Podcast na Sociální komunikace a její formy

Kapitoly

Mýtus o komunikaci

Základní stavební kameny

Řeč těla a tón hlasu

Slovní a mimoslovní komunikace

Skryté vzkazy v hlase

Když tělo mluví

Gesta a doteky

Osobní prostor a postoj

Shrnutí a závěr

Přepis

Natálie: Většina lidí si myslí, že při komunikaci jsou nejdůležitější slova. Že jde o to, *co* říkáme. Ale pravda je úplně jinde.

Martin: Přesně tak. Ve skutečnosti slova tvoří jen nepatrný zlomek celého sdělení. Ta opravdová zpráva se často skrývá v něčem úplně jiném.

Natálie: Vážně? Tak to jsem zvědavá, kde. Vítejte u Studyfi Podcast, kde dnes boříme mýty o sociální komunikaci.

Martin: Základem je takzvané komunikační schéma. Zní to složitě, ale je to hračka. Představ si to jako posílání zprávy.

Natálie: Okej, takže je tam někdo, kdo zprávu posílá?

Martin: Přesně. To je komunikátor. Pak je tu komunikant, tedy příjemce. A mezi nimi komunikační kanál – cesta, kudy zpráva putuje. Třeba vzduch, když mluvíme.

Natálie: Chápu. Odesílatel, příjemce a pošťák. Ale kde jsou ty skryté vzkazy?

Martin: Právě v tom, co není řečeno slovy. Říká se tomu neverbální komunikace neboli řeč těla. A pak je tu paralingvistika.

Natálie: Paralingvistika? To zní jako nějaká vědecká disciplína pro papoušky.

Martin: Skoro. Není to o tom, *co* říkáš, ale *jak* to říkáš. Tedy tón hlasu, rychlost, hlasitost…

Natálie: Aha! Takže když řeknu 'To je fakt skvělý nápad' a přitom protáčím oči, tak to asi moc skvělý nápad není, co?

Martin: Přesně jsi to vystihla! Tvoje tělo a tón hlasu právě naprosto přebily význam tvých slov. A to je klíčové si pamatovat.

Natálie: Takže když se bavíme o komunikaci, musíme rozlišovat tu verbální — tedy slovní — a tu neverbální?

Martin: Přesně tak. Verbální pochází z latinského 'verbus', slovo. Ale není to jen o slovech. Je to i o slovní zásobě, artikulaci, rychlosti řeči nebo o vycpávkových slovech jako „prostě“ nebo „jakoby“.

Natálie: Těch mám teda požehnaně. Takže když se někdo dobře vyjadřuje, působí inteligentněji?

Martin: Často ano. Třeba slovní zásoba se úžasně vyvíjí. V šesti letech má dítě asi 3500 slov, ale dospělý mnohem víc. A teď to zajímavé...

Martin: ...sociální psychologie se zaměřuje na takzvané paralingvistické jevy.

Natálie: Paralingvistické? To zní jako něco ze sci-fi filmu.

Martin: Trochu. Jsou to prostě věci, které slyšíme, ale nemůžeme je zapsat. Hlasitost, výška tónu, melodie řeči... nebo i to, jestli má někdo vadu řeči.

Natálie: Aha! Takže to odhalí náladu, jestli má někdo trému nebo je naopak sebevědomý a v klidu.

Martin: Bingo! A to je jen špička ledovce. Ta druhá část, neverbální komunikace, je často ještě mocnější.

Natálie: Jasně, řeč těla. Komunikace beze slov, která může úplně změnit význam toho, co říkáme.

Martin: Přesně! A začíná to očním kontaktem. Ne nadarmo se říká „oko do duše okno“. Tím, jak dlouho a kam se díváme, zahajujeme a řídíme celý rozhovor.

Natálie: To je pravda. Když se někdo vyhýbá pohledu, hned si myslím, že něco skrývá, nebo je nervózní.

Martin: Přesně. A hned v závěsu je mimika – svaly v obličeji. Ta prozrazuje naše emoce. Radost, strach, překvapení... Někteří lidé jsou v tomhle jako otevřená kniha.

Natálie: A u jiných člověk vůbec neví, na čem je. Takže jsme probrali hlas a tvář... ale co zbytek těla, třeba ruce a postoj? To je určitě další velká kapitola, že?

Martin: Rozhodně. Říká se tomu gestika a haptika. Gesta jsou pohyby rukou, které doplňují nebo nahrazují slova. Znáš to – palec nahoru, zamávání, nebo když si dáš prst na pusu, abys někoho utišila.

Natálie: Jasně, to používáme všichni. Ale co ta haptika? To zní trochu… lékařsky.

Martin: To je komunikace dotekem. Podání ruky, pohlazení, nebo i přátelské poplácání po rameni. Tím vyjadřujeme vztah k druhému. Ale pozor, vždy záleží na kontextu!

Natálie: Chápu. Poplácat kamaráda je něco jiného než poplácat šéfa na poradě.

Martin: Přesně tak! Respekt a cit pro situaci jsou klíčové.

Natálie: A co ten osobní prostor? Někdy mám pocit, že mi lidi v tramvaji dýchají na krk.

Martin: To je proxemika. Každý máme kolem sebe zóny. Intimní zóna je jen pro nejbližší. Pak je osobní, kde se cítíme bezpečně. A když ti ji někdo naruší, co uděláš?

Natálie: No… poodstoupím?

Martin: Přesně. Chráníš si svůj prostor. Pak je ještě společenská zóna, třeba pro obchodní jednání, a veřejná, jako na přednášce.

Natálie: Dává to smysl. A co třeba zkřížené ruce? To prý znamená, že je člověk uzavřený.

Martin: To je posturologie – řeč postojů. Zkřížené ruce můžou být obrana, ale taky nám prostě může být zima. Svěšená ramena zase často signalizují nejistotu.

Natálie: Aha! Takže to není tak černobílé.

Martin: Vůbec ne. A všimla sis někdy, že když si s někým rozumíš, začneš ho podvědomě napodobovat? Sedíte stejně, máte stejně ruce… Říká se tomu posturální echo.

Natálie: Páni, to je fascinující! Na to si dám pozor.

Martin: A když to všechno spojíme – gesta, postoj, mimiku, a dokonce i náš vzhled, jako je oblečení nebo účes – dostaneme komplexní obrázek.

Natálie: Takže nejdůležitější je, aby to všechno hrálo dohromady?

Martin: Přesně. Tomu se říká metakomunikace. Když ti někdo řekne „jsem v pohodě“, ale přitom se třese a uhýbá pohledem… čemu budeš věřit víc?

Natálie: Určitě jeho tělu. Martine, to bylo neuvěřitelně poučné. Děkuji ti.

Martin: Já děkuju za pozvání. Klíčové je si pamatovat, že neverbální komunikace je jazyk, kterým mluvíme všichni, i když si to často neuvědomujeme.

Natálie: Skvělé shrnutí. Milí posluchači, to je pro dnešek vše. Doufáme, že jste si to užili a že budete svému okolí teď věnovat o něco víc pozornosti. Mějte se krásně a slyšíme se příště u Studyfi Podcastu!

Martin: Na shledanou.