Podcast na Romantismus

Kapitoly

Úvod do romantických děl

Velcí romanopisci

Básníci a vizionáři

Pohádky a gotika

Co spojuje romantiky?

Typický romantický hrdina

Útěk, nebo boj?

Jazyk bez hranic

Co vlastně znamená "romantický"?

Úvod do evropských autorů

Anglie: Básníci a sestry

Francie: Revoluce a dobrodružství

Německo: Pohádky a géniové

Rusko a Amerika: Zbyteční lidé a temné duše

České země: Máj a Kytice

Závěrečné shrnutí a rozloučení

Přepis

Adam: Zkuste si představit, že vejdete do obrovské knihovny, ale všechny knihy v ní jsou jen z jedné jediné éry... Kde byste vůbec začali?

Kristýna: To je skvělá otázka! Asi bych byla trochu v šoku, ale zároveň nadšená, kdyby to byla zrovna knihovna romantismu.

Adam: Přesně tam dnes míříme. Vítejte u Studyfi Podcastu, místa, kde vám pomáháme zvládnout studium. Já jsem Adam...

Kristýna: A já Kristýna. A dnes se ponoříme do neuvěřitelně bohatého světa romantické literatury.

Adam: Když se řekne romantismus, spousta lidí si představí jenom básně o lásce. Ale ten seznam děl je obrovský a dost rozmanitý.

Kristýna: To rozhodně je. Máme tu všechno – od velkých historických románů, přes temné gotické příběhy až po pohádky, které známe z dětství.

Adam: Tak kde začneme naši prohlídku? Možná u těch největších jmen?

Kristýna: Dobrý nápad. Když mluvíme o velkých románech, musíme zmínit Victora Huga. Jeho díla jako Bídníci nebo Chrám Matky Boží v Paříži jsou naprosté klasiky.

Adam: Bídníci, to je ten obrovský příběh o Jeanu Valjeanovi, že? To je pořádná bichle.

Kristýna: Přesně tak. Hugo v ní mistrovsky zachytil společenské problémy Francie 19. století. Je to víc než jen příběh, je to i silná společenská kritika.

Adam: A co další romanopisci? Na seznamu vidím třeba Waltera Scotta.

Kristýna: Ano, Walter Scott je v podstatě zakladatel historického románu. Jeho Ivanhoe je dobrodružný příběh ze středověké Anglie plný rytířů a statečnosti. Naprostý opak Huga.

Adam: A nesmíme zapomenout na dámy. Třeba Emily Brontëová a její Na Větrné hůrce.

Kristýna: Určitě! To je zase úplně jiný svět. Je to divoký, vášnivý a dost temný příběh o lásce a pomstě. Dodnes z toho trochu mrazí.

Adam: Dobře, od románů pojďme k poezii. Máme tady nějakého českého zástupce, který by se v téhle konkurenci neztratil?

Kristýna: No samozřejmě! Máme přece Karla Hynka Máchu. Jeho Máj je absolutní klenot českého romantismu. Je to báseň plná kontrastů – láska a smrt, krása přírody a lidská tragédie.

Adam: Kromě Máje napsal i Cikány nebo Křivoklad. Byl to opravdu výrazný talent.

Kristýna: A ve světě to byl třeba William Blake. To byl básník a vizionář v jednom. Podívej se na ten seznam – Zpěvy nevinnosti, Zpěvy zkušenosti, Snoubení nebe a pekla...

Adam: Páni, ten byl docela produktivní. Skoro to vypadá, že Blake měl vlastní vydavatelství.

Kristýna: To skoro ano. Jeho díla jsou mystická a plná symbolů. A pak tu máme ruské autory jako Puškin s Evženem Oněginem nebo Lermontov s Démonem. Každý přinesl něco unikátního.

Adam: Dobře, takže máme romány a poezii. Ale na začátku jsi zmínila i pohádky. To zní trochu zvláštně v kontextu velkých dramat.

