Podcast na Sociální integrace sportovců s postižením

Kapitoly

Úvod do paralympismu

Zrození myšlenky

První paralympiáda a její vývoj

Vznik sportovních organizací

Mezinárodní paralympijský výbor (IPC)

Paralympiáda vs. Ostatní hry

Významní čeští paralympionici

Letní paralympijské sporty

Zimní paralympijské sporty

Sport jako nástroj inkluze

Parasport v České republice

Oblíbené sporty a strategie

Stejné odměny, stejný respekt

Společenská odpovědnost sportu

Překážka jménem ableismus

Cesty k nápravě

Nerovné odměny

Závěr a shrnutí

Přepis

Barbora: Představte si, že je vám sedmnáct, stojíte na startovním bloku v Paříži, všude kolem vás je řev davu, ale vy nic nevidíte. A pak skočíte do vody a vyhrajete zlatou paralympijskou medaili. Přesně to se stalo plavci Davidu Kratochvílovi.

Adam: Tenhle moment dokonale vystihuje sílu a odhodlání, o kterých celé paralympijské hnutí je. Není to jen sport, je to důkaz, že fyzická omezení nejsou překážkou pro absolutně špičkové výkony.

Barbora: Posloucháte Studyfi Podcast. Adame, tak co přesně je to paralympijské hnutí? Je to jenom o těch hrách, které vidíme jednou za pár let v televizi?

Adam: Vůbec ne. Hry jsou samozřejmě ten vrchol, ta třešnička na dortu. Ale paralympijské hnutí je celosvětová síť, která podporuje sportovce s tělesným, zrakovým a některými dalšími typy postižení. A jeho filozofie je jednoduchá: tihle sportovci mají stejné schopnosti a musí projít stejně tvrdou dřinou jako olympionici.

Barbora: Takže žádné úlevy, prostě jen sport na nejvyšší úrovni.

Adam: Přesně tak. Musí se kvalifikovat, být nominováni do národních týmů... je to nekompromisní svět vrcholového sportu.

Barbora: Kde se tenhle nápad vlastně vzal? Musel za tím stát někdo s obrovskou vizí.

Adam: Absolutně! A ten příběh je fascinující. Musíme se vrátit do roku 1948 do Anglie. Tam neurolog jménem Sir Ludwig Guttmann pracoval v rehabilitačním zařízení ve městě Stoke Mandeville.

Barbora: A co tam dělal? Léčil pacienty?

Adam: Léčil, ale hlavně měl geniální nápad. Zorganizoval sportovní hry pro veterány z druhé světové války, kteří utrpěli poranění páteře. Tehdy se jich zúčastnilo jen 16 sportovců, všichni z Británie.

Barbora: To zní jako hodně skromný začátek.

Adam: To ano, ale ten nápad se chytil. Už v roce 1952 se přidali sportovci z Nizozemska, a najednou to byly první mezinárodní hry pro vozíčkáře. Bylo jich už 130! Guttmann viděl ten potenciál a chtěl vytvořit něco, co by se podobalo olympijským hrám.

Barbora: Takže takový otec zakladatel paralympismu.

Adam: Přesně tak. Byl hlavním iniciátorem všeho, co se dělo, až do své smrti v roce 1980.

Barbora: Dobře, takže máme mezinárodní hry pro vozíčkáře. Kdy se z toho stala skutečná paralympiáda?

Adam: Ten velký zlom přišel v roce 1960. Necelé dva měsíce po skončení letních olympijských her v Římě se na stejném místě konaly historicky první paralympijské hry. Guttmannův sen se stal skutečností.

Barbora: A kdo všechno se tehdy mohl zúčastnit? Pořád jenom veteráni na vozíku?

Adam: Zpočátku to bylo určené výhradně pro sportovce s těžkým postižením páteře, tedy paraplegiky. Ale postupně se to začalo otevírat. Přidávaly se další a další skupiny handicapovaných sportovců.

Barbora: Jako kdo například?

Adam: Třeba spastici, tedy lidé s dětskou mozkovou obrnou, pak zrakově postižení, sportovci se svalovou dystrofií a mnozí další. S tím se samozřejmě musel měnit celý systém.

Barbora: To si umím představit. Najednou musíte řešit různé klasifikace postižení, přidávat nové disciplíny... Muselo to být organizačně šílené.

