Podcast na Psychologie násilí a multikulturní péče

Kapitoly

Co je to šikana?

Různé tváře agrese

Jak se rodí monstrum

Kdo je kdo v šikaně

Důsledky, které zůstávají

Definice a znaky

Cyklus násilí

Důsledky a pomoc

Týrání na pracovišti

Násilí za zavřenými dveřmi

Kde hledat pomoc

Co je multikulturní přístup

Specifika různých kultur

Zásady a shrnutí

Přepis

Tereza: Už jsi dneska scrolloval Instagramem nebo TikTokem? Všiml sis někdy, jak pod nějakým videem najdeš stovky super komentářů... a pak jeden, který je prostě jen zlý a cíleně útočný?

Jakub: Jo, to je bohužel klasika. Člověk si říká, proč to ti lidi dělají. A přesně o tomhle principu, o té cílené agresi, která se opakuje, si dnes budeme povídat.

Tereza: Posloucháte Studyfi Podcast.

Jakub: Takže, co to vlastně šikana je? Oficiální definice říká, že je to cílené a opakované agresivní chování vůči slabšímu jedinci, který se neumí nebo nemůže bránit.

Tereza: Takže nestačí, když se dva spolužáci jednou pohádají o svačinu?

Jakub: Přesně tak. To je konflikt. Ale šikana má tři klíčové znaky: je záměrná, opakovaná a je tam jasná nerovnováha sil. Není to fér boj.

Tereza: A rozhodně to není jen o ranách pěstí, i když to je asi to první, co každého napadne.

Jakub: Určitě ne. Fyzická šikana je sice nejviditelnější – bití, kopání, ničení věcí, vydírání... Ale pak jsou tu mnohem zákeřnější formy.

Tereza: Myslíš tu, která není na první pohled vidět?

Jakub: Přesně. Psychická šikana. To jsou nadávky, ponižování, posměch, neustálé urážky. Nebo sociální šikana – záměrné vyloučení z kolektivu, izolace, pomluvy.

Tereza: To zní, jako by to mohlo bolet víc než facka.

Jakub: Často bolí. A dneska k tomu musíme přidat i kyberšikanu. Útoky přes sociální sítě, SMSky, šíření ponižujících fotek nebo videí. Je o to horší, že před ní neutečeš ani doma.

Tereza: Jak se to vůbec stane, že se něco takového ve třídě nebo v partě rozjede? Začíná to nenápadně?

Jakub: Přesně tak. První stádium je takzvaný zrod ostrakismu. To je jen takové lehké vyčleňování. Ignorování, drobné posměšky, pomluvy.

Tereza: Pak to ale asi přituhuje, že?

Jakub: Ano. Druhé stádium je fyzická agrese a manipulace. Začíná to malými strkanicemi, napětí roste. A pak, ve třetí fázi, se vytvoří jádro agresorů. Už to není jen jeden člověk, ale skupina, která spolupracuje.

Tereza: A zbytek třídy se jen dívá?

Jakub: Bohužel. Ve čtvrtém stádiu většina skupiny začne to agresivní chování přijímat jako normu. A páté stádium, totalita, to už je peklo. Brutální násilí se stává pro agresory „zábavou“.

Tereza: Proč to někdo vůbec dělá? Jaký je typický agresor?

Jakub: Často je to někdo, kdo má obrovskou potřebu dominance a moci, ale velmi nízkou empatii. Je bezohledný, necitlivý, a možná má sám problémy s autoritami.

Tereza: A oběť? Proč zrovna ona?

Jakub: Oběť je často člověk, který se nějak odlišuje. Je plachá, má nízké sebevědomí, je nejistá, třeba fyzicky slabší, nebo má nějaký handicap. Prostě snadný cíl.

Tereza: Jaké to na člověku zanechá následky? To se přece nemůže zahojit jako modřina.

Jakub: Vůbec ne. Ty psychické důsledky jsou devastující. Úzkosti, deprese, posttraumatická stresová porucha, strach. Pro ty nejtěžší případy existuje i termín Šimáčkův syndrom.

Tereza: A co tělo? To na ten neustálý stres taky nějak reaguje?