Kristýna: Zdánlivě ano, ale dává to smysl. Romantismus se hodně zajímal o lidovou slovesnost a mýty. A právě proto jsou Pohádky bratří Grimmů tak důležité. Sbírali staré příběhy a zachránili je pro další generace.

Adam: A co ty gotické příběhy? Vidím tu jméno Ann Radcliffová a její Záhady Udolfa.

Kristýna: Ano, to je zase úplně jiná odnož. Gotický román miloval tajemno, hrůzu, staré hrady a nadpřirozeno. Záhady Udolfa jsou toho dokonalým příkladem. Je to napínavé čtení, i když trochu strašidelné.

Adam: Takže abychom to shrnuli – máme tu společenské romány, historická dobrodružství, vášnivá dramata, geniální poezii, pohádky i horory. Ta éra byla neuvěřitelně pestrá.

Kristýna: Přesně tak. Klíčové je, že každý autor si našel vlastní cestu, jak vyjádřit silné emoce a individualitu. A právě o tom, co všechny tyto autory spojovalo, si povíme v další části.

Adam: Dobře, takže říkáš, že všechny tyhle autory, od Huga po Máchu, něco spojovalo. Co to tedy bylo? Co byl ten společný jmenovatel?

Kristýna: Ten společný jmenovatel se jmenuje romantismus. Byl to dominantní umělecký směr, který na přelomu 18. a 19. století doslova převálcoval Evropu. Vznikl v Anglii a Francii a rychle se rozšířil.

Adam: Převálcoval Evropu? To zní docela dramaticky.

Kristýna: A dramatický taky byl! Vznikl jako přímá reakce na to, co bylo předtím – na osvícenství plné rozumu a na klasicismus s jeho přísnými pravidly.

Adam: Takže jestli byl klasicismus ten spořádaný student v první lavici, co měl všechno podle pravítka...

Kristýna: Přesně tak. Tak romantismus byl ten rebel v zadní lavici, který si čmáral básničky do sešitu a kašlal na pravidla. Pro romantiky byly nejdůležitější emoce, individualita a absolutní svoboda.

Adam: A jak vypadal takový typický hrdina romantického díla? Byl... no, romantický, jak si to představujeme dnes? S květinami a večeří při svíčkách?

Kristýna: To ani náhodou! Na dnešní romantiku zapomeň. Romantický hrdina je většinou osamělý, nepochopený a stojí na okraji společnosti. Je to bouřlivák, který je s celým světem v konfliktu.

Adam: To zní spíš jako recept na depresi, ne na romanci.

Kristýna: A často to taky je. Tenhle hrdina je rozervaný, jeho ideály narážejí na tvrdou realitu, což vede k melancholii a pocitu zklamání. Je to výjimečný jedinec, kterého společnost prostě nechápe.

Adam: A co jeho milostný život? Ten byl taky takhle tragický?

Kristýna: Ten především! Jeho láska je téměř vždy nešťastná a končí špatně. Žena, kterou miluje, je z nějakého důvodu nedosažitelná – je vdaná, starší, prostě ji nemůže mít.

Adam: A co kdyby mohl?

Kristýna: A v tom je ten vtip! Kdyby ji mít mohl, pravděpodobně by o ni ztratil zájem. On totiž nemiluje tu skutečnou ženu, ale spíš svůj vysněný ideál o ní.

Adam: Takže raná verze statusu „je to komplikované“.

Kristýna: Přesně tak. A autoři se s těmito hrdiny často ztotožňovali. Vkládali do nich své vlastní pocity a touhy.

Adam: Dobře, takže hrdina je v konfliktu se světem. Jak to autoři řešili? Nechali ho prostě se v tom utápět?

Kristýna: V podstatě měli dvě hlavní cesty. Ta první byla cesta úniku. Říká se tomu konzervativní romantismus.

Adam: Počkej, to znamená, že hrdina prostě... uteče?