Adam: Bylo. Počet sportovců i disciplín rostl raketovým tempem a bylo potřeba to nějak zastřešit a zorganizovat.

Barbora: Takže jak se ten chaos podařilo zkrotit? Předpokládám, že vznikly nějaké organizace, které tomu daly řád.

Adam: Přesně tak. V roce 1964 byla založena Mezinárodní sportovní organizace pro zdravotně postižené, známá pod zkratkou ISOD. Ta se zaměřila hlavně na sportovce s amputacemi, kteří se díky ní v 70. letech postupně začlenili do paralympijského programu.

Barbora: A co třeba ti sportovci s dětskou mozkovou obrnou, které jsi zmiňoval?

Adam: Pro ně vznikla v roce 1978 speciální asociace CP-ISRA. Ta odvedla obrovský kus práce v systematizaci soutěží a klasifikaci právě pro tuto skupinu sportovců. Každá skupina si tak budovala vlastní strukturu.

Barbora: Ale to zní, jako by si každý dělal, co chtěl. Bylo potřeba to nějak sjednotit, ne?

Adam: Přesně. V roce 1982 proto vznikl Mezinárodní koordinační výbor, neboli ICC. Jeho úkol byl jasný: zaprvé, organizovat paralympijské hry, a zadruhé, zastupovat všechny tyhle organizace při jednáních s Mezinárodním olympijským výborem.

Barbora: Takže ICC byl takový předchůdce toho, co známe dnes? Kdy vznikl ten hlavní, Mezinárodní paralympijský výbor?

Adam: Přesně tak. Po sérii dlouhých debat založil ICC v roce 1989 Mezinárodní paralympijský výbor, tedy IPC. A ten už funguje jako demokratická organizace, která to všechno řídí dodnes.

Barbora: A jaké jsou jeho hlavní cíle? Kromě toho, že pomáhá s přípravou her.

Adam: Těch cílů je víc. Koordinuje třeba mistrovství světa a regionální šampionáty. Dohlíží na mezinárodní sportovní kalendář, aby se akce nepřekrývaly. A co je hodně důležité, snaží se integrovat sportovce s postižením do běžných sportovních soutěží.

Barbora: To dává smysl. A taky asi úzce spolupracuje s olympijským výborem, že?

Adam: Jistě, spolupráce s Mezinárodním olympijským výborem je klíčová. Dále IPC podporuje vzdělávací programy, výzkum a samozřejmě propagaci parasportu po celém světě. Dnes je přímo zodpovědný za většinu sportů pro osoby se zdravotním postižením.

Barbora: Zajímavé je, že některé sporty si i tak zachovaly určitou autonomii.

Adam: Ano, například basketbal na vozíku nebo tenis na vozíku mají vlastní mezinárodní federace. Ale s IPC úzce spolupracují, hlavně co se týče účasti na paralympiádách. IPC si uvědomuje, že zastřešovat přes 20 různých sportů je náročné, a tak autonomii jednotlivých sportů podporuje.

Barbora: Dobře, v tom mám teď jasno. Ale často slyším i o jiných hrách, třeba o Deaflympiádě nebo Speciálních olympiádách. Jaký je v tom rozdíl?

Adam: Skvělá otázka, protože v tomhle se často chybuje. Jsou to tři naprosto odlišná hnutí, i když je všechna uznává Mezinárodní olympijský výbor. Začněme Deaflympiádou.

Barbora: Ta je, hádám, pro neslyšící?

Adam: Přesně. Dříve se jí říkalo Tiché hry a existuje už od roku 1924, takže je dokonce starší než paralympiáda! Důraz je kladen na vizuální komunikaci. Sportovci nesmí používat sluchadla a místo startovní pistole se používají třeba světelné signály.

Barbora: A co Speciální olympiáda?

Adam: Ta je zaměřená na osoby s mentálním postižením. Tady není hlavním cílem vrcholový výkon, ale spíš participace, radost z pohybu a sociální integrace. Sportovci jsou rozděleni do skupin podle výkonnosti, aby byly soutěže co nejférovější.

Barbora: Takže abychom to shrnuli: Paralympiáda je vrcholový sport hlavně pro tělesná a zraková postižení. Deaflympiáda pro neslyšící. A Speciální olympiáda pro lidi s mentálním postižením s důrazem na účast.

