Podcast na Principy obrazové kompozice

Kapitoly

Proč vaše fotky nevypadají jako z Instagramu?

Základy kompozice: Tajemství starých mistrů

Hlavní hrdina fotky: Dominanta

Pravidlo třetin a zlatý řez

Hloubka obrazu a kouzlo perspektivy

Z ptačí perspektivy na zem

Hra s barvami a kontrastem

Ostrost jako nástroj

Finální dotek: Ořez a rámování

Velikost záběrů a úhly

Přepis

Petr: Vsadím se, že dneska už jste něco fotili. Možná snídani, možná poznámky ve škole, nebo selfie s kamarádem. Ale přemýšleli jste někdy nad tím, proč jste toho kamaráda na fotce posunuli trochu na stranu, a ne-e, nenechali ho přímo uprostřed?

Klára: Přesně tak, Petře. Tenhle malý instinktivní pohyb... to je vlastně základní kámen skvělé fotky. Je to něco, co odlišuje obyčejný cvak od snímku, který má příběh a energii.

Petr: A přesně o tomhle si dnes budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Klára: Dnes se ponoříme do světa kompozice ve fotografii. Zní to možná složitě, ale slibuju, že po dnešku se na svůj foťák v mobilu budete dívat úplně jinak.

Petr: Dobře, Kláro, kompozice. Co to tedy přesně je? Není to jenom o tom, aby na fotce bylo všechno hezky uspořádané?

Klára: V podstatě ano, ale je to mnohem víc. Kompozice je taková vnitřní organizace díla. Je to soubor pravidel a doporučení, jak uspořádat prvky na fotce, aby to celé dávalo smysl a dobře se na to dívalo. A co je nejzajímavější, nevzniklo to s foťáky.

Petr: Vážně? Tak odkud se to vzalo?

Klára: Vychází to z malby. Umělci jako Leonardo da Vinci už před staletími přemýšleli, jak vést divákovo oko po obraze. Třeba jeho Mona Lisa... to není náhodný portrét. Každý prvek tam má své přesné místo. Oni svá tajemství kompozice střežili, náčrty často ničili. Bylo to jejich know-how.

Petr: Takže když se naučím kompozici, budu fotit jako da Vinci?

Klára: No, možná ne hned, ale rozhodně to tvým fotkám dá profesionální nádech. Cílem je sjednotit dílo do formy a vyvarovat se rušivých prvků.

Petr: Dobře, tak jak na to? Kde začít, když chci fotku lépe uspořádat?

Klára: Vždycky začni u hlavního prvku. Tomu říkáme dominanta. Je to to, co člověka na fotce zaujme na první pohled. Může to být osoba, budova, cokoliv. A může nás zaujmout barvou, velikostí nebo třeba jasem.

Petr: A co ten zbytek? To pozadí?

Klára: To jsou vedlejší prvky. Ty doplňují dominantu, ale pozor... nesmí působit rušivě. Častou chybou jsou třeba sloupy, které lidem „rostou“ z hlavy, nebo uřezané špičky nohou a rukou. To všechno odvádí pozornost.

Petr: Jo, sloup z hlavy, to znám. To dokáže zkazit i tu nejlepší fotku. Takže dominanta by měla být co nejdůležitější a zbytek by jí neměl překážet.

Klára: Přesně. A je tu ještě jedna psychologická věc. Na fotku se většinou díváme zleva doprava, stejně jako čteme. S tím se dá taky skvěle pracovat. Pokud někdo na fotce běží, měl by mít víc místa před sebou, ve směru pohybu, než za sebou.

Petr: Často slýchám o „pravidlu třetin“. To je nějaká magie?

Klára: Vůbec ne, je to úplně jednoduchý a přitom geniální trik. Představ si, že obraz rozdělíš dvěma svislými a dvěma vodorovnými čarami. Vznikne ti mřížka s devíti políčky.

Petr: Jako piškvorky.

