Podcast na Schizofrenie: Příčiny, příznaky a léčba

Kapitoly

Když film ožije

Co je to schizofrenie?

Kdo, kdy a proč?

Co se děje v mozku?

Pozitivní a negativní příznaky

Průběh a naděje

Jak se psychóza léčí?

Co dál po lécích?

Přepis

Jakub: Vzpomínáš si na film Čistá duše? Ten o geniálním matematikovi Johnu Nashovi, který viděl lidi, kteří ve skutečnosti neexistovali, a byl přesvědčený, že luští tajné vládní kódy ukryté v časopisech?

Natálie: Jasně, skvělý film. A přesně tenhle pocit, kdy se hranice mezi realitou a představami stírá, je jádrem tématu, o kterém si dnes budeme povídat.

Jakub: Možná to vypadá jako hollywoodská zápletka, ale tenhle boj s vlastní myslí je každodenní realitou pro spoustu lidí. Posloucháte Studyfi Podcast.

Natálie: A dnes se podíváme na schizofrenii – jedno z nejvíce stigmatizovaných, ale zároveň fascinujících onemocnění v psychiatrii.

Jakub: Dobře, Natálie, pojďme na to od základů. Co přesně je schizofrenie?

Natálie: Je to závažné, chronické psychotické onemocnění. A to klíčové slovo je tady „psychóza“. Znamená to, že člověk má změněný vztah ke skutečnosti. Jeho mozek jinak vyhodnocuje informace.

Jakub: Jinak? Jako že si věci špatně vyloží?

Natálie: Přesně tak, ale mnohem intenzivněji. Pacient začne přikládat úplně běžným událostem nový, často zlověstný význam. Náhodný pohled cizího člověka na ulici se pro něj stane důkazem, že je sledován.

Jakub: To zní... děsivě. A co ty známé příznaky jako bludy a halucinace?

Natálie: Ty jsou jádrem. Halucinace je, když vnímáš něco, co neexistuje – nejčastěji slyšíš hlasy. Blud je zase nevývratné přesvědčení, třeba že jsi ovládaný cizí mocí. Myšlení se navíc často rozvolní, řeč přestává dávat smysl a emoce nesedí k situaci.

Jakub: Takže se člověk vlastně úplně vzdálí svému okolí, protože svět vnímá totálně jinak.

Natálie: Ano. A často prožívají takzvanou derealizaci – pocit, že svět kolem nich je jen falešná, nastražená kulisa. Je to nesmírně znepokojující a logicky to vede k tomu, že se izolují od společnosti.

Jakub: Dobře, a jak časté to je? A kdo je nejvíc ohrožen?

Natálie: Prevalence se pohybuje mezi půl až jedním a půl procentem populace, takže to není úplně vzácné. Nejčastěji propuká v adolescenci a rané dospělosti, zhruba mezi 17 a 30 lety.

Jakub: A je v tom rozdíl mezi muži a ženami?

Natálie: Je. U mužů se často objeví v mladším věku. U žen se první ataky mohou objevit i později, třeba po porodu nebo v menopauze, což souvisí s hormonálními změnami.

Jakub: A co to spouští? Je to genetika?

Natálie: Z velké části ano. Používáme takzvanou teorii zátěže a dispozice. To znamená, že musí existovat nějaká vrozená vloha – heritabilita, tedy dědičnost, je tu obrovských 60 až 80 procent! Ale k tomu se musí přidat vnější stresor.

Jakub: Takže geny nabijí zbraň a stres stiskne spoušť?

Natálie: Přesně tak! Tím spouštěčem může být třeba infekce matky v těhotenství, trauma mozku, sociální vyloučení, ale velmi často je to zneužívání drog, hlavně marihuany a pervitinu v dospívání.

Jakub: A co se při tom reálně děje v hlavě? Jsou tam nějaké viditelné změny na mozku?

Natálie: Rozhodně. Schizofrenie mozek opravdu fyzicky mění. Mozková kůra je méně objemná, je tam méně neuronů a synaptických spojů. Zásadní roli hraje chemie, hlavně neurotransmiter dopamin.

Jakub: Dopamin? To je ten hormon štěstí, ne?

Natálie: Ano, ale všeho moc škodí. U schizofrenie je dopaminergní systém hyperaktivní. Proto antipsychotika fungují jako jeho antagonisté – v podstatě jeho aktivitu tlumí.

Jakub: Aha! A jsou ve hře i další chemikálie?

