Podcast na Politické ideologie a veřejné zdraví

Kapitoly

Mýtus o ideologii

Co je a k čemu slouží ideologie

Healthismus aneb když je zdraví vším

Extrémní příklady: Nacismus a socialismus

Další „ismy“ a co si z toho vzít

Totalitní pohled na zdraví

Zdravotní policie

Morální základy ve zdravotnictví

Když se hádají činy a myšlenky

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Ondřej: Většina z nás si myslí, že ideologie je jenom politika – liberalismus, socialismus, a tak dále. Ale co kdybych vám řekl, že i vaše posedlost zdravým jídlem může být ideologie?

Natálie: Přesně tak. Je to možná překvapivé, ale je to tak. Posloucháte Studyfi Podcast, kde si i složité pojmy vysvětlujeme jednoduše.

Ondřej: Dobře, tak mě do toho zasvěť, Natálie. Co to tedy ta ideologie vlastně je, když to není jen politika?

Natálie: V zásadě je to soubor myšlenek, který dává světu smysl. Každá ideologie hodnotí, jak věci jsou, představuje si, jaké by měly být, a navrhuje cestu, jak se tam dostat.

Ondřej: Aha, takže takový návod na život a společnost?

Natálie: Dá se to tak říct. Ideologie ti vysvětlí, proč jsou ve světě problémy, řekne ti, co je dobré a co špatné, dá ti pocit identity a taky program, co dělat dál.

Ondřej: A to platí pro všechny?

Natálie: Víceméně ano. Totalitní ideologie k tomu ale přidávají ještě něco navíc – třeba ospravedlnění násilí nebo vytváření iluzí, aby zakryly neúspěchy. Snaží se být jedinou a neomylnou pravdou.

Ondřej: Fajn, vraťme se k tomu zdravému jídlu. Jak se z toho stane ideologie? To jako že můj kale salát je politické prohlášení?

Natálie: Skoro! Říká se tomu healthismus. Je to intenzivní a někdy až iracionální péče o zdraví. Na osobní úrovni to může přerůst třeba v ortorexii, což je posedlost zdravou stravou.

Ondřej: A na úrovni společnosti?

Natálie: Tam se zdraví stává absolutní hodnotou, které se vše podřizuje. Vzniká tlak na různé regulace a zákazy, všechno ve jménu ochrany veřejného zdraví. Zajímavé je, že to souvisí i s tím, jak naše společnost tabuizuje smrt.

Ondřej: To zní docela... intenzivně. Existují nějaké historické příklady, kde se zdraví stalo součástí velké ideologie?

Natálie: Rozhodně. A často dost děsivé. Vezmi si třeba nacismus. Tam nešlo o zdraví jedince, ale o zdraví rasy. Stát byl nadřazený člověku a existoval koncept „povinnosti být zdráv“.

Ondřej: Povinnost? To zní hrozivě.

Natálie: Přesně. Lékaři se neměli starat o nemocné, ale být „biologickými vojáky“ národa. Židé byli vykreslováni jako nemocné etnikum. Byla to vlastně politicky aplikovaná biologie, i když se inspirovala různými mýty a ezoterikou.

Ondřej: A co třeba socialismus? Ten to měl jinak?

Natálie: Úplně jinak. Tam šlo o „právo být zdráv“. Cílem byla rovnost, takže péče měla být dostupná pro všechny jako základní předpoklad rozvoje společnosti. Bylo to o obecném dobru, ne o individuálním zájmu nebo rase.

Ondřej: Takže každá ideologie si to téma zdraví přebere po svém. Ať už je to nacismus, socialismus nebo ten… healthismus.

Natálie: Přesně tak. A týká se to i dalších, jako je feminismus, environmentalismus, nebo dokonce konzervatismus. Každá ideologie nabízí svůj unikátní pohled na to, co zdraví znamená a jak ho dosáhnout.

Ondřej: Super, to bylo skvělé shrnutí. Teď už se na svůj oběd budu dívat trochu jinak.

Natálie: A skvělým příkladem jsou právě totalitní ideologie. Nacismus a socialismus sice obě kladly důraz na zdraví kolektivu, ale každá z úplně jiného důvodu.

Ondřej: Takže i tady najdeme rozdíly? Čekal bych, že to bude... no, prostě totalitní.

Natálie: Ale ano. Pro nacisty bylo zdraví povinností. Zdravý jedinec znamenal silného vojáka pro zdravý národ a válku. Socialismus to naopak pojal jako právo. Zdravý člověk byl produktivní dělník pro zdravý lid a mír.

Ondřej: Ale cíl byl podobný. Jednotlivec byl jen nástroj. Buď voják, nebo dělník. Jeho zdraví nebylo pro něj samotného, ale pro stát.

Natálie: Přesně. A obě ideologie využívaly silnou propagandu a paternalismus – tedy stát, který ti říká, co je pro tebe nejlepší.

Ondřej: A tahle myšlenka, že stát kontroluje zdraví, se vzala kde?

Natálie: Není vůbec nová. Už na konci 18. století přišel německý lékař Johan Peter Frank s konceptem „zdravotní policie“.

Ondřej: Zdravotní policie? To zní trochu jako z Orwella. Přijdou mi zkontrolovat, jestli jsem měl k obědu dost zeleniny?

Natálie: Skoro. Frank věřil, že osvícený vládce má dohlížet na všechno. Od komunální hygieny přes stravu až po rodinnou výchovu. A pozor, tenhle koncept u nás za první republiky skutečně existoval.

Ondřej: To mě přivádí k těm velkým tématům, která dnes společnost tak rozdělují. Třeba očkování, potraty nebo eutanazie... Tam emoce hrají obrovskou roli, že?

Natálie: Přesně tak. Americký sociální psycholog Jonathan Haidt by řekl, že naše reakce řídí šest takzvaných „morálních základů“. Jsou to takové intuitivní spínače v naší hlavě.

Ondřej: Jaké spínače? To zní trochu jako ovládací panel pro emoce.

Natálie: Skoro. Patří sem třeba péče versus újma, spravedlnost, loajalita, autorita, posvátnost a svoboda. Každý člověk na ně reaguje s jinou intenzitou, a to pak vysvětluje ty vyhrocené debaty.

Ondřej: Aha! Takže když se dva lidé hádají o očkování, možná jeden řeší hlavně „péči“ a druhý „svobodu“.

Natálie: Přesně tak. A s tím úzce souvisí i teorie kognitivní disonance od Leona Festingera. Ta v podstatě říká, že když naše chování odporuje našemu přesvědčení, cítíme silné vnitřní napětí.

Ondřej: A toho napětí se chceme zbavit. Takže si radši omluvíme to chování nebo rovnou změníme názor, že?

Natálie: Je to pro mozek jednodušší cesta. Málokdo si přizná, že udělal chybu, a změní své chování. Raději si upraví postoj.

Ondřej: Páni. Takže od zdravotní policie jsme se dostali až k základům naší morálky a myšlení. Zdraví je zkrátka komplexní věc. Moc ti děkuji, Natálie.

Natálie: I já děkuji. Bylo to fajn.

Ondřej: A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost. Doufáme, že jste si to užili stejně jako my. Mějte se krásně a slyšíme se příště!

Natálie: Na shledanou!