Podcast na Socialistický realismus

Kapitoly

Umění podle manuálu

Hrdinové v montérkách

Ideologie nad uměním

Z chudoby na výsluní

Ve službách ideologie

Nobelovky a paradoxy

Různorodé cesty a osudy

Vzorové dílo: Matka

Česká odezva a závěr

Přepis

Natálie: Představte si, že máte napsat knihu, ale vláda vám dá přesný manuál. Kdo bude hrdina, kdo padouch a jak to celé musí skončit. Zní to jako sci-fi, že?

Lukáš: A přitom je to historie. Vítejte u Studyfi Podcastu! Přesně takhle totiž fungoval socialistický realismus, náš dnešní topic.

Natálie: Takže to nebyl styl, co by si umělci vybrali dobrovolně?

Lukáš: Ani náhodou. Byl to oficiální, státem nařízený směr, který vznikl v Sovětském svazu kolem roku 1932. V podstatě to byl nástroj propagandy.

Natálie: A co přesně měl propagovat?

Lukáš: Měl idealizovaně zobrazovat budování socialismu. Takže hlavní hrdinové byli vždycky nadšení pracující, dělníci, kteří s úsměvem překonávají překážky pro dobro kolektivu.

Natálie: Takoví superhrdinové v montérkách.

Lukáš: Přesně tak. Záporné postavy byly jasně dané: intelektuálové, bohatí sedláci, takzvaní kulaci, nebo "imperialisté" ze Západu. Bylo to neuvěřitelně schematické a černobílé.

Natálie: To se muselo projevit i na jazyce, ne?

Lukáš: Určitě. Jazyk byl jednoduchý, skoro heslovitý. Cílem nebylo umělecké vyjádření, ale srozumitelnost pro masy. Aby každý pochopil to správné poselství.

Natálie: Chápu. Takže umělecká kvalita nebo nedej bože pravdivost šly úplně stranou.

Lukáš: Přesně tak. Ideologie byla absolutně na prvním místě. Umění se stalo jen služkou režimu, což je pro tvorbu... no, zničující.

Natálie: Díky za objasnění, Lukáši. To je opravdu mrazivé. Od umění pod taktovkou státu se teď přesuneme k něčemu úplně jinému...

Lukáš: Přesně. A to nás skvěle přivádí k dnešnímu tématu – k životopisům spisovatelů. Protože právě v téhle době bylo skoro nemožné oddělit autora od jeho díla a hlavně... od jeho politických postojů.

Natálie: Chceš říct, že abychom pochopili jejich knihy, musíme znát i jejich životní příběh? Tedy nejen to, co psali, ale i kým byli?

Lukáš: V mnoha případech určitě ano. Jejich osobní zkušenosti, původ, politické přesvědčení... to všechno se do jejich psaní silně promítalo. A často to nebyly zrovna jednoduché osudy.

Natálie: Tak pojďme na konkrétní příklady. Kde bychom mohli začít?

Lukáš: Třeba u těch, kteří vzešli z opravdu skromných poměrů. Vezmi si třeba Jana Drdu. Narodil se do chudé příbramské rodiny, brzy mu umřela maminka a vychovával ho dědeček. Původně se měl stát klempířem.

Natálie: A místo toho se stal jedním z nejznámějších autorů pohádek a próz. To je velký skok.

Lukáš: Obrovský. A podobně na tom byl v Rusku Maxim Gorkij. Ten rovnou osiřel, školu navštěvoval jen pár měsíců a od dvanácti let se toulal a střídal různá zaměstnání.

Natálie: To muselo být drsné dětství. A předpokládám, že právě tohle je ten důvod, proč se pak tolik věnovali sociálním tématům, že?

Lukáš: Přesně tak. Jejich zkušenost nebyla teoretická, byla prožitá. Stejně jako u Marie Majerové, která se narodila v Úvalech taky do chudé rodiny a pracovala jako služebná nebo písařka. Nebo Bohumil Říha – syn vesnického kováře.

Natálie: Rozumím. Takže jejich život je v podstatě klíčem k jejich dílu.

Lukáš: Přesně. A od sociálního cítění je pak už jen krůček k přímé politické angažovanosti, která byla pro tuto dobu typická.

Natálie: No ano, někteří do toho šli opravdu po hlavě. Kdo byl takovým typickým příkladem?

Lukáš: Těch byla celá řada. Ale třeba Pavel Kohout byl v mládí naprostou ikonou stalinské éry. Byl šéfredaktorem Dikobrazu, pracoval v rozhlase... byl tehdy stoprocentně přesvědčený o správnosti té cesty.

Natálie: A nebyl sám. Zmínila jsi Marii Majerovou, ta taky psala do Rudého práva. A co třeba Marie Pujmanová?

Lukáš: Ano, ta je dalším skvělým příkladem. Několikrát navštívila Sovětský svaz, což silně ovlivnilo její myšlení. Podporovala stávku horníků v Mostě, dělnická problematika pro ni byla naprosto klíčová.

Natálie: A neměli bychom zapomenout ani na Stanislava Kostku Neumanna.

Lukáš: Určitě ne. To je zajímavý vývoj. Začínal jako anarchista, scházel se se Šrámkem a Tomanem, a nakonec se stal jedním z hlavních tvůrců československé sociální poezie a oddaným komunistou.