Natálie: Určitě. Důležitou roli hraje i serotonin a glutamát. Tyhle systémy fungují jako filtr – rozhodují, které podněty se dostanou k vědomému zpracování v mozkové kůře. Když je tenhle filtr narušený, kůra je doslova přehlcená.

Jakub: Takže mozek je bombardován informacemi, které nedokáže zpracovat, a z toho pak vznikají ty bludy a halucinace?

Natálie: Přesně tak. Je to, jako bys měl v hlavě otevřených sto oken najednou a ze všech by na tebe někdo křičel. Mozek se v tom chaosu snaží najít nějaký smysl, a tak si vytvoří vlastní, i když zkreslenou, realitu.

Jakub: Často slyším o „pozitivních“ a „negativních“ příznacích. To zní trochu zvláštně. Pozitivní přece znamená dobrý, ne?

Natálie: V tomhle kontextu ne. Je to spíš jako v matematice. Pozitivní příznaky jsou ty, které „přibyly“ – něco navíc. To jsou právě ty dramatické bludy, halucinace a zmatené chování.

Jakub: A negativní jsou tedy ty, co „ubyly“?

Natálie: Přesně. Jde o oploštění emocí, ztrátu zájmu, chudnutí řeči, sociální stažení. Pacient jako by ztratil jiskru a vůli. Tyhle příznaky jsou méně nápadné, ale pro dlouhodobé fungování často mnohem ničivější.

Jakub: A ještě jsi zmínila katatonii. Co to je?

Natálie: To je porucha hybnosti. Může se projevit jako úplný stupor, kdy člověk nereaguje a setrvává v bizarních polohách, nebo naopak jako neúčelné, opakující se pohyby a grimasy.

Jakub: Jaká je prognóza? Vyléčí se to úplně?

Natálie: Průběh je strašně rozmanitý. Jsou případy, kdy po první atace dojde k úplné úzdravě a člověk žije normální život, jen s lehkými reziduálními příznaky. Je klíčové začít s léčbou co nejdřív.

Jakub: A ty horší scénáře?

Natálie: Častější je bohužel chronický průběh, kde se střídají období relativního klidu s relapsy, tedy novými atakami nemoci. A pak je tu i malá část pacientů s takzvaným maligním průběhem, kde se stav neustále zhoršuje.

Jakub: To je drsné. A co riziko sebevraždy, o kterém se taky mluví?

Natálie: To riziko je bohužel vysoké po celou dobu nemoci, ale úplně nejvyšší je po první atace. Když si člověk poprvé uvědomí, co se s ním děje a jak moc se jeho svět změnil, je to obrovský nápor na psychiku.

Jakub: Takže nejdůležitější je včasná pomoc a podpora okolí, aby se pacient necítil izolovaný.

Natálie: Naprosto. Stigmatizace a sociální izolace jen prohlubují příznaky. Ale s moderní léčbou a terapií může velká část pacientů vést plnohodnotný život. Naděje tu rozhodně je.

Jakub: Natálie, to zní nadějně. Pojďme se podívat na samotnou léčbu. Jak se vlastně psychóza léčí?

Natálie: Základem je včasná farmakoterapie. Dnes se nejčastěji používají takzvaná atypická antipsychotika druhé generace.

Jakub: To jsou ty složité názvy jako risperidon nebo olanzapin, že? To si člověk ani nezapamatuje.

Natálie: Přesně ty. Každý lék má trochu jiné účinky a bohužel i vedlejší účinky, třeba nárůst hmotnosti. Cíl je ale stabilizovat pacienta s co nejmenšími problémy.

Jakub: A co když tyhle léky nezaberou?

Natálie: Pak máme v záloze klozapin, který je velmi účinný. Důležité je, že po první atace se léky berou minimálně dva roky, aby se snížilo riziko návratu nemoci.

Jakub: Takže léky jsou základ. Ale to asi nestačí, že?

Natálie: Vůbec ne. Stejně důležitá je psychoedukace, kde se pacient i rodina učí o nemoci. Pak rehabilitace pro návrat do běžného života a hlavně psychoterapie. Vztah s terapeutem je po atace naprosto klíčový.

Jakub: Takže shrnuto: moderní léky, podpora rodiny a kvalitní terapie. To je cesta k plnohodnotnému životu. Natálie, moc děkuju za všechny informace.

Natálie: Já děkuju za pozvání. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dnešního dílu Studyfi Podcastu. Mějte se hezky!