dělal jen jednu věc. A ta je teď pryč.“

Tomáš: To je silný příběh. Ukazuje, jak je status ve sportu neuvěřitelně křehký. Jakmile zmizí výkon, zmizí i status. Ale co to vlastně ten sociální status je? Není to jen o tom, být slavný?

Natálie: To je skvělá otázka. Status je v podstatě tvé postavení v sociální hierarchii. Je to o uznání, které ti společnost dává. Ale není to jen o slávě. Bourdieu by řekl, že je to o kombinaci různých kapitálů: ekonomického, tedy peněz, sociálního, tedy kontaktů, a symbolického, což je ta prestiž a uznání.

Tomáš: Takže Jaromír Jágr má obrovský symbolický kapitál, který si drží i po konci kariéry. Ester Ledecká ho zase znásobila tím, že vyhrála ve dvou různých sportech.

Natálie: Přesně tak. Ale status se musí neustále udržovat. Stačí zranění, pokles formy, nějaký skandál, a můžeš o něj rychle přijít. Je to jako žonglování s několika míčky najednou.

Tomáš: A co je pak prestiž? Není to to samé jako status?

Natálie: Ne úplně. Prestiž je míra úcty, kterou ten status vyvolává. Můžeš mít vysoký status, ale nízkou prestiž. Napadá tě nějaký příklad?

Tomáš: Třeba nějaký kontroverzní bulvární novinář? Má status, protože je známý, ale moc lidí si ho neváží.

Natálie: To je docela trefné! Nebo naopak, můžeš mít obrovskou prestiž, ale nízký formální status. Třeba dobrovolník, který zachrání dítě z hořícího domu. V tu chvíli má obrovskou prestiž, ale žádný oficiální status hrdiny.

Tomáš: Pojďme to ještě víc přiblížit našemu tématu. Jaký je rozdíl ve statusu mezi aktivním reprezentantem a třeba sportovním manažerem, který ho zastupuje?

Natálie: Ten rozdíl je obrovský. Aktivní reprezentant má nebe-vysoký symbolický kapitál. Je vidět v médiích, lidé ho milují, reprezentuje stát. Jeho status je ale extrémně závislý na aktuálním výkonu. Je to takzvaný „master status“ – ta role sportovce přebíjí všechny ostatní.

Tomáš: Takže i když je třeba skvělý táta od rodiny, všichni ho vidí primárně jako toho fotbalistu nebo hokejistu.

Natálie: Přesně. Kdežto sportovní manažer má mnohem nižší mediální viditelnost. Jeho status je odborný, strukturální. Je založený na jeho kompetencích, vzdělání a hlavně sociálním kapitálu – síti kontaktů. Jeho status je mnohem stabilnější a má nad svou kariérou větší kontrolu.

Tomáš: Takže manažer možná nemá tu obrovskou slávu, ale spí klidněji.

Natálie: Dá se to tak říct. Jeho kapitál je jinak rozložený a není tak závislý na jednom kopu do míče.

Tomáš: Dobře, vraťme se k Petrovi. Jeho příběh je dost depresivní. Dalo se tomu nějak předejít? Co měl on nebo jeho management dělat jinak?

Natálie: Určitě. Klíčová je prevence. A ta stojí na několika pilířích. Zaprvé, diverzifikace identity. Sportovec nesmí být *jenom* sportovec. Musí mít i jiné role – student, podnikatel, partner…

Tomáš: Takže je zásadní podpora vzdělávání a plánování kariéry po kariéře?

Natálie: Přesně. A taky psychologická podpora. Je potřeba budovat i mimovýkonnostní role. Z hlediska takzvané „life-course“ teorie je nejdůležitější plánovat tyhle životní přechody dopředu. Aby konec kariéry nebyl šok, ale plánovaná změna.

Tomáš: Takže shrnuto: krize identity je normální, ale ve sportu je intenzivnější. A pokud je status sportovce postavený jen a pouze na výkonu, je extrémně křehký. Není to jen o marketingu, ale o dlouhodobém budování různých druhů kapitálu.

Natálie: Vystihl jsi to naprosto dokonale. Udržitelné budování statusu je strategická práce na mnoha úrovních, nejen na hřišti.

