Podcast na Sítotisk: Technologie a principy

Kapitoly

Mýtus o sítotisku

Co je to sítotisk?

Kde všude se používá?

Srdce sítotisku: Sítovina

Napínání síta na rám

Kouzlo fotocitlivé vrstvy

Těrka a poslední přípravy

Stroje a sušení

Všechny barvy sítotisku

Krátká historie a shrnutí

Přepis

Anna: Většina lidí si myslí, že sítotisk je jenom o potisku triček na letních festivalech.

Filip: Přesně. Ale ve skutečnosti je to špičková technologie, která se používá k výrobě tištěných spojů třeba ve tvém mobilu.

Anna: Počkat, cože? Takže v mém telefonu je něco, co se vyrábí podobně jako kapelní tričko?

Filip: V podstatě ano! Posloucháte Studyfi Podcast. Dnes se podíváme na to, jak sítotisk funguje.

Anna: Dobře, Filipe, tak mě do toho zasvěť. Co to ten sítotisk vlastně je?

Filip: Je to takzvaná průtisková technika. Představ si to jako velmi sofistikovanou šablonu. Máš rám, na kterém je napnutá jemná síťovina – síto. A na tom sítu je šablona, která zakrývá místa, kam barva nemá přijít.

Anna: Takže barva projde jenom tam, kde jsou v síti volná místa, a vytvoří tak obrázek?

Filip: Přesně tak. A je důležité rozlišovat. Když to dělá umělec a tiskne třeba grafiku v omezeném nákladu, říkáme tomu serigrafie. To, co známe z průmyslu, je pak ten klasický sítotisk.

Anna: A kromě těch triček a mých tištěných spojů, kde se s ním ještě setkám?

Filip: Skoro všude! V grafickém sítotisku se tisknou plakáty nebo obaly. Pak je tu technický, průmyslový sítotisk – ten tiskne na lahve, CD disky, keramiku...

Anna: Takže když si chci potisknout lahev na vodu, aby mi ji ve škole nikdo nevzal, je to technický sítotisk?

Filip: V podstatě ano! A pak je tu samozřejmě obrovská oblast textilního sítotisku.

Anna: Fascinující. A co ta síťovina, to síto? Z čeho se vyrábí?

Filip: To je právě to klíčové. Dnes se nejčastěji používají syntetická vlákna, hlavně polyester, neboli PET, a polyamid, PA.

Anna: Je v nich velký rozdíl?

Filip: Obrovský. Polyesterová vlákna jsou super pevná a mají skvělou rozměrovou stálost. Proto se používají na věci, kde záleží na každém detailu – jako je právě ta elektronika nebo potisk skla.

Anna: A polyamid?

Filip: Ten je zase mnohem pružnější. Je ideální na potisk nerovných povrchů, protože se jim krásně přizpůsobí. Tiskne se jím třeba na dlaždice nebo plastové nádoby. Má ale jednu nevýhodu – nasává vodu, takže není moc vhodný pro vodou ředitelné barvy.

Anna: Aha, takže pro každý materiál potřebuješ jiné síto.

Filip: Přesně. Existují i kovové sítoviny z ocelových drátů pro opravdu drsné podmínky, třeba pro tisk na materiály, které by jiné síto zničily.

Anna: Páni, kdo by si pomyslel, že za obyčejným potiskem je tolik vědy. Takže máme rám a vybrané síto. Jak se na něj ale dostane ten obrázek?

Filip: Skvělá otázka, Anno. Právě příprava šablony je ten klíčový, skoro až magický krok. Nejdřív ale musíme tu sítovinu pořádně napnout na rám. A to se nedělá jen tak od oka.

Anna: To mi je jasné. Předpokládám, že to musí být napnuté rovnoměrně, že?

Filip: Přesně tak. Používají se na to mechanické nebo pneumatické napínáky. Ty pneumatické fungují na stlačený vzduch a jsou super přesné. A napětí se pak kontroluje speciálním přístrojem, tenzometrem.

Anna: Tenzometr? Co to dělá?

Filip: Představ si to jako takovou ladičku na kytaru, ale pro síto. Měří, jak moc je prohnuté, a tím pádem jak moc je napnuté. Správné napětí je zásadní pro kvalitní tisk.

Anna: To je fascinující! A napíná se to vždycky rovně?

Filip: Většinou ano, vlákna jdou rovnoběžně s rámem. Ale pro tisk jemných detailů nebo více barvami se někdy síto napíná pod úhlem. Tím se zabrání takovému nechtěnému vzoru, kterému se říká moaré.

Anna: Aha, takže to je takový trik, aby byly linky dokonale ostré. Chytré.

Filip: Přesně. A teď přichází to kouzlo. Na napnuté síto naneseme speciální fotocitlivou vrstvu. To je emulze, která reaguje na UV světlo.

Anna: Počkej, fotocitlivou? Takže to souvisí s focením?

