Podcast na Sociální struktura, stratifikace a nerovnosti

Kapitoly

Proč je svět nespravedlivý?

Status a role, které hrajeme

Dá se po žebříku šplhat?

Kasty, stavy a třídy

Proč nerovnost existuje?

Není to jen o penězích

Co je to chudoba?

Kdo je v Česku nejvíce ohrožen?

Globální pohled a rozloučení

Přepis

Lukáš: Když dneska otevřete Instagram, vidíte influencery v drahých autech a na exotických dovolených. Hned vedle toho je fotka vaší kamarádky, která studuje medicínu a sotva stíhá brigádu. A pak je tu třeba váš táta, který celý život poctivě pracuje v továrně. Všichni žijeme v jedné zemi, ale jako by každý byl v úplně jiném světě. Proč to tak je?

Barbora: Přesně tuhle otázku si, Lukáši, klade sociologie. A odpověď se skrývá v pojmu, který zní možná trochu složitě, ale ve skutečnosti popisuje přesně to, co jsi právě řekl. Tím pojmem je sociální stratifikace.

Lukáš: A přesně o tomhle si dnes budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Barbora: Tak jdeme na to. Stratifikace je termín, který si sociologové půjčili z geologie. Tam popisuje vrstvy hornin. A ve společnosti je to vlastně podobné. Představ si ji jako velký dort – má různé vrstvy, patra. A ne každá vrstva je stejná.

Lukáš: Takže někteří jsou v tom nejvyšším, šlehačkovém patře a jiní… jsou ten připečený spodek?

Barbora: Přesně tak! Sociální stratifikace je zkrátka hierarchické uspořádání společnosti. Lidé jsou rozděleni do vrstev podle toho, jaký mají přístup ke vzácným statkům. A tím nemyslím jen peníze a majetek, ale i moc, prestiž nebo společenskou úctu.

Lukáš: Dobře, takže společnost je rozvrstvená. Ale co to znamená pro mě jako pro jednotlivce? Jak se mě to týká?

Barbora: Každý z nás v téhle struktuře zaujímá nějakou pozici. Té říkáme sociální status. Tvůj status může být „student“, můj je „expertka“, někdo jiný má status „matka“, „lékař“ nebo „prezident“. A s každým statusem se pojí určitá očekávání – a tomu říkáme sociální role.

Lukáš: Aha, takže to je to slavné „zastáváme status, hrajeme roli“.

Barbora: Přesně. A co je na tom zajímavé, jeden člověk má statusů hned několik. Třeba ty jsi student, ale taky třeba syn, kamarád, sportovec... A někdy se tyhle role můžou dostat do konfliktu. Musíš se učit na zkoušku, ale zároveň máš důležitý zápas. Co si vybereš? To je klasický konflikt rolí.

Lukáš: To znám až moc dobře. A můžu si svůj status nějak vybrat?

Barbora: Některý ano, některý ne. Rozlišujeme dva základní typy. První je připsaný, nebo-li askriptivní status. Ten dostaneš bez ohledu na to, co děláš. Je to třeba tvoje pohlaví, rasa, věk nebo rodina, do které ses narodil. To prostě neovlivníš.

Lukáš: A ten druhý?

Barbora: Ten je získaný. Ten si musíš zasloužit nebo pro něj něco aktivně udělat. Například získat vzdělání, najít si práci, oženit se... To všechno jsou získané statusy, které sis vybojoval svou vlastní aktivitou.

Lukáš: A co když mám statusů víc? Který je ten nejdůležitější?

Barbora: Dobrá otázka. Obvykle máme jeden, který je pro naši identitu klíčový. Říkáme mu řídící status. Skvělý příklad je Barack Obama. Jeho připsaný status je muž tmavé pleti. Získal statusy jako právník, manžel, otec. Ale jeho řídící status, ten, který ho definuje ve společnosti nejvíc, je „bývalý prezident USA“.