Adam: Naprosto přesně. V Česku máme například skvěle fungující Speciální olympiády Česká republika, které sdružují přes sto sportovních klubů a pomáhají více než tisícovce sportovců.

Barbora: Pojďme se na závěr podívat na nějaké české hrdiny. Máme v Česku nějaké paralympijské legendy?

Adam: A jestli máme! Absolutní legenda je cyklista Jiří Ježek. Ten člověk získal šest zlatých paralympijských medailí, celkem jich má jedenáct. To je víc medailí, než má většina z nás ponožek.

Barbora: To je neuvěřitelné. A kdo další?

Adam: Z historie musíme zmínit Evu Lemezovou, alpskou lyžařku, která v roce 1976 přivezla hned tři zlata. Nebo Annu Kulíškovou, jednu z průkopnic českého parasportu. Ze současných hvězd je to třeba lukostřelec David Drahonínský, několikanásobný medailista, nebo plavec Arnošt Petráček, zlatý z Ria.

Barbora: A nesmíme zapomenout na Davida Kratochvíla, kterým jsme začínali.

Adam: Rozhodně ne. To je zářivá hvězda poslední paralympiády. V sedmnácti letech se stal nejmladším držitelem Medaile Za zásluhy, kterou dostal od prezidenta. Je to první parasportovec, kterému se to povedlo. Neuvěřitelný talent a inspirace.

Barbora: Takže paralympijské hnutí není jen o sportu a medailích. Je to o překonávání bariér, ať už těch fyzických nebo společenských, a hlavně o obrovské inspiraci.

Adam: Přesně tak. Ukazuje nám všem, co všechno je možné, když se člověk nevzdá. A to je asi to nejdůležitější poselství.

Barbora: To je neuvěřitelná inspirace. Když se přesuneme od toho poselství k samotným hrám, jaké sporty vlastně na paralympiádě můžeme vidět? Konají se po klasické olympiádě, že?

Adam: Přesně tak, vždycky pár týdnů po olympijských hrách. A co se týče sportů, ten seznam je opravdu dlouhý. Například poslední letní hry v Paříži 2024 měly 22 sportovních odvětví.

Barbora: Dvaadvacet? To je skoro stejně jako na olympiádě. Co tam patří mezi ty nejznámější?

Adam: Určitě atletika a plavání, to jsou takové pilíře. Pak samozřejmě divácky atraktivní týmové sporty jako basketbal na vozíku nebo volejbal vsedě.

Barbora: Volejbal vsedě? To si popravdě moc neumím představit. To se hráči nesmí zvednout?

Adam: Ne, zadek musí zůstat v kontaktu se zemí. Je to neuvěřitelně rychlé a technicky náročné. Ale máme tam i sporty jako boccia, což je něco jako pétanque pro sportovce s těžkým postižením, nebo třeba paratriatlon.

Barbora: A co třeba sporty, které kombinují člověka a... no, stroj? Jako cyklistika?

Adam: Jasně! Cyklistika je obrovsky populární. Závodí se na klasických kolech, tricyklech, nebo na handbicích, což jsou kola poháněná rukama. Zrakově postižení zase jezdí na tandemových kolech s pilotem.

Barbora: To zní skvěle. Slyšela jsem i o ragby na vozíku. To musí být docela drsný sport, ne?

Adam: To teda je! Je to taková kombinace ragby, basketbalu a hokeje. Říká se mu taky „murderball“, což asi mluví za vše. Rozhodně to není pro slabé povahy.

Barbora: Tak to bych radši sledovala z bezpečné vzdálenosti. A co třeba nějaké bojové sporty nebo sporty vyžadující přesnost?

Adam: Určitě. Máme judo pro zrakově postižené, taekwondo pro sportovce s amputacemi horních končetin, a pak samozřejmě lukostřelbu a střelbu, kde je klíčové naprosté soustředění a klid.

Barbora: Páni, ta letní nabídka je neskutečná. A jak je to se zimní paralympiádou? Předpokládám, že ta má taky svoji tradici.

Adam: Má, i když o něco kratší. Zimní parasport se začal víc rozvíjet až po druhé světové válce, hlavně v rámci rehabilitace veteránů. První zimní paralympiáda se konala až v roce 1976 ve Švédsku.