Kristýna: Ano. Uteče z reálného světa, který ho zklamal, do světa vlastní fantazie, snů, nebo do zidealizované minulosti, třeba do středověku. Prostě si vytvoří vlastní realitu.

Adam: A ta druhá cesta?

Kristýna: To je revoluční romantismus. Tady se hrdina se světem nesmíří. Naopak, aktivně proti němu bojuje a dává najevo svůj nesouhlas. Chce svět změnit.

Adam: A podaří se mu to?

Kristýna: Většinou ne. Jeho boj je zpravidla marný a končí tragicky. Ale bojuje až do konce. Je to takový titánský, i když předem prohraný souboj.

Adam: Když tedy odmítali pravidla, jak to ovlivnilo jejich psaní? Byl to prostě chaos?

Kristýna: Pro ně to nebyl chaos, ale svoboda. Umělec si mohl dělat, co chtěl. Díky tomu začaly vznikat smíšené žánry, třeba kombinace poezie a prózy, nebo lyriky s epikou. Čistý romantismus vlastně skoro nenajdeš, vždy se s něčím mísí.

Adam: A co jazyk? Byl taky takový nespoutaný?

Kristýna: Naprosto. Je velmi obrazný, plný metafor, symbolů a přirovnání. A hlavně – příroda! Příroda v romantismu není jen kulisa. Je to zrcadlo hrdinovy duše.

Adam: Jak to myslíš, zrcadlo?

Kristýna: Když má hrdina v duši bouři, venku zuří bouřka. Divoká krajina odráží jeho nespoutanost. Hluboké lesy a zříceniny hradů zase tajemno a melancholii.

Adam: Takže když je hrdinovi jen trochu smutno, tak venku jen tak poprchává?

Kristýna: Dá se to tak říct. Dalším typickým prvkem je kontrast. Postava může být navenek ošklivá, ale uvnitř je to ten nejlepší člověk. A naopak. Romantici milovali tyhle protiklady.

Adam: Ještě poslední věc mi vrtá hlavou. To slovo samotné – „romantický“. Chápali ho tehdy stejně jako my dnes?

Kristýna: To je skvělá otázka a odpověď je ne, vůbec ne. Jeho význam se hodně vyvinul. Úplně na začátku bylo latinské slovo „Roma“, tedy Řím.

Adam: Řím? Jak jsme se od Říma dostali k lásce?

Kristýna: Postupně. Z toho vzniklo francouzské „romanz“, což označovalo text psaný v národním jazyce, ne v latině. Z toho pak máme naše slovo „román“, což byl původně rytířský příběh plný dobrodružství.

Adam: Aha, takže to souvisí s románem jako žánrem.

Kristýna: Přesně. A slovo „romantický“ původně znamenalo „jako z románu“. Tedy vymyšlený, neskutečný, zidealizovaný. Byl to opak slova „reálný“.

Adam: Takže když někdo řekl, že je něco romantické, myslel tím, že je to blbost?

Kristýna: V podstatě ano, že je to fantazie. A v době samotného romantismu se to slovo používalo jako protiklad ke slovu „klasický“. Romantické dílo bylo moderní, bez pravidel. Dnešní význam spojený s láskou přišel až mnohem později.

Adam: Páni. Takže samotné slovo si prošlo docela dobrodružnou cestou. Od „vymyšlený“, přes „moderní“ až po dnešní kytky a čokolády.

Kristýna: Přesně tak. A tím jsme shrnuli ty nejdůležitější znaky. Důraz na cit, individuálního hrdinu v konfliktu se světem, lásku k přírodě, tajemnu a hlavně tvůrčí svobodu.

Adam: Skvělé. Teď, když známe ta základní pravidla... nebo spíš jejich absenci... se můžeme v další části podívat na největší hvězdy romantismu napříč Evropou. Kristýno, díky.