Lukáš: Dobře, takže máme vrstvy a statusy. Ale znamená to, že když se narodím „dole“, tak tam i zůstanu? Nebo můžu vyšplhat nahoru?

Barbora: Právě jsi popsal klíčovou věc – a tou je sociální mobilita. To je přesně ten pohyb mezi společenskými vrstvami. Společnosti můžeme rozdělit na otevřené a uzavřené.

Lukáš: Otevřené jsou ty, kde se můžu posouvat, a uzavřené ty, kde jsem zaseknutý?

Barbora: Přesně tak! Ideálem otevřené společnosti je takzvaná meritokracie, kde záleží jen na tvých zásluhách a schopnostech. To je ten slavný „americký sen“. Naopak v uzavřené společnosti je tvůj osud daný původem, pohlavím nebo etnicitou. V reálu je samozřejmě každá společnost mix obojího.

Lukáš: A jaké druhy toho „šplhání“ existují?

Barbora: Můžeme se bavit o horizontální mobilitě. To je, když změníš práci, ale zůstaneš ve stejné vrstvě. Třeba účetní přejde z jedné firmy do druhé. Pak je tu vertikální mobilita, a to je ten pohyb nahoru nebo dolů. Dostaneš povýšení, vyhraješ ve sportce… anebo naopak zkrachuješ a spadneš níž.

Lukáš: To dává smysl. A slyšel jsem i o mezigenerační mobilitě.

Barbora: Ano, intergenerační mobilita porovnává status dětí se statusem jejich rodičů. Klasický český příklad je Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho otec byl kočí, on se stal prezidentem. To je obrovský vzestup. A pak je tu intragenerační mobilita – to jsou změny během života jednoho člověka.

Lukáš: Byly tyhle vrstvy a možnost pohybu mezi nimi vždycky stejné jako dnes?

Barbora: Vůbec ne. Historicky známe různé stratifikační systémy. Třeba v Indii po staletí fungoval kastovní systém. To byl extrémně uzavřený systém, kde tvůj osud od narození až do smrti určoval rodinný původ. Nemohl sis vzít nikoho z jiné kasty, nemohl jsi dělat jinou práci. Bylo to dané a nábožensky posvěcené.

Lukáš: Fuj, to zní dost děsivě.

Barbora: Bylo. Dalším systémem byly stavy, které známe z feudální Evropy. Šlechta, duchovenstvo, poddaní. Zase to bylo dané hlavně původem, ale nějaká malá mobilita existovala – třeba jsi mohl být za zásluhy v boji povýšen do šlechtického stavu. Ale byla to spíš výjimka.

Lukáš: A v čem žijeme dnes?

Barbora: Dnes žijeme v systému sociálních tříd. To je zdaleka nejotevřenější systém. Tvoje pozice už není primárně daná původem, ale hlavně tvým postavením v dělbě práce, tvým vzděláním, profesí a majetkem. Je to systém založený víc na zásluhách, i když původ samozřejmě stále hraje velkou roli.

Lukáš: Takže dnes máme vyšší, střední a nižší třídu?

Barbora: Zjednodušeně řečeno, ano. Vyšší třída, to je to jedno procento nejbohatších, kteří vlastní většinu majetku – u nás třeba rodina Kellnerových. Pak je tu široká střední třída, kam patří odborníci, manažeři, ale i úředníci nebo zdravotní sestry. A nakonec nižší třída, což jsou hlavně manuálně pracující. Někdy se mluví i o takzvané „underclass“, tedy deklasovaných, lidech na okraji společnosti.

Lukáš: Teď se ale musím zeptat. Proč vlastně ta nerovnost vůbec existuje? Je pro společnost dobrá, nebo špatná?

Barbora: To je otázka za milion, na které se sociologové nemohou shodnout. Existují dva hlavní tábory. První jsou funkcionalisté. Ti říkají, že nerovnost je vlastně užitečná a funkční.