Klára: Přesně! A to nejdůležitější bys neměl umístit do prostředního políčka, ale spíš na jednu z těch čar, nebo ideálně do jednoho ze čtyř průsečíků. Fotka je pak mnohem dynamičtější a zajímavější.

Petr: Aha! Tak proto se ten kamarád na selfie posouvá na stranu! A co ten zlatý řez? To zní ještě víc mysticky.

Klára: Zlatý řez je trochu složitější, je to matematický poměr, asi 1:1,618, který se považuje za esteticky dokonalý. V praxi to znamená, že hlavní motiv neumístíš přesně do třetinového průsečíku, ale do bodu, který je o něco blíže ke středu. Ale pro začátek si bohatě vystačíš s pravidlem třetin. Většina mobilů ti tu mřížku dokonce umí zobrazit.

Petr: Fotka je placatá. Jak ale docílit toho, aby vypadala prostorově, aby měla hloubku?

Klára: K tomu slouží perspektiva. Využíváme iluzí, které zná náš mozek. První je lineární perspektiva. To je jednoduché – čím jsou věci dál, tím se zdají menší a linie se zdánlivě sbíhají. Typický příklad jsou koleje nebo silnice mizící v dálce.

Petr: To dává smysl. Co dál?

Klára: Pak je tu vzdušná perspektiva. Určitě sis všiml, že hory v dálce jsou takové namodralé a rozostřené. Mozek ví, že co je neostré a modré, je daleko. Toho se skvěle využívá v krajinářské fotce.

Petr: A co když fotím ve městě?

Klára: Tam funguje skvěle zákryt, kdy bližší objekt částečně zakrývá ten vzdálenější. Nebo stíny, které krásně modelují tvar předmětů. A samozřejmě to sbíhání linií u architektury.

Petr: Existují i různé typy perspektivy podle toho, odkud fotíme, že?

Klára: Ano. Základní je průčelní, jednoúběžníková. To jsou ty zmíněné koleje, které se sbíhají v jednom bodě v horizontu. Pak je nárožní, kde se linie sbíhají do dvou bodů, třeba když fotíš roh budovy.

Petr: A pak je tu ta populární ptačí a žabí perspektiva.

Klára: Přesně. Ptačí perspektiva je pohled shora, třeba z věže nebo dronu. Všechno se zdá menší, plošší. U portrétu to ale může být zrádné, protáhne se obličej a zkrátí tělo. Nikdo nechce vypadat jako postavička z animáku.

Petr: To rozhodně ne. A žabí?

Klára: Žabí perspektiva je opak. Fotíš od země nahoru. Tím se postava protáhne, nohy vypadají delší... působí to monumentálně. Proto se tak fotí mrakodrapy, aby vypadaly ještě vyšší. U portrétu to protáhne tělo a zkrátí obličej, což může být lichotivé. U dětí to ale funguje jinak.

Petr: Pojďme k barvám. Jakou roli hrají v kompozici?

Klára: Obrovskou! Barvy mají emocionální náboj. Dělíme je na teplé – červená, oranžová, žlutá – ty jsou energické, spojené s ohněm a sluncem. A pak studené – modrá, fialová – ty jsou klidnější, spojené s vodou a chladem.

Petr: A jak s nimi pracovat?

Klára: Klíčový je barevný kontrast. To znamená, že objekt by měl mít jinou barvu než pozadí. Třeba člověk v červené bundě bude nádherně vystupovat na pozadí zeleného lesa. Ale kontrast nemusí být jen barevný. Může být i tonální – světlý objekt na tmavém pozadí a naopak.

Petr: Takže když chci něco zdůraznit, použiju kontrast.

Klára: Přesně tak. Můžeš kontrastovat i hezké s ošklivým, malé s velkým. Jde o to, vytvořit napětí a vést divákovo oko tam, kam chceš.

Petr: Vždycky jsem si myslel, že fotka musí být dokonale ostrá. Ale ty jsi říkala, že to tak není.

