Podcast na Politická geografie a mezinárodní organizace

Kapitoly

Úvod do politické geografie

Co je to stát a hranice?

Hranice na souši i na moři

Když se mapa překresluje

Spolupráce mezi státy: OSN

Státy v číslech

Když čáry nestačí

Hraniční zajímavosti

Regionální evropské organizace

Velcí hráči pod vlajkou OSN

Když selže diplomacie

Vojenské a bezpečnostní aliance

Další důležité zkratky

Monarchie versus Republika

Jak je stát uspořádaný

Superstát nebo jen klub?

Od uhlí k jednotnému trhu

Jak se Evropa rozrůstala

Kdo to všechno řídí?

Závěrečné shrnutí

Přepis

Karolína: Představte si, že jste na pláži a s kamarádem si stavíte dva hrady z písku. Mezi ně nakreslíte do písku čáru. Na vaší straně platí vaše pravidla, na jeho zase jeho. A teď si představte, že ta čára není v písku, ale táhne se tisíce kilometrů přes hory a řeky a odděluje miliony lidí. Vítejte ve světě politické geografie. Posloucháte Studyfi Podcast.

Ondřej: Skvělý příměr, Karolíno. Protože přesně o tom to je. Politická geografie je o tom, jak si lidé rozdělili svět a jaká pravidla na těch svých „pískovištích“, kterým říkáme státy, vlastně mají.

Karolína: Tak dobře, pojďme na to od začátku. Co přesně dělá stát státem? Nestačí jen zapíchnout vlajku do země, že?

Ondřej: To rozhodně ne. Stát musí mít tři základní věci: území, obyvatelstvo a suverénní moc. To znamená, že na svém území je nejvyšším šéfem a nikdo jiný mu do toho nemůže mluvit. A to území je vymezeno právě státní hranicí.

Karolína: A ta hranice může být třeba řeka, nebo pohoří…

Ondřej: Přesně tak, to jsou takzvané přírodní hranice. Ale pak máme i hranice umělé. Znáš to z Afriky nebo USA – některé hranice vypadají, jako by je někdo narýsoval pravítkem. A víš co? On je taky často pravítkem narýsoval.

Karolína: Vážně? Takže bez ohledu na to, jaké kmeny nebo národy tam žily?

Ondřej: Bohužel, přesně tak. Hranice tak mají dvojí funkci. Mohou lidi rozdělovat, ale taky spojovat, třeba na hraničních přechodech, kde se potkávají kultury. A k jejich překročení samozřejmě potřebujeme doklady – pas, nebo v rámci EU jen občanku.

Karolína: Dobře, hranice na souši chápeme. Ale co na moři? Tam přece žádnou čáru nenakreslíš.

Ondřej: To je skvělá otázka! Moře má taky svá pravidla, definovaná Úmluvou OSN o mořském právu. Každý pobřežní stát má své teritoriální vody, které sahají do vzdálenosti 12 námořních mil.

Karolína: Počkat, námořní míle? To není klasický kilometr, že?

Ondřej: Správně, je o něco delší, má 1852 metrů. V tomto pásmu má stát plnou suverenitu, ale musí umožnit lodím ostatních států takzvané „pokojné proplutí“. Dále je pak přilehlé pásmo do 24 mil a hlavně výlučné hospodářské pásmo až do 200 mil.

Karolína: A k čemu je to hospodářské pásmo dobré?

Ondřej: Tam má stát výlučné právo na veškeré bohatství! Může tam těžit ropu, zemní plyn a jako jediný tam smí komerčně rybařit. Je to vlastně obrovský kus moře, který patří jen jemu.

Karolína: Mapy ale nevypadají stejně jako před sto lety. Ty hranice se asi dost mění, že?

Ondřej: Naprosto. Dvacáté století bylo jako jeden velký geopolitický třesk. Po první světové válce se rozpadlo Rakousko-Uhersko a vzniklo třeba Československo. Po druhé světové válce zase proběhla dekolonizace – spousta afrických a asijských zemí získala nezávislost na Velké Británii nebo Francii.

Karolína: Takže mapa světa je vlastně neustále v pohybu.

Ondřej: Přesně tak. Státy vznikají, zanikají, spojují se… Je to živý organismus.

Karolína: Státy ale nejsou jen rivalové, kteří si kreslí čáry. Taky spolupracují, ne?

Ondřej: Samozřejmě. Proto vznikají mezinárodní organizace. Některé jsou regionální, jako třeba dříve NAFTA pro Severní Ameriku. Jiné jsou globální, a ta nejznámější je samozřejmě Organizace spojených národů, OSN.

Karolína: OSN vznikla po druhé světové válce, aby se už neopakovaly takové hrůzy. Daří se jí to?