Kristýna: Rádo se stalo, Adame. A máš pravdu, teď je ideální čas podívat se na ty největší hvězdy. Romantismus byl totiž skutečně mezinárodní hnutí. Každá země si ho ale přizpůsobila po svém. Můžeme si udělat takovou malou literární cestu po Evropě a Americe. Co ty na to?

Adam: To zní skvěle! Taková literární tour. Kde začneme? Možná v zemi, kde pořád prší a je mlha? To se k romantismu hodí, ne? Mám na mysli Anglii.

Kristýna: Perfektní volba. Anglický romantismus je opravdu ikonický, plný vášně, tajemna a divoké přírody. A taky rebelů.

Adam: Rebelů? Tak to mě zajímá. Kdo byl ten největší?

Kristýna: Jednoznačně Lord George Gordon Byron. On byl v podstatě ztělesněním romantického hrdiny. Aristokrat, bohém, cestovatel, zapletený do skandálů... a samozřejmě geniální básník. Pocházel ze staré, ale zchudlé rodiny a jeho život byl stejně dramatický jako jeho díla.

Adam: Takže ten typický „byronský hrdina“, o kterém jsme se učili, je vlastně on sám?

Kristýna: Přesně tak. Je to hrdina, který je hrdý, osamělý, ve sporu se společností, ale zároveň plný vnitřního neklidu. Najdeme ho třeba v jeho básnické povídce Childe Haroldova pouť. Byron sám bojoval za svobodu Řecka, kde taky zemřel. Žil naplno, přesně v duchu romantismu.

Adam: Páni. A co další jména? Anglie má určitě víc než jen jednoho rebela.

Kristýna: Samozřejmě. Máme tu třeba Mary Shelleyovou. Její příběh je fascinující. Vdala se za básníka Percyho Shelleyho a právě ona napsala legendárního Frankensteina. Často se to bere jako první sci-fi román vůbec. Je to typický romantický příběh o stvoření a zodpovědnosti, plný temnoty a filozofických otázek.

Adam: Frankenstein je romantismus? Vždycky jsem si ho spojoval spíš s hororem.

Kristýna: Je to gotický román, což je odnož romantismu. Tajemno, hrůza, silné emoce... to všechno tam patří. A nesmíme zapomenout na sestry Brontëovy – Charlotte a Emily. Jejich romány, jako Jana Eyrová nebo Na Větrné hůrce, jsou plné nespoutaných vášní a hrdinek, které bojují za své místo ve světě.

Adam: Na Větrné hůrce, to je ta kniha s tou divokou, ponurou atmosférou, že? Zase to počasí.

Kristýna: Přesně. Ta divoká příroda a vřesoviště tam hrají skoro hlavní roli. Symbolizují nespoutané emoce hlavních postav. A pak je tu ještě Walter Scott, který v podstatě vynalezl historický román. Jeho Ivanhoe je klasika. Ukázal, jak propojit dobrodružství s historií, což romantici milovali.

Adam: Dobře, Anglii máme. Co Francie? Tam po revoluci musela být atmosféra pro romantismus jako stvořená.

Kristýna: To si piš. Francouzský romantismus byl hodně společensky angažovaný. A králem francouzských romantiků není nikdo jiný než Victor Hugo. Obrovský talent – psal básně, dramata i romány. Jeho díla jsou monumentální, plná kontrastů a silných příběhů.

Adam: Chrám Matky Boží v Paříži a Bídníci, že ano?

Kristýna: Přesně. V Chrámu máme ošklivého, ale citlivého Quasimoda a krásnou Esmeraldu. V Bídnících zase sledujeme osud Jeana Valjeana a boj za spravedlnost. Hugo se nebál kritizovat společnost a zastávat se chudých a utlačovaných. Byl to literární gigant.

Adam: A co ti další? Vím, že Francie měla ještě jednoho autora, co psal neuvěřitelné množství knih. Skoro jako továrna na příběhy.