Klára: Není. Ostrost a neostrost jsou dalšími výrazovými prostředky. Samozřejmě, většinou chceme mít hlavní objekt ostrý. Ale co pozadí? Když ho necháš mírně rozostřené, krásně tím oddělíš hlavní motiv. Tomu se říká malá hloubka ostrosti a je to typické pro portréty.

Petr: A kdy je dobré mít neostré úplně všechno? Nebo skoro všechno?

Klára: Existuje pohybová neostrost. Chceš vyfotit jedoucí auto tak, aby byla vidět jeho rychlost? Nebo vodopád, aby voda vypadala jako jemný závoj? V takových případech je neostrost žádoucí. Vytváří dynamiku, pocit spěchu a pohybu.

Petr: Aha, takže neostrost není vždycky chyba fotografa.

Klára: Rozhodně ne. Může to být silný umělecký záměr. Technika zvaná „panning“, kdy sleduješ pohybující se objekt foťákem, ti vytvoří ostrý objekt a mázlé pozadí. Vypadá to skvěle.

Petr: Takže fotku mám vyfocenou. Tím to končí?

Klára: Kdepak. Teď přichází editace. A jedním z nejmocnějších nástrojů je výřez, neboli ořez. Cílem je odstranit všechno nepodstatné a rušivé z okrajů, co jsi tam nechtěl.

Petr: Můžu tím fotku vylepšit?

Klára: Ohromně. Můžeš změnit poměr stran, třeba z klasického obdélníku na čtverec, který působí klidněji a harmonicky. Nebo udělat detailní výřez a zaměřit se na tu nejzajímavější část snímku. Dobrý ořez může zachránit průměrnou fotku.

Petr: A co rámování? Tím myslíš dát fotku do rámečku?

Klára: To taky, ale v kompozici mluvíme o přirozeném rámování. To je, když využiješ prvky ve scéně – třeba dveřní rám, okno, nebo větve stromů – k orámování hlavního motivu. Tím fotce přidáš hloubku a soustředíš pozornost diváka přesně tam, kam chceš.

Petr: Páni, to je tolik věcí, na které se dá myslet. Zní to skoro jako věda.

Klára: Je to spíš hra. Až příště vezmeš do ruky telefon, zkus si před stisknutím spouště vteřinu počkat. Zkus si v hlavě projet pravidlo třetin. Najít nějaké zajímavé linie. Uvidíš ten obrovský rozdíl.

Petr: Okay, takže fotografie je vlastně hra. Ale co když chci natáčet video? Tam platí úplně to samé?

Klára: V základu ano, ale filmový jazyk má svá specifika. Hlavně ve velikosti záběrů. Od velkého celku až po detail.

Petr: Jasně, velký celek ukáže třeba postavu ztracenou v krajině.

Klára: Přesně. Celek zase celé místo akce. Důležité je, co postava dělá, ne její mimika. Blíž je pak polodetail – hlava s rameny. A detail, třeba jen oči, vtáhne diváka do emocí.

Petr: Slyšel jsem ještě o "americkém plánu". To zní jako něco z Divokého západu.

Klára: Protože to odtud pochází! Z westernů. Záběr je od hlavy po kolena, aby bylo vidět, jestli má kovboj u pasu kolt.

Petr: Geniální. A co úhly? Třeba pohled shora, z ptačí perspektivy?

Klára: Tomu se říká nadhled. Postava pak působí malá, zranitelná. Opak je podhled, tedy žabí perspektiva, která ji naopak dělá dominantní a mocnou.

Petr: Takže když to shrneme, ať už fotíme nebo točíme, všechno je o vyprávění příběhu. Kompozice a záběry jsou jen naše nástroje.

Klára: Vystihl jsi to perfektně. Děkuju za skvělý rozhovor, Petře.

Petr: Já děkuju tobě, Kláro. A vám, posluchačům, díky za pozornost. Uslyšíme se u dalšího dílu Studyfi Podcastu.