Ondřej: To je složitá otázka. Jejím hlavním cílem je udržovat mír a bezpečnost. Má 193 členů, tedy skoro všechny státy světa. Ale její nejdůležitější orgán, Rada bezpečnosti, má pět stálých členů – USA, Rusko, Čínu, Francii a Velkou Británii.

Karolína: A v čem jsou tak výjimeční?

Ondřej: Mají právo veta. To znamená, že kterýkoliv z nich může zablokovat jakoukoliv rezoluci. I když jsou všichni ostatní pro. Je to obrovská moc a často zdroj velkých sporů.

Karolína: Pojďme na závěr na pár zajímavostí v číslech. Který stát je největší a který nejmenší?

Ondřej: Největší je s přehledem Rusko, má přes 17 milionů kilometrů čtverečních. A nejmenší? Vatikán! Ten má méně než půl kilometru čtverečního. Je tak malý, že by se do Ruska vešel asi tak 38 milionkrát.

Karolína: To je neuvěřitelné! A co se týče bohatství, měřeného HDP na obyvatele?

Ondřej: Tam jsou na špici ministáty jako Lucembursko nebo Monako, kde HDP na osobu přesahuje 100 000 dolarů. Na druhé straně jsou bohužel země jako Burundi nebo Středoafrická republika, kde je to méně než tisíc dolarů. Ty rozdíly jsou obrovské.

Karolína: Páni. Od čar na mapě až po obrovské rozdíly v životní úrovni. Politická geografie je opravdu všude kolem nás. Děkujeme, Ondřeji, to bylo vyčerpávající.

Ondřej: Děkuji. A když už jsme u těch čar na mapě, málokdy jsou tak jednoznačné, jak se zdají. Spousta hranic je předmětem sporů.

Karolína: Opravdu? Čekala bych, že v 21. století už to máme vyřešené.

Ondřej: Kéž by. Stále existují napjaté oblasti. Třeba Kašmír mezi Indií a Pákistánem, nebo námořní hranice v Jihočínském moři.

Karolína: A nemusíme chodit ani tak daleko, že? Vzpomeňme na spor o Těšínsko mezi Československem a Polskem.

Ondřej: Přesně. A v nedávné historii tu byla Železná opona a Berlínská zeď, které fyzicky rozdělovaly nejen státy, ale i ideologie.

Karolína: Páni, to je síla. Pojďme to trochu odlehčit. Máš po ruce nějakou zajímavost o hranicích?

Ondřej: Samozřejmě. Věděla jsi, že nejvíce sousedních států, celkem čtrnáct, má Rusko a Čína?

Karolína: Čtrnáct! To si skoro říká o nějakou sousedskou party.

Ondřej: A co tohle: Bratislava je jediné hlavní město na světě, které leží na hranici tří států – Slovenska, Rakouska a Maďarska.

Karolína: To je fascinující. Takže si můžeš jít zaběhat a navštívit přitom dvě další země. To zní jako skvělý přechod k našemu dalšímu tématu...

Ondřej: Přesně tak. A když už jsme u spolupráce mezi státy, dostáváme se k obrovskému tématu... mezinárodním organizacím.

Karolína: Uf, to zní jako látka na celý semestr. Kde začneme? Něčím, co je nám blízko?

Ondřej: Skvělý nápad. Začněme třeba Visegrádskou skupinou, známou jako V4. To je politické sdružení Česka, Slovenska, Polska a Maďarska.

Karolína: Jasně, V4. To je spíš takový klub přátel, že? Nemají žádné formální instituce.

Ondřej: Přesně. Vznikla, aby nám pomohla dostat se do evropských struktur, jako je EU a NATO. Je to o koordinaci a společném hlasu ve střední Evropě.

Karolína: A co další evropské spolky, které nejsou EU? Existuje něco takového?

Ondřej: Ano, například Evropské sdružení volného obchodu, zkráceně ESVO. Tam jsou země jako Švýcarsko, Norsko nebo Island. Je to čistě hospodářská organizace, bez politické integrace.

Karolína: Dobře, od regionálních pojďme ke globálním. Co takhle Organizace spojených národů, OSN?

Ondřej: To je ten největší hráč. Představ si OSN jako obrovskou firmu s mnoha specializovanými odděleními. Každé se stará o něco jiného.

Karolína: Jako třeba?

Ondřej: Tak máš tu Světovou zdravotnickou organizaci, WHO. Pak Dětský fond UNICEF, který pomáhá dětem po celém světě. Nebo UNESCO, které chrání světové kulturní a přírodní dědictví.

Karolína: Takže když vidím památku se štítkem UNESCO, má nad ní OSN ochrannou ruku?