Kristýna: To bude Alexandre Dumas starší. Jeho Tři mušketýři nebo Hrabě Monte Christo, to jsou nestárnoucí dobrodružné příběhy. Dumas byl mistr zápletky a dialogu. Jeho knihy jsou čtivé, napínavé a plné hrdinství. Byl neuvěřitelně plodný, ale taky si rád užíval života, takže i přes obrovské příjmy byl často na mizině.

Adam: Takže další autor, co žil svůj život jako román. To se zdá být pro romantiky typické.

Kristýna: Určitě. A zmínit musíme i Stendhala. Jeho román Červený a černý je zase trochu jiný. Je to spíš psychologická sonda do duše ambiciózního mladíka, který se snaží uspět ve společnosti. Ukazuje ten konflikt jedince se světem v trochu realističtější rovině.

Adam: Super. Přesuneme se teď víc na východ? Co Německo?

Kristýna: Německo je pro romantismus klíčové. Vždyť právě tam vzniklo hnutí Sturm und Drang, tedy Bouře a vzdor, které bylo přímým předchůdcem romantismu. A u jeho zrodu stál Johann Wolfgang von Goethe.

Adam: Goethe! Takže Utrpení mladého Werthera?

Kristýna: Ano, to je přesně ono. Tenhle román v dopisech způsobil doslova celoevropskou senzaci. Mladí muži se oblékali jako Werther, mluvili jako on a... bohužel se někteří kvůli nešťastné lásce i zabíjeli. Byla to takzvaná „wertherovská horečka“. Ukazuje to obrovskou sílu a vliv literatury v té době.

Adam: To je síla. Takže Goethe byl ten hlavní německý romantik?

Kristýna: Je to trochu složitější. Goethe je tak obrovská postava, že ho nemůžeme zaškatulkovat jen do romantismu. Jeho vrcholné dílo, Faust, už romantismus přesahuje. Ale pro ranou fázi a pro inspiraci byl naprosto zásadní. Kdo ale romantické ideály ztělesnil dokonale, byli bratři Grimmové, Jacob a Wilhelm.

Adam: Ti, co sepsali ty pohádky? Sněhurka, Popelka, Šípková Růženka?

Kristýna: Přesně ti. Ale oni ty pohádky nevymysleli. Oni je sbírali. Cestovali po německém venkově a zapisovali si příběhy, které jim vyprávěli obyčejní lidé. Byla to součást romantického zájmu o národní kulturu, folklor a minulost. Položili tak základy folkloristiky jako vědy a zároveň zachránili poklad, který zná celý svět.

Adam: Takže sbírání pohádek bylo vlastně projevem vlastenectví?

Kristýna: V podstatě ano. V době, kdy Německo nebylo jednotným státem, hledali to, co německý lid spojuje – společný jazyk, kulturu a příběhy. A to je pro romantismus velmi typické.

Adam: Fascinující. A co takové Rusko? Tam měli taky své romantické hrdiny?

Kristýna: Rozhodně. Ruský romantismus přinesl světu archetyp takzvaného „zbytečného člověka“. A jeho stvořitelem je Alexandr Sergejevič Puškin, zakladatel moderní ruské literatury. Jeho veršovaný román Evžen Oněgin je absolutní klenot.

Adam: Oněgin... to je ten znuděný šlechtic, který pohrdá společností, zahrává si s láskou a nakonec zůstane sám, že?

Kristýna: Přesně. Je to inteligentní, nadaný muž, který ale nedokáže najít smysl života. Cítí se... zbytečný. Puškin sám měl bouřlivý život, byl v exilu a zemřel mladý v souboji. Zase ten osud romantického básníka. A na něj navázal Michail Lermontov, jehož Hrdina naší doby tenhle typ postavy ještě prohloubil.

Adam: Zdá se, že souboje byly v té době oblíbeným způsobem, jak ukončit kariéru.