Filip: V podstatě ano! Funguje to na stejném principu. Vezmeš si svůj motiv vytištěný na průhledné fólii – musí být dokonale černý, neprůhledný. Tuhle fólii položíš na síto s emulzí a celé to osvítíš silným UV světlem.

Anna: A co se stane?

Filip: Všude tam, kde světlo projde fólií, ta emulze ztvrdne. A tam, kde byl černý motiv, světlo neprošlo a emulze zůstane měkká.

Anna: Takže… pak to jen umyješ vodou?

Filip: Přesně! Měkká, neosvícená emulze se vymyje a v sítu ti zůstanou volná očka. A přesně těmihle očky pak bude procházet barva. Máš hotovou šablonu.

Anna: Páni. To je vlastně geniálně jednoduché. Je to jako opalování s šablonou na zádech.

Filip: To je perfektní přirovnání! Přesně tak to funguje. A tomuto celému procesu se říká fotomechanická cesta.

Anna: Dobře, takže máme rám se sítovinou a na ní vytvořenou šablonu. Co se děje teď? Už se jde tisknout?

Filip: Skoro. Ještě potřebujeme jednu zásadní věc, a tou je těrka. To je v podstatě taková stěrka s gumovým břitem, kterou protlačujeme barvu přes síto.

Anna: A předpokládám, že není jen jeden druh těrky, že?

Filip: Správně. Máme měkké a tvrdé. Měkké přenesou víc barvy, hodí se na velké plochy. Tvrdé jsou zase lepší pro tisk jemných detailů a tenkých linek. Výběr záleží na tom, co přesně chceš tisknout.

Anna: Dává smysl. Takže těrka, barva, síto se šablonou... Jsme připraveni?

Filip: Skoro! Ještě nám chybí to nejdůležitější – tiskový stroj. A těch je celá řada.

Anna: To mě nepřekvapuje. Jak se dělí?

Filip: Hlavně podle stupně automatizace. Od ručních, kde všechno děláš sám, přes poloautomaty až po plně automatické linky, které jedou samy.

Anna: A co konstrukce? Jsou všechny stejné?

Filip: Vůbec ne. Máme ploché stroje, cylindrové, rotační... a pak specialitu na textil, takzvané karuselové stroje.

Anna: Karusel? To zní jako pouťová atrakce.

Filip: Trochu. Představ si otočný kolotoč, kde na každé rameno navlečeš tričko. To se pak otáčí od jedné barvy ke druhé. Geniální pro vícebarevný tisk.

Anna: Dobře, máme potištěno. A co dál? Necháme to jen tak uschnout na šňůře?

Filip: To by šlo, ale trvalo by to věky. Profesionálně se používají buď sušicí regály, nebo častěji sušicí tunely. Tisk projede tunelem na pásu a suší ho horký vzduch nebo infračervené záření.

Anna: Fajn. A teď to nejbarevnější téma – barvy! Existuje nějaká univerzální?

Filip: Kéž by. Barvy se dělí podle toho, na co tiskneš. Jiné jsou na papír, jiné na textil, plasty, sklo nebo kov. Výběr je obrovský.

Anna: Slyšela jsem o UV barvách. Co je na nich tak speciálního?

Filip: Jejich hlavní výhoda je rychlost. Nezasychají na vzduchu, ale vytvrdí se okamžitě pod UV světlem. Můžeš s nimi tisknout prakticky na cokoliv – i na materiály, kde by jiné barvy nedržely.

Anna: Takže žádné čekání. To zní efektivně. A jaké jsou další druhy?

Filip: Nejběžnější jsou ředidlové barvy, taková klasika. Na textil se hodně používají plastizolové barvy, které skvěle kryjí, ale nesmíš je přežehlit.

Anna: Zapsáno! Nežehlit potisk.

Filip: A pak jsou tu barvy vodou ředitelné. Ty jsou super, protože nezapáchají, ale zase jsou trochu náročnější na práci.

Anna: A Filipe, kde se vlastně sítotisk vzal?

Filip: Kořeny má ve staré Číně a Japonsku, kde se používaly šablony k barvení látek. Do Evropy se technika dostala až v 19. století a obrovský boom zažila po druhé světové válce s příchodem nových materiálů.

Anna: Páni, taková dlouhá historie. Takže abychom to shrnuli... sítotisk je neuvěřitelně všestranná technika. Od jednoduchého ručního tisku plakátů až po automatizovaný potisk triček na karuselu.

Filip: Přesně tak. Klíčem je správná kombinace síta, těrky, barvy a stroje pro daný materiál. Možnosti jsou pak téměř nekonečné.

Anna: Děkuju ti moc za skvělé informace. Věřím, že jsme našim posluchačům sítotisk přiblížili a třeba je i inspirovali.

Filip: Já děkuji za pozvání. A vám, milí posluchači, přeji mnoho úspěchů při vašem vlastním tvoření.

Anna: Mějte se krásně a slyšíme se u dalšího dílu podcastu Studyfi. Na shledanou!

Filip: Na shledanou.