Ondřej: Přesně tak! A patří sem i UNHCR pro uprchlíky, FAO pro výživu a zemědělství a spousta dalších.

Karolína: A co se stane, když je ohrožen světový mír? Co může OSN dělat?

Ondřej: V první řadě vydává rezoluce, kde vyzývá k ukončení konfliktu. Ale má i silnější nástroje.

Karolína: Jako třeba...?

Ondřej: Může uvalit embargo, což je zákaz obchodu, typicky se zbraněmi. Nebo širší ekonomické sankce a politický bojkot. To už státy opravdu pocítí v peněžence.

Karolína: To zní jako takové mezinárodní „ty máš zaracha“.

Ondřej: V podstatě ano. Cílem je donutit stát změnit své chování bez použití vojenské síly.

Karolína: A když ani to nepomůže, přichází na řadu vojenské organizace? Jako NATO?

Ondřej: Přesně. Severoatlantická aliance, NATO, je nejvýznamnější vojensko-politickou organizací na světě. Vznikla v roce 1949 a dnes má 32 členů.

Karolína: A její hlavní smysl je...?

Ondřej: Jeden za všechny, všichni za jednoho. Hlavním cílem je ochrana členských zemí před vnější agresí. Napadení jednoho člena je považováno za napadení všech.

Karolína: To dává smysl. A existovaly i jiné podobné pakty?

Ondřej: Jistě. Historicky tu byla Varšavská smlouva jako protipól NATO pro komunistické státy, ta už ale neexistuje. A v jiných částech světa funguje třeba ANZUS v Tichomoří.

Karolína: Mám pocit, že mi z těch všech zkratek exploduje hlava. WTO, G8, SNS...

Ondřej: Chápu. Zkusme to rychle. WTO dohlíží na světový obchod. G8 je klub nejvyspělejších ekonomik. A SNS je Společenství nezávislých států, které vzniklo po rozpadu Sovětského svazu.

Karolína: A ještě jednu, tu červenou. Mezinárodní červený kříž!

Ondřej: Ano, ten je naprosto klíčový. Je to nejstarší humanitární organizace, která pomáhá obětem válek a katastrof. Jejich neutralita je legendární.

Karolína: Takže svět je vlastně protkaný sítí organizací, které se snaží, aby všechno fungovalo – od obchodu přes zdraví až po bezpečnost. Je to fascinující, i když trochu chaotické.

Ondřej: Přesně. A ten chaos má svá pravidla. Když se od mezinárodních organizací přesuneme dovnitř států, zjistíme, že existují různé „návody“, jak zemi řídit.

Karolína: Mluvíš o státním zřízení? Monarchie, republiky a tak dále? Přiznám se, že v tom mám trochu zmatek.

Ondřej: Není to tak složité. Představ si to jako dva základní modely. První je monarchie, kde vládne panovník – král, emír, kníže. A ta může být buď absolutní…

Karolína: Jakože si panovník může dělat, co chce? Třeba nařídit, že úterý je dnem povinného nošení legračních klobouků?

Ondřej: Přesně tak! V absolutní monarchii, jako je třeba Saúdská Arábie, má panovník veškerou moc. Na druhé straně je konstituční monarchie, třeba Velká Británie. Tam je král spíš symbol, protože jeho moc je omezena ústavou.

Karolína: Takže král Karel III. nemůže nařídit nosit legrační klobouky. Škoda.

Ondřej: A druhý model je republika. Tam si lidé volí své zástupce, hlavně prezidenta a parlament. Třeba jako u nás v Česku.

Karolína: Jasně. Takže buď se narodíš jako vládce, nebo si ho musíš zvolit. Zní to celkem jednoduše.

Ondřej: Přesně. A teď k tomu přidej ještě jednu vrstvu – jak je ten stát poskládaný. Buď je unitární, což znamená, že má jednu vládu a jednu ústavu pro všechny. To je případ Česka nebo Polska.

Karolína: Takže jeden velký celek. A co je ta druhá možnost? Něco víc… na díly?

Ondřej: Ano, přesně tak. To je federace. Tam se několik menších států nebo zemí spojí a vytvoří jeden větší stát se společnou ústavou. Typickým příkladem jsou USA nebo Německo.

Karolína: Takže federace jako USA nebo Německo... A co Evropská unie? To je taky taková federace, nebo je to něco úplně jiného?

Ondřej: Skvělá otázka! EU je takový unikátní hybrid. Není to jeden superstát jako USA, ale je to mnohem víc než jen mezinárodní organizace. Je to něco mezi. A ta myšlenka je překvapivě stará.

Karolína: Stará? Myslela jsem, že to je nápad až po druhé světové válce.