Barbora: Takže o šestnáct let později než ta letní. A jaké sporty tam najdeme?

Adam: Hlavně lyžařské disciplíny – alpské i běžecké lyžování. Ale taky třeba curling na vozíku nebo parasnowboarding. Je to hodně dynamické.

Barbora: A která byla poslední zimní paralympiáda?

Adam: Poslední proběhla v roce 2026 v Itálii – v Miláně a Cortině d'Ampezzo. Byla to jedna z největších v historii, soutěžilo tam přes 660 sportovců. A česká výprava byla historicky největší, 24 sportovců a 4 traséři!

Barbora: To je úžasné! A přivezli jsme i nějaké medaile?

Adam: Přivezli jsme jich šest. A další hry už se chystají, v roce 2030 budou ve Francouzských Alpách.

Barbora: Skvělé. Je úžasné vidět, jak se paralympijské hnutí rozrostlo. Od letních po zimní sporty, od atletiky po curling... Ta škála je obrovská.

Adam: Přesně tak. Ukazuje to, že sport je opravdu pro každého, bez ohledu na jakékoli překážky. A každý sport má svá specifická pravidla a systémy, aby byla soutěž spravedlivá.

Barbora: Přesně tak. A to je skvělý oslí můstek k našemu dalšímu tématu. Protože spravedlivá soutěž je jedna věc, ale společenské začlenění je věc druhá, možná ještě důležitější.

Adam: Naprosto souhlasím. Sport, fyzická aktivita a hra jsou úplně základní nástroje, jak podpořit interakci mezi lidmi s různými schopnostmi. Nejde jen o medaile, ale o to být součástí komunity.

Barbora: Přesně. Dřív se na sportovce s handicapem koukalo trochu... jinak. Ale dnes už jsou naštěstí vnímáni jako běžná a přirozená součást sportovního světa.

Adam: Je to tak. Společná disciplína, společné sportoviště – to je ta nejlepší odpověď na jakékoliv separatistické tendence z minulosti. Sport se totiž zaměřuje na to, co člověk dokáže, ne na jeho omezení.

Barbora: A to pomáhá bořit stereotypy. Když vidíme paralympionika podat neuvěřitelný výkon, přestaneme vnímat jeho postižení a vidíme jen toho sportovce. Jeho sílu, jeho odhodlání.

Adam: Přesně. A proto je taky tradicí, že kdo chce pořádat olympiádu, musí na stejných sportovištích uspořádat i paralympiádu. To úsilí a radost z úspěchu jsou naprosto srovnatelné.

Barbora: To všechno zní skvěle, ale je to podloženo i nějakými oficiálními dokumenty? Nějakou legislativou?

Adam: Určitě. Klíčová je Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením. Ta v podstatě říká, že lidé s postižením mají mít úplně stejná práva jako lidé bez něj. A na to navazuje i strategie Evropské unie.

Barbora: Takže cílem je plné začlenění... dát všem příležitost zapojit se do sportu za rovných podmínek. A to má určitě obrovský dopad na psychiku, že?

Adam: Obrovský. Zlepšuje to kvalitu života, zvyšuje sebevědomí, lidé navazují přátelství a necítí se tak osamělí. Je to prostě lék na tělo i na duši.

Barbora: A jak jsme na tom konkrétně u nás, v České republice? Máme dostatek příležitostí pro sportovce s handicapem?

Adam: Řekl bych, že situace se neustále zlepšuje. Máme tu spoustu asociací, klubů a spolků pro různé typy postižení. Ať už chce někdo sportovat jen tak pro radost, nebo se stát profesionálem.

Barbora: Můžeš dát nějaké konkrétní příklady? Kam by se měl obrátit člověk, který by chtěl začít?

Adam: Jasně. Takovým zastřešujícím orgánem je Český paralympijský výbor. Ten koordinuje účast na paralympiádách a poskytuje podporu. Pak tu máme třeba Sportovní klub vozíčkářů Praha, který se zaměřuje na basketbal nebo atletiku.

Barbora: A co organizace, které nejsou zaměřené jen na vrcholový sport?

