Podcast na Sluneční záření a jeho dopady

Kapitoly

Od pizzy k Wi-Fi

Co je to sluneční záření?

Duhové spektrum a ještě víc

Světlo, které vidíme

Infračervené: Když cítíme teplo

UV záření: Dobrý sluha, zlý pán

Ozonová vrstva: Náš nebeský štít

Jak se organismy chladí

Teplokrevní vs. Studenokrevní

Adaptace a závěr

Přepis

Filip: Tak schválně, Natálie. Ohříval jsem si teď v mikrovlnce pizzu a u toho scrolloval na mobilu přes Wi-Fi. Co mají tyhle dvě naprosto běžné věci společného?

Natálie: Víc, než si myslíš, Filipe. Obě fungují díky něčemu, o čem si dnes budeme povídat. A tím je záření.

Filip: Záření? To zní trochu jako ze sci-fi filmu. Ale máš pravdu, je to všude kolem nás. Posloucháte Studyfi Podcast.

Natálie: Tak pojďme na to od začátku. Sluneční záření je v podstatě neustálý proud energie ze Slunce. Je to naprosto klíčový prvek pro život na Zemi.

Filip: Jak to myslíš, klíčový?

Natálie: No, bez něj by tu nebyla voda v kapalném stavu, nefungovala by fotosyntéza a my bychom ani nic neviděli. Ovlivňuje podnebí, teploty, počasí... je to náš hlavní obnovitelný zdroj energie.

Filip: A to záření není jenom jednoho druhu, že? Slyšel jsem o různých vlnách.

Natálie: Přesně tak. Je to celé široké spektrum. Na jednom konci máme třeba gama záření – to je to super energetické a nebezpečné, které vzniká při jaderných dějích.

Filip: Tomu se radši vyhneme.

Natálie: To rozhodně. Pak je tu rentgenové, které znáš od doktora, když si zlomíš ruku. Dále UV záření, o kterém se ještě pobavíme... no a pak viditelné světlo.

Filip: To, co vidíme.

Natálie: Ano! A na druhé straně spektra je infračervené záření, což je v podstatě teplo, a nakonec rádiové vlny a mikrovlny. Tedy tvoje pizza a Wi-Fi.

Filip: A jsme zase na začátku! Skvělé.

Natálie: Když se zaměříme na to viditelné světlo, je to ta malá část spektra, na kterou reaguje naše oko. Různé vlnové délky vnímáme jako různé barvy – od fialové po červenou.

Filip: Jako duha. A pro rostliny je to zásadní, že?

Natálie: Naprosto. Pomocí barviva, hlavně chlorofylu, zachytávají světlo a provádějí fotosyntézu. Vyrábí si tak energii. A podle toho, jak moc světla potřebují, je dělíme na dvě skupiny.

Filip: A to jsou?

Natálie: Světlobytné, které slunce milují, jako třeba kaktusy. A pak stínobytné, které se světlu naopak vyhýbají, jako kapradiny v lese.

Filip: A co my, živočichové? Kromě toho, že díky světlu vidíme.

Natálie: Světlo řídí naši aktivitu – jestli jsme denní nebo noční tvorové. A taky spouští různé biorytmy. Třeba stěhování ptáků na zimu nebo výměnu srsti u zvířat.

Filip: Dobře. Co je hned vedle viditelného světla? Zmínila jsi infračervené záření.

Natálie: Ano, to je záření, které my vnímáme jako teplo. Je to jeden z hlavních zdrojů tepla pro organismy a je zodpovědné za rozdělení Země na různá teplotní pásma a biomy.

Filip: A existuje nějaká ideální teplota pro život?

Natálie: Pro většinu organismů ano, říká se tomu teplotní optimum a je to zhruba mezi 15 a 30 stupni Celsia. Ale pak tu máme extrémisty jako některé bakterie nebo želvušky, které přežijí i v šílených podmínkách.

Filip: Želvušky jsou nezničitelné! A má to infračervené záření i nějaké praktické využití?

Natálie: Určitě! Používá se v termovizních kamerách – třeba v armádě nebo u hasičů. A také v medicíně při rehabilitacích na prohřátí svalů. Ale pozor, i s teplem se to dá přehnat a spálit se.

