Podcast na Robert Merle - Smrt je mým řemeslem

Kapitoly

Kdo se stane monstrem?

Chladná zpověď

Život Roberta Merla

Vliv války na literaturu

Americký realismus a shrnutí

Přepis

Barbora: Dokážete si představit, že by se z normálního, poslušného kluka stal masový vrah zodpovědný za smrt milionů lidí? Tohle není hypotetická otázka. Vítejte u Studyfi Podcastu.

Jakub: Ahoj! Dnes se podíváme na mrazivý román Roberta Merleho z roku 1952, Smrt je mým řemeslem. Je to sonda do psychologie člověka, který jen plnil rozkazy.

Barbora: Takže hlavní téma je bezmyšlenkovité poslouchání a psychologický vývoj postavy?

Jakub: Přesně tak. Příběh se odehrává mezi lety 1913 a 1945. Hlavní hrdina, Rudolf Lang, vyrůstá v Německu v silně věřící rodině. Otec z něj chtěl mít kněze!

Barbora: To je docela paradox, když se z něj stal velitel Osvětimi. Jak je to vyprávěno?

Jakub: Kniha je jeho fiktivní zpovědí, psaná v ich-formě. Sledujeme jeho myšlenky, jak se z něj stává stroj na zabíjení. Je to celé chronologické, s občasnými vzpomínkami na dětství.

Barbora: A litoval toho někdy?

Jakub: Vůbec. Tvrdil, že by rozkaz splnil znovu. Merle používá neutrální, spisovný jazyk, což jen podtrhuje tu zrůdnou byrokracii zla.

Barbora: To je opravdu děsivé. Ukazuje to, kam až může vést slepá poslušnost. Pojďme se teď podívat na další dílo.

Jakub: Přesně. A skvělým příkladem autora, který se zlu díval přímo do očí, je Robert Merle. On sám měl totiž velmi osobní zkušenost s válkou. Jeho otec byl důstojník a on se v roce 1940 účastnil bojů, kde byl na tři roky zajat Němci.

Barbora: Páni, tři roky v zajetí. To si ani nedokážu představit. Muselo ho to jako člověka i jako spisovatele naprosto změnit.

Jakub: Zcela. A tady je ten zajímavý fakt – právě během zajetí napsal svůj první slavný román, Víkend na Zuydcoote. Jeho osobní zážitky se tak staly základním kamenem jeho tvorby.

Barbora: Takže jeho psaní bylo vlastně formou terapie? Zpracovával si tím svá traumata?

Jakub: Dá se to tak říct. V celé své tvorbě se pak zabýval hledáním kořenů zla – ať už šlo o války, nesnášenlivost nebo politické konflikty. To je hlavní téma jeho historických a válečných románů.

Barbora: To dává smysl. A co jeho život mimo psaní? Byl to taky takový bouřlivák?

Jakub: Rozhodně se nenudil. Byl třikrát ženatý a měl šest dětí.

Barbora: Šest dětí! Tak to měl o zdroj inspirace pro chaotické situace postaráno.

Jakub: Přesně tak. Ale kromě Víkendu na Zuydcoote napsal i další skvělé knihy jako Za sklem nebo Idol, kde se těmto tématům taky věnuje.

Barbora: Skvělé. Díky za tenhle vhled do jeho života. Teď mě zajímá, jak se to všechno promítlo do jeho stylu psaní.

Jakub: Jeho styl byl velmi přímý a syrový. Válka ho hluboce ovlivnila, což je společný rys pro celou „ztracenou generaci“ autorů. Skvělým příkladem je Erich Maria Remarque.

Barbora: Jasně, Na západní frontě klid. To je klasika, která ukazuje hrůzy války bez příkras, že?

Jakub: Přesně tak. A podobnou deziluzi najdeme i u Ernesta Hemingwaye, třeba v jeho novele Stařec a moře. I když tam jde spíš o boj člověka s přírodou a... vlastním osudem.

Barbora: A co třeba John Steinbeck? Ten do téhle skupiny taky patří?

Jakub: Určitě! O myších a lidech je naprosto srdcervoucí příběh o přátelství a snech v těžké době. Všichni tito autoři skvěle zachytili pocity své doby.

Barbora: Rozhodně. Takže klíčovým slovem je... realismus a deziluze?

Jakub: Dá se to tak říct. Ukazovali svět takový, jaký byl, často drsný a nespravedlivý. Prostě žádné pohádky na dobrou noc.

Barbora: To rozhodně ne. Super, díky moc za skvělý přehled, Jakube. A děkujeme i vám, posluchačům. Slyšíme se zase příště!

Jakub: Mějte se hezky!