Lukáš: Jak může být nerovnost užitečná?

Barbora: Podle nich motivuje ty nejtalentovanější a nejschopnější lidi, aby se snažili, studovali a obsazovali ty nejdůležitější pozice ve společnosti, třeba lékaře nebo inženýry. Vyšší odměna je lákadlo, aby na sebe vzali tu zodpovědnost. Z toho prý nakonec profituje celá společnost. Je to taková win-win situace.

Lukáš: Takže to, že fotbalista bere milionkrát víc než zdravotní sestra, je podle nich v pořádku, protože… je pro společnost důležitější?

Barbora: No, tady ten jejich argument trochu naráží. A přesně na to poukazuje druhý směr, ten konfliktualistický, jehož hlavním představitelem je Karel Marx. Ten by ti řekl, že nerovnost je naprosto nespravedlivá.

Lukáš: A jeho pohled je jaký?

Barbora: Pro něj je společnost bojištěm mezi třídami. Je to hra s nulovým součtem. Jedna třída, kapitalisté, vlastní továrny a výrobní prostředky. A ta druhá, proletariát, nemá nic než svou práci. Kapitalisté podle Marxe vykořisťují dělníky, aby se obohatili. Z nerovnosti tak profituje jen malá elita na úkor všech ostatních.

Lukáš: Takže funkcionalisté by řekli, že ředitel, co bere 300krát víc než dělník, je efektivní motivace... a Marx by mezitím v kantýně svolával revoluci.

Barbora: Naprosto přesně jsi to vystihl!

Lukáš: Je tedy celý tenhle systém jen o penězích a majetku?

Barbora: Vůbec ne. Už sociolog Max Weber upozorňoval, že zdrojů nerovnosti je víc. Kromě bohatství, které definuje třídy, je tu také prestiž, tedy společenská úcta, a moc, tedy schopnost prosazovat své zájmy. Můžeš být bohatý, ale bez prestiže, nebo můžeš mít moc, ale nebýt nejbohatší.

Lukáš: To zní komplexněji.

Barbora: A ještě dál to posunul francouzský sociolog Pierre Bourdieu. Podle něj je naše pozice ve společnosti daná tím, kolik a jakého máme „kapitálu“. A nemyslel tím jen ten ekonomický, tedy peníze.

Lukáš: Jaký jiný kapitál existuje?

Barbora: Mluvil hlavně o sociálním kapitálu, což jsou tvoje kontakty, známosti, síť lidí, na které se můžeš obrátit. A pak, a to je nejdůležitější, kulturní kapitál. To je tvoje vzdělání, to, jak se vyjadřuješ, jaký máš vkus, co považuješ za kulturu. Jestli chodíš na golf a do opery, nebo na fotbal a na pivo.

Lukáš: Takže to, že rodiče donutí dítě hrát na klavír a učit se jazyky, je vlastně investice do jeho kulturního kapitálu?

Barbora: Přesně tak! A tenhle kapitál pak může v životě proměnit za lepší pozici, i když třeba zrovna nemá tolik peněz. Všechny tyhle způsoby chování, vkus a vystupování, které si osvojíme díky svému postavení, nazval Bourdieu „habitus“. Je to takový náš vtělený sociální status, který často projevujeme úplně nevědomě.

Lukáš: Páni. Takže sociální stratifikace není jen jednoduchý žebříček peněz. Je to složitá pavučina moci, prestiže, kontaktů a dokonce i vkusu.

Barbora: Přesně jsi to shrnul. Je to systém, který ovlivňuje naše životní šance, naše sny, a dokonce i to, koho volíme. A pochopení toho, jak funguje, je klíčové pro pochopení světa kolem nás.

Lukáš: Skvělé. Tímhle bychom dnešní téma asi uzavřeli. A příště se podíváme na jeden z nepalčivějších důsledků těchto nerovností – na chudobu.

