Podcast na Prameny římského práva: Principát a Dominát

Kapitoly

Císař jako zákonodárce

Právo v dobách krize

Přepis

Petr: Představte si studenta, říkejme mu třeba Marcus. Sedí nad texty a nechápe. Jak mohl jeden člověk, císař, vydávat tolik různých druhů práva? Rozsudky, instrukce, odpovědi na dotazy… To je přece chaos!

Anna: Marcus nebyl daleko od pravdy, ale chaos to nebyl. Posloucháte Studyfi Podcast. V období principátu moc postupně převzal císař. Senát sice ještě vydával usnesení, takzvaná *senatusconsulta*, ale často je navrhoval sám císař.

Petr: Takže senát už byl jen tak naoko?

Anna: Trochu ano. A hlavně, císařská nařízení, *constitutiones principum*, měla sílu zákona. Vše, co císař nařídil, prostě platilo.

Petr: A to byly ty různé druhy, co mátly Marcuse?

Anna: Přesně! Byly čtyři hlavní: *decreta* jako soudní rozsudky, *mandata* jako instrukce úředníkům, *rescripta* jako odpovědi na dotazy a *edicta* jako obecné zákony platné pro celou říši.

Petr: A co se stalo později, v době dominátu?

Anna: S krizí přišla i takzvaná vulgarizace práva, tedy jeho zjednodušení. Císařské konstituce se staly prakticky jediným pramenem práva. Říkalo se jim *leges generales*.

Petr: Měly taky nové formy?

Anna: Ano, třeba *oratio* – poselství senátu, nebo *pragmatica sanctio* pro konkrétní obec či korporaci. Zní to složitě, ale princip je stejný: císařova vůle je zákon.

Petr: Takže z chaosu se stal... absolutní řád jednoho muže.

Anna: Dá se to tak říct. Přesně tak.