Ondřej: Ten moderní ano, ale už v 15. století náš král Jiří z Poděbrad navrhoval mírovou unii evropských panovníků. Chtěl se tak bránit Osmanské říši. Jenže tehdy na to nikdo neslyšel.

Karolína: Předběhl svou dobu o pět set let. Takže kdo to zkusil znovu?

Ondřej: Klíčové postavy se objevily až po těch hrozných válkách 20. století. Francouz Jean Monnet už v roce 1943 řekl, že evropské státy jsou příliš malé a musí se spojit do federace, aby zajistily mír. A po něm se přidal třeba i Winston Churchill.

Karolína: Takže hlavní motivace byla... už nikdy válku v Evropě.

Ondřej: Přesně tak. Překonat nacionalismus a zajistit mír a stabilitu. A nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, byl propojit ekonomiky. Když spolu obchodujete, nebudete na sebe střílet.

Karolína: To dává smysl. Kde se tedy začalo?

Ondřej: Začalo se u toho nejzákladnějšího. U uhlí a oceli. V roce 1951 vznikla takzvaná Montánní unie, neboli Evropské společenství uhlí a oceli.

Karolína: Uhlí a ocel? To nezní moc vznešeně.

Ondřej: Možná ne, ale byly to suroviny klíčové pro válečný průmysl. Zakládajících států bylo šest: Francie, Německo, Itálie a státy Beneluxu – tedy Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Dali tak společně pod kontrolu to, čím se dříve zbrojilo.

Karolína: Chytré. A tohle byl ten základ dnešní EU?

Ondřej: Ano. V roce 1957 podepsaly ty samé státy Římské smlouvy a vytvořily Evropské hospodářské společenství. Cílem už byl společný trh a postupně i volný pohyb osob a kapitálu.

Karolína: Takže od šesti členů jsme se dostali k... kolika vlastně dnes?

Ondřej: Dnes je to 27 států. Postupně se přidávaly další a další země. Dva obrovské milníky pak všechno změnily. Prvním byla Schengenská dohoda v roce 1985, která zrušila kontroly na hranicích.

Karolína: To je to, díky čemu můžeme jet k moři do Chorvatska jen na občanku, že?

Ondřej: Přesně. A druhým milníkem byla Maastrichtská smlouva z roku 1993. Teprve tehdy se z Evropského společenství oficiálně stala Evropská unie, jak ji známe dnes. A taky stanovila jasné podmínky pro vstup.

Karolína: A pak přišla ta velká vlna v roce 2004, kdy jsme vstoupili i my.

Ondřej: Ano, to bylo největší rozšíření v historii. Přidalo se deset států najednou, včetně nás, Slovenska, Polska a Maďarska. Tedy celá Visegrádská čtyřka.

Karolína: Dobře, ale řídit 27 států musí být neuvěřitelně složité. Kdo v EU vlastně rozhoduje?

Ondřej: Je to systém několika institucí, které se navzájem vyvažují. Zkusím to zjednodušit. Máme Evropskou radu, kde sedí premiéři a prezidenti. Ti udávají ten hlavní směr.

Karolína: Takoví šéfové klubu.

Ondřej: Dá se to tak říct. Pak je tu Evropská komise, v čele s Ursulou von der Leyenovou. To je takový motor EU, navrhují zákony a dohlíží na jejich dodržování. Každý stát tam má svého komisaře.

Karolína: A kdo ty zákony schvaluje?

Ondřej: O to se dělí dvě instituce. Rada ministrů, kde zasedají ministři z jednotlivých zemí, a Evropský parlament, kam si my, občané, volíme své zástupce na pět let. A nad tím vším bdí Evropský soudní dvůr, aby se právo vykládalo všude stejně.

Karolína: Takže abychom to shrnuli. Prošli jsme si různé formy států, od unitárních po federace. A skončili jsme u Evropské unie, která je takovým unikátním projektem, který měl zajistit mír a prosperitu na kontinentu s velmi krvavou historií.

Ondřej: Přesně tak. Je to složitý, ale fascinující mechanismus, který ovlivňuje náš každodenní život víc, než si často uvědomujeme. Od cestování bez pasu až po pravidla na ochranu spotřebitelů.

Karolína: Tím jsme se dostali na konec naší dnešní epizody a vlastně i celé minisérie o státu a politice. Ondřeji, moc ti děkuji, že jsi nám to všechno tak srozumitelně vysvětlil.

Ondřej: Já děkuji za pozvání. Bylo mi potěšením.

Karolína: A vám, milí posluchači, děkujeme, že jste poslouchali Studyfi Podcast. Doufáme, že jste se dozvěděli něco nového a třeba i užitečného k maturitě. Mějte se krásně a třeba zase někdy na slyšenou!