Barbora: A to je přesně to, kam tyhle nerovnosti vedou. Chudoba není jen nějaký vedlejší produkt, je to přímý důsledek. Ale není chudoba jako chudoba.

Lukáš: Jak to myslíš? Myslel jsem, že chudý prostě znamená nemít peníze.

Barbora: To je základ, ale rozlišujeme několik typů. Máme absolutní chudobu, to je stav, kdy si nemůžeš zajistit ani základní potřeby k přežití... jídlo, vodu, střechu nad hlavou.

Lukáš: Dobře, to chápu. A ten druhý typ?

Barbora: To je relativní chudoba. Ta je o tom, že nemáš dost prostředků na to, abys žil standardním způsobem života v dané společnosti. Jsi z ní vlastně sociálně vyloučený.

Lukáš: Takže když si všichni sousedi pořídí nové auto a já ne, jsem relativně chudší?

Barbora: Zjednodušeně řečeno, ano. V Česku je ta hranice oficiálně stanovena na 60 % mediánu příjmu. Kdo je pod, je považován za příjmově chudého. Naštěstí v tomhle patříme k nejlepším v EU, ohroženo je jen asi 9 % lidí.

Lukáš: To zní vlastně docela optimisticky.

Barbora: Zní. Ale háček je v tom, že dalších skoro 20 % lidí balancuje jen těsně nad touhle hranicí. Stačí jedna rozbitá pračka a můžou do toho spadnout.

Lukáš: A dá se říct, kdo jsou ty nejzranitelnější skupiny?

Barbora: Jednoznačně. A bohužel se tu projevuje fenomén, kterému říkáme „feminizace chudoby“.

Lukáš: Feminizace chudoby? To zní… dost drsně.

Barbora: Protože to drsné je. Nejohroženější skupinou jsou matky samoživitelky, tam je riziko chudoby skoro 50 %. A hned za nimi jsou osaměle žijící seniorky.

Lukáš: Proč zrovna ženy?

Barbora: Kvůli nižším mzdám během aktivního života, které se pak logicky promítnou i do nižších důchodů. Je to systémový problém. Dále jsou ohroženi lidé s nízkým vzděláním a záleží i na regionu.

Lukáš: A jak si stojíme v globálním srovnání? Když odzoomujeme z Česka.

Barbora: Tak tam se ty nůžky rozevírají do naprosto extrémních rozměrů. Mluvíme o globální stratifikaci, kde rozdíly v naději na dožití nebo v bohatství mezi zeměmi jsou propastné.

Lukáš: Máš nějaké číslo, které by to ilustrovalo?

Barbora: Mám a je docela šokující. Podle starší zprávy Credit Suisse vlastní to nejbohatší jedno procento lidí na planetě polovinu veškerého světového bohatství.

Lukáš: Počkat, cože? Jedno procento má polovinu všeho? To je neuvěřitelné!

Barbora: Je to tak. A těch pět nejbohatších procent vlastní skoro 90 %. To jen ukazuje, jak obrovský ten problém je.

Lukáš: Páni. Takže abychom to celé shrnuli... Společnost je rozvrstvená, nerovnosti vytvářejí reálné problémy jako je chudoba, a ta pak ovlivňuje zdraví, vzdělání i celé další generace. A ve světě je to ještě mnohem, mnohem horší.

Barbora: Přesně tak. Není to jen teorie z učebnice. Je to realita, která se dotýká každého z nás. A pochopit ji je první krok k tomu, abychom mohli usilovat o spravedlivější svět.

Lukáš: Děkuju ti moc, Barboro, za další skvělý vhled do problematiky. A děkujeme i vám, našim posluchačům, že jste dnes byli s námi.

Barbora: Bylo mi potěšením. Mějte se krásně. Na slyšenou!

Lukáš: Na slyšenou u dalšího dílu Studyfi Podcastu!