Tomáš: A právě tenhle vzestup nebo naopak propad statusu, o kterém jsme se celou dobu bavili, je vlastně jádrem toho, čemu říkáme sociální mobilita, je to tak?

Natálie: Přesně tak. Sport je často vnímán jako takový sociální výtah. Ale jak uvidíme, i tenhle výtah má svá úskalí a ne vždycky jede jenom nahoru.

Tomáš: Tenhle příměr se sociálním výtahem je skvělý. A když nad tím přemýšlím, tak celá ta cesta sportovce nahoru a dolů... to je vlastně jeho životní dráha, že?

Natálie: Přesně tak, Tomáši. V sociologii tomu říkáme „life course“ neboli životní dráha. A není to jenom časová osa od narození do smrti. Je to spíš mapa plná rolí, statusů a hlavně zlomových bodů.

Tomáš: Zlomových bodů? Jako třeba první profesionální smlouva, nebo naopak vážné zranění?

Natálie: Ano! To jsou takzvané „turning points“. Události, které ti naprosto změní směr cesty. A u sportovců jsou tyhle body mnohem ostřejší a častější než v běžných profesích.

Tomáš: V čem přesně je ta sportovní dráha tak specifická?

Natálie: Tak zaprvé, začíná extrémně brzy. Role „sportovec“ ti často přistane už v dětství. Zadruhé, je neuvěřitelně krátká. Vrcholový status máš jen na pár let. A zatřetí, ten mediální a symbolický kapitál je obrovský, ale taky strašně nestabilní.

Tomáš: Takže jsi chvíli na vrcholu světa a všichni tě milují, a pak se to může rychle změnit. To zní jako velký psychický tlak.

Natálie: Přesně. Proto je tak klíčová takzvaná duální kariéra. Tedy vzdělávání a příprava na život *po* sportu. Bez toho je ten pád z vrcholu o to tvrdší.

Tomáš: Jaké jsou vlastně typické fáze takové kariéry? Předpokládám, že to není jen „hraju a pak nehraju“.

Natálie: Kéž by to bylo tak jednoduché. Začíná to v dětství v klubech, pak přijde specializace v adolescenci, profesionální smlouva a vrchol. Ale pak nevyhnutelně následuje útlum a konec kariéry.

Tomáš: A to je ten moment, kdy přichází největší problémy?

Natálie: Často ano. Mluvíme o krizi identity. Celý život jsi byl „ten fotbalista“ nebo „ta tenistka“. To je tvůj hlavní, takzvaný master status. A najednou… nejsi. Kdo tedy jsi?

Tomáš: Takže z národního hrdiny se staneš… chlapíkem, co se snaží přijít na to, jak funguje pračka?

Natálie: Přesně tak! Ten statusový propad je obrovský. A pokud sportovec nemá vybudované vztahy mimo sportovní bublinu, hrozí mu i sociální izolace.

Tomáš: Jak se dá takovému tvrdému pádu předejít? Co je klíčem k úspěšnému přechodu?

Natálie: Klíčové je plánování. Dobrý management musí s kariérou pracovat jako s rizikovým projektem. Musí sportovce tlačit do vzdělání, pomáhat mu budovat kontakty mimo sport a plánovat tu postkariérní fázi dlouho dopředu.

Tomáš: Takže nejde jen o to, co se děje na hřišti, ale hlavně o to, co se děje mimo něj. Úspěšná tranzice pak znamená, že se z hráče stane třeba trenér, manažer nebo podnikatel.

Natálie: Přesně. Využije svůj sociální a symbolický kapitál k vybudování nové identity a nového statusu. Není to konec, ale transformace.

Tomáš: Perfektní. Takže abychom to shrnuli, sociologie sportu nám ukazuje, že status a sociální mobilita nejsou jen abstraktní pojmy. Jsou to reálné procesy, které formují celou životní dráhu sportovce, se všemi jejími vrcholy i pády. Natálie, moc ti děkuju, bylo to neuvěřitelně poučné.

Natálie: Já děkuju za pozvání, Tomáši. Bylo mi potěšením.

Tomáš: A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se krásně a slyšíme se zase příště.