Podcast na Romain Rolland - Petr a Lucie

Kapitoly

Kdo věnuje Nobelovku?

Humanista s láskou k hudbě

Hlas proti fašismu

Román jako řeka

Současníci a odkaz

Další díla a současníci

Charakteristika Realismu

Od naturalismu k Ztracené generaci

Erich Maria Remarque

Ernest Hemingway

Romain Rolland a Petr a Lucie

Příběh zakázané lásky

Literární druh, žánr a směr

Kompozice a vypravěč

Postavy a prostředí

Jazyk a umělecké prostředky

Kontext a hlavní myšlenka

Válka, která měla být rychlá

Nové technologie a shrnutí

Přepis

Jakub: Přemýšleli jste někdy, co byste dělali, kdybyste vyhráli Nobelovu cenu? Koupili si dům? Cestovali? A co takhle... věnovat celou finanční odměnu na charitu?

Eliška: Přesně to udělal muž, o kterém si dnes budeme povídat.

Jakub: Vítejte u Studyfi Podcastu, místa, kde vám studium zjednodušujeme. Já jsem Jakub.

Eliška: A já Eliška. A dnes se podíváme na francouzského spisovatele, který šel proti proudu – na Romaina Rollanda.

Jakub: Takže, Eliško, kdo to vlastně byl? Kromě toho, že byl očividně velmi štědrý.

Eliška: To rozhodně. Romain Rolland byl francouzský prozaik, dramatik a taky hudební historik. Narodil se v roce 1866 a Nobelovu cenu za literaturu získal už v roce 1915.

Jakub: To bylo docela brzy, byl jedním z prvních laureátů vůbec. Pocházel prý z vážené rodiny notáře. Čekalo by se, že půjde v otcových šlépějích.

Eliška: To ano, ale jeho táhlo umění. Vystudoval historii na prestižní Sorbonně, kde pak i přednášel dějiny hudby. A hudba, hlavně Beethoven, byla jeho celoživotní láskou a inspirací.

Jakub: Ale nebyl to jen akademik zavřený ve své knihovně, že? Zvlášť po první světové válce byl hodně slyšet.

Eliška: Přesně tak. Vystupoval veřejně proti násilí, válce a nastupujícímu fašismu. Snažil se vytvořit jakousi kulturní frontu umělců, kteří by se tomu postavili. Dokonce pracoval pro Červený kříž.

Jakub: Na pozvání Tomáše Garrigua Masaryka dokonce navštívil Prahu. To je zajímavé spojení.

Eliška: Určitě. A taky protestoval proti Mnichovské dohodě v roce 1938. Byl to prostě člověk se silnými morálními zásadami. Nebál se ozvat.

Jakub: Pojďme k jeho dílu. Které je to úplně nejznámější?

Eliška: Jednoznačně románový cyklus *Jan Kryštof*. Právě za něj dostal tu Nobelovku. Je to příběh fiktivního německého hudebního skladatele, inspirovaného právě Beethovenem.

Jakub: A tady Rolland přišel s něčím novým, že? S takzvaným "románem-řekou". Co to znamená? Zní to... mokře.

Eliška: Trochu. Představ si to tak, že hlavní dějová linka je jako řeka. A postupně do ní vtékají další přítoky – vedlejší postavy, události, myšlenky. Román se tak postupně rozšiřuje a mohutní.

Jakub: To je skvělá metafora! A kromě Jana Kryštofa? Samozřejmě musíme zmínit *Petra a Lucii*.

Eliška: Jasně, křehký příběh lásky uprostřed hrůz první světové války. Mimochodem, inspirací mu bylo skutečné bombardování Paříže na Velký pátek roku 1918. Napsal ale i spoustu životopisů, třeba o Tolstém, Michelangelovi nebo Gándhím.

Jakub: Kdo další tvořil ve stejné době? S kým se mohl potkávat v literárních kruzích?

Eliška: Byla to silná generace poznamenaná válkou. V Německu tvořil Erich Maria Remarque, v Americe Ernest Hemingway. Ve Francii zase Antoine de Saint-Exupéry. A u nás...

Jakub: ...u nás Jaroslav Hašek psal Švejka! To je docela kontrast.

Eliška: To rozhodně je. Ale všichni se nějakým způsobem vyrovnávali s tou pohnutou dobou.

Jakub: Takže abychom to shrnuli: Romain Rolland byl humanista, pacifista, držitel Nobelovky a autor, jehož díla jsou silným protestem proti válce.

Eliška: Přesně tak. Jeho hlavní myšlenka, že umění a lidskost musí stát proti násilí, je dnes možná ještě důležitější než kdy dřív.