Adam: Určitě. Skvělým příkladem je Centrum Paraple. To pomáhá lidem po poranění míchy a kromě rehabilitace nabízí i sportovní aktivity jako lukostřelbu nebo bocciu. Je to ideální místo, kde začít po úraze.

Barbora: Boccia? To zní zajímavě. Co to je?

Adam: Je to něco jako pétanque, ale hraje se v hale s koženými míčky. Je to strategická a velmi napínavá hra, obzvlášť oblíbená u sportovců s těžším tělesným postižením.

Barbora: Super. A slyšela jsem i o Asociaci integrovaného sportu. Co dělají oni?

Adam: Ti se, jak název napovídá, zaměřují na integraci. Pořádají soutěže, kde se potkávají sportovci s postižením i bez něj. Cílem je, aby sportovali společně, ne vedle sebe.

Barbora: To je skvělý přístup. Když se podíváme na ty nejoblíbenější sporty u nás, které by to byly?

Adam: Tak Češi jsou hokejový národ, takže nikoho asi nepřekvapí sledge hokej. Ten je neuvěřitelně populární a naši kluci v něm patří ke světové špičce.

Barbora: Jak se to hraje? Místo bruslí mají... sáňky?

Adam: Přesně tak. Hráči sedí na speciálních saních, takových malých „sledge“, které mají pod sebou dva nože. A v rukou mají dvě krátké hokejky se hroty, kterými se odrážejí od ledu a zároveň hrají s pukem.

Barbora: Páni, takže musíš zároveň pádlovat a ještě střílet na bránu? To zní jako ultimátní test koordinace!

Adam: To teda je! Dále je velmi oblíbený basketbal na vozíku. Pravidla jsou v podstatě stejná jako u klasického basketu, jen s pár úpravami kvůli vozíkům.

Barbora: A ten třetí nejpopulárnější?

Adam: Florbal na vozíku. Ten si oblíbili hlavně mladší sportovci. Opět se hraje na sportovních vozících, s klasickými florbalovými holemi. Je to rychlé, dynamické a plné akce.

Barbora: Je vidět, že ten rozvoj není náhodný. Stojí za tím nějaká strategie, nějaký plán ze strany státu?

Adam: Ano, určitě. Základním dokumentem je Koncepce SPORT 2025, která myslí i na parasport. A pak existují i cílené dokumenty, jako třeba Národní plán podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením.

Barbora: Dobře, takže máme systém, máme organizace... Ale co to nejdůležitější – ocenění? Protože léta platilo, že paralympionici dostávali za medaile mnohem méně peněz než olympionici.

Adam: Tak to už naštěstí neplatí. A to je obrovský krok vpřed. Vláda v roce 2026 potvrdila, že odměny za medaile ze zimních paralympijských her budou úplně stejné jako pro olympioniky.

Barbora: Opravdu? To je fantastická zpráva! O jakých částkách se bavíme?

Adam: Jsou to hezké peníze. Za zlatou medaili v individuálním sportu jsou to 2,4 milionu korun.

Barbora: Wow.

Adam: Za stříbro je to 1,8 milionu a za bronz 1,2 milionu. A co je důležité, odměny dostávají i realizační týmy – trenéři, fyzioterapeuti...

Barbora: Tak to má být. Jsou nedílnou součástí úspěchu. Takže když sportovec získá víc medailí, odměny se sčítají?

Adam: Přesně tak, odměna náleží za každou z nich. Vyplácí je Národní sportovní agentura a je to jasný signál, že si výkonů paralympioniků vážíme úplně stejně.

Barbora: To je skvělý závěr. Je to důkaz, že ten respekt a uznání už nejsou jen prázdná slova, ale mají i reálnou, hmatatelnou podobu. A to je pro motivaci sportovců naprosto klíčové.

Adam: A právě ta motivace je něco, na co se musí zaměřit i samotné sportovní organizace. Není to jen o penězích. Je to o společenské odpovědnosti a vytváření takzvaných inkluzivních programů.

Barbora: Inkluzivní programy... to zní jako něco, co by mělo být samozřejmostí, ale asi úplně není, že?

Adam: Přesně tak. Mnoho klubů a asociací už naštěstí pochopilo, že diverzita je důležitá. Takže upravují své struktury a nabídky. Dobrým příkladem jsou adaptivní sporty nebo právě to obrovské uznání, které získávají paralympijské hry.