Jakub: Samozřejmě. Říká se tomu somatické důsledky. Bolesti hlavy, břicha, poruchy spánku, svalové napětí, snížená imunita. Tělo je prostě v neustálé pohotovosti.

Tereza: Takže co je to nejdůležitější, co dělat, když se mě nebo někoho v mém okolí šikana týká?

Jakub: Hlavní je prolomit ticho. Nebýt na to sám. Svěřit se rodičům, oblíbenému učiteli, školnímu psychologovi. Je klíčové pomoct oběti a nenechat ji v tom. A pokud je to vážné, nebát se to oznámit i policii.

Tereza: Zkrátka, nebýt tichým pozorovatelem.

Jakub: Přesně tak. To je ten nejdůležitější první krok k řešení.

Tereza: A to ticho je bohužel často přítomné i za zavřenými dveřmi domova. Pojďme se podívat na další vážné téma, a tím je domácí násilí. Jakube, jak bychom ho vlastně definovali?

Jakub: Domácí násilí je jakékoliv opakované násilné chování mezi blízkými osobami, které se děje v soukromí. Nejčastěji mezi partnery, ale i vůči dětem nebo seniorům.

Tereza: Takže to není jednorázová hádka, která se vyhrotí?

Jakub: Přesně tak. Má to své typické znaky. Je to dlouhodobé, opakuje se to a agresivita se většinou stupňuje. Jsou tam taky jasně dané role agresora a oběti.

Tereza: Zní to jako začarovaný kruh. Existuje v tom nějaký vzorec?

Jakub: Ano, mluvíme o takzvaném cyklu domácího násilí, který má tři fáze. První je hromadění napětí – hádky, stres, prostě dusno. Člověk cítí, že se něco blíží.

Tereza: A pak přijde ta druhá fáze?

Jakub: Přesně. Fáze útoku. To může být násilí fyzické, psychické nebo i sexuální. Je to ta nejhorší část, po které... nastává třetí fáze.

Tereza: A to je která?

Jakub: Fáze usmiřování, někdy se jí říká „líbánky“. Agresor se omlouvá, slibuje, že se změní, je milý, nosí dárky. Oběť mu často uvěří a doufá, že to bylo naposledy.

Tereza: Ale ten cyklus se pak nejspíš opakuje, že?

Jakub: Bohužel ano. A s každým opakováním to bývá horší. Právě ta fáze „líbánek“ je důvod, proč je pro oběti tak těžké z toho vztahu odejít.

Tereza: Jaké to má pro oběť následky? Kromě těch fyzických zranění.

Jakub: Obrovské. Často se rozvine posttraumatická stresová porucha, neboli PTSD. To jsou noční můry, neustálá úzkost, vybavování si toho traumatu... prostě život ve strachu.

Tereza: To musí být nesnesitelné. Co takzvaný syndrom týrané ženy?

Jakub: To s tím úzce souvisí. Projevuje se totálně nízkým sebevědomím, pocitem bezmoci, depresemi a sociální izolací. Často i psychosomatickými potížemi jako jsou bolesti nebo zažívací problémy.

Tereza: Když takový člověk vyhledá pomoc, třeba u lékaře, jak by k němu měl zdravotník přistupovat?

Jakub: To je naprosto klíčové. Musí být empatický, trpělivý a hlavně nesmí soudit. Důležité je nechat oběť mluvit, aktivně naslouchat a plně respektovat její rozhodnutí.

Tereza: Přesně tak. Ta empatie a naslouchání jsou základ. Co když se ale to týrání neděje v soukromí, ale třeba v práci?

Jakub: To je skvělá poznámka. Mluvíme pak o takzvaném bossingu. Jednoduše řečeno, je to psychický teror od nadřízeného vůči podřízenému.

Tereza: A jaké to má projevy?

Jakub: Tak třeba neustálá a neoprávněná kritika, ponižování před ostatními, zadávání nesmyslných úkolů... nebo naopak žádných.

Tereza: Takže ideální motivace k práci.

Jakub: Přesně. Často sem patří i vyhrožování nebo neustálé kontrolování. Cílem je toho člověka zničit a donutit ho odejít.