Jakub: Skvělé shrnutí. Zmínili jsme Petra a Lucii, ale co další Rollandova díla? Napsal i jiné velké romány?

Eliška: Rozhodně. Jeho životním dílem je vícedílný román *Jan Kryštof*. Pak napsal třeba historický román *Dobrý člověk ještě žije* nebo *Okouzlená duše*. Rozhodně nebyl autorem jedné knihy.

Jakub: To je vidět. A když ho zařadíme mezi jeho současníky, bavíme se o jménech jako Ernest Hemingway nebo Erich Maria Remarque, že?

Eliška: Přesně. Hemingway a jeho *Stařec a moře*, Remarque s *Na západní frontě klid*. A u nás v Čechách nesmíme zapomenout na Jaroslava Haška a jeho Švejka. To jsou všechno autoři stejné éry.

Jakub: A všechny tyhle autory spojuje ten jeden velký směr – realismus. Co to pro nás jako pro čtenáře znamená?

Eliška: Znamená to, že se autoři snažili zachytit skutečný, reálný život. Žádné přikrášlování, žádný útěk do snů. Hrdina je většinou průměrný člověk, který prožívá nějaký vývoj.

Jakub: Takže jazyk tomu musel odpovídat, předpokládám. Žádné vznešené verše.

Eliška: To tedy ne. Často se používal hovorový jazyk, dialekty nebo archaismy, aby to působilo co nejvěrněji. Literárním druhem byla epika, tedy próza – romány a povídky.

Jakub: Skvělé. Detailní popisy, obyčejní hrdinové a reálný svět. Díky za vysvětlení. A od realismu se teď pojďme podívat na naturalismus.

Eliška: Přesně tak. Naturalismus byl vlastně takový realismus na steroidech. A pak… přišla první světová válka. A ta změnila naprosto všechno. Změnila svět i literaturu.

Jakub: To si dovedu představit. Celá společnost byla v šoku. Jak na to reagovali autoři?

Eliška: Vznikl fenomén, kterému říkáme „ztracená generace“. Byli to většinou mladí autoři, kteří bojovali v první světové válce. A ta zkušenost je poznamenala tak hluboce, že se po návratu nedokázali zařadit zpátky do normálního života.

Jakub: Takže o tom psali. O té hrůze, kterou zažili.

Eliška: Přesně. Psali o tom, co viděli na frontě. O ztrátě ideálů, o kamarádství v zákopech, o absurditě války. Mezi hlavní představitele patří třeba Ernest Hemingway, Erich Maria Remarque nebo Romain Rolland.

Jakub: Tak začněme třeba u Remarqua. To jméno asi každý zná.

Eliška: Určitě. Erich Maria Remarque, vlastním jménem Erich Paul Remarque, je autor slavného románu *Na západní frontě klid*. Je to neuvěřitelně syrová zpráva o generaci zničené válkou.

Jakub: Četl jsem to na střední. Žádní hrdinové, jen strach a utrpení.

Eliška: Ano, nevyhýbá se ničemu. Popisuje válečné hrůzy s takovou upřímností, že nacisté jeho knihy pálili a v roce 1938 ho dokonce zbavili německého občanství. Mimochodem, to prostřední jméno Maria si přidal na počest své matky.

Jakub: Páni, to je silný příběh i za tím samotným autorem.

Eliška: A dalším velkým jménem je Ernest Hemingway. Americký reportér, dobrodruh a taky člen Ztracené generace. Třikrát se oženil a získal Nobelovu cenu.

Jakub: Ten měl asi hodně divoký život. Co jeho díla? Jsou taky tak protiválečná?

Eliška: Jsou. Jeho román *Sbohem, armádo* je příběhem nešťastné lásky na pozadí italské fronty. A v románu *Komu zvoní hrana* zase čerpá ze svých zkušeností ze španělské občanské války.

Jakub: Takže zase láska a smrt. To jsou asi hlavní témata, že?

Eliška: Přesně tak. A u Hemingwaye ještě boj člověka s přírodou nebo se sebou samým, jako třeba v novele *Stařec a moře*.

Jakub: Válka, válka, válka… ale co příběh, kde by ta láska hrála hlavní roli? Kde by byla tím světlem v temnotě?

Eliška: Skvělá otázka! A na to mám perfektní odpověď: *Petr a Lucie* od francouzského spisovatele Romaina Rollanda. Je to nádherná, lyrickoepická novela. Protiválečná, ale především milostná.

Jakub: To zní jako změna. Tak povídej.

Eliška: Děj se odehrává v Paříži během února a března 1918. Hlavní hrdina, osmnáctiletý Petr, má za pár měsíců narukovat. Válku nechápe a děsí se jí. Bloumá po městě a přemýšlí o smyslu života.