Kristýna: Bohužel ano. A teď rychle přes oceán do Ameriky. Tamní romantismus měl často temnější, až gotický nádech. A jeho mistrem byl Edgar Allan Poe.

Adam: Havran! To znám. Básník, co psal hororové povídky.

Kristýna: Přesně tak. Poe byl génius v budování atmosféry strachu, tajemna a šílenství. Zkoumal temné stránky lidské psychiky. A kromě toho je považován za zakladatele detektivky. Jeho povídky jako Vraždy v ulici Morgue byly první svého druhu. Měl tragický život, bojoval se závislostmi a zemřel za záhadných okolností.

Adam: Takže zase život jako z jednoho z jeho příběhů. Je to skoro až děsivé, jak se ty osudy opakují.

Kristýna: Souhlasím. Romantici často žili na hraně, stejně jako jejich postavy.

Adam: Dobře, naši cestu po světě bychom měli zakončit doma. Jak to vypadalo s romantismem v českých zemích?

Kristýna: U nás byl romantismus silně spojený s národním obrozením. Ale měli jsme tu jednoho autora, který byl stoprocentně světový romantik, a to byl Karel Hynek Mácha.

Adam: „Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas.“ To zná asi každý.

Kristýna: Ano, jeho báseň Máj je vrcholem českého romantismu. Je v ní všechno – oslava přírody, láska, motiv poutníka, kontrast života a smrti, a hlavně ten hluboký existenciální smutek a vzpoura proti osudu. Máchu za jeho života moc nepochopili, přišel se svou poezií příliš brzy.

Adam: Byl to taky takový rebel?

Kristýna: Rozhodně. A stejně jako Byron nebo Puškin zemřel velmi mladý. Vedle něj musíme zmínit Karla Jaromíra Erbena. Ten byl zase jako naši bratři Grimmové. Sběratel lidové slovesnosti.

Adam: Takže Kytice?

Kristýna: Přesně. Kytice z pověstí národních. Erben v baladách zpracoval staré báje a ukázal v nich fungování osudu a morálního řádu. Je to dílo plné tajemna, přírody a nadpřirozena. A pak je tu Josef Kajetán Tyl, autor naší hymny. Jeho hry, jako třeba Strakonický dudák, taky čerpají z pohádkových a lidových motivů a měly hlavně posilovat národní cítění.

Adam: Takže u nás to bylo hodně o národu a lidové tvorbě, s výjimkou Máchy, který byl spíš takový... evropský solitér.

Kristýna: Krásně řečeno. Přesně tak.

Adam: Páni, to byla tedy jízda. Od anglických vřesovišť, přes francouzské barikády, německé lesy až po ruské stepi a česká jezera. Když to teď všechno slyším pohromadě, vidím ten společný vzorec. Všichni ti autoři, ač každý jiný, se soustředili na jedince, jeho pocity a jeho boj se světem.

Kristýna: Přesně tak. Ať už to byl Byronův hrdý rebel, Hugův bojovník za spravedlnost, Máchův poutník nebo Poeův ztrápený génius. Vždy šlo o vnitřní svět, o emoce, o svobodu a často o fascinaci přírodou, historií a tajemnem. Romantismus nebyl jen literární směr, byl to životní pocit. A jak vidíme, zanechal nám neuvěřitelné příběhy, které nás fascinují dodnes.

Adam: To rozhodně. Kristýno, moc ti děkuju za tenhle skvělý přehled. Bylo to neuvěřitelně zajímavé a myslím, že teď už naši posluchači mají v romantismu úplně jasno.

Kristýna: Já taky děkuju, Adame. Bylo mi potěšením.

Adam: Tak, a to je pro dnešní epizodu Studyfi Podcastu vše. Doufáme, že se vám naše povídání o romantismu líbilo a že pro vás bude třeba maturita zase o něco snazší. Určitě si nás pusťte i příště, kdy se podíváme na další literární směr. Mějte se krásně!

Kristýna: Na slyšenou!