Tereza: Hrůza. A co ten asi nejznámější a nejčastější typ psychického týrání – domácí násilí?

Jakub: Bohužel je to tak. Definuje se jako opakované násilné chování mezi blízkými osobami. Důležité je, že se odehrává v soukromí. Skrytě.

Tereza: Takže navenek může všechno vypadat jako idylka.

Jakub: Přesně tak. Může se to týkat partnerů, dětí, ale i seniorů. A zase platí, že to nemusí být jen facky, ale i slova, která bolí stejně, ne-li víc.

Tereza: To je hrozně důležité si uvědomit. Když teď víme, co to je, pojďme se podívat na to nejdůležitější – kde mohou oběti najít pomoc?

Jakub: Skvělá otázka, Terezo. Existuje celá řada organizací. Mezi ty nejznámější patří Bílý kruh bezpečí nebo linka DONA. Důležitá jsou i intervenční centra, která najdeme v každém kraji. A samozřejmě různé linky důvěry a poradny.

Tereza: To je dobře vědět, že těch míst je tolik.

Jakub: Určitě. Ale kromě těchto organizací je naprosto klíčový i přístup samotných zdravotníků. A to nás přivádí k našemu poslednímu tématu – multikulturnímu přístupu.

Tereza: Multikulturní přístup... to zní trochu jako ze školní učebnice. Co si pod tím máme představit v praxi?

Jakub: Vlastně je to jednoduché. Jde o respektování kulturních, náboženských a sociálních odlišností každého pacienta. Musíme si uvědomit, že lidé z jiného prostředí mohou prožívat nemoc nebo bolest úplně jinak.

Tereza: Můžeš uvést příklad?

Jakub: Jasně. S tím souvisí takzvaný kulturní šok. To je psychická reakce na pobyt v cizím prostředí. Má čtyři fáze – od počáteční euforie, přes krizi a stesk po domově, až po postupné přizpůsobení a nakonec stabilitu.

Tereza: Takže když přijede pacient, který je v té fázi krize, bude asi reagovat jinak než někdo, kdo už je tady zvyklý.

Jakub: Přesně tak. Bude vystresovaný, bude se mu stýskat a my na to musíme brát ohled.

Tereza: A jak se to liší u konkrétních kultur? Třeba u menšin, se kterými se setkáváme v Česku?

Jakub: Vezměme si třeba Romy. U nich jsou typické extrémně silné rodinné vazby, takže v nemocnici můžete čekat časté a početné návštěvy. A bolest prožívají velmi emotivně a nahlas.

Tereza: To je dobré vědět, aby to člověka nepřekvapilo. A co třeba vietnamská komunita?

Jakub: Tam je to skoro naopak. Projevují velkou úctu ke starším, ale jejich neverbální komunikace je minimální. A zajímavé je, že bolest snášejí většinou tiše a statečně.

Tereza: Úplný protiklad. A co třeba Ukrajinci nebo muslimové?

Jakub: U Ukrajinců může být problém jazyková bariéra, ale jsou velmi ukáznění. U muslimských pacientů zase musíme pamatovat na jejich zvyky – modlitby několikrát denně, zákaz vepřového nebo to, že žena bude preferovat ošetření lékařkou.

Tereza: Páni, to je spousta věcí, na které je třeba myslet. Jaké jsou tedy hlavní zásady komunikace?

Jakub: Nejdůležitější je mluvit pomalu a srozumitelně, v ideálním případě zajistit tlumočníka. Nikdy nesoudit a nehodnotit. A hlavně být empatický a respektovat jejich názory a zvyky, i když nám připadají cizí.

Tereza: Takže když si to celé shrneme... Dnes jsme mluvili o šikaně, mobbingu, bossingu a domácím násilí.

Jakub: Přesně. A na závěr jsme přidali důležitost multikulturního přístupu. Klíčem je vždy empatie, respekt a ochota naslouchat a pomoci.

Tereza: Děkujeme, že jste poslouchali Studyfi Podcast. Snad vám naše rady pomohou.

Jakub: Mějte se fajn a zase příště na slyšenou!