Natálie: To je fascinující, jak se osudy proplétají s politikou. Ale ne všichni byli režimem jen oslavováni, že? Co třeba autoři, kteří získali Nobelovu cenu?

Lukáš: To je skvělý bod. Máme tu dva naprosto odlišné případy ze Sovětského svazu. Michail Šolochov, autor Tichého Donu, Nobelovku dostal a byl víceméně v souladu s režimem.

Natálie: A ten druhý, předpokládám, byl Boris Pasternak?

Lukáš: Přesně tak. Ten ji dostal za román Doktor Živago, který ale doma, v Sovětském svazu, nesměl vyjít. Režim ho donutil cenu odmítnout. To je naprosto absurdní a tragický paradox.

Natálie: To je síla. A když jsme u Nobelovek, musíme zmínit i Pabla Nerudu.

Lukáš: Ano! Chilský básník, velký politický aktivista a taky nositel Nobelovy ceny. A mám pro tebe perličku – víš, po kom si zvolil svůj pseudonym?

Natálie: Po našem Janu Nerudovi, že ano?

Lukáš: Bingo! Zvolil si ho na jeho počest. Takže i takhle jsme propojení se světem literatury.

Natálie: Tak to by mě nenapadlo. Básník z Chile si dá jméno po českém básníkovi, aby se pak stal slavnějším než on. To je skoro na povídku.

Lukáš: To rozhodně je.

Natálie: Dobře, takže jsme měli autory z chudých poměrů, angažované komunisty, nositele Nobelovek... ale určitě to nebylo všechno takhle černobílé.

Lukáš: Vůbec ne. Měl jsi tu třeba Ivana Olbrachta, vlastním jménem Kamila Zemana. Jeho otec, Antal Stašek, byl taky slavný spisovatel. Olbracht byl sice levicově zaměřený, ale jeho dílo má obrovský literární a umělecký přesah, který tu ideologii dalece překračuje.

Natálie: A co třeba někdo, kdo se té velké politice trochu víc vyhnul?

Lukáš: Určitě. Třeba Jarmila Glazarová se zaměřovala hlavně na osobní a regionální témata. Nebo Jan Otčenášek – ten zase čerpal ze svých drsných zkušeností z totálního nasazení za války, kdy musel pracovat v továrně na letecké motory.

Natálie: A nesmíme zapomenout na literaturu pro děti! Tam to muselo být jiné.

Lukáš: Ano! Třeba v Rusku působil Nikolaj Nosov, tvůrce slavné trilogie o Neználkovi. Ten se původně věnoval filmu a animaci.

Natálie: Jé, Neználka si pamatuju! Ten asi nebyl prototyp socialistického hrdiny, co?

Lukáš: To rozhodně ne. A právě to ukazuje, že i v téhle složité době vznikala velmi různá díla. Životopis a kontext jsou prostě klíčové k pochopení, proč autor psal to, co psal.

Natálie: Skvěle, Lukáši. Takže klíčový poznatek je – vždycky se dívat na to, KDO píše a KDY to píše. Nejen na to, CO píše.

Lukáš: Přesně tak. Životopis není jen nudný výčet dat, ale klíč k odemčení celého díla.

Natálie: Díky moc za tenhle vhled. A když teď známe autory a jejich osudy, příště se podíváme na zoubek přímo jejich nejslavnějším dílům z tohoto období. Zůstaňte s námi!

Lukáš: A na ty se teď podíváme. Začněme absolutním základem, bez kterého se neobejdete. Tím je román *Matka* od Maxima Gorkého. Tohle dílo je v podstatě považováno za takovou bibli socialistického realismu.

Natálie: Bible, jo? Tak to zní skoro až posvátně. V čem je ten román tak... no, vzorový?

Lukáš: Je to dokonalá ukázka toho výchovného cíle. Sledujeme v něm proměnu hlavní hrdinky, Pelageji Nilovny. Z obyčejné, ustrašené ženy se postupně stává odvážná a uvědomělá revolucionářka. Je to vlastně návod.

Natálie: Rozumím. Takže ne jen příběh, ale spíš takový manuál na správného socialistického člověka. To je docela síla.

Lukáš: Přesně tak. A tenhle vzor se pak přebíral dál. I u nás máme typického zástupce, Marii Pujmanovou a její románovou trilogii, která začíná dílem *Lidé na křižovatce*.

Natálie: Jasně, Pujmanová! Takže i ona šla podobnou cestou? Jak konkrétně se to projevuje v jejím díle?

Lukáš: Velmi podobně. Sleduje osudy několika postav, hlavně intelektuálů, kteří postupně „prozřou“ a najdou ten jediný správný smysl života v kolektivním boji za lepší zítřky.

Natálie: Takže abychom to celé uzavřeli. Tento směr nebyl ani tak o umělecké svobodě, jako spíš o plnění společenské objednávky. Vytvořit vzory, které lidi inspirují. Děkuju moc, Lukáši, za skvělý vhled.

Lukáš: Rádo se stalo. Bylo mi potěšením.

Natálie: A díky i vám, že jste poslouchali Studyfi Podcast. Doufám, že vám to pomohlo zorientovat se v maturitní četbě. Mějte se krásně a slyšíme se příště!