Filip: A teď k tomu strašákovi. Ultrafialové, tedy UV záření. Proč se ho tak bojíme?

Natálie: Protože jeho negativní účinky většinou převažují. Na jednu stranu ho v malém množství potřebujeme pro tvorbu vitamínu D, ale na druhou stranu poškozuje DNA a brzdí růst rostlin.

Filip: A taky způsobuje spálení od sluníčka, že?

Natálie: Přesně. Dělí se na tři typy. UVA, které přispívá ke stárnutí kůže. Pak UVB, které způsobuje to klasické spálení a z dlouhodobého hlediska může vést i k rakovině kůže.

Filip: A co to třetí, UVC?

Natálie: UVC je extrémně nebezpečné, karcinogenní. Naštěstí se k nám na povrch skoro nedostane. A právě proto se uměle využívá k dezinfekci, protože spolehlivě ničí viry a bakterie.

Filip: Pořád zmiňuješ, že nás něco chrání. To je ta slavná ozonová vrstva?

Natálie: Přesně tak. Je to vrstva atmosféry se zvýšenou koncentrací ozonu, asi 25 až 35 kilometrů nad námi. Funguje jako štít, který zachytí většinu škodlivého UVB a prakticky veškeré UVC záření.

Filip: Ale slyšel jsem o ozonové díře. Takže ten štít je děravý?

Natálie: Býval. Ozonová díra je místo, kde koncentrace ozonu výrazně poklesla, hlavně nad póly. Způsobily to hlavně freony – látky ze starých ledniček a sprejů.

Filip: A co se s tím stalo? Zní to dost vážně.

Natálie: Tohle je naštěstí příběh s dobrým koncem! V roce 1987 se státy dohodly na Montrealském protokolu a používání těchto látek zakázaly. Ozonová vrstva se od té doby pomalu, ale jistě zaceluje.

Filip: Takže abychom to shrnuli. Záření je všude kolem nás. Od toho, co nám ohřívá jídlo, přes světlo, díky kterému vidíme, až po to, které nás umí spálit.

Natálie: Je to tak. Klíčové je rozumět tomu spektru a vědět, co je pro nás prospěšné a před čím se chránit. A hlavně, nezapomínat na opalovací krém!

Filip: To je rada za všechny peníze. Díky, Natálie. O energii ze Slunce toho teď víme spoustu. Ale co energie, kterou si vyrábíme tady na Zemi? O tom si povíme příště.

Natálie: A když už jsme u toho tepla, je fascinující, jak se s ním vypořádávají živé organismy. To je celá věda zvaná termoregulace.

Filip: Aha, takže nejen my lidé. Jak to dělají třeba rostliny?

Natálie: Ty jsou chytré. Ochlazují se odpařováním vody z listů. Říkáme tomu transpirace. Funguje to vlastně jako jejich vlastní klimatizace.

Filip: Klimatizace z listí, to zní dobře. A co zvířata?

Natálie: U zvířat je to složitější. Dělíme je na dvě hlavní skupiny. Máme tu exotermní, neboli studenokrevné živočichy. Třeba plazy nebo hmyz.

Filip: To jsou ti, co se musí vyhřívat na sluníčku, aby se zahřáli, že?

Natálie: Přesně tak. Jejich tělesná teplota je závislá na okolí. Naopak endotermní, tedy teplokrevní živočichové, si udržují stálou vnitřní teplotu. To jsme my, savci a ptáci.

Filip: A proto se nemusíme slunit pokaždé, když chceme jít ven. Jaké adaptace nám v tom pomáhají?

Natálie: Třeba Allenovo pravidlo. To jednoduše říká, že teplokrevná zvířata z chladných oblastí mají kratší končetiny a třeba i uši. Tím omezují ztráty tepla.

Filip: Takže polární liška má menší uši než fenek v poušti, aby jí nebyla zima. To dává smysl!

Natálie: Je to tak. A tím se nám to hezky spojuje. Od infračerveného záření a skleníkového efektu až po adaptace živočichů.

Filip: Byla to jízda. Takže přátelé, děkujeme, že jste poslouchali Studyfi Podcast. Doufáme, že teď vidíte energii všude kolem sebe v novém světle. Mějte se krásně!

Natálie: Na slyšenou!