Barbora: Takže se to hýbe správným směrem. Kde je tedy ten největší problém?

Adam: Tím hlavním problémem je něco, čemu říkáme ableismus. To je opravdu velká překážka.

Barbora: Ableismus? To zní jako slovo ze sci-fi filmu. Co to přesně znamená?

Adam: To možná zní, ale je to bohužel realita. Zjednodušeně řečeno, ableismus je postoj, kdy společnost považuje „zdravé“ tělo za normu. Všechno je nastaveno tak, jako by nikdo neměl žádné omezení.

Barbora: Aha, takže když se nad tím zamyslím... sportoviště bez rampy je vlastně forma ableismu.

Adam: Přesně! Nebo třeba nižší mediální pokrytí paralympiády ve srovnání s olympiádou. To všechno jsou bariéry, které ableismus vytváří.

Barbora: Dobře, tak co s tím můžou sportovní organizace dělat? Jak se tomu dá čelit?

Adam: Musí se zaměřit na několik věcí. Za prvé, vytvářet inkluzivní kulturu. Třeba povinně školit trenéry, jak pracovat se sportovci s různým postižením. Nebo zapojit bývalé paralympioniky jako mentory.

Barbora: To dává smysl. Mít někoho, kdo si tím sám prošel, je k nezaplacení.

Adam: Jasně. Dále je klíčové zajistit bezbariérová zařízení – rampy, výtahy, speciální povrchy. A taky zlepšit komunikaci, třeba mít přístupné webové stránky pro nevidomé nebo používat titulky na akcích.

Barbora: Takže inkluzivní sport v praxi znamená systematicky odstraňovat všechny tyhle bariéry – fyzické, sociální i organizační. Aby se mohl zapojit opravdu každý.

Adam: Přesně jsi to vystihla. Cílem je plnohodnotné zapojení, ne jen nějaká nálepka.

Barbora: Výborně. A když mluvíme o těch sociálních bariérách, napadá mě... jak vlastně média ovlivňují vnímání handicapovaných sportovců ve společnosti?

Adam: Skvělá otázka. Média hrají obrovskou roli, ale někdy je problém ještě hlubší, přímo systémový. A to mě přivádí k jednomu velkému tématu – finančnímu ohodnocení. Víš, že odměny pro paralympioniky a olympioniky nebyly vždycky stejné?

Barbora: Počkej, vážně? To bych vůbec nečekala. Myslela jsem, že zlatá medaile má stejnou hodnotu, ať už ji získá kdokoli.

Adam: Přesně tak by to mělo být. Ale dřív byly odměny pro paralympioniky výrazně nižší. A to samozřejmě vyvolávalo velkou kritiku. Bylo to vnímáno jako jasný signál, že jejich výkon nemá stejnou váhu.

Barbora: No to je hrozné... Takže se to naštěstí změnilo?

Adam: Ano, změnilo. Po tom tlaku a kritice vláda potvrdila, že odměny budou identické. Konečně se uplatnil princip rovnosti mezi sportovci bez ohledu na to, o jaké hry se jedná. Ale chvíli to trvalo.

Barbora: Lepší pozdě než nikdy, že? Krásně to shrnuli čeští paralympionici v pořadu Hyde Park Civilizace. Řekli, a teď cituji: „Sport je jenom jeden. To ‚para‘ nic neznamená.“

Adam: Přesně. To je ten nejdůležitější vzkaz. Výkon je výkon. Sport je sport. Žádné další nálepky nejsou potřeba. Je to o plnohodnotném zapojení a respektu, což jsme řešili na začátku.

Barbora: Takže když to celé shrneme, inkluze ve sportu znamená nejen odstraňovat fyzické bariéry, ale i ty sociální a systémové, jako jsou právě nespravedlivé odměny.

Adam: Přesně jsi to vystihla. Cílem je svět, kde se každý může zapojit naplno a jeho úsilí je stejně oceněno. A to je, myslím, skvělý vzkaz na závěr.

Barbora: Souhlasím. Adame, moc ti děkuju za skvělý rozhovor a za spoustu podnětných informací.

Adam: Já taky děkuju za pozvání, Báro.

Barbora: A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se krásně a brzy na slyšenou!