Jakub: A pak potká Lucii, že? Jaké bylo jejich seznámení?

Eliška: Velmi dramatické. Potkali se v metru během náletu na Paříž. V tom chaosu a strachu se chytili za ruce. Byla to láska na první dotek.

Jakub: To je tedy seznámení... žádná romantická večeře.

Eliška: To zrovna ne. Petr pak Lucii hledal po celé Paříži, až ji našel. Zamilovali se do sebe a ve světě plném beznaděje si vytvořili svůj vlastní, malý, bezpečný svět. Svět, kde naděje vítězí nad válkou.

Jakub: To je krásné. Ale mám takový pocit, že to nedopadne dobře.

Eliška: Bohužel ne. Uvědomují si, že jejich čas je omezený. Na Velký pátek se rozhodnou slíbit si lásku v chrámu svatého Gervasia. Ale právě v tu chvíli je chrám zasažen při bombardování. Oba zemřou spolu v objetí, pohřbeni pod pilířem.

Jakub: Takže láska je nakonec silnější než smrt, ale válka je zničí. To je neuvěřitelně smutné.

Eliška: Je. Ale ten shakespearovský motiv ukazuje, že i v nejhorších časech může vzniknout něco čistého a krásného, i když to netrvá dlouho. A to je klíčový odkaz celé téhle literatury.

Jakub: Díky moc, Eliško. To bylo sice depresivní, ale nesmírně důležité. A od válečné literatury se teď přesuneme k něčemu úplně jinému.

Eliška: Přesně tak. A to „něco úplně jiného“ je vlastně pohled přímo do literární kuchyně. Podíváme se, jak se takové dílo správně analyzuje u maturity.

Jakub: Super nápad! Takže si vezmeme jedno konkrétní dílo a projdeme ho krok za krokem? Třeba zrovna toho Petra a Lucii, když už jsme u toho tématu zůstali.

Eliška: Perfektní. Je to skvělý příklad, protože na něm můžeme ukázat skoro všechno, co je potřeba pro rozbor znát.

Jakub: Tak fajn, čím začneme? Co je úplně první věc, kterou bych měl u rozboru zmínit?

Eliška: Úplný základ je zařazení. Takže literární druh, žánr a směr. V tomhle případě je to jednoduché. Druh je epika, konkrétně próza. Žánrem je novela.

Jakub: Novela... to je něco jako kratší román, že? Ale s nějakým háčkem?

Eliška: Přesně tak. Novela má většinou jednoduchý děj, málo postav a soustředí se na jeden konkrétní příběh. A ten háček, jak říkáš, je často překvapivý nebo tragický konec. Což tady sedí dokonale.

Jakub: To jo, o tom žádná. A co ten literární směr?

Eliška: To je realismus. Realismus se snaží zachytit skutečnost takovou, jaká je. Často kritizuje společnost, sociální problémy, a hrdinové jsou typičtí lidé své doby. Žádní superhrdinové, ale obyčejní kluci jako Petr.

Jakub: Jasně. Takže máme druh, žánr a směr. Co dál? Jak je ten příběh vlastně postavený?

Eliška: Dalším bodem je kompoziční výstavba. U Petra a Lucie je to chronologická kompozice. To zní složitě, ale znamená to jen, že děj jde popořadě. Od prvního setkání v metru až po ten tragický konec v kostele.

Jakub: Takže žádné skoky v čase, žádné flashbacky. Prostě od A do Z. To je fajn. A kdo nám ten příběh vlastně vypráví?

Eliška: To je taky důležité. Vypravěč je v er-formě, což znamená, že mluví ve třetí osobě. A hlavně je vševědoucí.

Jakub: Vševědoucí? To jakože vidí všem do hlavy?

Eliška: Přesně tak! Ví, co si Petr myslí, co cítí Lucie, co se děje v Paříži... Ví prostě všechno. To autorovi umožňuje ukázat nám vnitřní svět postav a zároveň i širší kontext války.

Jakub: Dobře, pojďme k postavám. Petr a Lucie. Co je na nich to klíčové?

Eliška: Klíčový je kontrast. Petr je z bohaté měšťanské rodiny, jeho otec je soudce. Do setkání s Lucií si válku moc nepřipouštěl, dokonce obdivoval svého staršího bratra Filipa, který je na frontě.

Jakub: A Lucie je jeho pravý opak.

Eliška: Přesně. Lucie je chudá dívka, která se živí malováním, v podstatě kopírováním obrazů, aby pomohla matce, která pracuje v továrně na střelný prach. Jejich láska tak překlenuje sociální rozdíly.

Jakub: A díky ní Petr začne vnímat nesmyslnost války, že? Už to pro něj není jen nějaké hrdinství.

Eliška: Ano, láska k Lucii mu otevře oči. A Filip, jeho bratr, je zase symbolem té druhé strany – člověka, kterého válka změnila a zatvrdila. Vše se odehrává v Paříži během první světové války, konkrétně od ledna do března 1918. Ten časoprostor je naprosto zásadní.

Jakub: Fajn. A teď ta část, ze které mají studenti asi největší strach. Jazykové prostředky, tropy, figury... Pomoc!

Eliška: Neboj se, není to tak hrozné. Jazyk je spisovný, ale plný dialogů, což dělá příběh velmi živým. A ty umělecké prostředky, neboli tropy a figury, jsou tam proto, aby zesílily emoce.

Jakub: Tak dej nějaký příklad, ať si to umíme představit.

Eliška: Tak třeba metafora. Rolland napíše: „Vlna smrti ho již zanedlouho odnese.“ Smrt tu není doslova vlna, ale ten obraz je neuvěřitelně silný.

Jakub: To jo... hned si představím tu nevyhnutelnost.

Eliška: Nebo přirovnání: „šero naplňovalo chrámovou loď jako olej posvátnou nádobku.“ To zase vytváří takovou tichou, posvátnou atmosféru těsně před tou katastrofou.

Jakub: Krásné a zároveň mrazivé. Co ještě?

Eliška: Častá je i personifikace, tedy polidšťování. Třeba „ledová mlha je rozechvěla“ nebo „chvějící se hvězdy“. Neživé věci dostávají lidské vlastnosti, což celý svět příběhu oživuje. Jejich funkcí je prostě posílit atmosféru a emoce čtenáře.

Jakub: Super, to bylo srozumitelné. A na závěr – co kontext a hlavní myšlenka? Proč to Rolland vlastně napsal?

Eliška: To je ten nejdůležitější bod. Romain Rolland byl velký pacifista a odpůrce války. Sám zažil bombardování Paříže v roce 1918, kde přišel o přátele. Dílo napsal jen dva roky poté, v roce 1920. Je to jeho zoufalý protest proti válce.

Jakub: Takže je to vlastně hodně osobní zpověď.

Eliška: Přesně tak. Hlavní myšlenka je ukázat nesmyslnost války, která ničí to nejčistší – lásku a mladé životy. Kontrast křehké lásky Petra a Lucie a brutální reality války je srdcem celého díla.

Jakub: A ten shakespearovský motiv, o kterém jsme mluvili minule... láska, které nepřeje doba.

Eliška: Ano. Je to nadčasové téma. A Rolland ho zasadil do kontextu moderní, strojové války, což tu tragédii ještě umocňuje. Je to varování, které je bohužel stále aktuální.

Jakub: Díky moc, Eliško. Takhle rozebrané to dává perfektní smysl. Najednou vidím všechny ty vrstvy, které mi při prvním čtení mohly uniknout. Takže, když teď víme, jak na analýzu textu, pojďme se podívat, jaké další autory a díla bychom si mohli u maturity vytáhnout.

Eliška: Přesně tak. A právě první světová válka, o které autoři jako Rolland psali, je obrovské téma. Lidé si často neuvědomují ten šok, který pro tehdejší společnost představovala.

Jakub: Všichni si mysleli, že to bude rychlá, blesková válka, že? Na Vánoce budeme doma, říkali si.

Eliška: Jo, to byl velký omyl. Místo toho se z toho stala čtyřletá zákopová válka, od roku 1914 do 1918. Problém byl, že tehdejší velmoci vnímaly válku jako běžný politický nástroj.

Jakub: Připomeňme ty hlavní strany. Kdo stál proti komu?

Eliška: Byla to Trojdohoda, tedy Francie, Velká Británie a Rusko, proti Centrálním mocnostem, což bylo hlavně Německo a Rakousko-Uhersko. Válčilo se na západní a východní frontě.

Jakub: A pak přišly nové technologie, které všechno změnily k horšímu.

Eliška: Přesně. Tanky, ostnaté dráty a hlavně bojové plyny, poprvé masivně nasazené u Ypres. Bitvy jako na Sommě nebo u Verdunu se staly synonymem pro naprosto šílené masakry.

Jakub: Takže klíčový poznatek je ten kontrast mezi očekáváním a realitou?

Eliška: Ano. To je to nejdůležitější. Takže, to by bylo pro dnešek vše. Probrali jsme toho opravdu hodně, od analýzy díla po historický kontext.

Jakub: Děkujeme moc, Eliško, za tvůj čas a znalosti. A děkujeme i vám, že jste poslouchali Studyfi Podcast.

Eliška: Mějte se krásně a držíme palce u maturity!